Dva kamarády, Josefa Vágnera a Matěje Taufra, o jejichž pohnutých životech kniha informuje v samostatných statích, osud spojil za I. světové války v chorvatské Pule. Později oba přijali práci na kbelském letišti, a tak se dostali do Kbel, kde žili až do konců svých životů a stali se zdejšími významnými osobnostmi. Byli to rozdílní lidé, ale oba měli v povaze dobrodružství. Tím prvním společným a zároveň nejtěžším a nejdramatičtějším byla účast na vzpouře v boce Kotorské.
Vzpoura v boce Kotorské v Černé Hoře bylo povstání proti Rakousko-Uhersku v roce 1918. Na přelomu let 1917 a 1918 vedla námořní blokáda Dohody k velké potravinové a vnitropolitické krizi Centrálních mocností, jejímž projevem byly stávky a nepokoje a volání po ukončení války. Snížení přídělů potravin v Rakousku-Uhersku v lednu 1918 vyvolalo vlnu nepokojů, ke kterým se přidali i dělníci loděnic v Terstu a Pule. Vzpoura v boce Kotorské byla součástí této krize.
K prvním nepokojům v námořnictvu došlo 27. ledna v Pule na řadových lodích Habsburg a Radetzky, odkud se rozšířily na většinu těžkých lodí. Podařilo se je ale rychle uklidnit zvýšením přídělu potravin a splněním dalších požadavků.
Mnohem vážnější situace nastala v boce Kotorské. Důvodem vzpoury byly původně protesty proti nelidským podmínkám na lodích – námořníci trpěli hlady, zatímco důstojníci prodávali pro osobní zisk potraviny; nakonec se však vyvinula v protest proti nerovnému postavení národů v rakouské monarchii. Velitel flotily admirál Maxmillian Njegovan vyhlásil 29. ledna 1918 stanné právo.
Vlastní vzpoura začala 1. února 1918 na pancéřovém křižníku Sankt Georg a depotní lodi ponorek SMS Gäa. Zúčastnily se jí tři až čtyři tisíce námořníků, někdy se uvádí až šest tisíc. Říká se také, že každý šestý byl Čech. Velení loďstva Rakouska-Uherska vzpouru izolovalo a potlačilo. Vzpoura nebyla vnitřně jednotná a byla izolována od ostatních nespokojených posádek. Proti vzbouřencům nasadili Rakušané tři bitevní lodě a dělostřelectvo, Němci pak ponorky.
Vzpoura byla potlačena již 3. února 1918. Čtyři její vůdcové, včetně českého Němce Františka Rasche z Přerova, byli popraveni. Jeho pamětní deska je na budově bývalé kotorské věznice a v rodném Přerově stojí jeho socha a je po něm pojmenováno náměstí. Hroby námořníků jsou na hřbitově Škaljari v okolí města. Na osm stovek námořníků bylo vsazeno do těžkého žaláře.
Kamarádi Josef Vágner a Matěje Taufer patřili k uvězněným. Odvezli v okovech do pevnosti Stará Gradiška. Spolu s dalšími 430 námořníky zde byli souzeni stanným soudem. Josef Vágner prošel samovazbou a nekončícími výslechy, a před válečným soudem si vyslechl stejný rozsudek jako kamarád Matěj Tauber –pět let vězení v pevnosti Stará Gradiška. Odtud se oba dostali na svobodu stejně jako další Češi díky přímluvě Aloise Musila, českého arabisty a zpovědníka císařovny Zity, manželky posledního rakousko-uherského císaře Karla, ale až po skončení války v listopadu 1918.
Svým způsobem mohli hovořit ještě o štěstí, protože vzpoury vedly i k tomu, že dosavadního velitele námořnictva admirála Maximiliana Njegovana ve službě 1. března 1918 nahradil kontradmirál Miklós Horthy, který však žádal po vzoru antického Říma decimaci vzbouřenců, což by znamenalo každého desátého vzbouřence zastřelit. Naštěstí byl tento rozkaz pozdržen rozhodnutím Vídně až do úplného vyšetření.
