Málokdo zřejmě tuší, kdo byl Kliment Štěpánek a že právě on je tím, kdo spojuje slavného spisovatele Jaroslava Haška s Kbelami. Kbelský občan Kliment Štěpánek byl Haškův tajemník a písař. O tom, kdo byl Kliment Štěpánek a jak došlo k tomu, že se stal společníkem velkého spisovatele, vydala svědectví Štěpánkova dcera Libuše Lipoldová.
Vyprávěla, že vzpomíná na svého otce především jako na člověka výjimečně charakterního, poctivého, člověka se smyslem pro humor, a především vstřícného vůči svému okolí. Podobně si jej prý pamatovali starší Kbeláci. Když zjistili, čí byla dcerou, vždy spontánně reagovali slovy – jo, pan Štěpánek, to byl báječný člověk.
„Můj táta nebyl původem z Kbel, prožil tu však největší část svého života. Narodil se v Lipnici nad Sázavou v roce 1897 jako poslední z jedenácti dětí tehdy již osmačtyřicetiletého obecního policajta, který si na obživu početné rodiny přivydělával ševcováním a příležitostným doručováním pošty.
V místě kromě žulových lomů a práce na polích nebylo jiného výdělku, a tak děti, bez ohledu na jejich schopnosti, čekal stejný osud. Chlapci šli pracovat do skály jako kameníci a děvčata většinou sloužit do Vídně. Studium, byť dítě bylo sebenadanější, nepřicházelo v úvahu.
Jak otec vzpomíná v rodinné kronice, kterou vedl, smrt byla v rodinách běžným hostem. V dětském věku se umíralo na spálu, záškrt, zápal plic a jiné infekční nemoci, na souchotiny a ženy při porodech. Takovýto osud se proto nevyhnul ani rodině, v níž otec přišel na svět. Bída a životní podmínky, které táta popisuje ve své kronice, jsou dnes nepředstavitelné.
Otec nevynikal fyzickou zdatností, navíc byl ještě silně krátkozraký. To zapříčinilo, že pokusu o zaměstnání v lomech musel brzy zanechat, o práci v humpolecké tkalcovně, kde našel ubytování u sestry, přišel při úpadku továrny. Tak se vrátil zpět do Lipnice, kde ale bylo pramálo příležitostí k výdělku. S radostí proto uvítal v roce 1921 nabídku Jaroslava Haška pracovat pro něho jako písař a tajemník za plat 400 korun měsíčně.
Táta měl úhledný rukopis, čeština ani pravopis mu nedělaly potíže, takže Hašek byl se svým výběrem spokojen. Dovedu si představit, jak se asi táta, absolutní poctivec a solidní člověk, přizpůsoboval Haškovu bohémskému přístupu ke psaní a k životu vůbec. Pravdou ale je, jak konstatovali někteří Haškovi životopisci, že nebýt Štěpánka, nebylo by ani notného kusu Švejka ani takového počtu povídek.
Tuto práci táta zajímavě popsal ve své knížce „Vzpomínky na poslední léta Jaroslava Haška“, poprvé vydané v roce 1960 u příležitosti Haškovy Lipnice. Táta byl u Jaroslava Haška až do posledních chvil jeho života a pomáhal také organizovat jeho pohřeb.“
Jaroslav Hašek si svého písaře a tajemníka považoval, což dokládá zápis v rodinné kronice: „Hašek mi řekl několikrát, kdybych chtěl někdy od něho odejít, že se mi postará o dobré zaměstnání. A že to myslel vážně, je důkazem to, že ještě na smrtelné posteli, téměř v poslední chvilce života, řekl starostlivě – co bude se Štěpánkem?!“
Kliment Štěpánek do kroniky dále napsal: „Jaroslavu Haškovi jsem posloužil i po smrti. Obstaral jsem všechno potřebné pro jeho důstojný pohřeb, poněvadž nebylo nikoho, kdo by mu tuto poslední službu prokázal. Ještě delší čas po jeho pohřbu docházel jsem do Haškova domku, kde se paní Šura se služkou Špinarovou sama bála. Spal jsem u Hašků v kuchyni na zemi na postelové vložce pod vlastní peřinou, kterou jsem se donesl z domova.“
„Práce pro Jaroslava Haška a knížka, kterou o ní napsal,“ pokračuje ve vyprávění paní Lipoldová, „je kapitola otcova života, kterou se trochu dostal do povědomí části veřejnosti. Jeho osobnost a přínos pro ostatní vystihl otcův přítel malíř J. Doubek v nekrologu na otcově pohřbu, z něhož nemohu neocitovat.“
„Chudí rodiče nemohli dopřát více vzdělání, než jaké skýtala lipnická obecná škola. Jeho vrozená inteligence, píle a houževnatost ho však zavedla až do Prahy a později do Kbel, kde se usadil, vybudoval si trvalé zaměstnání a založil rodinu.
Své jméno však ještě před tím navždy spojil se spisovatelem Jaroslavem Haškem, neboť když se s ním v mládí ještě na Lipnici poznal, stal se jeho písařem. Ano, spisovatel Jaroslav Hašek diktoval svá přečetná díla, zejména pak světově proslulého Dobrého vojáka Švejka do pera Klimentu Štěpánkovi. Haškův písař to byl, který slavnému spisovateli posloužil i ve smrti a který svými bohatými pamětmi a zkušenostmi velmi přispěl k objasnění a doplnění životopisu slavného literáta, neboť znal mnoho podrobností z jeho života.
Tento Haškův písař byl ve svém životě nesmírně skromný, avšak také vytrvalý, houževnatý, vždy s vytříbeným smyslem pro rodinný život. Ve své přirozené prostotě byl to člověk vysoce kulturní, sečtělý, s hluboce lidskými vztahy ke všem lidem. Mimo rodiny byla jeho velkou láskou rodná Lipnice a Haškova památka. Těžko říci, která z nich byla větší. Stál u založení Haškova muzea v Lipnici, byl u zrodu prvních lipnických festivalů humoru a satiry, úzkostlivě dbal, aby se o slavném spisovateli nic nepřehánělo, aby o něm byla psána a říkána jen pravda…“
„Můj nezapomenutelný táta,“ uzavírá své vzpomínky Libuše Lipoldová, „odešel náhle 30. března roku 1974. V srdcích a myslích těch, kteří ho znali, zůstal ale živý navždy.“
