Basketbal se ve Kbelích začal hrát ve válečném roce 1942, kdy byl u zdejšího fotbalového hřiště vybudován plácek také na košíkovou. První oficiální zápas zde Kbelští sehráli v červnu 1944. Skončil sice jejich drtivou porážkou o 55 bodů, ale nezapomene se na něj. Byl první.
Po válce, s obnovením činnosti Sokola, mohli basketbalisté po večerech trénovat v sokolské tělocvičně. První poválečný duel odehráli Kbelští se Sokolem Libeň v roce 1946. K historickému zápasu došlo 28. prosince 1949 s mužstvem Vinoře, kdy kbelští košíkáři zvítězili 57:21 a na galerii v kbelské sokolovně zápas sledovalo asi 150 diváků, kteří zaplatili na vstupném 1300 korun. V následujících letech hrálo mužstvo v krajském přeboru Tyršův kraj, výsledky se však nedochovaly.
Po zákazu Sokola v dubnu 1951 hráli basketbalisté pod názvem Spartak Kbely PAL a v roce 1953 se stávají členy Středočeského basketbalového svazu. Tehdy také poprvé a naposledy hraje ve Kbelích ženský tým, neboť brzy zanikl. Za zmínku stojí i první mezinárodní zápas v kbelské tělocvičně, který se hrál s čínskými studenty a Kbely vyhrály 69:56.
Na konci padesátých let 20. století hráli kbelští basketbalisté krajský přebor a měli družstva dospělých, dorostenců a žáků. Basketbalu se dařilo, ale vyhovující tělocvična ve Kbelích nebyla. Alespoň pro příznivé počasí sloužilo vlastními silami vybudované antukové hřiště u sokolovny. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století hrály Kbely v pražských. To již měl kbelský basketbal sedm mužstev a přicházely i úspěchy. Například muži hráli sedm let divizi, později postoupili do 2. národní ligy a největším úspěchem byla čtyřletá účast v 1. národní lize. Mládežnická družstva hrála přebor Prahy.
V soutěžní sezóně 1970/1971 skončili dorostenci v Praze na druhém místě a postoupili do kvalifikace o přebor Československa. Kbelský dorostenecký basketbal hrál potom ligu starších dorostenců šest let. V 70. letech hrál za tým mužů sedm sezon i bývalý prezident Václav Klaus.
Následovaly další úspěšné sezóny a přibývala ocenění, vrcholem byla osmdesátá léta. Tehdy se kbelský basketbalový oddíl stal jedním z nejpočetnějších v Praze, když měl dokonce dvanáct družstev. Nejlepší byli opět dorostenci, kteří postoupili až do finále ČSSR, kde skončili pátí.
Kbelský basketbal si získal jméno, ale ve Kbelích dosud chybí vhodná tělocvična a družstva musí trénovat a hrát v pronajatých prostorách, v tělocvičnách škol ve Kbelích, v Hloubětíně, na Proseku a v Letňanech, trénují také v tělocvičně kbelské sokolovny. V době, kdy vznikal text této knihy, byla v areálu ZŠ Kbely rozestavěná nová sportovní hala, která po dokončení bude sloužit samozřejmě především pro školu, ale zároveň v ní získá basketbal i další sporty důstojný stánek.
Basketbalovým oddílem Sokola Kbely prošlo za jeho existenci na dva tisíce členů, převážnou většinu z nich tvořili mladí, kteří zde získali sportovní dovednosti i lásku ke sportu. Z odchovanců se deset hráčů vypracovalo do ligových mužstev a dva další obdrželi sportovní stipendium pro studium na vysokých školách v USA.
