AčkoliMatěj Taufer nebyl místním rodákem, pojí se podstatná etapa jeho života se Kbelami. Narodil se 3. září 1893 v Bílkově u Dačic na Českomoravské vysočině a zemřel 3. listopadu 1971 ve Kbelích.
Když Matěj Taufer ukončil základní školu, rodina rozhodla, že se bude učit ševcem, ale tomu se Matěj důrazně vzepřel, takže padlo další rozhodnutí, že se vyučí kovářem. Nedošlo však ani k tomu. Přesto musel odejít z domova za obživou, protože měl plno mladších sourozenců. „Tak se stalo, že venkovský kluk s krásným českým jménem Matěj dostal od mámy raneček buchet a vydal se do světa.“
Jeho prvním cílem byla Vídeň, kde měl staršího bratra, který mu v začátcích pomohl. Stal se strojírenským učněm a stroje mu úplně učarovaly. Koncem druhého roku učení dostal od pana továrníka tovaryšský plat a občas ještě nějaké peníze navíc jako odměnu za svou práci.
Léta běžela, až nadešel rok 1914 a s ním začátek I. světové války a mobilizace, která změnila a přesměrovala životní dráhu Matěje Taufra. Jeho mateřský pluk sídlil v Jihlavě, hledali se ale zájemci o službu „u maríny“. Matěj se přihlásil a byl přijat. Tak se mládenec z Českomoravské vysočiny stal námořníkem. Odjel do chorvatského přístavu Pula, kde pracoval ve strojírenských dílnách.
Záhy však přišla další nabídka vyučit se leteckým mechanikem pro námořní letadla. Matěj ji využil. Tam poznal také Čecha Josefa Vágnera a začala se psát historie jejich velkého přátelství. S Josefem Vágnerem, otcem hudebníka a producenta Karla Vágnera, prožíval Matěj Taufer život plný dobrodružství. V roce 1918 pracovali na letecké základně na ostrůvku Santa Catarina a tady je zastihlo „hladové“ povstání rakousko-uherských vojáků, které vešlo do dějin coby vzpoura v boce Kotorské.
Matěj Taufer se vrátil do nově vzniklého Československa, usadil se v pražském Karlíně, kde se oženil. Jenže ani tam nezůstal natrvalo. Ve Kbelích se totiž budovalo letiště, tak tam nastoupil jako letecký mechanik. Do Kbel se odstěhoval s manželkou a dvouletou dcerkouroku 1926, a tam se také narodil jeho syn.
Tehdy byl již jedním z nejlepších leteckých mechaniků, a proto dostával jedinečné příležitosti. Ministr obrany jej navrhl jako technický doprovod podplukovníka Jaroslava Skály při dálkovém letu z Prahy do a Tokia. Znamenalo to přeletět více než 23 tisíce kilometrů. Odstartovali za Kbel 8. srpna 1926 a Matěj Taufer prožil další dobrodružství. Cestou do Japonska museli překonávat technické problémy dvouplošníku Š-16, a při cestě zpátky už letadlo přestalo pilota poslouchat úplně, takže museli nouzově přistát v sibiřské tajze. Domů se vrátili vlakem a po nějaké době je následovalo i „neposlušné“ letadlo.
Roku 1928 byl četař Matěj Taufer vybrán spolu s kapitánem Kallou jako osádka letadla Š-216 k účasti ve druhém ročníku závodů Polskem a Malou Dohodou, který posléze vyhráli.
V polovině 30. let 20. století začala stavba ruzyňského letiště a Matěj Taufer u toho nemohl chybět. Takže se i s rodinou přestěhoval do Ruzyně. Bylo to však jen na krátko, protože doba už byla zase plná neklidu. Když v březnu 1939 vstoupili Němci na naše území, obsadili samozřejmě také letiště. Taufer dostal od okupantů nabídku, aby pracoval v jejich službách, ale tu odmítl a spolu s dalším personálem letiště odešel ze zaměstnání.
Rodina se v té době odstěhovala zpět do Kbel a Matěj Taufer pracoval jako úředník v továrně Avie. Jeho postoje jej přivedly k ilegální činnosti, při níž často nasazoval i vlastní život. Po válce se vrátil zpět k letadlům a pracoval v Československých aeroliniích opět jako letecký mechanik ve funkci dílovedoucího. Z tohoto místa odešel do starobního důchodu.
Matěj Taufer byl velký vlastenec, sokol, sportovec, ale také dobrý manžel a nejlepší táta. Když 3. listopadu 1971 zemřel, zanechal po sobě prázdné místo, které nelze zaplnit.
Podle vzpomínek Taufrovy dcery Vlasty Vejlupkové
