Z dějin vzniku a vývoje Kbel
Karel a Jana Martincovi (doplněno SezNet)
Geologické podloží rozlehlé náhorní planiny východně od Prahy, t.zv.průhonické plošiny, na níž se rozkládá kbelský katastr a obce od pražského Proseka až po Vrábí u Brandýsa nad Labem, tvoří ordovické břidlice staré asi 400 mil. roků, obnažené místy podél potoka Chobot, který tekl od kbelského letiště do Brandýsa n. Labem, kde se vléval do Labe.
Severně od vrchu Ládví, Čakovic a Brázdimi se jako podloží skrývá algonkium staré asi 700 mil.roků. Na těchto břidlicích a algonkiu spočívají mezi Vltavou a Labem od klánovických lesů až po Kralupy a Mělník usazeniny někdejšího severočeského moře z období svrchní křídy staré asi 75 mil.roků. Jsou to: pískovce s vložkami jílu, písčité slínovce, opuky, slíny a jíly. Tyto usazeniny se rozprostírají též od Radonic po Čelákovice a na nich leží pod ornicí hlína, spraš, svahová suť a splavené štěrky, pocházející z třetihor (stáří asi 700 – 800 mil. roků).
Uvedená plošina je v bezprostředním okolí téměř rovinná, vzdálenější část je mírně zvlněná. Dominantu tvoří vrch Ládví 359 m vysoký. Kbely jsou 260 m nad mořem. Celé území mezi Vltavou a Labem je pokryto velmi úrodnou půdou, která odedávna lákala zemědělce k polnímu hospodaření. Vystřídaly se tu téměř všechny lidské kultury a krajina oplývá nesčetnými předhistorickými nálezy.
Není však dokladů, ani pravděpodobnosti, že by byl do ni v době, kdy byla nehostinnou pouští, vkročil opočlověk či pračlověk, jak tomu bylo v některých místech Čech a Moravy. Kraj byl od dob ledových a meziledových dlouho pokryt tundrou, později lesostepí a někde hlubokými hvozdy. To vše vytvářelo humus pro dnešní pole.
Touto stepí si neolitický lid, který přicházel do Evropy z Malé Asie a obsazoval Čechy, prošlapával z pražského území asi před 5.000 roky úzké karavanní stezky na Boleslavsko, které mezi jinými krajinami osídloval. Jedna důležitá stezka vedla, podle kulturních nálezů z neolitu, od starodávného vltavského brodu v Podbabě přes Tróju, Horní Libeň, Prosek a Kbely. Dále pak podle potoka Chobot přes Vinoř, Jenštejn, Dřevčice, Vrábí, Brandýs, kde byl patrně vhodný brod do Staré a Mladé Boleslavi. Existenci stezky dokládají četné nálezy po pozdně neolitickém lidu s vypíchanou keramikou. Ve Kbelích však z této doby nejsou žádné nálezy. Patrně tady vedla pouze stezka.
Prvé osídlení kbelského území se uskutečnilo v době bronzové, z které pochází vykopávka pozůstatků polozapuštěné chaty s ohništěm a stropními kůly v Toužimské ulici nedaleko rybníka, kde pak stávala středověká tvrz. Podle vykopávek existovalo osídlení i v době železné. U potoka Chobot směrem k Vinoři byly nalezeny zbytky většího sídliště o několika chatách s jamkami se železnou struskou a se zlomky nádob zhotovených na hrnčířském kruhu. To ukazuje na existenci řemeslnického sídliště.
Stezka byla v Praze přeložena z Podbaby přes Letnou, odtud přes libeňský brod a v době slovanské přes poříčský brod, Dolní Libeň do Vysočan a Kbel. Dále pak známou trasou na Boleslavsko. Později byla stezka prodlužována přes Mnichovo Hradiště, Stráž pod Ralskem, Jablonné v Podještědí, Žitavu, Zhořelec, Frankfurt nad Odrou a podle Odry do Štětína. Odtud bylo možné plavit zboží přes Baltické moře na Rujanu a do Skandinávie. Ve středověku byla tato stezka nazvána „Žitavská“.
Koncem doby železné začaly v onom hvozdu podél uvedené stezky vznikat osady: Kbely, Vinoř, Dřevčice, Vrábí. Byly to dvorce vladyků, kteří měli za úkol chránit bezpečnost ubírajících se bojovníků, družin a kupců před napadením lupiči či nepřáteli.
Stezka se kolem dnešní silnice klikatila, zvláště mezi Kbely, Vinoří a u Jenštejna. Majitelé tvrzí pokračovali ve žďáření a mýcení lesů, aby na získané úrodné půdě obstarávali výživu pro sebe a svou čeleď.
1.
První historické zmínky o Kbelích pocházejí z doby Přemyslovců. Podle záznamu v Zemských deskách je slavný český kníže Soběslav I., přemožitel německého císaře u Chlumce na Ústecku a budovatel románského zděného knížecího paláce na pražském hradě, roku 1130 daroval klášteru vyšehradskému se závazkem 6 voly a zrním ročně. Dále měl strážce za povinnost počastovat vyšehradské kanovníky jedenkrát za rok. Další zmínka o Kbelích, které se píší Kbela, Gbele, Quele, je v Českém archivu z druhé poloviny 14.století, kdy Kbely náležely svatovítským a vyšehradským kanovníkům za poplatek 3 kopy míšeňských ročně.
Jeden zdejší vladycký statek byl však v druhé polovině 14. století v majetku Mikuláše Litoměřického. Roku 1386 přešel do vlastnictví pražského měšťana Augustina.
Roku 1395 se připomíná již stojící tvrz, kterou držel vladyka Mareš ze Kbel. Stála v místech u rybníka a zdi měla 1m silné. Později zde stával dvůr č.1 a po jeho rozbourání Zdravotní středisko.
V husitských válkách se majetku duchovenstva zmocnili páni pod obojí, rytíři a města. Kbely konfiskovala Praha. Král Zikmund pojistil tyto statky novým majitelům zápisem v Zemských deskách jako odměnu za válečné služby. Platy za zboží byly předávány královské komoře. R.1547 uvedené platy konfiskoval Ferdinand I. a r. 1604 obdržela Koloděje, Vinoř, Ctěnice a Kbely Kateřina z Hasenburku (manželka Jaroslava Smiřického ze Smiřic). Svatovítská kapitula ztratila své zboží ve Kbelích nejspíše r.1620, kdy za českého povstání bylo zboží prodáno Slavatům. Císař Ferdinand II. pak vrátil zboží ke kapitule sv.Víta.
Osada Kbely se postupně rozrůstala, lesy se proměňovaly v úrodná pole a charakter osady začínal být zemědělský. Před třicetiletou válkou Kbely měly 4 selské dvory o výměře 26 ha (patřily rodům Olikovskému, Novákovskému, Bošinskému, Jarošovskému) a dále řadu chalupníků. Administrativně spadala osada do kraje Kouřimského, bývalého Zlicka. Po třicetileté válce byla osada rozbourána. Vždyť celý kraj v okolí byl následkem válečného pustošení vylidněn. Když po válce převzal někdy před rokem 1654 ves jako konfiskát kurfiřt Kristián Vilém z Brandenburgu, byla ves úplně zpustlá a bez osídlení. Zůstali tu jen dva chalupníci Pánek a Vlk, a každý měl výměru 18 korbelů k obdělávání. Kurfiřt si ale Kbely neponechal a podstoupil je Svatovítské kapitule. Roku 1653-1655 měli Kbely 85% pustých domů a míst. Pak se Kbely začaly opět zalidňovat. V letech 1674 – 1680 dali jesuité postavit podle klikaté obchodní cesty, která už nevedla přes Jenštejn, nýbrž přes Podolanku a Dřevčice, 44 barokových kapliček vzdálených od sebe přibližně čtyři sta metrů, tj. na délku Karlova mostu, a ozdobených mariánskými a svatováclavskými motivy. Po této cestě podle pověsti vezli mrtvé tělo knížete Václava z Boleslavi do Prahy. Tuto cestu pojmenovali „Via Sancta“ (Svatá cesta) na památku zavražděného českého knížete, národního světce Sv. Václava. Kapličky dobře vyznačovaly někdejší žitavskou stezku. Dvě třetiny kapliček je pobouraných, jen málo jich stojí osaměle v polích od Vysočan do Boleslavi.
V roce 1680 postihla Prahu, Kbely a další vesnice morová epidemie. V Praze se uvádí 20.000, na venkově 100.000 lidských obětí. V té době koupil Kbely a Satalice za 15.000 zl. Romedius Johann Franz, hrabě z Thun – Hohenstejnu, který sídlil v Děčíně. Podle gruntovní knihy prodával pole a chalupy novým majitelům „Rajchumberákům“, s kterými přišla do Kbel německá jména (Sieber, Schwarz, Schmied a pod.). Od Thun – Hohenstejnů odkoupil Kbely a Satalice Václav Klement von Salza. R.1722 je koupil v dražbě za 87.000 zl. majitel vinořského panství hrabě František Josef Černín. Pak náležely Kbely a Satalice podle tereziánského katastru Prokopu Albertu Černínovi. Kbely tehdy měly 20 sedláků, kteří obhospodařovali 161 ha polí.
Když vypukla sedmiletá válka, byly Kbely opět poničeny; byly částí strategických pozic. Vypráví se, že v těchto neklidných dobách byly prokopány podzemní chodby z čp.45 do vinořského zámku. Po roce 1750 byla postavena socha sv. Vojtěcha i nadále stojící ve spodní části ulice Vrchlabská. Opět se Kbely vzpamatovaly. R.1785 dal hrabě Černín postavit u rybníka pivovar, který vařil pivo do roku 1923. Roku 1797 byla stará Žitavská cesta přebudována na strategickou (císařskou) silnici. Od Vysočan do Kbel a Vinoře byla silnice lemována kaštany a lípami. Roku 1827 byla v polích na pravé straně k Vysočanům vybudovaná hraběcí kruhová cihelna, která byla r.1932 prodána Karlu Průchovi.
Po zrušení roboty přišla do Kbel a celé země kýžená úleva. Kbely se rozvíjely. Václav Nekvasil (stavitel 15.02.1840 – 06.03.1906) postavil v obci cihelnu, pak továrničku na střešní lepenku, pro firmu Lukeš a Hák, která měla Ve Kbelích první telefonní linku. Roku 1865 projel obcí první vlak Praha – Všetaty. Selské rody – Soukupův, Vyhnálkův, Tykačův, Suchých, Dobšův, Nekvasilův – se povznesly; zvláště poslední vydal několik význačných jedinců. Václav Nekvasil stavěl v Čechách cukrovary a v Karlíně vybudoval stavební firmu proslulou v celých Čechách. František stavěl v Srbsku pro temnější královský dvůr. Jan stavěl a financoval rodinné domky ve Kbelích a okolí.
Po správní reformě roku 1848 spadaly Kbely pod hejtmanství a soud v Karlíně. Farou, školou a poštou patřily k Vinoři. Teprve roku 1888 byla povolena exponovaná stanice vinořské školy, jejíž prvá učebna byla v hostinci u Kettnerů. Ale již v následujícím roce byla pro školu vystavěna obecní budova, která vyhovovala školním účelům a byla pronajata školní radě ve Vinoři. Od 1.9.1892 byla tato exponovaná stanice proměněna v trojtřídku ve Kbelích a roku 1907 byla vybudována nákladem 6.650 zl. pětitřídní obecná škola ve Kbelích.
Roku 1895 se staly Kbely samostatnou obcí. Ráz obce byl zemědělský. Půda byla ze tří osmin řepná. V okolí byly 3 cukrovary: čakovický, vinořský a vysočanský. V obci bylo 12 spolků. Byla založena Raiffeisenka. Sdělovacími prostředky byli strážník s bubínkem a zvonička uprostřed vsi před čp. 29 a 30, na místě, kde dnes stojí dům čp.483.
