Vlastníci Kbel za třicetileté války
Situace, v níž se ocitla celá země po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jako by se zrcadlila i na osudu Kbel. O konsolidaci poměrů v nábožensky různorodé české zemi, v níž byl roku 1619 sesazen z trůnu, usiloval bělohorský vítěz Ferdinand II. Habsburský. Jeho snahy o „narovnání“ poměrů v Českém království vyvrcholily vyhlášením tzv. Obnoveného zřízení zemského 10. května 1627 pro Čechy a přesně o rok později pro Moravu. Tato zemská ústava upravovala zásadním způsobem dosavadní ustanovení státního, soukromého a trestního práva a zasáhla tak do života všech obyvatel království.
Ovšem již před tím staronový panovník Ferdinand II. potrestal povstalce jak na majetku, tak na hrdle, když 21. června 1621 bylo popraveno na pražském Staroměstském náměstí dvacet sedm představitelů „odboje“. Zároveň se roztočilo kolo obrovských majetkových přesunů. Těm, kteří se dopustili vzpoury, byla vyměřena individuální pokuta, kterou museli zaplatit královské komoře. Jen ze stavu vyššího šlo o 504 osob. Další majetkové přesuny nastaly po vyhlášení Rekatolizačního patentu z 31. července 1627. Nekatolické stavy musely buď přestoupit na katolickou víru, nebo do šesti měsíců odejít ze země a prodat své statky příbuzným či jiným katolickým obyvatelům. K prodeji byl určen další půlroční termín.
Podle některých údajů odešlo na 185 šlechtických rodů a čtvrtina měšťanstva a přes zákaz i tisíce poddaných, ti totiž na výběr neměli, přestup ke katolictví byl pro ně povinností. Není tedy divu, že docházelo k zákupu majetku katolickou šlechtou převážně z ostatních částí habsburské monarchie a majiteli statků se často stávali i úspěšní císařští velitelé.
Majitelem Kbel byl v roce 1627 Jan Albrecht Slavata z Chlumu a Košumberka. Získal je pravděpodobně dědictvím po matce Anně Salomeně, pocházející z rodu Smiřických, přičemž je známo, že by případný nárok na část Kbel mohli vznášet i jeho příbuzní Jáchym mladší Slavata a Michal Slavata. Ačkoliv byl Jan Albrecht bratrancem královského místodržícího Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka i bratrancem vojevůdce Albrechta z Valdštejna, nespoléhal se příliš na jejich pomoc. Na rozdíl od nich nepřestoupil ke katolictví a musel tedy prodat svůj majetek a odejít ze země. Na přelomu května a června 1628 vložil do desek zemských ujednání o prodeji svého statku Kbely. Prodal „dědictví své zpupné a svobodné“ manželce jednoho ze svých Slavatovských příbuzných – Anně Zuzaně Slavatové, rozené z Rappachu, a to za sumu 7000 kop „míšeňských dobrých stříbrných razu pražského.“
Ve smlouvě byl přesně specifikován předmět koupě, tedy statek Kbely: „tvrz Kbel s dvorem poplužním s poplužím, ves Kbel s lidmi osedlými i neosedlými a neb z těch gruntův zběhlými, s dvory a chalupami kmetcími, s platy stálými i běžnými, štěpnicemi, s dědinami ornými i neornými, s krčmou výsadní, lukami, rybníčky, potoky, pastvištěm, porostlinami se vší zvůlí, s plným panstvím, i s jiným vším a všelijakým, k nadepsané tvrzi a vsi příslušenstvím v tom plném právě, v těch mezech a hranicích.“ Prodávalo se vše „i se všemi svršky a nábytky v tom statku zůstávající“. Součástí kupní smlouvy je přesný rozpis splátek a na druhé straně i záruka Jana Albrechta, že zařídí vypořádání se příbuznými Jáchymem mladším a Michalem Slavatou, aby nevznášeli na Kbely případné nároky.
Jan Albrecht Slavata vypořádal své majetkové záležitosti v Čechách a zamířil, jako stovky dalších nekatolíků, spolu s rodinou do saské Pirny. Podle písemných pramenů bydlel v roce 1631 v Pirně u Hanse Lindenerna, kde má k potřebě devět služebníků a dva koně. O pět let později se vyskytoval stále v Pirně, tentokrát u doktora Handtzschmana, k službám mu byli ale již jen tři služebníci, avšak jeho budoucnost směřovala do centra dění – do Drážďan. Slib věrnosti saskému kurfiřtovi složil v roce 1638. Patrně Slavatova stavovská příslušnost spolu s věrností církvi a osobní kvality způsobily, že 24. března 1644 byl zvolen představeným nově vzniklé exulantské církevní obce. V Drážďanech pak roku 1654 Jan Albrecht Slavata zemřel.
Jan Albrecht často žádal o vydání pasů pro sebe a svou ženu k cestě do Čech, kde se snažil řešit hlavně vymáhání finančních pohledávek a právních rozepří týkajících se jeho bývalých statků Mladějov a Kbely. Dlouho trvající válečný stav a špatná hospodářská situace v zemi zapříčinily nedostatek hotových peněz i snižování jejich hodnoty, čímž se také komplikovalo jejich doručování za hranice. Veškeré obtíže spojené s prodejem Kbel dostoupily vrcholu, když kupující Anna Zuzana z Rappachu Kbely nezaplatila. Jelikož byl statek Kbely „zanedbaný, zpuštěný, zpustlý a zničený,“ byla nucena ho Janu Albrechtovi 8. května 1645 vrátit.
Jan Albrecht Slavata tedy po 16 letech prodával Kbely znovu. Jeho zmocněnec Jan Bonaventura Papazoni z Klarštejna dohodl prodej Janu Pavlu Briaumontovi. Kupní smlouva byla vložena do desek zemských 11. června 1646. Specifikovala, že jde o statek v kraji Kouřimském ležící na nové zemské silnici mezi Prahou a Brandýsem, tedy dvůr a ves „Kbell“, s domy, dvory, staveními, chalupami, masnými krámy, svobodnými krčmami, poli, loukami, zahradami, rybníky, poddanými, vdovami, sirotky, nacházejícími se i zběhlými. Je třeba poznamenat, že ve výčtu se již tvrz neuvádí, možná byla zničena, či jen přestala sloužit původnímu účelu a stal se z ní jako v mnoha jiných případech dvůr, sloužící hlavně k hospodářským nikoliv k ochranným a obytným účelům. Kbelský statek byl stále značně zanedbán a poničen, Jan Albrecht neměl prostředky k jeho obnově a prodával tak prakticky „holé zdi“ – bez dobytka i jiné zvěře, bez dveří, oken… Za Kbely byla kvůli tomu stanovena cena 3000 zlatých. Ovšem i tak byla cena Kbel proti předchozímu prodeji třetinová.
Nový majitel Kbel Jan Pavel Briaumont byl velmi úspěšný císařský velitel. O jeho oblibě u císařského dvora svědčilo i to, že byl při korunovaci Ferdinanda IV. Habsburského na českého krále 5. srpna 1646 spolu s dalšími čtyřmi šlechtici pasován na svatováclavského rytíře.
Jan Pavel se snažil etablovat v české stavovské společnosti. Již roku 1634 se jako nemajetný francouzský důstojník z benešovské posádky oženil s majitelkou líšeňského panství Annou Albertinou, rozenou z Fürstenberka, po matce pocházející ze starého českého rodu Šternberků, vdovou po polním maršálkovi Kristiánu Ilovovi, který byl krátce před tím zavražděn spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu. Jan Pavel tak získal inkolát a stal se plnoprávným členem zemské šlechty – mohl se účastnit zemských sněmů, ucházet se o zemské úřady a zakupovat nemovitý majetek.
Statky jako Kbely byly svou polohou i velikostí velmi výhodné pro ty, kteří měli v Praze dům či palác. U těchto staveb ve městě chybělo hospodářské zázemí, a tak zásobování čerstvými potravinami či pící pro koně z vlastního blízkého zdroje značně zlevňovalo již tak drahý pobyt v hlavním městě. Přes zmíněné výhody Kbely v rukou Briaumontových dlouho nezůstaly. Není známo, kdy Jan Pavel zemřel. Podle některých údajů ještě úspěšně velel šlechtickému útvaru při obraně Prahy před Švédy na konci roku 1648. Avšak na jaře roku 1651 požádala Anna Albertina jako vdova po Janu Pavlovi spolu se sirotky o odhad kbelského statku z důvodu prodeje.
Kbelský statek prohlédli tři komisaři, mluvili s kupcem, kterým byl braniborský markrabí Kristián Vilém a zjišťovali, zda by někdo nabídl vyšší cenu. Nikdo další ale více než 6000 kop míšeňských a „polovinu letošní sklizně“ nenabídl. Po jednáních byla smlouva o prodeji zapsána do desek zemských 20. září 1651. Předmětem prodeje byl statek „Kbel“ – „dvůr, louky, statky s poli osetými a neosetými, s osedlými a neosedlými nebo z těch gruntů zběhlými poddanými, se vším od starodávna k tomu dvoru přináležejícím, s ovocnou a zeleninovou zahradou, s rybníky“. Smlouva uváděla, že se Janu Pavlovi, či spíše jeho ženě podařilo zlepšit stav hospodaření a pomalu napravovat válečné škody. To ostatně naznačuje i výše stanovené prodejní ceny.
Nový držitel Kbel Kristián Vilém (1587-1665) z rodu Hohenzollernů byl nejmladším synem braniborského kurfiřta Jáchyma Bedřicha. Již v dětském věku, v roce 1598, byl zvolen arcibiskupem v luteránském Magdeburku. Po rozhoření třicetileté války pak Braniborsko vystupovalo jako věrný spojenec Švédska. To však vedlo k tragickému obléhání a posléze i téměř zničení města Magdeburku v roce 1631. Vítězné císařské vojsko vzalo tehdy do zajetí i těžce zraněného Kristiána Viléma. O významného zajatce bylo více než dobře postaráno, uzdravil se a otcům jezuitům se podařilo ho obrátit na katolickou víru. Při uzavření tzv. Pražského míru v roce 1635 mu pak bylo dokonce zaručeno pobírání značného důchodu z Magdeburku a dalších míst.
Snad byly poměry v Braniborsku koncem války a krátce po ní ještě neutěšenější než v Čechách, že osud zavál ovdovělého Kristiána Viléma do Prahy, kde se v roce 1650 oženil s Barborou Eusebií, dcerou někdejšího královského místodržícího Jaroslava Bořity z Martinic. Manželství trvalo do roku 1656, kdy Barbora Eusebie zemřela. O rok později se opět v Praze Kristián Vilém oženil, jeho ženou se stala Maxmiliána hraběnka Salm-Neuburg. Svatba se konala koncem května a za čtvrt roku koncem srpna 1657 prodal Kristián Vilém Kbely Markétě Anně hraběnce Thunové. On sám ještě krátce před svou smrtí v roce 1665 koupil zámek Nový Hrad u Jimlína, zemřel ale na svém panství v Braniborsku.
V letech 1653–1655 měly Kbely 85 procent pustých domů a míst. Pak se začaly opět zalidňovat. Za časů Kristiána Viléma však došlo také k prvnímu úplnému soupisu poddanských usedlostí, z nichž se platila daň (berně, kontribuce). Berní komisaři v roce 1654 projížděli celou zemí a zjišťovali skutečný stav. Kbely byly uvedeny v tzv. Berní rule jako majetek knížete braniborského, přičemž jsou uvedeni pouze dva chalupníci ze čtyř, kteří hospodaří, ze selských stavení jsou všechna čtyři rozbořená či pustá, bez hospodářů. Nicméně Kbely se v rule objevují ještě jednou, a to jako majetek Nejvyššího purkrabství pražského. Jsou zde vykázány čtyři selské statky – dva obhospodařované a dva rozbořené či pusté, u jednoho pustého je pak poznámka, že ho odkoupil a ke svému dílu připojil právě Kristián Vilém. Berní rula tak dokládá, že Kbely jako takové byly rozděleny na dvě části. Jedna byla klasickým deskovým statkem a druhá čítající čtyři usedlosti, byla majetkem Nejvyššího purkrabství pražského a jednalo se o emfyteutické (zákupní) dvory.
Vysvětlení pojmů:
Míšeňské stříbrné dobré razu pražského – míšeňské groše byly již od doby Jiřího z Poděbrad velmi oblíbeným platidlem, přičemž většinou platil přepočet: 2 kopy míšeňských grošů = 1 kopa grošů českých (pražských). Pražské groše se přestaly razit roku 1547. Lidé se ale počtů na groše české a míšeňské vzdát nechtěli. Došlo tak ražbě tzv. bílého groše (od roku 1573), česká kopa jich obsahovala 60, míšeňská ale pouze 30. Aby však i míšeňská kopa čítala 60 grošů, začal se razit (od roku 1577) v Praze (ale i dalších mincovnách) tzv. malý groš (odtud tedy „míšeňský dobrý razu pražského“). Různé typy používaných platitel v oběhu pak mohly vést ke specifikaci mince, které bude použito.
Dvůr poplužní s poplužím – panský (vrchnostenský) dvůr, k němuž patřila dominikální (panská) půda. Jak slovo popluží napovídá, jednalo se v podstatě o zemědělskou půdu obdělávanou (pluhem). Dvůr byl provozován v režii vrchnosti a neplatila se z něho daň. Popluží je stará měrná jednotka plošného obsahu (od 20 do 60 hektarů).
Lidé osedlí i neosedlí – osoba osedlá byla držitelem nemovitosti (statku, chalupy či jen domku), osoba neosedlá nikoli, ta pracovala většinou za byt a stravu například na selském statku. Jak osedlí i neosedlí byli poddaní vrchnosti. V době Berní ruly v roce 1654 byl jeden osedlý brán za základní jednotku pro výpočet berně (daně). Jeden osedlý obdělával cca 18 ha (výměra se podle krajů značně lišila) polí potahem. Za jednoho osedlého byli počítáni čtyři chalupníci (ti obdělávali půdu většinou bez potahu, ručně), za jednoho osedlého bylo pak počítáno rovněž osm zahradníků (ti, co měli při svém domku již jen zahradu/zahrádku, v pozdější době se jim říkalo domkáři). Na osedlé byli přepočítáváni i ti, co se zabývali řemeslem či měli živnost.
Dvory a chalupy kmetcí – užívání těchto dvorů (statků) a chalup se dálo podle staročeského práva kmetcího, kdy kmeti (původně jen sedláci, později i chalupníci) byli dědičnými nájemci nemovitého majetku za jisté poplatky, úroky či služby. Opakem je právo zákupní (emfyteutické), kdy se dotyčná osoba stává dědičným vlastníkem.
Štěpnice – ovocný sad
Výsadní krčma – krčma s výsadou (právem) dědičného vaření vlastního piva a výsadou šenku, přičemž mohla, ale také nemusela, být svobodná. Z poddanské se samozřejmě odváděly platy vrchnosti. Postupem času tyto krčmy postupně přestaly využívat svého práva na vlastní pivo a odebíraly ho ze vznikajících pivovarů.
Inkolát – právo obyvatelské, které se týkalo jen šlechty. Bylo možné ho získat narozením, nebo o jeho udělení rozhodoval až do roku 1618 zemský sněm. Podle Obnoveného zřízení zemského z roku 1627 o jeho udílení rozhodoval pouze panovník.
Klasický deskový statek – šlechtic vlastnící svobodný statek (panství) dával své právo na něj vložit (vepsat) do desek zemských. Zde se jedná o Desky zemské větší, v nichž se kromě dalších záležitostí řešila evidence a převody majetkových záležitostí svobodných statků v Čechách.
Ceny a platy – orientační přehled za doby třicetileté války, přičemž ceny se za války velmi rychle měnily: nádeník – 8 krejcarů denně (1 groš = 3 krejcary); slepice – 5 krejcarů; kopa vajec – 15 krejcarů; kůň k potahu – 16 kop míšeňských grošů; vůz, pluh a brány – 15 kop grošů míšeňských; chalupa na Brandýsku – 30-60 kop českých grošů; statek na Brandýsku – 200-300 kop českých grošů.
