Poslední týdny 2. světové války znamenaly pro obec Kbely a její obyvatele především největší ztráty na životech a majetku za celou dobu války. Nejdůležitější podíl na tom mělo opět letiště. Při náletech spojeneckých vojsk bylo totiž vybráno jako cíl masivního bombardování, neboť bylo nezbytné oslabit leteckou sílu okupantů.
Na Květnou neděli 25. března 1945 bylo podle vzpomínek pamětníků nádherné počasí, nebe modrojasné a úplně bez mraků. Byl to pěkný jarní den a nikdo netušil, že se pro mnoho lidských osudů stane dnem tragickým. Blížilo se poledne, když rozhlas oznámil, že na Prahu míří svaz těžkých bombardérů a po několika málo minutách hlasatel uvedl, že bombardéry jsou vzdáleny jen asi 75 kilometrů od Prahy. Zanedlouho již bylo slyšet zvuk leteckých motorů, pak i detonace výbuchů. To začaly první bomby dopadat na průmyslové závody v nedalekých Vysočanech.
Hned vzápětí svou dávku bomb dostaly také Kbely a jejich široké okolí. Nálet trval od 12 hodin do 13.20 hodin a uskutečnilo jej asi 750 letadel americké 15. letecké armády. Proveden byl v několika rychle po sobě následujících vlnách, kdy letadla shazovala tříštivé bomby. Uvádí se, že na kbelskou oblast dopadlo více než čtyři tisíce takových pum o váze do pěti kilogramů svázaných po pěti až šesti bombách, aby se zvýšil účinek.
Majetkové škody byly veliké, ale horší byly ztráty lidských životů. Jen ve Kbelích zahynulo 117 lidí a dalších 185 osob bylo zraněno a z nich někteří na následky poranění později zemřeli. Ke ztrátám přispěla i panika, které lidé při náletu podlehli. Ačkoli v obci byly sklepy domů upraveny jako malé kryty a zřízen byl také obecní kryt naproti nádraží, lidé ve velkém počtu utíkali na volná prostranství a do polí. Dokumentuje to i příběh rodiny majora Bystřického, který vyběhl s celou svou rodinou do polí, neboť se obával, že kryt ve sklepě domu nebude bezpečný. Tak se stalo, že čtyři členové jeho rodiny byli bombami zabiti.
Poškozeno bylo více než 75 procent domů v obci a velké škody zaznamenalo také letiště, jemuž byl původně letecký útok určen. To vše těsně před koncem války. V Kbelích vznikl velký počet pomníčků, které se stavěly na místech, kde byli nalezeni mrtví občané, ale dnes je již budeme marně hledat.
Nálet na Kbely 25. března 1945 podle kroniky: »Těžkou pohromou pro naši obec byl nálet sedmi set padesáti letadel v pěti vlnách po sto padesáti letadlech, která shodila ve 20 minutách 50 tisíc kilogramů tříštivých a zápalných bomb. Letci je začali shazovat kobercově již daleko před obcí a způsobili tak veliké škody na majetku a lidských životech, že se to nedalo srovnávati s nálety v Říši. Na sto mrtvých a tři sta zraněných v polích, zahrádkách, na cestách a silnicích, v aleji, na čtyři sta poškozených domů, okna všech šesti set domů vytlučena, vyhořelá Radíkovská ulice, prohořené hangáry se stovkami letadel a leteckých motorů. Obraz obce hrozný – ohořelé domy, vytlučená okna, rozbité střechy. Nálety „kotlářů“ byly i dále, ale už mnoho neublížily – zdržely polní práce. Opravné práce pro nedostatek potřebných materiálů pokračovaly jen zvolna. Na všechno musely být poukazy obce či okresu, a protože bylo poškozeno najednou více obcí, nemohly se materiálie sehnati.«
Autentickou vzpomínku na americký nálet na Kbely 25. března 1945 poskytla kbelská rodačka Eva Hervířová, rozená Hrbková, která navštívila Kbely v roce 2012:
„Před 67 lety byla krásná květná neděle, ale spíš to byla neděle „krvavá“, ale tenkrát nemohl nikdo tušit, co se tento den stane. Ani moje rodina nic netušila, bylo nás celkem sedm, moji rodiče, dvě sestry, roční Zdenka a šestiletá Jana, mně bylo devět, babička s dědou a jejich syn.
Začalo to, když jsem přišla kolem poledne se sestrou z kbelského kostela domů. V kostele jsme byly „světit kočičky“ na Velikonoce v domnění, že nás Pán Bůh ochrání s celou rodinou. Přišly jsme domů do Nekvasilovy vily, ani nám maminka nestačila dát oběd, když začaly houkat sirény. Nálety byly skoro obden, ale nikdy se nic nestalo, ale tento den byl pro nás a ostatní, kteří tam padli, osudným. Tatínek nás všechny popadl a museli jsme utíkat přes pole do rokle. Tam ale byli němečtí vojáci s protileteckými děly, což nikdo nemohl tušit, ale to už bylo pozdě.
Tatínek s ostatními zalehli do křoví, ale mě babička popadla za ruku a utíkala se mnou na druhou stranu rokle, daleko od ostatních. Zalehla mě svým tělem, čímž mi zachránila život a sama při náletu zemřela. Střepiny z bomb mě zasáhly do levé ruky, o kterou jsem málem přišla. Ta hrůza trvala snad dvě hodiny, pak přišli vojáci a všechny, kdo přežil, odnesli na kraj silnice, kde nás pak naložili na náklaďák a odvezli do kbelské obecní školy a odtud do Prahy na Bulovku.
Cestou jsem omdlela pro velkou ztrátu krve a probudila se až po několikahodinové operaci ruky na pokoji v nemocnici. Jako zázrakem jsem o ruku nepřišla, ale mám ji dodnes těžce postiženou. V nemocnici jsem byla přes rok, než mě dali doktoři trochu dohromady. Nejhorší ale pro mě bylo, když jsem se až po více než roce dozvěděla, že celá má rodina už nežije, ani na pohřbu jsem nemohla být. Všichni byli pohřbeni do společného hrobu ve Vinoři.
Nakonec se mě ujala teta, která mě vychovávala až do mých 18 let v Ústí nad Labem. Nyní žiji v Kladně, kam jsem se se svým manželem přestěhovala. Ze Kbel jsem nedobrovolně odešla 25. března 1945 a jsem ráda, že jsem se sem mohla ještě jednou podívat. Každý rok si 25. březen připomínám a nikdy nezapomenu na moje rodné Kbely, které jsou dnes mnohem krásnější.“
Seznam kbelských občanů – obětí náletu dne 25. března roku 1945
Adámek Václav nar. 1931 bely čp. 45N Nohejl Václav 1910 417
Alexa Josef 1923 161 Ouhrabka František 1923 65N
Blažková Růžena 1913 38 Ouhrabka Karel 1895 65N
Bobník Josef 1930 385 Papáček Václav 1906 344
Bystřická Miroslava 1924 355 Petáková Miluše 1925 31
Bystřická Josefa 1900 355 Petráček Jan 1894 494
Bystřická Milena 1932 355 Petráček Milouš 1926 494
Bystřická Olga 1927 355 Petráčková Marie 1900 494
Čeněk Karel 1882 138 Pobudová Veronika 1875 38
Černá Františka 1884 249 Polda Karel 1894 391
Došková Božena 1907 69N Pomahač František 1906 33N
Drozd Jan 1901 17 Pugner Antonín 1887 80N
Dvořák Antonín 1910 46N Pugner Václav 1926 80N
Dvořáková Ludmila 1888 332 Pugnerová Julie 1889 80N
Elhenický Jaromír 1887 187 Riedl Emanuel 1898 226
Halík Karel 1910 57 Růžička Václav 1908 177
Hamák Josef 1897 268 Řehák Miroslav 1930 54
Havlíčková Františka 1891 104 Řehák Oldřich 1900 54
Hrbek Josef 1910 288 Řeháková Božena 1910 54
Hrbková Marie 1911 288 Skákalová Františka 1893 66N
Hrbková Jana 1939 288 Skopal Karel 1897 191
Hrbková Zdeňka 1944 288 Sládek Josef 1881 59N
Chlumský Bedřich 1921 155 Sládková Růžena 1910 173
Jiroušek Václav 1896 490 Sojka František 1913 24
Jarges Alfréd 1936 434 Soprová Božena 1906 80
Jarges Elemér 1928 434 Steinocher Bohuš 1891 480
Jarges Karel 1901 434 Steinocherová Marie 1896 480
Kadlec Karel 1925 38N Sůva Josef 1944 17
Kasal Josef 1925 27N Synek Josef 1899 494
Kasanda Jan 1936 124 Synková Anna 1903 494
Kasandová Božena 1933 124 Šebek Josef 1906 17
Kasandová Františka 1906 124 Šebková Františka 1910 17
Kazil Petr 1944 33N Šebesta Josef 1929 71
Klement Miroslav 1918 399 Švancar František 1879 56
Klíma Josef 1930 209 Švancarová Marie 1884 56
Klímová Rosalie 1921 372 Šťastná Olga 1909 371
Kubrycht Václav 1895 276 Těšínská Květa 1922 80N
Kvapil Jaroslav 1904 140 Těšínský František 1903 5
Kysel Jaroslav 1925 45N Trpišovský Josef 1927 47N
Lips Antonín 1921 38 Vágner Jindřich 1901 241
Mareš Otto 1921 183 Vaněk Alois 1878 394
Mikeš Václav 1895 365 Vyhlídka Karel 1900 259
Mrha Jaroslav 1886 372 Zicha Jan 1891 485
Němeček Josef 1907 268
Seznam obětí náletu 25. března 1945, kteří nebyli občany Kbel
Běhounek František 1908 Záboří Matušková Marta 1925 Kyje
Bílek František 1898 Praha VII Měchura František 1896 Praha XIII
Bláhová Růžena 1909 Praha XI Mikšovský Antonín 1923 Dolní Chabry
Brčák Oldřich 1907 Radonice Miřácký Zdeněk 1929 Praha VIII
Bureš Miloslav 1921 Kámen u Tábora v Novák František 1891 Veleň
Cempírek Stanislav 1914 Brandýs n. Orlicí Osoba Jaroslav 1922 Vrábí
Červená Jindřiška 1906 Praha – Břevnov Pokorná Marie 1929 Kačerov
Červený Vladislav 1912 Modřany Raab Jiří 1919 Praha – Nusle
Diviš Karel 1902 Praha II Rezková Marta 1922 Neratovice
Dolejší Stanislav 1914 Praha VII Sengl Jiří 1909 Zeleneč
Fiala František Přezletice Schindler Jiří 1890 Praha XI
Heřman Václav 1896 Vinoř Slivenecká Anežka 1903 Satalice
Hrubý Bedřich 1910 Praha XI Sochůrek Václav 1914 Dřevčice
Chytka Eugen 1930 Vinoř Sokol Alois 1903 Dolínek
Jirásek František 1903 Brnky Stuchlík František 1880 Praha XI
Kaňák Karel 1910 Praha XI Svoboda Jan 1913 Praha – Nusle
Kaňka Miroslav 1915 Vinoř Šebková Marie 1916 Praha – Michle
Klenotová Antonie 1922 Veleň Šimáček František 1920 Jenštejn
Kozáková Božena 1911 Lipany Trček Jaroslav 1904 Praha VI
Kožíšková Anna 1911 Svépravice Válková Antonie 1923 Kyje
Králová Růžena 1913 Miškovice Vich Otakar 1924 Praha – Nusle
Krejčiřík Josef 1925 Praha IX – Prosek Vítíková Anna 1898 Satalice
Kubát František 1919 Praha I Vondráková Anna 1912 Horní Počernice
Kubová Milada 1920 Svépravice Vostrčil František 1902 Praha VIII
Marýzková Hedvika 1927 Horní Počernice Vošahlík Emil 1906 Praha IX
V dubnu roku 1945 již nabraly události rychlý spád a bylo zřejmé, že válečný konflikt se blíží k závěru. Leckde začaly vznikat revoluční národní výbory. Vytvořen byl také v Kbelích, a to ještě před začátkem Pražského povstání. Jeho prvním předsedou byl Václav Kulhánek, který se svými spolupracovníky řídil všechny akce probíhající v obci.
V předvečer 5. května 1945 se zahájilo odstraňování německých vlajek a nápisů a ráno již na některých domech visely vlajky československé. V sobotu 5. května také proběhlo v kbelských kasárnách jednání mezi představiteli povstalců z oblasti Kobylis a Ďáblic a velitelem letiště majorem von Nockenem o předání střížkovského palebního postavení, jež mělo sloužit právě k ochraně kbelského letiště.
V závodě Ostmarkwerke se dala do práce revoluční rada s předsedou Jindřichem Petržílkou, čeští zaměstnanci odzbrojili německou stráž a před závodem zbudovali zátaras, který měl zabránit v postupu německým jednotkám Schörnerovy armády blížícím se ve směru od Staré Boleslavi. Němci ale tuto překážku minuli a přejížděli s tanky a nákladními vozy přímo přes letištní plochu. Z hlášení povstalecké skupinu operující na pražském Střížkově se ví, že 7. května stála v serpentině silnice u kbelského letiště okupantská děla, která nepřetržitě pálila směrem na Libeň.
Barikáda na silnici před Ostmarkwerke musela být 8. května 1945 odstraněna, protože ze Kbel začaly postupně odcházet německé oddíly wehrmachtu směrem na Kyje. Kasárna, letiště a všechny objekty opuštěné nacistickými vojsky byly obsazovány českými dobrovolníky, z nichž byly utvořeny hlídky za spoluúčasti příslušníků policie. To proto, aby v opuštěných vojenských objektech nedošlo ke krádežím a rabování.
Do obce Kbely dorazila sovětská armáda dopoledne dne 9. května 1945 a o den později, tedy
10. května přistálo na kbelském letišti letadlo, které neslo na své palubě takzvanou Košickou vládu v čele s jejím předsedou Zdeňkem Feirlingrem, Klementem Gottwaldem, Zdeňkem Nejedlým a dalšími představiteli, kteří se po šestiletém exilu vrátili do vlasti. Kbely by tuto událost mohly považovat za symbolickou tečku za smutným a těžkým obdobím 2. světové války.
Ze zápisu v kronice kbelské měšťanské školy, která komentovala Květnové povstání v Praze:
„V sobotu 5. května 1945 Praha uchopila prapor vzpoury proti nacistické hrůzovládě. Pojednou vzkypěla ta hladina, udržovaná ve zdánlivém klidu kulkami a prachem, popravami, výhrůžkami rozmanitých „führerů“ a prošpiclováním veřejného i soukromého života v českých zemích. Z dílen, kanceláří, obchodů i továren od nejodlehlejších pražských předměstí zaznělo Prahou: Pryč s Němci, pryč s nacistickým terorem! Smrt německým okupantům!
Ozvěny vzpoury proti nepředstavitelné hrůzovládě zazněly i z poslední české vesničky. Lidé ve Kbelích strhávají vyhlášky a tabulky s nápisy, co již po léta urážely náš zrak a byly viditelnou připomínkou nacistického teroru. Hitlerovy i Háchovy podobizny zmizely. Vesele ve vzduchu vlají prapory v jásavých československých barvách a barvy našich spojenců ze západu i Sovětského svazu. Ulice dostává nového zabarvení, radost září ze všech tváří, ale z očí zírá tvrdé odhodlání. A konečně zazní z Čs. Rozhlasu do ulic výzva České národní rady: Pražané, voláme vás do boje za Prahu, za svobodu, za čest, za český národ! Zabarikádujte ihned všecky přístupy ku Praze! Stavte barikády i předměstích Prahy!
Všichni vlastenci neváhají ani na okamžik; obchody jsou zavírány, obědy stydnou na plotnách, dělníci z továren se nejdou převlékat, všichni muži i ženy, chlapci i dívky, spěchají na stavbu barikád. Vytrhávaná dlažba se hromadí v mohutné uzávěry, vyztužené narychlo poraženými stromy a nákladními vozy. Všech možností bylo využito, aby byla vybudována pevná hráz divokému nacistickému přívalu. Ve Kbelích byly barikády u školy, pak uprostřed obce v ulici pod poštou.
Se statečností, která nemá v dějinách příkladu, hájili Pražané své barikády, mnohde takřka beze zbraní proti dokonale vyzbrojeným nacistickým silám, operujícím mohutnými tanky, a nejen dokonalými zbraněmi, ale i téměř nevyčerpatelnou zásobou střeliva. Nejen muže i mladé chlapce jsme viděli čelit s hrdou odhodlaností nemilosrdnému nepříteli. Měli méně zbraní, méně střeliva, měli málo zkušeností se zbraněmi, které jako obránci barikád nacistům ukořistili, ale měli to, co chybělo německým násilníkům: spravedlnost a právo na své straně a srdce naplněné nezlomnou statečností a nezdolnou vírou v úspěch svého heroického boje.
A nakonec, po strastiplných hodinách, kdy Praha bojující o svůj život, konečně zvítězila s pomocí slavné a nepřemožitelné Rudé armády, která bleskovou rychlostí nám přispěchala na pomoc a má zásluhu, že Praha zůstala Prahou. Za nepopsatelného jásotu hrnuly se velké shluky pražského lidu vstříc udatným vojákům maršála Koněva, zahrnuly je kyticemi šeříků a obdarovaly je cigaretami a pečivem. Kbelští vlastenci bojující na barikádách v Praze přicházejí už čtvrtý den do svých domovů umazaní, znavení, ale s vědomím vykonané práce za vlast.
Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tak řečený protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc, vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady.“
