Ing. Otokar Vaníček se narodil 6. listopadu 1896 na Starém Městě v Praze v rodině bankovního úředníka Gustava Vaníčka jako třetí ze čtyř dětí. Jeho matka Berta rozená Zinnerová pocházela z židovské rodiny. V rodině však panovala náboženská tolerance, i když všechny děti byly římskokatolického vyznání. Ve 25 letech Otokar Vaníček z církve vystoupil. V rodině se pěstovalo národní povědomí, češství a slovanství. Na Starém Městě absolvoval Otokar obecnou i vyšší reálnou školu. Pro výborný prospěch mu byl odpuštěn rok obecné školy a on pak zakončil střední školu maturitou již v 16 letech.
Záhy však absolvoval nelehkou cestu z pozice vojáka rakousko-uherské armády na východní frontě přes ruské zajetí do řad československých legionářů. Byl postupně účastníkem tří československých legií – v Rusku, ve Francii a v Itálii. Byl oddaný osvobozenecké myšlence, tedy rozbití habsburské monarchie a vybudování samostatného československého státu.
Začátek první světové války zastihl sedmnáctiletého Otokara Vaníčka jako studenta Vysokého učení technického, oboru technická chemie. Ve čtvrtém semestru přerušil studia a byl odveden 7. dubna 1915 jako jednoroční dobrovolník k okresnímu velitelství v Praze. Službu nastoupil 15. dubna 1915 u pěšího pluku č. 88. Z Prahy byl odvelen do Szolnoku (Maďarsko), ale již po dvou týdnech byl převelen k pěšímu pluku č. 45 v Šopronu (Maďarsko), po výcviku byl zařazen do kurzu pro záložní důstojníky v důstojnické škole v Pezinoku.
Po složení důstojnických zkoušek byl v 19 letech přeřazen jako instruktor výcviku a převelen 2. září 1915 do Přemyšle, dnešní pohraničí Polska a Ukrajiny nedaleko Lvova. Bylo to strategické místo pro přesun na východní frontu, kam Otokar Vaníček v hodnosti kadeta v záloze odjel 1. ledna 1916.
Na začátku ofenzívy ruského generála Brusilova utrpěl kadet Otokar Vaníček 11. června 1916 v boji průstřel pravého boku a následně byl vzat do ruského zajetí. Podle pozdější Vaníčkovy ženy byl jako raněný po bitvě nalezen ruským mužikem, který se obohacoval okrádáním padlých vojáků. Poté, co dotyčný zjistil, že je Otokar Vaníček pouze zraněný, postaral se o jeho záchranu výměnou za kapesní hodinky.
Československé legie v Rusku se postupně zformovaly složitou cestou z české vojenské jednotky nazvané „Česká družina“ vytvořené v roce 1914 z příslušníků české krajanské obce v Rusku v rámci carské armády. Otokar Vaníček se přihlásil k činné službě v československém zahraničním vojsku v únoru 1917.
Do čs. legií, konkrétně k 5. československému pěšímu pluku byl však zařazen až 18. července 1917, kdy byl po 14měsíčním zajetí vypsán z evidence zajateckého tábora v Rjazani. To se stalo po rozprášení červencové ofenzivy carského vojska a úplném průlomu ruské fronty u Tarnova, kde Československá brigáda poprvé bojovala jako celek a 2. července 1917 dosáhla slavného vítězství u Zborova. Dva dny po bitvě navštívil čs. brigádu předseda prozatímní ruské vlády Kerenskij a hned povolil rozsáhlý nábor čs. dobrovolníků po zajateckých táborech v Rusku.
Otokar Vaníček složil důstojnické zkoušky v čs. zahraničním vojsku 28. srpna 1917 a byl pak zařazen jako mladší důstojník 7. roty. Tři týdny potom byl povýšen na praporčíka a 21. září 1917 přijal úřad důstojníka pro příjem veškeré korespondence 5. střeleckého pluku, což je důkazem, že výborně ovládal ruštinu.
Brzy nato byl však odeslán na západní frontu k čs. legiím do Francie. Dostal se tam v druhém transportu, který byl vypraven ze Žitomiru a strastiplnou cestou se dostal až do Čerepovce a odtud konečně do francouzského Cognacu, kam dorazil 4. dubna 1918. Do nového 22. pluku v Jarnacu byl zaevidován následující den. U francouzského vojska absolvoval důstojnický kurz a byl pak způsobilý velet četě. Působil pak jako instruktor u 23. střeleckého pluku. Dlouho tam ale nepobyl, protože byl vyžádán jako tlumočník pro další běh důstojnického kurzu. S platností od 22. srpna 2018 byl Otokar Vaníček jmenován poručíkem. Po skončení kurzu se vrátil k 23. pluku do Cognacu, ale zůstal tam jen krátce, neboť byl poslán k československému armádnímu sboru do Itálie.
Československé zahraniční hnutí v Itálii vzniklo až začátkem roku 1917. Na přelomu října a listopadu 1918 byla rakousko-uherská armáda již rozvrácena, a naopak nastal rozmach národně osvobozeneckého hnutí potlačených národů včetně „československého“. Vaníčkova italská etapa začala v den německé kapitulace 11. listopadu 1918, utrpěl při ní zranění nohy a skončila 11. dubna 1919 jeho jmenováním kapitánem v záloze. Domů, do nového Československa se vrátil se štábem československé domobrany 22. června 1919.
Po válce krátce působil jako instruktor pro výcvik pěchoty u pluku „Stráže svobody“. Potom požádal o studijní dovolenou k dokončení studií na Vysokém učení technickém a demobilizován byl s plnou platností 29. prosince 1920.
Ve vojenské kariéře se Otokar Vaníček přes pohnutou legionářskou anabázi nezhlédl. Brzy se svým bratrem založil v Satalicích továrnu na výrobu barev a laků. Žil se svou rodinou v Kbelích v dnešní Krnské ulici, kde se nachází hotel Marie-Luisa, byl odborníkem přes barvy a vlastnil patent na latexovou nátěrovou hmotu.
Jeho dcera Alena zemřela na srdeční angínu 14. prosince 1937 v době, kdy byla žákyní třetí třídy. Také pod dojmem této tragické události Vaníčkova rodina vydatně podporovala chudé žáky kbelské obecné školy, a to zejména v těžkém období nacistické okupace. Ing. Otokar Vaníček zemřel v roce 1964.
