Prehistorie území, kde se nachází nynější pražská městská část Kbely, sahá velmi hluboko do pravěku. Nálezy z archeologických výzkumů, které zde probíhaly od 19. století, potvrdily, že nejstarší kbelské osídlení vzniklo již v době kamenné. Archeologové se domnívají, že v mladší době kamenné, neolitu, územím obce procházela obchodní stezka vedoucí z Prahy na Boleslavsko, tedy od vltavského brodu přes Troju, Horní Libeň, Prosek, Kbely, Jenštejn, Dřevčice, Vrábí, Brandýs nad Labem a Boleslav.
Oblast Kbel měla sice zdroj vody, jelikož tu pramení Vinořský potok, ale ve starší a mladší době kamenné k osídlení příliš nelákala. Plochý reliéf zdejší náhorní planiny neposkytoval totiž mnoho možností k vybudování obranného postavení a místní vegetace měla charakter tundry, takže porostu bylo až do středověku velmi málo. Kbely však byly nepochybně osídleny v pozdní době kamenné, která se datuje lety 4500–2300 př. n. l. a nazývá se eneolit.
Před rokem 1914, kdy zde prováděl v obecní cihelně archeologický výzkum profesor J. A. Jíra, byl učiněn nález, který měl prehistorii Kbel posunout až do střední doby kamenné, tedy mezolitu, datovaném přibližně 10 000–7000 let př. n. l. V jedné těžební stěně pod spraší nalezl masivní škrabadlo, které se dnes nachází ve sbírkách Národního muzea. Šlo o instrument vytvořený na širokém čepelovitém úštěpu, surovinou byl zřejmě šedý křemenec. Zařazení nálezu do konkrétní epochy je ale problematické. Oficiálně se nález zařazuje do střední doby kamenné, ale někteří archeologové zastávají názor, že se jedná již o eneolit, konkrétně jordanovskou kulturu – lidu s nálevkovitými poháry.
Zcela prokazatelně začalo soustavné osídlení Kbel vznikat v eneolitu, jenž je přechodovým období mezi dobou kamennou a dobami kovů. Zatímco v jižní Evropě a v oblasti „úrodného půlměsíce“ (dnešní Egypt, Irák, Sýrie, Libanon, Jordánsko a Izrael) se začíná už hojně uplatňovat první z kovů – měď, ve střední Evropě zůstává základním instrumentem stále ještě kámen a měď se vyskytuje spíše okrajově.
V době eneolitu došlo ve střední Evropě k dovršení neolitické revoluce. Rozvíjelo se orební zemědělství, jako společenský model převládl patriarchát, jenž vytlačil dosavadní matriarchát a společnost se vlivem přechodu k zemědělství začala majetkově a sociálně rozvrstvovat. Objevovala se také rodina jako párová jednotka a udržovalo se vědomí pokrevní příbuznosti na úrovni rodina – rod – seskupení rodů – kmen. Eneolit je charakteristický také kulturní a společenskou variabilitou. Kulturní obraz je velmi pestrý, protože na území Evropy dochází k velkým přesunům obyvatelstva. Archeologové se setkávají nejen s rozličnými pohřebními rity, ale i s odlišnými typy keramiky a sídelních zvyklostí. K inovacím eneolitu patří vynález kola, oradla, prvotní metalurgie a využití tažné síly zvířat.
Území Kbel bylo v období eneolitu osídlováno poměrně hustě. Dodnes se postupně odkrylo kolem deseti eneolitických lokalit, které osídloval lid kultury nálevkovitých pohárů, případně variantami této kultury (jordanovská, nordická), dále lidem kultury se zvoncovitými poháry a kulturou řivnáčsko-jevišovickou.
První kbelské nálezy pocházejí ze staršího eneolitu (3500–3000 př. n. l.), z kultury lidu nálevkovitých pohárů, která byla v českých zemích v tomto období dominantní a tvořila také základ dalšího vývoje. Charakteristický byl pohár se široce otevřeným hrdlem, jenž dal jméno celé kultuře. Keramika byla poměrně vyspělá, objevují se láhve s límcem, nálevkovité poháry a amfory s bohatým zdobením. Převládaly kamenné a kostěné nástroje, měděné předměty se vyskytovaly ojedinělé. Z objevů je známý jak kostrový, tak žárový pohřební ritus. Ploché území Kbel s vyvěrajícím potokem vytvářelo pro lidi nálevkovitých pohárů ideální terén, neboť si stavěli sídliště a hradiště v otevřených polohách při okrajích říčních teras (většinou zahloubené polozemnice).
Lid kultury s nálevkovitými poháry si území Kbel oblíbil. Svědčí o tom četné nálezy z archeologických výzkumů probíhajících již od 19. století, z nichž poslední pochází z roku 2007. Artefakty objevené ve Kbelích se většinou nacházejí ve sbírkách Národního muzea a Muzea Hlavního města Prahy. Není bez zajímavosti, že mezi kbelskými nálezy z pozdní doby kamenné můžeme objevit i kostrové hroby.
Z doby pozdního eneolitu, datovaného lety 2300–2000 př. n. l., byly ve Kbelích objeveny pozůstatky kultury zvoncovitých pohárů. Ta byla rozpoznána v nálezech v ulicích Žacléřská a Toužimská (tehdy Sukova a Nádražní), kde při výkopu kanalizace v roce 1955 došlo k objevu kostry mladého muže a nádobky a později ještě polovina další lidské kostry z tohoto období.
Lid kultury se zvoncovitými poháry byl ve střední Evropě antropologicky cizí, protože se jednalo o neindoevropské (tedy neevropské) etnikum. Podle kosterních pozůstatků měli lidé této kultury krátké kulaté lebky a široké obličeje. Pozdější nálezy z doby bronzové však ukazují, že tento lid nezanechal výraznou genetickou stopu. Šlo zřejmě o lukostřelce, kteří do našeho prostoru pronikli z jihu a jihovýchodu. Kultura se vyznačovala keramikou ve tvaru obráceného zvonu a kostrovými pohřby s charakteristickými přídavky, jako byla například keramika, či šperky.
Dále je pozdní eneolit zastoupen nálezy z kultury řivnáčsko-jevišovické. Tato kultura se vyznačuje prvními projevy specializované výroby a směny, stavbou sídlišť na vyvýšených místech a také neexistencí pravidelných pohřebišť. V českých zemích se dosud podařilo odkrýt na tři desítky sídlišť této kultury. Charakteristickými keramickými nádobami jsou džbánky s rohatými, či měsíčkovitými uchy (tzv. ansa cornuta, či ansa lunata). Tato ucha jsou sama o sobě záhadou – archeologové se domnívají, že měla spíše rituální a náboženský než praktický význam.
Na křižovatce ulic Hrušovická a Mohelnická došlo v únoru 1980 při výkopu pro vodovod pod panelovou vozovkou k hromadnému nálezu z doby řivnáčské kultury. Jednalo se o sídlištní jámu o rozměru 173×166 cm, ve které se nalezlo pět džbánků s rohatým uchem a s vyšším, mírně prohnutým hrdlem. Všechny džbánky byly vyrobeny ze stejného materiálu jedním hrnčířem a měly okrově načervenalou barvu. Vzhledem k tomu, že džbánky nesou stopy přepálení, existují domněnky, že se mohlo jednat o nepodařenou vsázku keramické pece, nebo ty nádoby prošly požárem.
