Kbely a jejich historie

Kbely a okolí čili Městská část Praha 19

Slovo starosty – editoriál

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou nová knížka o Kbelích, jejímž cílem bylo podrobně vyobrazit naši městskou část z nejrůznějších úhlů pohledu.

Nejdříve nahlédneme do základních charakteristik místa, kde se Kbely rozkládají, poznáme obecný profil kbelského katastru, neživou i živou přírodu, životní prostředí i pravěké osídlení, a rovněž se dovíme, kde se vzal název Kbely.

V hlavní části knihy nazvané „Kbely v běhu času“ projdeme historií Kbel od dávné minulosti po aktuální současnost. Na této cestě uvidíme, jak se měnila podoba Kbel a seznámíme se i se všemi faktory, které ji utvářely, stejně jako život lidí, kteří zde žili a žijí. Ačkoli tato hlavní část knihy obsahuje vlastně všechno, co se v Kbelích stalo a co zde vzniklo i zaniklo, mnohé z toho je pouze ve stručnosti zmíněno. Proto jsou další částí knihy „Speciální kapitoly“, z nichž se dovíme podrobněji o různých oblastech života Kbeláků, o význačných stavbách, památkách i fenoménech.

Splnit cíle knihy, které si předsevzala, nebylo lehké a mohlo se to podařit jen za aktivní účasti celého týmu spolupracovníků, kteří svými vzpomínkami, informacemi, zapůjčenými fotografiemi a nezřídka i osobními příspěvky postupně vytvořili mozaiku, z níž je stvořena nová kniha. Všem jim za to mnohokrát děkuji a jsem pyšný na to, že je v naší městské části tolik lidí ochotných pomoci.

Cílem všech autorů knihy o Kbelích nebylo předložit čtenářům odborné pojednání, nýbrž seskupit rozličné podklady do zajímavého čtení, které přináší známé i neznáme informace o naší městské části srozumitelnou formou, a snad také poučení a zábavu. Jedna kniha o Kbelích již před časem byla napsána a tato nová na ni nejen navazuje, ale v mnohém ji rozšiřuje a také upřesňuje.

Stejně jako v úvodu té minulé knihy musím uvést, že jsem hrdý na to, že současný tým, který novou knihu sestavil, dovedl svou práci ke zdárnému konci, a to stále ještě v době, kdy působím coby starosta a tuto funkci vykonávám především jako Kbelák. Být Kbelákem totiž pro mě není jen osudem, ale také životním přesvědčením, které mě motivovalo a motivuje k úsilí, aby Kbely byly a zůstaly důstojnou částí našeho hlavního města Prahy.

Stejně jako mnozí čtenáři jsem zdejším rodákem a jsem jím rád. Pamatuji i jinou tvář Kbel, s historickým jádrem, usedlostmi a továrničkami. Ta sice odešla do minulosti, stejně jako řada kbelských lokalit a také mnozí lidé, ale vyrostly nové Kbely a domov v nich nalezli lidé, kteří v návaznosti na své předchůdce dávají městské části nový život. Kniha snad nic z toho neopomněla a doufám, že si najde své čtenáře.

Obecný profil Kbel

Kbely jsou územím, kde podle archeologických nálezů žijí lidské pospolitosti prokazatelně již od pozdní doby kamenné, tedy pět nebo šest tisíc let. Nejstarší písemný záznam o zdejším osídlení, které se pojí s názvem Kbely, pochází z roku 1130. V historických dobách zde vznikla tvrz a statky, později osada. Po třicetileté válce se Kbely následkem válečného pustošení a moru vylidnily, osada byla dokonce zbourána. Pak se začaly opět zalidňovat novými osadníky, ale teprve na konci 17. století a v 18. století se Kbely opravdu vzpamatovávaly. Od konce 18. století, kdy byly v majetku Černínů, došlo k trvalému rozvoji tehdy již obce, přes kterou a kolem ní šly dějiny a její obyvatelé dávali tomuto místu pokolení za pokolením tvář.

Kbely byly samostatnou obcí až do roku 1967. K 1. lednu 1968 byla obec vyjmuta ze Středočeského kraje a Kbely se staly součástí Prahy, tedy hlavního města všech dějinných samostatných českých státních útvarů. Nové začlenění znamenalo pro dosavadní obec zásadní změny, ačkoli blízkost metropole už odedávna působila významně na kbelské obyvatele. Kbely se staly součástí Prahy 9 a přejmenovány byly na Praha 9 – Kbely. K 1. červenci 2001 došlo k další změně a v současnosti se užívá název Městská část Praha 19.

Kbelský katastr se rozkládá asi deset kilometrů severovýchodně od centra Prahy ve výšce přesahující 260 metrů nad mořem v mírně zvlněné krajině, která je součástí rozlehlé náhorní planiny. Toto jakési geografické odloučení spoluovlivňuje, že si Kbely navzdory stále většímu srůstání s hlavním městem udržují do určité míry svůj původní ráz. Nedá se dozajista mluvit o vesnickém charakteru, ale hodí se pro něj označení komunita, jejíž jádro tvoří převážně kbelští patrioti, pro které pojem „Kbelák“ není jen slovem, nýbrž vyjadřuje sounáležitost s místem.

Geologie, geomorfologie a pedologie (neživá příroda) Kbel

Katastrální území Kbely, které je dílčím celkem Městské části Prahy 19, se rozkládá na ploše 5,99 kilometrů čtverečních v severovýchodní části Prahy. Z hlediska geomorfologického členění se kbelské katastrální území nachází v západní části okrsku Čakovická tabule, celku Středolabská tabule, soustavy Česká tabule. Širší okolí má charakter ploché pahorkatiny s reliéfem ukloněným směrem k severu až k severovýchodu. Zemský povrch je rozbrázděn nesouměrnými údolími svahových potoků levostranných přítoků Labe. Místy se na povrchu nacházejí sprašové pokryvy a závěje. Terén je rovinatý s mírným sklonem do středové části katastru, kde pramení i Vinořský potok. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí cca 268–285 m n. m.

Z regionálně geologického hlediska se území Kbel nachází na jižním okraji české křídové pánve. Starohorní horniny, tvořené střídáním prachovců a břidlic s drobami, jsou v celém území překryty křídovými a kvartérními sedimenty. Svrchnokřídové sedimenty jsou v širším okolí zájmového území zachovány ve stratigrafickém rozmezí cenoman (pískovce) až spodní turon (vápnité jílovce až slínovce). Kvartérní pokryv na kbelském katastru tvoří ve spodní části zvětraliny podložních křídových sedimentů, ve svrchní části se vyskytují akumulace sprašových půd a spraší. Nejsvrchnější část horninového sledu je tvořena jílovitými půdami.

Z hlediska hydrogeologického rajónování náleží území Kbel k rajónu 4510 – Křída severně od Prahy. Převládající směr proudění podzemní vody je k SV. Nadložní kvartérní sedimenty, zastoupené převážně sprašemi a zvětralinami podložních křídových sedimentů, mají velmi nízkou propustnost, což zamezuje efektivnímu zasakování srážkové vody do horninového prostředí. 

Klimatické poměry kbelského katastru

Po klimatické stránce patří území Kbel do mírně teplé klimatické oblasti, suché, s mírnou zimou. Pro bližší charakterizaci klimatických poměrů lze použít údaje ze srážkoměrné stanice Kbely (284 m n. m.), situované asi 1,3 km jihozápadním směrem od Kbel, za období 1951–1980. Z měsíčních úhrnů atmosférických srážek jednoznačně vyplývá, že nejvyšší atmosférické srážky jsou vázány převážně na letní měsíce (květen–srpen: 67, 79, 72, 71 milimetrů za měsíc). V té době jde většinou o letní přívalové deště provázející letní bouřky. Celkový průměrný roční úhrn srážek činí 544 milimetrů. Průměrná roční teplota vzduchu činí 8,5 °C, přičemž nejtepleji je v červenci a nejchladněji v lednu.

Následující tabulka přináší některé rekordy naměřené na kbelské meteorologické stanici Českého hydrometeorologického ústavu:

Nejvyšší naměřená teplota	20. 08. 2012	38 °C
Nejnižší naměřená teplota	25. 01. 1942	-25 °C
Nejvyšší průměrná denní teplota	08. 08. 2015	29,4 °C
Nejnižší průměrná denní teplota	23. 01. 1942	-19,6 °C
Nejsilnější náraz větru	18. 01. 2007	107,9 km/h
Nejvyšší srážky	26. 03. 1943	47,5 mm
Nejvyšší sněhová pokrývka	11. 01. 2010	38 cm
První sněhová pokrývka	28. 10. 2012	7 cm
Poslední sněhová pokrývka	24. 04. 1980	4 cm
Nejvyšší tlak vzduchu	17. 12. 1940	1047 hPa
Nejnižší tlak vzduchu	30. 01. 2015	977 hPa

Hydrologie čili vodní poměry Kbel

Hydrograficky leží většina kbelského katastru v dílčím povodí Vinořského potoka, jenž je součástí povodí Labe. Povrchové odvodnění většiny katastru (asi 80 procent) zprostředkovává tedy Vinořský potok, který pramení v kbelském rybníku uprostřed Kbel a dále protéká od západu k východu směrem do Vinoře. Vinořský potok se ve vzdálenosti asi 10 kilometrů severovýchodně směrem od kbelského katastru v Brandýse nad Labem levostranně vlévá do Labe. Severní část katastrálního území Kbely spadá do dílčího povodí Ctěnického potoka a část území při východní hranici Letňan potom do povodí Mratínského potoka. Ve Kbelích však nejsou žádné větší vodní toky nebo plochy.

Kbelský katastr není součástí žádné oblasti se zvláštním režimem ochrany vod, to je chráněných oblastí přirozené akumulace vod nebo ochranných pásem vodních zdrojů.

Životní prostředí ve Kbelích

Poloha kbelského katastru na náhorní planině na okraji hlavního města zajišťuje dobrou „ventilaci“ území, což znamená, že se zde příliš nedrží zplodiny a smog. Proto mají Kbely až na výjimky dobré rozptylové podmínky jednak vlivem krajinného rázu a jednak nepřítomností přirozených nebo umělých bariér, které by zadržovaly znečišťující látky v ovzduší. Největšími zdroji hlukové zátěže jsou silniční doprava a přítomnost vojenského letiště.

Z hlediska využití plochy katastrálního území asi třetinu zaujímá v jižní části vojenské letiště Praha Kbely. Přibližně další třetina území severně od ulice Mladoboleslavská je využívána jako administrativní zázemí provozu letiště a průmyslovým způsobem, kde bývaly podnik PAL Kbely a Letecké opravny Kbely. V této části se též nachází rozvojová zóna pro bydlení. Zbývající zhruba třetina území v severovýchodní části je využívána k obytným účelům, převládá zde zástavba rodinných a bytových domů. Při severovýchodní a severní hranici katastrálního území Kbely se pak nachází parkové plochy, golfové hřiště a pole.

Rozloha parků ve Kbelích zabírá plochu 3,8 hektaru. Proti ostatním pražským městským částem se ve Kbelích nenacházejí větší vodní ani lesní plochy, které jsou důležitým faktorem pro tvorbu místního klimatu a zároveň významným prvkem ekologické stability v krajině. Na katastrálním území Kbely je registrováno 19,4 hektaru zeleně IV. kategorie (menší parkové upravené plochy zeleně a také hospodářská zeleň). Jednoznačně zde převažují listnaté dřeviny.

Na území Kbel není registrováno žádné chráněné území, jeho ochranné pásmo či přírodní park, ale v nedalekém okolí se nachází přírodní památka Bažantnice v Satalicích a přírodní rezervace Vinořský park. Jedinou zvláště chráněnou částí přírody v městské části je památný strom lípa srdčitá (tilia cordata). Za památnou byla lípa vyhlášena kvůli tomu, že se jedná o mohutného jedince, vynikajícího svým vzrůstem. Nachází se v ohbí Krnské ulice, na pozemku číslo parcely 1771/1 v katastrálním území Kbely.

Přestože okolí zastavěné části Kbel tvoří převážně zemědělsky obhospodařované pozemky, lze i tady narazit na některé zákonem chráněné druhy živočichů, jako je například křepelka polní nebo křeček polní. Tyto silně ohrožené druhy, zjištěné v kbelském katastru v minulých letech při biologických průzkumech prováděných u developerských projektů v rámci stavebních řízení, jsou však v důsledku pokračující zástavby těchto pozemků ze svých stanovišť postupně vytlačovány. V okrajových částech Kbel byl pozorován kriticky ohrožený sysel obecný, který se sem rozšířil pravděpodobně z letňanského letiště. Pro ochranu jeho populace tam byla v roce 2005 vyhlášena národní přírodní památka Letiště Letňany.

V lesoparku při ulici Semčická v jarních měsících rozkvétá krásná lesní orchidej okrotice bílá, rovněž chráněná zákonem jako ohrožený druh. V parcích a zahradách je možné spatřit další ohrožené a chráněné druhy, jako je třeba veverka obecná, ropucha zelená, slavík obecný nebo otakárek ovocný. Vzhledem k tomu, že se Kbely nachází v okrajové části Prahy, vyskytují se zde také druhy typické pro českou zemědělskou a příměstskou krajinu (napříkld zajíc polní, srnec obecný, ježek západní, bažant obecný, koroptev polní, poštolka obecná nebo káně lesní). Na území Kbel se vyskytují i nepůvodní, invazní druhy živočichů, které v městském prostředí nemají přirozené nepřátele, a které zvláště při přemnožení působí nemalé škody. To je případ nutrie říční, která žije v okolí vodních toků. Nutrie si vytváří nory dlouhé až 15 metrů, přičemž dochází k narušování břehů koryta a vzniku nátrží.

Pod kbelským územím se vyskytuje podzemní voda. Její hladina je 4–10 metrů pod terénem. Pouze lokálně, v okolí vodotečí, se hladina vyskytuje v úrovni dva metry pod terénem a mělčeji. Přítomnost zdrojů vody vedla také v prehistorii k osidlování území a měla vliv i na místní název Kbely, kdy „kbel“ je například vykotlaný pařez, kterému byly odřezány kořeny, a vkládal se do studánky proti sesouvání břehů. (O tom podrobněji v kapitole „Původ a vývoj místního názvu Kbely“ na str. …)

V dřívějších dobách byly ve Kbelích dva rybníky vedle sebe a oddělovala je jenom hráz. Menší rybník se začal v roce 1957 zasypávat zeminou ze stavby druhého sídliště za Toužimskou ulicí. Prameny rybníku byly zabetonovány. Rybník se v dřívějších dobách používal pro plavení koní, které vlastnili statkáři nebo drobní zemědělci. Větší rybník se několikrát čistil. Ve starých zápisech se lze dočíst, že již v roce 1903 žádalo zastupitelstvo Černíny (tehdejší majitelé Kbel) o vyčištění a úpravu rybníka. Rybník se také čistil v roce 1977 a byl upraven na požární nádrž.

Ve zprávě z průzkumu při rekonstrukci rybníka, kterou provedl v roce 1977 národní podnik Stavební geologie, se uvádí, že v rámci hydrogeologického průzkumu byl proveden vrt HJ 1 do hloubky 40 metrů. Vrt zastihl příznivé hydrogeologické poměry křídového souvrství cenomanu a byl definitivně vystrojen jako jímací zdroj schopný dlouhodobého vodárenského využití. Vydatnost založeného zdroje byla ověřena čerpací zkouškou 1,92 litrů za sekundu při snížení hladiny podzemní vody na úrovni 8,30 metru.

Kolem rybníka byly vysázeny dřeviny, které jsou tam dodnes. K další úpravě došlo po roce 2000, kdy se rybník změnil do současné podoby a stal se významným přírodním prvkem ve Kbelích. Kolem rybníka je i několik pramenů, které jej zásobují vodou. Výměra rybníka činí 0,3 hektaru a je součástí rybářského revíru Vinořský potok 1. Slouží především ke sportovnímu rybolovu. Zhruba 90 procent vysazených ryb se pravidelně objevuje ve výkazech o úlovcích rybářů, kteří rybník navštěvují. I tento rybník byl v minulosti značně znečištěn, ale jeho stav se výrazně zlepšil.

V minulosti používali lidé vodu z veřejných i soukromých studní u rodinných domků. Jejich vznik se však nedá přesně identifikovat. Asi nejznámější ze všech je studna Barborka. Nacházela se ve stráni nad rybníkem a v letech 1758–1923, kdy byl v provozu, zásobovala pivovar vodou. Je pojmenovaná podle příjmení posledního sládka pivovaru. Později byla zabetonovaná. V nedávné době byla však poblíž původní studny Barborka vybudována její kopie, která se stala součástí parkové úpravy stráně nad kbelských rybníkem.

Z dalších dvou studní v bývalém dvoře se čerpala voda v letech 1758–1965. V současnosti jsou zde bytové domy a obchody nad rybníkem. Jedna byla hned za bránou u vchodu do dvora (první dům po levé straně v nynější Vágnerově ulici od Vrchlabské ulice) a druhá před stodolami u východu ze dvora (Žacléřská ulice), nyní domy v Bleriotově ulici.

Další studna je poblíž rybníka u zastávky autobusu U rumpálu. Tato studena byla založena roku 1911. V současné době je moderně upravena. Původní měla jen pumpu a sloužila hlavně ke kropení ulice. V hořejší části Vrchlabské ulice v místech nynější zastávky autobusu 202 stávala takzvaná líná pumpa. Za první republiky se u ní scházeli nezaměstnaní. Zabetonovaná byla při úpravě chodníku.

Studna také bývala na náměstíčku (dnes světelná křižovatka na Mladoboleslavské ulici) v místech před současnou stomatologií. Veřejná studna se nacházela i na Nouzovském náměstí. Další studna bývala na kbelském letišti v době, kdy ještě nestál maják s vodárnou.

Dvě studny měla i obecná škola, nyní Dům seniorů, jednu před budovou a druhou na zahrádce vedle školy. Ta se v roce 2022 obnovila. Studna byla také u Základní školy v Albrechtické ulici.

V nynějším Centrálním parku bývaly od roku 1941 zahrádky, a i zde se nacházela studna v místě pod garážemi mezi stromy v Martinické ulici. Rovněž na kbelském hřbitově jsou dvě studny. Tři studny jsou i v lesoparku „Prales“, dvě z nich se používají na zalévání a kropení.

Určitě byly studny také v bývalém podniku PAL, nyní Areál Kbely, a v Leteckých opravnách.

Také u většiny rodinných domů jsou studny, které dříve sloužily jako zdroj pitné vody, ale i na zalévání zahrádek u domu. V současné době se tyto studny používají hlavně na zalévání.

Voda byla nutná také při stavbě letiště a okolních domů. I proto byl v roce 1928 dán do provozu na letišti maják, který zároveň sloužil jako vodárenská věž. (O majáku podrobně v samostatné kapitole na str. …) Do věže se voda čerpala z vodárny v Hloubětíně na nynější Kbelské ulici. Odtud pak samospádem byla rozváděna potrubím nejprve na letiště a okolní budovy, později i do I. a II. sídliště. Teprve v letech 1972–1988 byly celé Kbely novým potrubím napojeny na pražskou vodovodní síť. Přečerpávací stanice se nachází na kraji Kbel na Mladoboleslavské ulici před odbočením ke stanici metra Letňany. Od té doby byly zásobovány z rozvodny v Hloubětíně vodou z Káraného. V současné době proudí do Kbel voda prostřednictvím veřejné vodovodní sítě převážně ze dvou zdrojů: z úpravny vody Želivka (vodní nádrž Švihov na vodním toku Želivky) a z úpravny vody Káraný poblíž Čelákovic.

Přestože ve Kbelích nejsou žádné lesy, považují se za zdravé místo k bydlení, protože mají dost zeleně.Místo zahrádek pod I. sídlištěm vznikl Centrální park a tunelem pod tratí se vchází do lesoparku. V uvolněném areálu bývalé okrasné školky a zahradnictví vznikalo od roku 2016 Ekocentrum Prales provozované Lesy hl. m. Prahy. Mezi Kbely a Letňany vznikl Letňansko-Kbelský lesopark. Nachází se zde několik menších parčíků, například Husův park nebo parčík u rybníka.

Hodně zeleně je také v prvním i druhém sídlišti a u nově postavených bytových domů, u rybníka nebo Pod Nouzovem. Zeleň je také kolem rodinných domů a v ulicích ve všech kbelských částech. Vysazují se také nové stromy. Například na konci Kbel podél Toužimské ulice směrem k Letňanům byly vysázeny duby. Další stromy jsou za pomníkem padlých při trati, v prvním sídlišti a podél Mladoboleslavské ulice od Polaneckého ulice směrem k továrně Knauf.

Za zmínku také stojí i alej na Mladoboleslavské ulici ze Kbel směrem na Vinoř. V roce 1785 dali Černínové vysázet podél silnice v té době zvané Císařská kaštany jako přístupovou cestu do jejich zámku. Alej byla ještě dvakrát obnovena.

Pravěk Kbel (počátky lidského osídlení)

Kbelské území je pokryto velmi úrodnou půdou, jako celá oblast mezi Vltavou a Labem, která odedávna lákala zemědělce k polnímu hospodaření. Vystřídaly se tu téměř všechny lidské kultury a krajina oplývá nesčetnými předhistorickými nálezy. Neexistují však doklady a není ani pravděpodobné, že by sem v době, kdy byla nehostinnou pouští, vkročil dávný člověk, jak tomu bylo v některých místech Čech a Moravy. Kraj byl od dob ledových a meziledových dlouho pokryt tundrou, později lesostepí a místy také hlubokými lesy. Touto stepí si neolitický lid přicházející do Evropy z Malé Asie a obsazující Čechy, prošlapával asi před pěti tisíci roky z pražského území úzké karavanní stezky na Boleslavsko, které mezi jinými krajinami osídloval. Jedna důležitá stezka vedla, podle kulturních nálezů z neolitu, od starodávného vltavského brodu v Podbabě přes Troju, Horní Libeň, Prosek a Kbely. Dále pak podle potoka Chobot přes Vinoř, Jenštejn, Dřevčice, Vrábí, Brandýs, kde byl patrně vhodný brod do Staré a Mladé Boleslavi. Existenci stezky dokládají četné nálezy po pozdně neolitickém lidu s vypíchanou keramikou. Ve Kbelích však z této doby nejsou žádné nálezy. Patrně tudy vedla pouze stezka.

Prehistorie Kbel

Prehistorie území, kde se nachází nynější pražská městská část Kbely, sahá velmi hluboko do pravěku. Nálezy z archeologických výzkumů, které zde probíhaly od 19. století, potvrdily, že nejstarší kbelské osídlení vzniklo již v době kamenné. Archeologové se domnívají, že v mladší době kamenné, neolitu, územím obce procházela obchodní stezka vedoucí z Prahy na Boleslavsko, tedy od vltavského brodu přes Troju, Horní Libeň, Prosek, Kbely, Jenštejn, Dřevčice, Vrábí, Brandýs nad Labem a Boleslav.

Oblast Kbel měla sice zdroj vody, jelikož tu pramení Vinořský potok, ale ve starší a mladší době kamenné k osídlení příliš nelákala. Plochý reliéf zdejší náhorní planiny neposkytoval totiž mnoho možností k vybudování obranného postavení a místní vegetace měla charakter tundry, takže porostu bylo až do středověku velmi málo. Kbely však byly nepochybně osídleny v pozdní době kamenné, která se datuje lety 4500–2300 př. n. l. a nazývá se eneolit.

Před rokem 1914, kdy zde prováděl v obecní cihelně archeologický výzkum profesor J. A. Jíra, byl učiněn nález, který měl prehistorii Kbel posunout až do střední doby kamenné, tedy mezolitu, datovaném přibližně 10 000–7000 let př. n. l. V jedné těžební stěně pod spraší nalezl masivní škrabadlo, které se dnes nachází ve sbírkách Národního muzea. Šlo o instrument vytvořený na širokém čepelovitém úštěpu, surovinou byl zřejmě šedý křemenec. Zařazení nálezu do konkrétní epochy je ale problematické. Oficiálně se nález zařazuje do střední doby kamenné, ale někteří archeologové zastávají názor, že se jedná již o eneolit, konkrétně jordanovskou kulturu – lidu s nálevkovitými poháry.

Zcela prokazatelně začalo soustavné osídlení Kbel vznikat v eneolitu, jenž je přechodovým období mezi dobou kamennou a dobami kovů. Zatímco v jižní Evropě a v oblasti „úrodného půlměsíce“ (dnešní Egypt, Irák, Sýrie, Libanon, Jordánsko a Izrael) se začíná už hojně uplatňovat první z kovů – měď, ve střední Evropě zůstává základním instrumentem stále ještě kámen a měď se vyskytuje spíše okrajově.

V době eneolitu došlo ve střední Evropě k dovršení neolitické revoluce. Rozvíjelo se orební zemědělství, jako společenský model převládl patriarchát, jenž vytlačil dosavadní matriarchát a společnost se vlivem přechodu k zemědělství začala majetkově a sociálně rozvrstvovat. Objevovala se také rodina jako párová jednotka a udržovalo se vědomí pokrevní příbuznosti na úrovni rodina – rod – seskupení rodů – kmen. Eneolit je charakteristický také kulturní a společenskou variabilitou. Kulturní obraz je velmi pestrý, protože na území Evropy dochází k velkým přesunům obyvatelstva. Archeologové se setkávají nejen s rozličnými pohřebními rity, ale i s odlišnými typy keramiky a sídelních zvyklostí. K inovacím eneolitu patří vynález kola, oradla, prvotní metalurgie a využití tažné síly zvířat.

Území Kbel bylo v období eneolitu osídlováno poměrně hustě. Dodnes se postupně odkrylo kolem deseti eneolitických lokalit, které osídloval lid kultury nálevkovitých pohárů, případně variantami této kultury (jordanovská, nordická), dále lidem kultury se zvoncovitými poháry a kulturou řivnáčsko-jevišovickou.

První kbelské nálezy pocházejí ze staršího eneolitu (3500–3000 př. n. l.), z kultury lidu nálevkovitých pohárů, která byla v českých zemích v tomto období dominantní a tvořila také základ dalšího vývoje. Charakteristický byl pohár se široce otevřeným hrdlem, jenž dal jméno celé kultuře. Keramika byla poměrně vyspělá, objevují se láhve s límcem, nálevkovité poháry a amfory s bohatým zdobením. Převládaly kamenné a kostěné nástroje, měděné předměty se vyskytovaly ojedinělé. Z objevů je známý jak kostrový, tak žárový pohřební ritus. Ploché území Kbel s vyvěrajícím potokem vytvářelo pro lidi nálevkovitých pohárů ideální terén, neboť si stavěli sídliště a hradiště v otevřených polohách při okrajích říčních teras (většinou zahloubené polozemnice).

Lid kultury s nálevkovitými poháry si území Kbel oblíbil. Svědčí o tom četné nálezy z archeologických výzkumů probíhajících již od 19. století, z nichž poslední pochází z roku 2007. Artefakty objevené ve Kbelích se většinou nacházejí ve sbírkách Národního muzea a Muzea Hlavního města Prahy. Není bez zajímavosti, že mezi kbelskými nálezy z pozdní doby kamenné můžeme objevit i kostrové hroby.

Z doby pozdního eneolitu, datovaného lety 2300–2000 př. n. l., byly ve Kbelích objeveny pozůstatky kultury zvoncovitých pohárů. Ta byla rozpoznána v nálezech v ulicích Žacléřská a Toužimská (tehdy Sukova a Nádražní), kde při výkopu kanalizace v roce 1955 došlo k objevu kostry mladého muže a nádobky a později ještě polovina další lidské kostry z tohoto období.

Lid kultury se zvoncovitými poháry byl ve střední Evropě antropologicky cizí, protože se jednalo o neindoevropské (tedy neevropské) etnikum. Podle kosterních pozůstatků měli lidé této kultury krátké kulaté lebky a široké obličeje. Pozdější nálezy z doby bronzové však ukazují, že tento lid nezanechal výraznou genetickou stopu. Šlo zřejmě o lukostřelce, kteří do našeho prostoru pronikli z jihu a jihovýchodu. Kultura se vyznačovala keramikou ve tvaru obráceného zvonu a kostrovými pohřby s charakteristickými přídavky, jako byla například keramika, či šperky.

Dále je pozdní eneolit zastoupen nálezy z kultury řivnáčsko-jevišovické. Tato kultura se vyznačuje prvními projevy specializované výroby a směny, stavbou sídlišť na vyvýšených místech a také neexistencí pravidelných pohřebišť. V českých zemích se dosud podařilo odkrýt na tři desítky sídlišť této kultury. Charakteristickými keramickými nádobami jsou džbánky s rohatými, či měsíčkovitými uchy (tzv. ansa cornuta, či ansa lunata). Tato ucha jsou sama o sobě záhadou – archeologové se domnívají, že měla spíše rituální a náboženský než praktický význam.

Na křižovatce ulic Hrušovická a Mohelnická došlo v únoru 1980 při výkopu pro vodovod pod panelovou vozovkou k hromadnému nálezu z doby řivnáčské kultury. Jednalo se o sídlištní jámu o rozměru 173×166 cm, ve které se nalezlo pět džbánků s rohatým uchem a s vyšším, mírně prohnutým hrdlem. Všechny džbánky byly vyrobeny ze stejného materiálu jedním hrnčířem a měly okrově načervenalou barvu. Vzhledem k tomu, že džbánky nesou stopy přepálení, existují domněnky, že se mohlo jednat o nepodařenou vsázku keramické pece, nebo ty nádoby prošly požárem.

Lokality, kde byly podniknuty výzkumy:

Objekt bývalé Nekvasilovy cihelny, prostor mezi Toužimskou, Semilskou, Jilemnickou a Sovenickou. V roce 1920 zde byl objeven kostrový hrob s četnými keramickými nálezy – láhev s límcem, džbány, amfora a broušené nástroje. Archeologové hrob datují do doby kultury nálevkovitých pohárů.

Silnice vedoucí do Letňan. Výzkum silnice probíhal v letech německé okupace. Nalezeno bylo osm sídlištních jam, nordické sídliště (jedna z variant kultury nálevkovitých pohárů), střepy, zvířecí kosti.

Roh Pelnářovy a Toužimské ulice. V roce 1954 zde byla objevena sídlištní jáma s keramickými nálezy a kamenná sekera.

Křižovatka ulic Toužimská a Žacléřská, č. p. 8 a 158/4. V roce 1955 při kopání kanalizace byly objeveny zlomky keramiky nordického typu kultury nálevkovitých pohárů.

Albrechtická ulice. V roce 1959 byly při stavbě školy objeveny tři sídlištní objekty s nálezy keramiky, zvířecích kostí a štípané industrie (pazourky). Při výkopu sklepa byl objeven hrob skrčence bez milodarů. Části dochované kostry se nacházely v hloubce 50 cm, tělo bylo uloženo na pravém boku a s velmi skrčenými nohami. Kostra dosahovala délky 90 cm.

Pelnářova ulice (dříve Klicperova). V roce 1967 zde při stavbě mateřské školky byla objevena mělká sídlištní jáma, ve které archeologové nalezli kromě úlomků keramiky i různé nástroje jako například brousky, drtidla a kostěné nástroje.

Staveniště Toužimská 930/71. V roce 1988 zde při stavebních pracích na vodovodu došlo k četným nálezům z eneolitu, doby bronzové a železné. K eneolitickým nálezům patří kamenná sekerka, velké zahloubené ohniště o průměru 165 cm, které bylo obloženo plochými kameny, a zlomky keramiky se zdobením v podobě vpichů.

Ulice Martinická, Pelnářova (dříve Klicperova) a Toužimská. V roce 1994 zde probíhal výkop pro teplovod, přičemž bylo objeveno celkem devět objektů, pravděpodobně z kultury nálevkovitých pohárů.

Toužimská ulice při nároží s Žacléřskou, č. p. 1070. V září 2000 zde byly v pasech novostavby objeveny dva zahloubené objekty, pravděpodobně se jedná o zahloubenou chatu.

Jihozápadní část areálu ZŠ Albrechtická. Při stavbě tělocvičny v roce 2005 bylo objeveno sedm zahloubených objektů a v nich střepy, zvířecí kosti, zlomek sekery, šídlo a drtidlo. Za zvláště pozoruhodný je považován nález části trojuché amfory. Přesné zasazení nálezů do kulturního rámce pozdní doby kamenné je jordanovská kultura – baalberská fáze kultury s nálevkovitými poháry.

Prostor mezi ulicemi Mladoboleslavská, Žacléřská, Železnobrodská a Vrchlabská. Při plánované výstavbě bytových domů a Obytného parku centrum Kbely provedli archeologové v roce 2007 průzkum bývalého hospodářského dvora a pivovaru, kde objevili polykulturní sídliště. Archeologové prozkoumali na ploše 900 metrů čtverečních sídlištní jámy a pozůstatky osídlení z období eneolitu, mladší a pozdní doby bronzové, doby laténské a římské. K nejzajímavějším nálezům patří mimo jiné sídlištní jáma s lidskou lebkou, připsaná štítarské kultuře (z doby asi 1050-800 př. n. l.). Výrazná byla kulturní vrstva z doby římské, která dosahovala mocnosti až 1,6 metru. V této vrstvě bylo objeveno velké množství keramiky včetně zlomků pocházejících z římských provincií a pozůstatky několika pecí. Významné je i objevení laténských polozemnic, které dokresluje představu o struktuře a formě osídlení této oblasti v mladší době železné. Nálezy z období pravěku byly v těchto místech známy již dříve, ale rozsáhlost a rozmanitost naleziště archeology překvapila a vypovídá o významném postavení Kbel na mapě historického osídlení.

Původ a vývoj místního názvu Kbely

Označení „Kbel“ se poprvé objevilo v písemných pramenech v latinských textech v první třetině 12. století, přesněji v roce 1130. Tehdy se obec nacházela v držení kanovníka Vyšehradského. Další zmínka pochází z poloviny 14. století, přičemž název obce je polatinštěn a zní „Quell“.  Z konce 14. století pochází název obce v podobě „Gbele“. Tento název se pravděpodobně ustálil a používal se po několik dalších staletí. Z první poloviny 15. století se nám zachovaly již v česky psaných textech hned dvě zmínky o obci „Kbele“ a z druhé poloviny 18. století známe označení „Gbell, Kbele“. V roce 1854 se v úřednické dokumentaci objevuje poprvé dnes užívaný termín „Kbely“.

Ve dvanáctém až čtrnáctém století se tedy název obce vyskytuje v jednotném čísle (Kbel, Quell), který se od století patnáctého mění na množné číslo (Gbele, Kbele).

Pražské Kbely nejsou v Čechách a na Moravě jedinou obci nesoucí tento název. U Benátek nad Jizerou existuje obec s názvem Kbel, u Kolína se nacházejí hned dvě obce – Kbel a Kbílek. Další Kbel je Přeštic. Na Slovensku u moravských hranic nedaleko obce Senica se nachází město Gbely, jež se poprvé připomíná ve 14. století.

Všechny tyto obce mají společný původ, a to v jednotném čísle slova „kbel“. Původní význam tohoto slova je vykotlaný pařez, kterému bylo odřezáno kořání a který se vkládal do studánky proti sesouvání břehů. Tuto domněnku potvrzují i sběratelé místních jmen.

Přeneseně slovo „kbel“ nebo také „bel“ označovalo a dodnes označuje studánku, či rybník. Později se začal výraz používat (snad pro určitou významovou a tvarovou podobnost) pro škopek a obecněji pro dřevěnou nádobu, která je dole širší než nahoře. Také se tímto slovem označovalo i zařízení na vypouštění rybníků – (silný dutý sloup uvnitř rybníka, v němž je stavidlo).

Kbely v běhu času

Dějiny Kbel v časech různých majitelů

Mezi údaji o kbelské lokalitě, které zjistili archeologové z prehistorických vykopávek, a první doložené informaci o Kbelích v historických dobách zeje velká časová propast. První písemná zmínka o osadě Kbely je datována rokem 1130, podle níž český kníže Soběslav I. věnoval kbelskou osadu, respektive poplužní dvůr s příslušenstvím kustodovi vyšehradského kostela. S darem byla spojena povinnost jednou ročně pohostit vyšehradské kanovníky, odvést šest volů a dávku zrní. Tento kustod byl tedy zároveň prvním známým majitelem Kbel.

V dalších časech byly Kbely rozděleny mezi několik vlastníků. V roce 1360 držel jeden dvůr ve Kbelích kanovník Jan Pavlov, další dvůr byl majetkem Reinbota Goldnera z rodu Velfloviců, který jej daroval Matěji od Věže. Část Kbel vlastnil pak kanovník Mikuláš ze Saska. V období let 1364–1395 prodal Matěj od Věže svůj dvůr Ondřeji a Martinovi Stachovým. Kolem roku 1386 zanikla tvrz, kterou držel Mikuláš Litoměřický a v roce 1386 majetek přešel do rukou pražského měšťana Augustina. V letech 1379–1395 vlastnili část Kbel kanovník Jan z Jeřně, po něm Adam Nežic, v roce 1395 se stal majitelem části Kbel Mareš ze Kbel a počátkem 15. století Ondřej z Brodu. Z kbelského církevního statku se povinně odváděly k oltáři sv. Christogona svatovítského kostela tři kopy míšenských grošů za rok.

Roku1406 Kbely vlastnil Petr Meziříčský a po něm Václav z Chval. V dalších letech, není však známo od kdy do kdy, patřila obec bohatému rodu, který přijal jméno Kbelský, majiteli byli postupně František, Václav a Johanek Kbelský. V té době se zde nacházely i statky vladyčí a měšťanů. Část obce patřící kapitule, naposledy kanovníkovi Ondřeji z Brodu, byla za husitských bouří konfiskována. Roku 1438 patřily Kbely sirotkům Prokopa z Olšan. Roku 1445 zde byl Martin Mejsnárek z Lužné a roku 1492 Vít z Vrbčan.

V následujícím století se o obec dělilo několik vlastníků.  V roce 1595 se dostala část Kbel do majetku pražského purkrabství, který zahrnoval tři velké statky. V roce 1604 vlastnila část Kbel Kateřina Smiřická z Hasenburku, manželka Petra Jana Zbyňka Zajíce z Hasenburku, a to spolu s okolními pozemky a statky, například ve Vinoři či v Ctěnicích.

Vlastníci Kbel za třicetileté války až do roku 1657

Situace, v níž se ocitla celá země po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jako by se zrcadlila i na osudu Kbel. O konsolidaci poměrů v nábožensky různorodé české zemi, v níž byl roku 1619 sesazen z trůnu, usiloval bělohorský vítěz Ferdinand II. Habsburský. Jeho snahy o „narovnání“ poměrů v Českém království vyvrcholily vyhlášením tzv. Obnoveného zřízení zemského 10. května 1627 pro Čechy a přesně o rok později pro Moravu. Tato zemská ústava upravovala zásadním způsobem dosavadní ustanovení státního, soukromého a trestního práva a zasáhla tak do života všech obyvatel království.

Ovšem již před tím staronový panovník Ferdinand II. potrestal povstalce jak na majetku, tak na hrdle, když 21. června 1621 bylo popraveno na pražském Staroměstském náměstí dvacet sedm představitelů „odboje“. Zároveň se roztočilo kolo obrovských majetkových přesunů. Těm, kteří se dopustili vzpoury, byla vyměřena individuální pokuta, kterou museli zaplatit královské komoře. Jen ze stavu vyššího šlo o 504 osob. Další majetkové přesuny nastaly po vyhlášení Rekatolizačního patentu z 31. července 1627. Nekatolické stavy musely buď přestoupit na katolickou víru, nebo do šesti měsíců odejít ze země a prodat své statky příbuzným či jiným katolickým obyvatelům. K prodeji byl určen další půlroční termín.

Podle některých údajů odešlo na 185 šlechtických rodů a čtvrtina měšťanstva a přes zákaz i tisíce poddaných, ti totiž na výběr neměli, přestup ke katolictví byl pro ně povinností. Není tedy divu, že docházelo k zákupu majetku katolickou šlechtou převážně z ostatních částí habsburské monarchie a majiteli statků se často stávali i úspěšní císařští velitelé.

Majitelem Kbel byl v roce 1627 Jan Albrecht Slavata z Chlumu a Košumberka. Získal je pravděpodobně dědictvím po matce Anně Salomeně, pocházející z rodu Smiřických, přičemž je známo, že by případný nárok na část Kbel mohli vznášet i jeho příbuzní Jáchym mladší Slavata a Michal Slavata. Ačkoliv byl Jan Albrecht bratrancem královského místodržícího Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka i bratrancem vojevůdce Albrechta z Valdštejna, nespoléhal se příliš na jejich pomoc. Na rozdíl od nich nepřestoupil ke katolictví a musel tedy prodat svůj majetek a odejít ze země. Na přelomu května a června 1628 vložil do desek zemských ujednání o prodeji svého statku Kbely. Prodal „dědictví své zpupné a svobodné“ manželce jednoho ze svých Slavatovských příbuzných – Anně Zuzaně Slavatové, rozené z Rappachu, a to za sumu 7000 kop „míšeňských dobrých stříbrných razu pražského.“

Ve smlouvě byl přesně specifikován předmět koupě, tedy statek Kbely: „tvrz Kbel s dvorem poplužním s poplužím, ves Kbel s lidmi osedlými i neosedlými a neb z těch gruntův zběhlými, s dvory a chalupami kmetcími, s platy stálými i běžnými, štěpnicemi, s dědinami ornými i neornými, s krčmou výsadní, lukami, rybníčky, potoky, pastvištěm, porostlinami se vší zvůlí, s plným panstvím, i s jiným vším a všelijakým, k nadepsané tvrzi a vsi příslušenstvím v tom plném právě, v těch mezech a hranicích.“ Prodávalo se vše „i se všemi svršky a nábytky v tom statku zůstávající“. Součástí kupní smlouvy je přesný rozpis splátek a na druhé straně i záruka Jana Albrechta, že zařídí vypořádání se příbuznými Jáchymem mladším a Michalem Slavatou, aby nevznášeli na Kbely případné nároky.

Jan Albrecht Slavata vypořádal své majetkové záležitosti v Čechách a zamířil, jako stovky dalších nekatolíků, spolu s rodinou do saské Pirny. Podle písemných pramenů bydlel v roce 1631 v Pirně u Hanse Lindenerna, kde má k potřebě devět služebníků a dva koně. O pět let později se vyskytoval stále v Pirně, tentokrát u doktora Handtzschmana, k službám mu byli ale již jen tři služebníci, avšak jeho budoucnost směřovala do centra dění – do Drážďan. Slib věrnosti saskému kurfiřtovi složil v roce 1638. Patrně Slavatova stavovská příslušnost spolu s věrností církvi a osobní kvality způsobily, že 24. března 1644 byl zvolen představeným nově vzniklé exulantské církevní obce. V Drážďanech pak roku 1654 Jan Albrecht Slavata zemřel.

Jan Albrecht často žádal o vydání pasů pro sebe a svou ženu k cestě do Čech, kde se snažil řešit hlavně vymáhání finančních pohledávek a právních rozepří týkajících se jeho bývalých statků Mladějov a Kbely. Dlouho trvající válečný stav a špatná hospodářská situace v zemi zapříčinily nedostatek hotových peněz i snižování jejich hodnoty, čímž se také komplikovalo jejich doručování za hranice. Veškeré obtíže spojené s prodejem Kbel dostoupily vrcholu, když kupující Anna Zuzana z Rappachu Kbely nezaplatila. Jelikož byl statek Kbely „zanedbaný, zpuštěný, zpustlý a zničený,“ byla nucena ho Janu Albrechtovi 8. května 1645 vrátit.

Jan Albrecht Slavata tedy po 16 letech prodával Kbely znovu. Jeho zmocněnec Jan Bonaventura Papazoni z Klarštejna dohodl prodej Janu Pavlu Briaumontovi. Kupní smlouva byla vložena do desek zemských 11. června 1646. Specifikovala, že jde o statek v kraji Kouřimském ležící na nové zemské silnici mezi Prahou a Brandýsem, tedy dvůr a ves „Kbell“, s domy, dvory, staveními, chalupami, masnými krámy, svobodnými krčmami, poli, loukami, zahradami, rybníky, poddanými, vdovami, sirotky, nacházejícími se i zběhlými. Je třeba poznamenat, že ve výčtu se již tvrz neuvádí, možná byla zničena, či jen přestala sloužit původnímu účelu a stal se z ní jako v mnoha jiných případech dvůr, sloužící hlavně k hospodářským nikoliv k ochranným a obytným účelům. Kbelský statek byl stále značně zanedbán a poničen, Jan Albrecht neměl prostředky k jeho obnově a prodával tak prakticky „holé zdi“ – bez dobytka i jiné zvěře, bez dveří, oken… Za Kbely byla kvůli tomu stanovena cena 3000 zlatých. Ovšem i tak byla cena Kbel proti předchozímu prodeji třetinová.

Nový majitel Kbel Jan Pavel Briaumont byl velmi úspěšný císařský velitel. O jeho oblibě u císařského dvora svědčilo i to, že byl při korunovaci Ferdinanda IV. Habsburského na českého krále 5. srpna 1646 spolu s dalšími čtyřmi šlechtici pasován na svatováclavského rytíře.

Jan Pavel se snažil etablovat v české stavovské společnosti. Již roku 1634 se jako nemajetný francouzský důstojník z benešovské posádky oženil s majitelkou líšeňského panství Annou Albertinou, rozenou z Fürstenberka, po matce pocházející ze starého českého rodu Šternberků, vdovou po polním maršálkovi Kristiánu Ilovovi, který byl krátce před tím zavražděn spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu. Jan Pavel tak získal inkolát a stal se plnoprávným členem zemské šlechty – mohl se účastnit zemských sněmů, ucházet se o zemské úřady a zakupovat nemovitý majetek.

Statky jako Kbely byly svou polohou i velikostí velmi výhodné pro ty, kteří měli v Praze dům či palác. U těchto staveb ve městě chybělo hospodářské zázemí, a tak zásobování čerstvými potravinami či pící pro koně z vlastního blízkého zdroje značně zlevňovalo již tak drahý pobyt v hlavním městě. Přes zmíněné výhody Kbely v rukou Briaumontových dlouho nezůstaly. Není známo, kdy Jan Pavel zemřel. Podle některých údajů ještě úspěšně velel šlechtickému útvaru při obraně Prahy před Švédy na konci roku 1648. Avšak na jaře roku 1651 požádala Anna Albertina jako vdova po Janu Pavlovi spolu se sirotky o odhad kbelského statku z důvodu prodeje.

Kbelský statek prohlédli tři komisaři, mluvili s kupcem, kterým byl braniborský markrabí Kristián Vilém a zjišťovali, zda by někdo nabídl vyšší cenu. Nikdo další ale více než 6000 kop míšeňských a „polovinu letošní sklizně“ nenabídl. Po jednáních byla smlouva o prodeji zapsána do desek zemských 20. září 1651. Předmětem prodeje byl statek „Kbel“ – „dvůr, louky, statky s poli osetými a neosetými, s osedlými a neosedlými nebo z těch gruntů zběhlými poddanými, se vším od starodávna k tomu dvoru přináležejícím, s ovocnou a zeleninovou zahradou, s rybníky“. Smlouva uváděla, že se Janu Pavlovi, či spíše jeho ženě podařilo zlepšit stav hospodaření a pomalu napravovat válečné škody. To ostatně naznačuje i výše stanovené prodejní ceny.

Nový držitel Kbel Kristián Vilém (1587-1665) z rodu Hohenzollernů byl nejmladším synem braniborského kurfiřta Jáchyma Bedřicha. Již v dětském věku, v roce 1598, byl zvolen arcibiskupem v luteránském Magdeburku. Po rozhoření třicetileté války pak Braniborsko vystupovalo jako věrný spojenec Švédska. To však vedlo k tragickému obléhání a posléze i téměř zničení města Magdeburku v roce 1631. Vítězné císařské vojsko vzalo tehdy do zajetí i těžce zraněného Kristiána Viléma. O významného zajatce bylo více než dobře postaráno, uzdravil se a otcům jezuitům se podařilo ho obrátit na katolickou víru. Při uzavření tzv. Pražského míru v roce 1635 mu pak bylo dokonce zaručeno pobírání značného důchodu z Magdeburku a dalších míst.

Snad byly poměry v Braniborsku koncem války a krátce po ní ještě neutěšenější než v Čechách, že osud zavál ovdovělého Kristiána Viléma do Prahy, kde se v roce 1650 oženil s Barborou Eusebií, dcerou někdejšího královského místodržícího Jaroslava Bořity z Martinic. Manželství trvalo do roku 1656, kdy Barbora Eusebie zemřela. O rok později se opět v Praze Kristián Vilém oženil, jeho ženou se stala Maxmiliána hraběnka Salm-Neuburg. Svatba se konala koncem května a za čtvrt roku koncem srpna 1657 prodal Kristián Vilém Kbely Markétě Anně hraběnce Thunové. On sám ještě krátce před svou smrtí v roce 1665 koupil zámek Nový Hrad u Jimlína, zemřel ale na svém panství v Braniborsku.

V letech 1653–1655 měly Kbely 85 procent pustých domů a míst. Pak se začaly opět zalidňovat. Za časů Kristiána Viléma však došlo také k prvnímu úplnému soupisu poddanských usedlostí, z nichž se platila daň (berně, kontribuce). Berní komisaři v roce 1654 projížděli celou zemí a zjišťovali skutečný stav. Kbely byly uvedeny v tzv. Berní rule jako majetek knížete braniborského, přičemž jsou uvedeni pouze dva chalupníci ze čtyř, kteří hospodaří, ze selských stavení jsou všechna čtyři rozbořená či pustá, bez hospodářů. Nicméně Kbely se v rule objevují ještě jednou, a to jako majetek Nejvyššího purkrabství pražského. Jsou zde vykázány čtyři selské statky – dva obhospodařované a dva rozbořené či pusté, u jednoho pustého je pak poznámka, že ho odkoupil a ke svému dílu připojil právě Kristián Vilém. Berní rula tak dokládá, že Kbely jako takové byly rozděleny na dvě části. Jedna byla klasickým deskovým statkem a druhá čítající čtyři usedlosti, byla majetkem Nejvyššího purkrabství pražského a jednalo se o emfyteutické (zákupní) dvory.

Vysvětlení pojmů:

Míšeňské stříbrné dobré razu pražského – míšeňské groše byly již od doby Jiřího z Poděbrad velmi oblíbeným platidlem, přičemž většinou platil přepočet: 2 kopy míšeňských grošů = 1 kopa grošů českých (pražských). Pražské groše se přestaly razit roku 1547. Lidé se ale počtů na groše české a míšeňské vzdát nechtěli. Došlo tak ražbě tzv. bílého groše (od roku 1573), česká kopa jich obsahovala 60, míšeňská ale pouze 30. Aby však i míšeňská kopa čítala 60 grošů, začal se razit (od roku 1577) v Praze (ale i dalších mincovnách) tzv. malý groš (odtud tedy „míšeňský dobrý razu pražského“). Různé typy používaných platitel v oběhu pak mohly vést ke specifikaci mince, které bude použito.

Dvůr poplužní s poplužím – panský (vrchnostenský) dvůr, k němuž patřila dominikální (panská) půda. Jak slovo popluží napovídá, jednalo se v podstatě o zemědělskou půdu obdělávanou (pluhem). Dvůr byl provozován v režii vrchnosti a neplatila se z něho daň. Popluží je stará měrná jednotka plošného obsahu (od 20 do 60 hektarů).

Lidé osedlí i neosedlí – osoba osedlá byla držitelem nemovitosti (statku, chalupy či jen domku), osoba neosedlá nikoli, ta pracovala většinou za byt a stravu například na selském statku. Jak osedlí i neosedlí byli poddaní vrchnosti. V době Berní ruly v roce 1654 byl jeden osedlý brán za základní jednotku pro výpočet berně (daně). Jeden osedlý obdělával cca 18 ha (výměra se podle krajů značně lišila) polí potahem. Za jednoho osedlého byli počítáni čtyři chalupníci (ti obdělávali půdu většinou bez potahu, ručně), za jednoho osedlého bylo pak počítáno rovněž osm zahradníků (ti, co měli při svém domku již jen zahradu/zahrádku, v pozdější době se jim říkalo domkáři). Na osedlé byli přepočítáváni i ti, co se zabývali řemeslem či měli živnost.

Dvory a chalupy kmetcí – užívání těchto dvorů (statků) a chalup se dálo podle staročeského práva kmetcího, kdy kmeti (původně jen sedláci, později i chalupníci) byli dědičnými nájemci nemovitého majetku za jisté poplatky, úroky či služby. Opakem je právo zákupní (emfyteutické), kdy se dotyčná osoba stává dědičným vlastníkem.

Štěpnice – ovocný sad

Výsadní krčma – krčma s výsadou (právem) dědičného vaření vlastního piva a výsadou šenku, přičemž mohla, ale také nemusela, být svobodná. Z poddanské se samozřejmě odváděly platy vrchnosti. Postupem času tyto krčmy postupně přestaly využívat svého práva na vlastní pivo a odebíraly ho ze vznikajících pivovarů.

Inkolát – právo obyvatelské, které se týkalo jen šlechty. Bylo možné ho získat narozením, nebo o jeho udělení rozhodoval až do roku 1618 zemský sněm. Podle Obnoveného zřízení zemského z roku 1627 o jeho udílení rozhodoval pouze panovník.

Klasický deskový statek – šlechtic vlastnící svobodný statek (panství) dával své právo na něj vložit (vepsat) do desek zemských. Zde se jedná o Desky zemské větší, v nichž se kromě dalších záležitostí řešila evidence a převody majetkových záležitostí svobodných statků v Čechách.

Ceny a platy – orientační přehled za doby třicetileté války, přičemž ceny se za války velmi rychle měnily: nádeník – 8 krejcarů denně (1 groš = 3 krejcary); slepice – 5 krejcarů; kopa vajec – 15 krejcarů; kůň k potahu – 16 kop míšeňských grošů; vůz, pluh a brány – 15 kop grošů míšeňských; chalupa na Brandýsku – 30-60 kop českých grošů; statek na Brandýsku – 200-300 kop českých grošů.

Kbely v majetku Thunů

Jak bylo již řečeno, Kristián Vilém z rodu Hohenzollernů prodal koncem srpna 1657 Kbely Markétě Anně hraběnce Thunové.

V roce 1674 dal řád jezuitů za podpory hraběnky Leopoldy Příchovské postavit podél rušné obchodní cesty, v té době již vedoucí nikoli přes Jenštejn, ale přes Podolánku do Dřevčic a dále do Staré Boleslavi, celkem 44 drobných barokních kapliček, cesta se podle nich pojmenovala na „Svatou“ a stala se poutní pro procesí jdoucí k místu údajného zavraždění sv. Václava, tedy ke staroboleslavskému kostelu. Jiným pojmenováním pro tuto cestu je také „Svatováclavská“. Jednak vede k místu světcovy smrti a jednak prý tudy bylo vezeno Václavovo tělo k pohřbu do Prahy. První pouť po této cestě se uskutečnila 12. září roku 1638, tehdy ovšem ještě kapličky nestály, když se tudy neslo Paladium, do té doby uložené v pražské Loretě, do Mariánského kostela ve Staré Boleslavi. (O Svaté cestě i Palladiu podrobněji v samostatné kapitole na str. …)

V roce 1680 však postihla Prahu a s ní i Kbely a další vesnice morová epidemie. V Praze se uvádí 20 tisíc, na venkově 100 tisíc lidských obětí. V té době koupil Kbely a Satalice za 15 900 zlatých Romedius Johann Franz, hrabě z Thun-Hohenstejnu, který sídlil v Děčíně.

Podle gruntovní knihy prodával v roce 1697 pozemky a domy novým osadníkům a zavazoval je k robotě. Do vylidněné obce přivedl své poddané z Děčínska, a tak do Kbel přišla německá jména jako Thöner, Parisch, Schwarz, Sieber, Schmied a další. Podle místa, odkud přišli, tedy z Liberce, se pro ně používal zkomolený název „Rajchumberáci“. Po smrti hraběte Thuna pokračuje v prodejích jeho vdova Franciska.

Roku 1720, po smrti Jana Františka Thuna, prodali jeho dědicové část Kbel Václavu Klimentovi ze Salzy. Ten je dal v roce 1722 do dražby, v níž je za 87 tisíc zlatých získal majitel vinořského panství hrabě František Josef Černín.

Kbely ve vlastnictví Černínů z Chudenic

Thunovská část Kbel přešla do držení Černínů z Chudenic v roce 1722 a lze předpokládat, že odkoupili i purkrabskou část, která v té době patřila statku Vinořskému. Vzhledem k tomu, že Kbely potom patřily do majetku Černínů do roku 1918, tedy bezmála dvě století (196 let), věnujme tomuto šlechtickému rodu odpovídající prostor, stejně jako hlavním událostem, které se odehrály v dobách, kdy měli Černínové Kbely ve vlastnictví.

Černínové z Chudenic náleželi podle historika Františka Palackého do velikého rodu Drslaviců pocházejícího ze západních Čech. Podle Bohuslava Balbína by mohli být i potomky Přemyslovce Jindřicha Znojemského.

Nejstarší známý člen tohoto rodu je Drslav, kastelán plzeňského hradu ve 12. století. Prapředkové rodu Černínů – bratři Oldřich a Černín – jsou doloženi již v roce 1115 a právě od Černína mají původ Chudeničtí. Přívlastek získali podle tvrze Chudenice v západních Čechách nedaleko Klatov, což byl jejich majetek, který nikdy nepřešel do jiných rukou.

O původu Černínů se traduje i romantická pověst: Drslavici, předkové nynějších Černínů z Chudenic, jednou byli krutě pronásledováni, poněvadž si rozhněvali krále Přemysla Otakara I. Nepřátelé jejich z nenadání přepadli jejich sídlo a povraždili je všechny. Sotva ještě se podařilo chůvě, která pacholátko v dětenčí světnici opatrovala, že s ním utekla až do výstupku, a tu jej v komíně ukryvši, sama se také někde skryla. Pacholátko strachem nedýchalo a chůva jeho se také bála ze svého úkrytu vyjíti. Když vrahové byli za nějakou chvíli odešli, poddaní šli na zámek a hlasitě oplakávajíc svých dobrých pánů, vyvolali tak chůvu. Našedše pak pachole celé od sazí černé, zvolali radostně: „Aj chuděnec, a jak je černý! Bůh nám toho zachovej, abys zůstal provždy zdráv a abys někdy byl pánem našim milostivým.“ Přání to se splnilo, když se hněv králův utišil. Na památku pak této události nazýval se mladý pán Černínem a sídlu jeho říkalo se Chudenice.“

Rodový erb sice prošel několika změnami, ale základem vždy byly pravá polovina znaku barvy červené a tři stříbrné pruhy na modrém podkladu v levé půli. V klenotu erbu pak vždy byla dvě křídla, každé se třemi stříbrnými pruhy. V roce 1627, kdy byl Heřmanu Jakubu Černínovi udělen hraběcí titul, přibyla do erbu písmena R. M. F. s rakouským štítkem. Ta symbolizovala císaře Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. Později byla přidána ještě iniciála F III. Za Ferdinanda III.

Rod neměl do konce 15. století příliš majetku, nepatřil tedy ještě k významným a žil skromně na své tvrzi v Chudenicích. Právě v 15. století se ale rod rozdělil na několik větví (nedrahovická, radnická, tasnovidská a další), z nichž právě ta chudenická se stala nejznámější.

Prvním významnějším příslušníkem rodu byl Diviš Černín, podkomoří království českého a hejtman Pražského hradu. V době stavovského povstání proti „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému byl obviněn, že vpustil vzbouřené stavy do Pražského hradu a nepřímo tak umožnil první pražskou defenestraci. Skončil mezi 27 českými pány popravenými 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Jeho bratr Heřman Jakub alias „Tureček“ se stal známým jako účastník výpravy Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic do Jeruzaléma k Božímu Hrobu. Navštívil také Palestinu, Egypt a část Arábie. Císař Matyáš potom využil jeho znalostí a v roce 1616 jej pověřil mírovým poselstvím k tureckému sultánovi. Za své služby byl odměněn hraběcím titulem a mnoha majetky.

Heřman Černín z Chudenic nezanechal potomků, a proto jeho majetek přešel na vnuky jeho bratra. Z nich uvádíme Humprechta Jana (1628–1682), císařského velvyslance v Benátkách, který zahájil stavbu Černínského paláce na Hradčanech, nebo jeho syna Heřmana Jakuba (1659–1710), vyslance ve Varšavě a nejvyššího pražského purkrabího.

František Josef Černín (1697–1733) se těšil přízni císaře Karla VI. A od něho také dostal právo psáti se vladařem domu Chudenického a Hradeckého, „Regierer des Hauses Neuhaus und Chudenitz“.

Na vojenské tradice rodu navázal Petr Jan Nepomuk (1769–1796), který bojoval v napoleonských válkách a zahynul v „bitvě národů“ u Lipska a jeho bratr Wolfgang Maria (1766–1813), jenž také bojoval proti Napoleonovi a který se považuje za zakladatele vinořské větve Černínů.

Bratr Wolfganga Marii, Jan Rudolf (1757–1845) je považován za příznivce českého národního obrození stejně jako později i jeho syn Evžen Karel (1796–1868), který byl členem Matice české a přítelem Josefa Dobrovského, Františka Palackého, ale třeba i Johanna Wolfganga Goetha. Významným činem tohoto vlastence byla finanční podpora Národního muzea.

Syn Heřman (1819–1892) se oženil s hraběnkou Aloisií z Morzinu a jejich potomci používali jméno Černínové z Chudenic a Morzinu.

Z vinořské větve proslul zvláště Ottokar (Otakar) Theobald Černín (1872–1932), který pracoval nejprve v rakousko-uherské diplomacii a v letech 1917 až 1918 vykonával funkci ministra zahraničí. Své diplomatické zkušenosti se snažil využít při vyjednávání o separátním míru s Ruskem a Francií a také při jednáních s Berlínem. Byl si vědom toho, že válka neprospívá žádné ze zemí v ní zúčastněných. Jeho politické postoje však byly velice konzervativní, což lze doložit jeho výrokem „velké masy lidí jsou vždy bezcharakterní a zbabělé“, nebo trochu nediplomatickým zvoláním „vox populi – vox hovězí“.

Na jaře 1918 vystoupil Otakar Černín s ostrou kritikou prezidenta T. G. Masaryka, čímž popudil značnou část československé veřejnosti, protože zde zněly zcela otevřené urážky. Zároveň obvinil také francouzského ministerského předsedu Clemenceaua z tajných jednání s Rakouskem-Uherskem, proti čemuž se Francie bránila zveřejněním informací o Černínově jednání v Paříži. Tím byl císař Karel I. přiveden do nepříjemných problémů a zmizela tak také poslední naděje na zachování habsburské říše. Když se nepodařilo Černínovi přimět císaře k abdikaci, vzdal se sám funkce ministra zahraničí.

Vinořská větev Černínů se v nové době opět rozdělila, a to na větev potomků hraběte Děpolda či také Theobalda a větev potomků hraběte Josefa. Theobaldova větev, jinak také zvaná dymokurská, zůstala v Čechách, druhá část rodu je usídlena v západní Evropě.

V době 2. světové války je jeden z rodu Černínů, hrabě Rudolf Theobald (1904–1984) z vinořské větve uvězněn nacisty za své nesouhlasné postoje s válkou a okupací Československa, zatímco další Karel Evžen (1920–1940) se stejně jako jeho otec přihlásil k německé národnosti a padl v uniformě wehrmachtu na francouzské frontě. V roce 1945 byl majetek rodu Černínů na základě Benešových dekretů zkonfiskován a až v současné době se postupně navrací do rukou bývalých majitelů. Dnešní představitel vinořské větve je syn Rudolfa Theobalda, Děpold (Theobald) hrabě Černín (1936), který žije v České republice stejně jako jeho syn Tomáš hrabě Černín (1962), tito představitelé rodu spravují navrácený majetek.

V dalším období poté, kdy je získal v roce 1722 v dražbě za 87 tisíc zlatých hrabě František Josef Černín, majitel vinořského panství, náležely podle tereziánského katastru Kbely a Satalice Prokopu Albertu Černínovi. Měly tehdy dvacet sedláků, kteří obhospodařovali 161 hektarů polí.

Do této doby spadá také jeden drobný fakt zaznamenaný ve vinořské farní kronice. Správcem panství Kbely byl kolem roku 1737 Jan Josef Tachecí. Známo je také jméno kbelského mecenáše této doby, sládka Kryštofa Projdla, jenž přispěl na stavbu satalické kaple.

Další události, která silně zasáhla do dějin Kbel, byla sedmiletá prusko-rakouská válka

(1756–1763). Tehdy zde zřídila pruská armáda velkou strategickou pozici a 6. května 1757 sem přesídlil hlavní stan, odkud byla řízena bitva u Štěrbohol. Válka v Kbelích způsobila značné škody na majetku.

Po roce 1750 byla postavena socha svatého Vojtěcha, která stále stojí ve spodní části dnešní Vrchlabské ulice. V roce 1758 hrabě Prokop Vojtěch Černín nechal nad rybníkem postavit pivovar. Hrabě Theobald z Czerninů jej provozoval do roku 1909. Poté vlastnil pivovar jeho syn Ottokar až do roku 1922. Do roku 1918 nesl pivovar název „Ottokar hrabě z Czernínů v Kbelích“. Po vzniku Československa byl přejmenován na „Pivovar Ottokara Czernina v Kbelích“. V šedesátých letech 20. století byl pivovar zbourán.

V roce 1785 žilo v obci 475 obyvatel v 57 domech. Roku 1796 byli ve Kbelích ubytováni rakouští vojáci, a to do doby, než budou vyšetřeny jimi spáchané nepravosti a odsunuti zpět do Rakouska. Vypráví se, že v této době byly prokopány podzemní chodby, snad z č.p. 45, ale i odjinud, které měly vést do vinořského zámku. Pozůstatky chodeb však nebyly nalezeny.

Kolem roku 1797 byla stará žitavská cesta rozšířena a narovnána a vznikla tak strategická „císařská silnice“ osázená Od Vysočan do Kbel a Vinoře stromořadím lip a kaštanů. Z roku 1799 jsou také známa první jména představitelů obce, rychtáře Johanna Pancze a konšela Josefa Nepomuckého.

V druhé gruntovní knize, zahrnující léta 1739–1850, se lze dočíst o chalupách o velkých gruntech. Většina majetku patřila Němcům, česká jména se objevují až později. Traduje se, že jeden z německých obyvatel Johann Pancz postavil ve vsi blízko rybníka a bývalé tvrze zájezdní hostinec, pozdější selský dvorec číslo popisné 45. Zmínky o hostinci jsou však nejasné. Ví se pouze, že rod Panczů zde po meči pobýval do roku 1834 a pak sňatkem Panczovy dcery přešel hostinec do majetku rodiny Nekvasilovy z Kolínska.

Určitý rozmach ve Kbelích nastal v 19. století. Roku 1827 byla v polích u silnice k Praze postavena hraběcí kruhová cihelna, kterou roku 1934 koupil soukromý podnikatel Karel Průcha. Ze sčítání, které ve vsi proběhlo v roce 1844, pochází údaj, že zde bylo 76 domů a 634 obyvatel dosáhl 634. Na počátku 19. století byl ve vedlejší Vinoři zřízen nový hřbitov, kam byli pohřbíváni i Kbelští, neboť Kbely v té době vlastní hřbitov neměly.

V první polovině století byla na hranici obce směrem k Praze postavena budova „akcízu“, kde se platila, vyjádřeno současnou řečí, spotřební daň na vybrané zboží. Kdo z hlavního města vyvážel, nebo do něho vezl vybraný sortiment, ten musel u „akcízu“ zastavit a finanční stráž zboží zkontrolovala a vyměřila poplatek. Budova stojí do dnešní doby v Mladoboleslavské ulici.

Akcízní poplatek byl zaveden 25. června roku 1829 a vztahoval se na alkohol, jateční dobytek a různé druhy masa, na obilí, zeleninu, ovoce, tuky, dříví, uhlí a další zboží. Počátkem 20. století bylo v Praze 31 akcízních úřadů a mnoho charakteristických budov ještě stojí tam, kudy vedla potravní čára. Zajímavostí je, že se v kbelském „akcízu“ vybíral také poplatek od pasažérů autobusových spojů na cestě do Prahy, a to až do 28. května 1942, kdy byly „akcízy“ zrušeny.

Teprve však po zrušení roboty v roce 1848 přišla do celé země kýžená úleva a ve Kbelích začal skutečný hospodářský a společenský rozvoj. Do stejného roku spadá i správní reforma, po které měly Kbely již svůj samostatný katastr, administrativně byly začleněny pod hejtmanství a soud v Karlíně, přifařeny však zůstaly k Vinoři, kam patřily i školou a poštou. O deset let později se uvádí, že ve Kbelích žilo 734 obyvatel v osmdesáti domech.

Přírůstku obyvatelstva pomáhala jednak možnost snadného nabytí pozemků, ale také nově vznikající pracovní příležitosti. Ty byly především v hraběcí cihelně, ale přibyly ještě další, když roku 1863 založil Václav Nekvasil směrem k obci Miškovice další cihelnu a o rok později malou továrnu na výrobu dehtované střešní krytiny. Tu v roce 1898 odkoupili podnikatelé Lukeš a Hák, kteří továrnu výrazně modernizovali, a dokonce sem dali zavést první telefonní linku ve Kbelích.

     Kbely protnula rovněž železnice. Turnovsko-kralupsko-pražská dráha (od roku 1883 nesla název Česká severní dráha) zahájila provoz 16. října 1865. Její trasa vedla přímo vesnicí, avšak kvůli nezájmu obecního představenstva zde nebyla zřízena vlaková zastávka. Rozvoj Kbel pokračoval, prosperovaly cihelny i knížecí velkostatek, u nové císařské silnice byl postaven zájezdní hostinec, zvelebovány byly také chalupy a polnosti.

Mnoho selských rodů prosperovalo, například Soukupovi, Dobešovi, Vyhnálkovi, Tykačovi a zejména Nekvasilovi, kteří se proslavili nejen jako dobří hospodáři, ale i jako úspěšní stavitelé a podnikatelé. Jan Nekvasil zřídil v obci další cihelnu v lokalitě směrem na Ctěnice a financoval a stavěl domky ve Kbelích a okolí. František Nekvasil stavěl v Srbsku pro temnější královský dvůr. Nejvýznamnějším byl Václav Nekvasil (15. února 1840 až 6. března 1906), který vedle zmíněné cihelny a továrničku na střešní lepenku stavěl v Čechách cukrovary a v Karlíně vybudoval stavební firmu proslulou v celých Čechách.

O tom, jak rostl počet obyvatel ve 2. polovině 19. století vypovídají údaje z administrativních záznamů o sčítání obyvatelstva: 1844 – 76 domů, 634 obyvatel; 1857 – 80 domů, 734 obyvatel; 1880 – 89 domů, 898 obyvatel; 1890 – 91 domů, 1054 obyvatel.

Od roku 1875 se Kbely snažily o zřízení vlastní školy, neboť kbelské děti musely do obecní školy chodit do tři a půl kilometru vzdálené Vinoře, kam obec školou příslušela. V roce 1888 povolily úřady ve Kbelích otevřít jednotřídní exponovanou stanici vinořské školy, která našla útočiště v hostinci U Kettnerů. V následujícím roce byla postavena pro školu obecní budova. Ta se stala samostatnou trojtřídní obecnou školou 1. září 1892. (O základním školství ve Kbelích pojednává samostatný text na str. …) V roce 1895 se Kbely staly samostatnou obcí.

Představitelé Kbel

Ačkoli patřily Kbely do majetku Černínů z Chudenic až do roku 1918, tedy do vzniku Československa, s příchodem 20. století už vlastnictví obce šlechtických rodem ztrácelo na významu. Na důležitosti naopak nabývaly samosprávné funkce obce, a tudíž i její představitelé. Než tedy přejdeme k dalším etapám historie Kbel, vkládáme kapitolu o jejich představitelích od prvních známých až po současnost.

Představitelé obcí se původně nazývali rychtáři. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 stáli v čele obcí starostové. V letech 1943-1945 vedli obce předsedové správní komise a po druhé světové válce opět starostové. Po skončení druhé světové války až do roku 1990, tedy v období národních výborů, vystřídali starosty předsedové těchto národních výborů. V případě Kbel se jednalo o místní národní výbor. S návratem demokratických poměrů po sametové revoluci se představitelé městských částí nazývají znovu starostové.

Prvním známým rychtářem Kbel byl v roce 1799 Johan Pancz, ale není známo, do kdy v této pozici působil. Jedním ze známých rychtářů byl i jistý pan Dobeš.

Po skončení první světové války byl v nové Československé republice v letech 1918-1919 prvním kbelským starostou Adolf Soukup. V roce 1919 se konaly první volby starostů podle všeobecného hlasovacího práva. Volba starosty ve Kbelích proběhla 3. srpna 1919. Kandidovali Václav Franc a Antonín Suldovský, ale žádný nezískal nadpoloviční většinu hlasů, takže rozhodl los pro Antonína Suldovského, který se stal starostou na roky 1919-1923.

Další volby se konaly v celé republice v roce 1923, ve Kbelích se uskutečnily 21. listopadu 1923. Starostou pro roky 1923–1924 se stal František Koudela, který nezanechal své práce v pojišťovně, a proto úřadoval denně od 18.30 do 20 hodin a v sobotu a neděli celý den. V jeho nepřítomnosti úřadoval jeho druhý náměstek Antonín Bendl. V roce 1924 se František Koudela stal starostou karlínského okresu a vzdal se funkce ve Kbelích.

V letech 1924–1927 byl kbelským starostou Karel Málek, v letech 1927–1929 Karel Franc. Mezi roky 1929 a 1936 vykonával funkci starosty Eduard Chlost, který ale v roce 1936 v pouhých 40 letech zemřel. Také Rudolf David, starosta Kbel v letech 1936–1939, v průběhu výkonu funkce v roce 1939 zemřel. Roman Bystřický úřadoval coby starosta od roku 1939 v prvních letech Protektorátu Čechy a Morava do roku 1941, kdy na funkci rezignoval.

Václav Jíša byl ve funkci starosty od roku 1941 do nových voleb v roce 1942. V září 1942 se konaly nové volby. Zvolený kandidát pan Svoboda však neovládal němčinu, proto se musely volby opakovat. Ve druhé volbě nedosáhl nikdo nadpoloviční většinu, a tak byl v užší volbě zvolen za starostu Josef Týč, který působil jako starosta do roku 1943.

Od listopadu 1943 spravovala kbelskou obec správní komise. Jejím předsedou byl až do roku 1945 Němec Stanislav Laad. Od května do července roku 1945 řídil obecní samosprávu Rudolf David.

V letech 1945–1990 byly orgány československé státní správy na úrovni obce, města, okresu a kraje národní výbory, v jejichž čele stáli předsedové. V červenci 1945 byl předsedou Místního národního výboru ve Kbelích zvolen Emanuel Petržílka, ale v říjnu téhož roku byl ze své funkce odvolán.

Antonín Čermák byl do funkce předsedy MNV Kbely zvolen 30. října 1945 a působil v ní do roku 1946. Předsedové MNV Kbely v dalších funkčních obdobích: 1946–1950 Antonín Erban, 1950–1954 Vladimír Šlechta, 1954–1957 František Kysel, 1957–1961 Karel Souček. V roce 1961 se konalo sčítání lidu. Obec měla v té době 6742 obyvatel, z toho 1792 dětí do 14 let.

Pro roky 1961–1964 byl předsedou MNV Kbely podruhé zvolen Vladimír Šlechta. V letech 1964–1971, tedy dvě volební období byl předsedou MNV Kbely Karel Havelka, v letech 1971–1976 pak Josef Rada, v letech 1976–1981 PhDr. Karel Štěpka a v letech 1981–1990 Jaroslav Kratochvíl.

Ing. Petr Kučera byl v roce 1990 zvolen dalším předsedou MNV Kbely a tuto funkci zastával osm měsíců, než byly národní výbory zrušeny a v čele obecní samosprávy působili opět starostové. Petr Kučera jím byl až do roku 1996. V letech 1996–1997 byl starostou Ing. Vladimír Matěna. Po komunálních volbách v roce 1997 se stal starostou Pavel Žďárský, který funkci starosty Kbel, respektive Městské části Praha 19 vykonává dosud. Pavel Žďárský je tak nejdéle působícím starostou ve Kbelích v historii. V roce 2001 proběhlo sčítání lidu, kdy obec měla 6627 obyvatel, z toho 1107 dětí do 14 let.

První objekt obecního úřadu, kamenný dům, se nacházel v nynější ulici Krnské, hned za neotevřeným obchodem na křižovatce s ulicí Mladoboleslavskou. Druhý obecní úřad byl v takzvaném dvoře v prostranství za bývalým pivovarem nad rybníkem. Dnes tam stojí obytné domy a obchod BILLA. Nový dům pro úřad byl postaven roku 1947 na místě, kde se úřad nachází stále. Do současné podoby byl přestavěn v roce 2004.

Kbely na počátku 20. století do I. světové války

V roce 1900 činila rozloha Kbel 519 hektarů. Z toho bylo 478 ha polností, 19 ha zahrad a jen pětinu z rozlohy tvořily pastviny. Plochy lesů a luk nejsou známy. Valná část polí byla osázena cukrovou řepou, výhodným hospodářským artiklem, neboť v okolí obce se nacházely tři velké cukrovary, a to ve Vysočanech, v Čakovicích a ve Vinoři. Odbyt vypěstované cukrovky byl tak zaručen, stejně jako pracovní příležitosti pro obyvatele Kbel, které tak stále zůstávají obcí spíše zemědělskou, ačkoli zde působili i řemeslníci a také drobné průmyslové podniky.

O dalším růstu obce svědčí údaje z roku 1910. Nacházelo se zde 121 domů, ve nichž žilo 1519 obyvatel, což řadilo Kbely už ke značně velkým obcím s čilým společenským životem. Vznikaly občanské organizace a spolky, podle Věstníku sdružených korporací okresu karlínského jich v roce 1912 působilo ve vsi dvanáct. Činné byly Vzdělávací spolek mládenců, Všeodborový dělnický spolek, Národně socialistické všeodborové sdružení, Odbočka kovopracovníků, Dělnická tělovýchovná jednota, Tělocvičná jednota Sokol, Spolek pěstitelů králíků, Sbor dobrovolných hasičů, Skupina tesařů, Skupina lučebního dělnictva, Podporující spolek Karel Havlíček Borovský a Jednota českých střelců. Tyto spolky se vyznačovaly velkou aktivitou, a mnohé měly i své vlastní knihovny.

Značný rozmach vykazovalo však i jiné než spolkové dění. V obci byla založena Raiffeisenka, záložní a spořitelní družstvo, vznikla zastávka soukromého autobusového spojení na trase Praha – Brandýs nad Labem. Poštovní úřad však ve Kbelích zřízen nebyl, takže stálé zůstával pouze ve Vinoři. Silniční propojení vedlo do Letňan, Miškovic, Ctěnic, Satalic a Hloubětína. Přišla i nabídka na spojení tramvajovou trasou, a to při stavbě holešovické elektrárny v roce 1900. Tehdy se uvažovalo o tramvajové propojení přes Kbely až do Brandýsa nad Labem, ale obce o něj neměly valný zájem, takže z plánu nakonec sešlo.

Komunikace ve vesnici měla své vlastní prostředky. Bylo-li třeba něco důležitého sdělit obyvatelům, prošel obcí ponocný s bubínkem a zprávu „vybubnoval“. Zvonička u hraběcího dvora (dnes je zde dům čp. 483) ohlašovala ráno, v poledne a večer čas, při úmrtí odtud zněl umíráček a při vypuknutí požáru se zvonilo na poplach.

Kbely za první světové války a při vzniku republiky

První světová válka znamenala pro Kbely, stejně jako pro celé Rakousko-Uhersko zejména nedostatek potravin, paliva, ošacení i dalších potřeb. Chyběli také muži pro práci v cihelnách, továrnách i na poli, neboť museli narukovat do armády. Muži, kteří nebyli odvedeni na vojnu, pracovali „od nevidím do nevidím“ ve vysočanské Kolbence a v Českomoravské továrně v Libni, kde se vyráběly součástky ke zbraním. Většinu práce tak obstarávaly ženy a starší děti.

Do obce byl sice dodáván chléb z vysočanských Odkolkových pekáren, ale bylo ho málo a dodávky byly nepravidelné, navíc se peklo z velmi nekvalitních surovin. Ženy nosily příděly chleba v zástěrách, neboť se rozpadal. Stávalo se, že hladovějící zastavili povoz a chléb rozebrali, přestože byli potom většinou zajištěni a zavřeni na 12–24 hodin. V obci fungovala takzvaná chlebová komise, která distribuovala lístky na chleba. Stejně neutěšená situace byla i s ostatními příděly, například na celou obec připadlo jen pět kilo tuku na měsíc, rodina dostala na celý měsíc buď litr petroleje nebo dvě svíčky. Obilí, které sedláci vypěstovali na polích, bylo rekvírováno ve prospěch armády. Vagony uhlí přicházely do stanic Satalice a Čakovice z velké části vykradené.

Aby se ulevilo alespoň dětem, byl na návrh učitelského sboru kbelské obecné školy ustaven v lednu 1918 „Komitét pro stravování chudé mládeže ve Kbelích, který umístil dvacet dětí ke stravování v majetných rodinách a kupoval z peněžitých darů potraviny a rozděloval je dětem z nemajetných rodin. Zásluhou Komitétu dostávala školní mládež za poplatek 20 haléřů polévku.

Válečnou bídu výstižně popsal v roce 1918 kronikář kbelské obecné školy: „Mládež jest nuzně oděna i obuta. Ceny obilí vystoupily do výše pohádkové. Všechno prodává se výměnou za potraviny. Za peníze nikdo prodati nechce a prodá-li přec, musí se vysokými cenami přeplatiti.“ Lidé si pomáhali, jak mohli. Z řepy vařili sirup, kterým sladili, obilí šrotovali na mouku, z které pekli, z nepoživatelného tuku vařili mýdlo. Kdo měl lepší šaty, měnil je za potraviny, nejčastěji za brambory. Oblečení si lidé šili z kopřivových látek a pytloviny.

Z nedostatku jídla a hygieny se šířily nemoci, z nichž nejvážnější byla španělská chřipka.Její epidemie vypukla v říjnu 1918. Na následky chřipky zemřela žákyně 4. třídy obecné školy Ludmila Musilová, která byla ze školních dětí jediná, ale ve Kbelích podlehlo chřipce několik dalších občanů.

Normální život se do obce zkoušené válkou vracel jen pomalu, ale v roce 1918 přece jen už dopady války slábly, jak slábl i válečný konflikt. V květnu 1918 bylo výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu vhodnou příležitostí pro uspořádání oslavy, kterou organizoval Sokol. Sezváni byli mnozí hosté a zazněla řada vlasteneckých projevů, z nichž zahajovací měl František Koudela, pozdější starosta Kbel. V hospodě U Suldovských se hrála hra Ladislava Stroupežnického Zvíkovský rarášek. Pěvecký sbor Sokola zpíval vlastenecké písně, mimo jiné husitský chorál Kdož sú boží bojovníci a píseň Kde domov můj, jež se následně stala československou hymnou.

Ještě slavnostnější chvíle prožívaly Kbely 28. října 1918, v den vzniku Československé republiky. Ačkoli zprávy, které do obce přicházely, nepotvrzovaly s absolutní jistotou pád Rakouska-Uherska, přesto zde již v tento den vlály československé vlajky. První na domě čp. 56 U Kubešů. Školáci dostali ten den volno z nařízení starosty a předsedy školní rady Adolfa Soukupa a po zazpívání státní hymny odešli domů, aby oslavili vznik republiky. Večere prošel vesnicí početný lampiónový průvod.

Vznik Československa popsal kronikář obecní školy: „Dne 28. října 1918 provolává Národní výbor samostatnost Čech a ujímá se vlády. Praha ozdobena tisíci slovanskými prapory. Proudy lidí procházejí ulicemi a zpívají „Kde domov můj“ a „Hej Slované“… Tato radostná nálada přenáší se na venkov. Naše vesničky tonou v záplavách slovanských praporů a národní písně zaznívají po všech končinách naší vlasti. Ještě druhý den jásal lid a konal četné průvody, ale Národní výbor dal tentýž den rozkaz ku práci a lid ochotně poslechl. Všude zavládl klid a nerušený pořádek. Tak bez jediné rány a ztráty života provedl se náš státní převrat.“

I když bylo stále cítit ozvěny válečných let, zlepšilo se zásobování, nebylo třeba odevzdávat z hospodářství válečné dávky, a hlavně se začali z fronty vracet odvelení muži, takže mohl život v obci a v novém státě postupně nabývat mírové rysy. Pětačtyřicet mužů se však domů nevrátilo, padli na frontě, nebo zemřeli v zajetí a jejich jména jsou uvedena na pomníku padlým.

Už krátce po vzniku Československa přišli do Kbel vojáci, kteří se ubytovali v čp. 92 (cihelna) a po pravé straně směrem k Vysočanům postavili plátěný hangár pro dvě bitevní letadla typu Brandeburg. Plocha před stanem byla využívána jako provizorní letiště a letecké produkce vždy sledoval dav lidí. Hlavně když za knipl zasedl pilot Lachman a předváděl své akrobatické umění.

O tom, že pozemky na okraji obce Kbely budou použity na stavbu letiště, se také rozhodlo hned po konci roku 1918. Vybrána byla posléze plocha po levé straně cesty do Vysočan. Důvod byl pochopitelný. Pozemky napravo byly v majetku mnoha drobných rolníků a ty vlevo vlastnil pouze hrabě Černín. Pro výkup půdy proto bylo jednodušší jednat jen s jedním majitelem.

Kbely mezi světovými válkami

Období po konci I. světové války bylo v celé Evropě dramatické, provázené bídou, násilím, atentáty na státníky, rozvratem hlavně v Německu. Nově vzniklá Československá republika však představovala ostrov relativního klidu. Projevovala se ale velká drahota a později i důsledky peněžní reformy, jejímž otcem byl ministr financí Alois Rašín, což dopadalo těžce i na obyvatele Kbel.

Růst cen životních potřeb dokumentuje následující porovnání mezi lety 1914 a 1920: Za obnos 10 korun se dalo koupit v letech 1914/1920 – pšeničné mouky 21 kg/5,9 kg, brambor 132 kg/16 kg, vejce 100 ks/8 ks, mléko 33 l/3 l, cukr 12 kg/1,11 kg, maso hovězí 5 kg/0,5 kg, maso vepřové 4 kg/0,3 kg, pivo 28 l/5,2 l, černé uhlí 3,1 q/0,2 q. Naproti tomu se po sedmi letech poprvé v obchodech objevily rohlíky.

Nicméně obec záhy po válce vykročila vstříc novému životu v osvobozené vlasti, do období mezi dvěma světovými válkami, které bylo pro Kbely v mnohém zásadní a změnilo jejich tvář. Spolky ve Kbelích obnovovaly činnost, probouzel se i kulturní život.

Koncert zpěváckého spolku Typografia a smyčcového kvarteta učitelů, který 30. března 1919 uspořádal učitelský sbor obecné školy, byl jednou z prvních kulturních akcí. Podle školní kroniky znamenal slibný začátek snahy povznést obyvatelstvo z duševní bídy, do níž za války zabředl.

Do Kbel se ze slovenského Zvolena vrátil učitel obecné školy Jaroslav Kunstovný, který tam byl povolán učit a poznal na vlastní kůži řádění maďarských bolševiků Bély Kuhna, kteří napadali Slovensko a obsadili jeho velkou část. V červnu roku 1919 boje s Kuhnovými bolševiky ustaly a mírové porady v Paříži stanovily hranice mezi ČSR a Maďarskem.

Krátce po vzniku republiky se ve Kbelích zdvihl odpor proti vyučování náboženství v obecné škole. Žádost občanů z 9. února 1919 o zrušení povinné výuky náboženství vyústil v rozhodnutí, že jeho vyučování bude nyní dobrovolné. To vedlo k situaci, že žáci před hodinami náboženství až na nepatrný počet opouštěli třídy, tropili hluk a rušili ostatní třídy. Škola proto zazařovala hodiny náboženství na začátek nebo konec vyučování.

Boj proti klerikalismu však neustal a řada kbelských občanů požadovala odluku církve od školy a navrhovali laickou školu. S tím souvisí vznik organizace „Volná myšlenka pro Kbely a okolí“, která soustředila občany bez vyznání a také je zastupovala v různých věcech úředních. Řada Kbelských v té době vystupovala z církve. Uvádí se, že v obci zůstalo jen dvacet procent věřících obyvatel. Činnost Volné myšlenky netrvala dlouho, během roku 1921 byla ukončena.

Ještě roku 1919 prodal hrabě Černín kbelský dvůr o rozloze 500 hektarů půdy řediteli Živnobanky Františku Bělohříbkovi, ale pro ztrátové hospodaření jej převzalo město Praha, které dvůr následně pronajímalo. Posledním nájemcem dvora byl Karel Průcha do roku 1946.

Slavnost sázení Lípy svobody uspořádal učitelský sbor obecné školy 26. října 1919 za velké účasti místních lidí i návštěvníků. O významu 28. října promluvil při té příležitosti učitel Karel Kupka. Lípa svobody, která roste na současném náměstíčku u křižovatky ulic Mladoboleslavská, Krnská a Vrchlabská, se v roce 2019 dožila sta let.

Jednou z hlavních osobností pro rozvoj kulturního života ve Kbelích Byl učitel obecné školy Karel Kupka, který se pak stal v roce 1937 řídícím učitelem. Založil obecní knihovnu, která byla slavnostně otevřena 26. října 1920. Založil rovněž obecní kroniku, kterou do té doby zastupovala kronika obecné školy, za jeho působení vznikl při škole pěvecký a hudební kroužek, Kupka také pomáhal s pracemi na obecním úřadě, žil v obci a s obcí.

Na konci roku 1918 se začalo ve Kbelích budovat první letiště v Československu. Na přelomu let 1918 a 1919 postavili italští vojáci ve Kbelích dva hangáry pro třímotorová letadla Caproniho a po nich následovali Francouzi, kteří se ubytovali v takzvané Thérovně čili v továrně na střešní krytinu a také oni pracovali na vybavení letiště. Stavěli hangáry, baráky pro obsluhu, upravovali plochu a dráhy. Roku 1919 byla na letišti přijata jako první italská letadla, která přiletěla z Vídně.V létě roku 1920 již z letiště odlétaly spoje do Paříže, Varšavy, Vídně i Cařihradu a provoz se stále zvyšoval. V červnu roku 1920 navštívil kbelské letiště prezident T. G. Masaryk, aby si prohlédl letadla hlavně české provenience.

Bylo to den poté, co na letišti zahynul při letecké akrobacii pilot nadporučík Hánek. V dalších letech přibyla jiná letecká neštěstí, která provázela počátky aviatiky. V plamenech letadla, jež se na letišti vzňalo 2. července 1921, uhořeli pilot Smetana a dva českoameričtí pasažéři. V červnu 1922 zahynul při závodním letu výborný pilot Munzar.

Několik dalších tragédií postihlo kbelské letiště od konce března do června 1924. Pilot rotmistr Petrášek se zabil 30. března 1924 při pádu s letadlem typu Spad. Kuriózní nehodu, která měla šťastný konec, zažil pilot Lasoň, jenž se zřítil také v letadle Spad 17. května 1924 u Kbel. Jeho stroj se převrátil, takže letec visel hlavou dolů a v této poloze narazil do ovocného stromu. Motor letadla spadl na zem a na stromě zůstal zbytek trupu s pilotem. Náhodou byl na blízku učitel Karel Kupka, který s přispěním dalších občanů pilota vyprostil. Ten utrpěl jen na rukou a nohou pohmožděniny.

Žák pilotní školy Souček uhořel v padajícím letadle typu Anatra 20. května 1924. Letadlem státních aerolinií, jež přiletělo z Bratislavy 10. června 1924, byla zabita kbelská občanka Antonie Holečková, kterou při cestě po silnici do Hloubětína zasáhl konec křídla do krku a přerazil ji vaz. (O historii kbelského letiště pojednává samostatný text na str. …)

Vznik letiště a rovněž pozemková (záborová) reforma, která se týkala hlavně zemědělských a lesních pozemků šlechty, přispěla k rozmachu průmyslu a stavebnímu boomu ve Kbelích. Roku 1921 byla postavena Československá vojenská továrna na letadla. Později se přestěhovala do Letňan. Po roce 1921 vznikla kasárna a stavěly se také čtyři důstojnické domy v nynější Hůlkově ulici u letiště, kde bydleli důstojníci s rodinami. Elektrifikace obce probíhala v roce 1923. Již dříve ale došlo k elektrifikaci prostor letiště. Roku 1924 se dehtovala první silnice vedoucí okolo letiště. Kolem roku 1925 se stavěl značný počet rodinných domů ve čtvrti Za dráhou a Pod dráhou a k Čakovicím.

V roce 1926 se Hlavní vojenské telegrafní dílny přestěhovaly z Pohořelce do Kbel. Později se zdejší provozy rozšířily o výrobu elektrických zapalovacích soustav pro výbušné motory, a tak vznikla známá továrna PAL. Také v okolních obcích vznikaly továrny a provozy, které souvisely s letectvím.

Výrazněji se rozvíjely také sportovní aktivity. Fotbalový klub AFK byl založen 7. března 1921. Avšak zrod kbelského fotbalu sahá až do roku 1911. Nové hřiště sportovního klubu AFK, který v té době již samozřejmě nezahrnoval jen fotbal, bylo otevřeno roku 1934. (O kbelském sportu pojednává text na str. …)

Významnou událostí pro celé Československo, která tak daleko přesáhla místní rámec, bylo první vysílání rozhlasu v Československu ze stanu u letiště ve Kbelích, jež se uskutečnilo 18. května 1923. (O vysílání rozhlasu pojednává text na str. …)

Také samospráva a orgány obce doznaly po vzniku republiky změn. V takzvané Socialistické radě, která vznikla 16. ledna 1919, se spojili členové sociální demokracie a národních socialistů a jejich zástupci vystoupili z obecních orgánů, aby vyvolali nové volby. Volby v obci proběhly 16. června 1919 a sociální demokraté získali 12 mandátů, 11 mandátů národní socialisté a jeden strana agrární. Starostou se stal Antonín Suldovský, o čemž rozhodl nakonec los, neboť dva kandidáti měli shodný počet hlasů. Sčítání v roce 1920 ukázalo, že v Kbelích bylo tehdy 133 domů a žilo v nich 1706 obyvatel.

Nové volby do obecního zastupitelstva proběhly v roce 1923 a z nich vzešel také nový starosta František Koudela. Prvním počinem tohoto zastupitelstva bylo rozdělení bývalého černínského dvora na části, které byly poskytnuty občanům obce buď pro stavební nebo zemědělské účely. Zastupitelstvo požádalo ministerstvo železnic o zřízení železniční zastávky pro vzrůstající počet obyvatel a jejich potřebu dojíždět do zaměstnání. Žádosti nebylo vyhověno s odůvodněním, že blízko je zastávka v Satalicích.

František Koudela se koncem roku 1924 stal starostou celého karlínského okresu, a tak vznikla nutnost nové volby starosty, kterým se v listopadu 1924 stal Karel Málek. Ve volbách roku 1927 získala deset mandátů strana národně-socialistická, devět komunisté, po dvou mandátech sociální demokraté a strana živnostníků a jeden mandát pak strana agrární. Starostou byl zvolen Karel Franc. Volby z 25. srpna 1929 potom přinesly následující výsledky: 11 mandátů národní socialisté, sedm komunisté, tři sociální demokraté, dva strana republikánská a jeden mandát strana živnostenská, starostou se stal Eduard Chlost.

Důležité byly pro Kbely roky 1927 a 1928. Hned na začátku roku 1927 získala kbelská obecná škola konečně definitivního řídícího učitele, jímž byl ustanoven Jan Šolc, čímž skončilo časté střídání řídících učitelů, kteří funkci buď ani nenastoupili nebo po pár měsících odešli, když funkci zastupujícího řídícího učitele vykonával vždy Jaroslav Kunstovný.

Roku 1927 byla otevřena sokolovna. Budova byla postavena za neuvěřitelných pět měsíců, a to bez mechanizace. U sokolovny se vybudovalo hřiště.(O sokolovně pojednává text na str. …)

Od roku 1927 získaly Kbely spojení s Prahou, když na četné žádosti orgánů obce byla 24. ledna 1927 Správní radou elektrických podniků v Praze do Kbel zřízena autobusová trať označená jako „F“, která vedla ze sousedních Vysočan, což usnadnilo dojíždění obyvatel obce do vysočanských továren. Jízdenka do Vysočan stála 3,80 Kčs. U silnice do Vinoře vznikla na železniční trati provizorní vlaková zastávka.

Kbely v roce 1927 získaly svého lékaře MUDr. Františka Husu. Do té doby sloužil Kbelským lékař ve Vinoři. Později přibyla ještě lékárna.

Americký letec Clarence Chamberlin, který jako druhý přeletěl Atlantický oceán, když cestu z New Yorku do Berlína absolvoval za 49 hodin, navštívil kbelské letiště 15. června 1927. Jako první přeletěl Atlantik 3. června 1927 americký pilot Charles Lindbergh na jednoplošníku. Cestu z New Yorku do Paříže urazil za 33 hodin.

V roce 1928 byl dán na kbelském letišti do provozu maják s vodárenskou věží. Ve stejném roce byl v obci dostavěn a otevřen Lidový dům (O obou těchto stavbách pojednávají texty na str. …)

V roce 1929 byla neobyčejně tuhá zima. Trvala hned od 1. ledna až do 15. března 1929. Kbelská kronika o ní referovala následovně: „S příchodem jara skončila svou krutou vládu tuhá zima. Po celý měsíc leden a únor byly kruté mrazy, jakých v Čechách nebylo od roku 1756. Nabyly vrcholu ve dnech 4., 5. a 6. února, kdy rtuť teploměru klesla na – 38 ^oC a v Českých Budějovicích dokonce na – 41 ^oC. Polní a lesní zvěř z větší části vyhynula, hladovějící a zimou zmírající zajíci plížili se po dvorech a zahradách, ptactvo hynulo v té míře, že v pražských sadech nasbírány denně koše ubohých opeřenců. Z ovocného stromoví utrpěly nejvíce vlašské ořechy, které pomrzly úplně, z třešní asi polovina, jabloní dvě pětiny a hrušní 30 procent. Ve Kbelích zmrzly všechny stromy krásné třešňovky mezi dvorem a železniční tratí. Sníh začal padati dne 31. prosince 1928, sypal se celou noc, takže na Nový rok 1929 bylo na 30 cm sněhu. Sněhová vrstva ve Kbelích se častými chumelenicemi zvýšila až na 72 centimetrů a kryla zemi do konce března.“

Kbely měly i divadelní spolek, který byl založen v roce 1929 a hrál v hostinci Na růžku, v Lidovém domě, Sokolovně a hostinci U Suldovských.

Podle údajů z roku 1930 stálo ve Kbelích 316 domů, ve nichž žilo 5553 obyvatel. Při srovnání se stavem před deseti lety je zřejmý, jak obrovský nárůst obyvatelstva i domů 20. léta 20. století pro obec Kbely znamenala.Počet obyvatel i domů se za deset let téměř ztrojnásobil.V té době správou patřily Kbely pod okres Praha – venkov.

Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století se ve Kbelích začala plánovat stavba nové školní budovy, protože současná již narůstajícímu počtu dětí nestačila a provizorně se učilo v několika místnostech najímaných po obci. Stavba nové budovy byla započata v roce 1931 podle plánů Ing. Bedřicha Šaška z Prahy – Břevnova. Stavitelem školy se stal stavitel Karel Brát ze Satalic. Téhož roku obdržely obecní orgány žádost učitelského sboru o zřízení měšťanské školy.

Důvodem byl zvyšující se počet žáků tak, že kapacita příslušné měšťanky v Čakovicích nestačila a děti dojížděly do pražských škol.

Roku 1932 byla již část nové školy otevřena a byla také ustavena škola měšťanská. Kolaudace proběhla 28. srpna 1932 a v novém školním roce tak bylo v provozu osm postavených učeben. Provoz měšťanky byl slavnostně zahájen 1. října. (O stavbě pojednává text o školství na str. …)

Roku 1932 byla ve Kbelích konečně zřízena železniční zastávka u kolejí směrem na Vinoř. Také byla v tomto roce vydlážděna kostkami silnice Mladoboleslavská a Vrchlabská.

V roce 1932 byl v dražbě prodán dům č.p. 42 Václava Pelikána. Budovu koupila Družina sv. Kláry a z přilehlé stodoly zřídila kapli zasvěcenou sv. Alžbětě Durynské. O zřízení kaple se nejvíce přičinili František Nosek (později člen vlády) a františkán Jan Evangelista Urban. Slavnostní svěcení kaple se uskutečnilo 28. října 1932 velmistrem řádu křižovníků Dr. Josefem Vlasákem. U kaple vzniklo i dětské hřiště a obytný dům sloužil současně jako útulek pro malé děti pracujících matek a pro výkon charitativní činnosti, o to se staraly sestry Apoštolátu sv. Františka.

Na den vysvěcení kbelské kaple vymohli lidovci mimořádné zastavení osobního vlaku v obci, aby se věřící mohli slavnostní mše zúčastnit. Kbely sice příslušely do vinořské farnosti, ale většinu náboženských aktivit zajišťoval řád františkánů od Panny Marie Sněžné.

     Ve třicátých letech byly už patrné počátky hospodářské krize. S růstem nezaměstnanosti rostla i žebrota. V této době vznikla ve Kbelích čtvrť zvaná Nouzov, protože se počítalo s jejím pozdějším zbouráním. Čtvrť však stojí dodnes. Některé menší provozy zanikaly, například Nekvasilovy cihelny, nebo továrnička na střešní krytinu. V roce 1931 byla v pivovaru ukončena výroba piva a povolena stáčírna piva. (O historii pivovaru pojednává text na str. …) Vznikaly však nové hotýlky, které zde byly hned tři – Pilot (dnes již nestojí), Sládek (v jeho objektu sídlí knihovna) a hotel Morstein (dnešní Motorest).

Poštovní úřad byl ve Kbelích otevřen 1. března 1935 a o rok později byla v obci založena při kapli sv. Alžběty Durynské skautská organizace Junák a dívčí sekce Čekanky. Pracovala až do roku 1940, kdy byla z rozhodnutí německých okupantů zakázána. Zakladatelem Junáka byl kbelský občan Pavel Škoda.

V červenci 1936 zemřel náhle starosta Eduard Chlost a tak byl do funkce kbelského starosty zvolen Rudolf David.V roce 1936 se naskytla v obci den před státním svátkem 28. říjnem neobvyklá příležitost přivítat projíždějícího prezidenta republiky Edvarda Beneše s panovníkem spřáteleného Rumunska králem Carolem II. Na jaře 1937 bylo přeloženo civilní letiště z Kbel na nově vybudované letiště v Ruzyni.

Konec třicátých let 20. století byl dobou, kdy bylo již cítit hrozbu vypuknutí válečného konfliktu. Lidé obdrželi pokyny, jak se zachovat v případě ohrožení, v obci se provedl soupis motorových vozidel a připravila se potravinová zásoba pro obyvatele.

Rozvoj, který pro Kbely znamenalo období první Československé republiky, byl jako jinde v zemi přerušen událostí, která se odehrála 30. září 1938, když představitelé čtyř mocností – Německa, Itálie, Velké Británie a Francie podepsali v Mnichově dohodu o odstoupení československého pohraničí Velkoněmecké říši, známou jako mnichovský diktát. Naše vláda tuto dohodu přijala a tím začalo krátké období takzvané druhé republiky. V listopadu 1938 byly likvidovány politické strany. Povoleny byly pouze dvě, a to strana Národní jednoty (pravicová) a strana Práce (levicová).

Kbely za druhé republiky a za Protektorátu Čechy a Morava

Útrap druhé světové války a nacistické okupace nemohli zůstat ušetřeni ani občané Kbel, neboť se v blízkosti obce nacházelo vojenské letiště, tedy jeden z nejdůležitějších strategických objektů v okolí Prahy. Při vstupu německé armády do Prahy bylo také zdejší letiště obsazeno jako jedno z prvních vojenských zařízení. Bylo to logické, jelikož zde koncem 30. let 20. století probíhaly důkladné přípravy na obranu Československa, letiště bylo uzpůsobeno válečným podmínkám, byla sem dopravena kvalitní letadla a vybavení bylo na vysoké úrovni. Také piloti patřili k evropské špičce. Němci zabrali vybavení, avšak většina letců odešla za hranice.

Už ale ani druhá republika, trvající od mnichovského diktátu 30. září 1938 do okupace 15. března 1939, po níž byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, neznamenala radostné období.

Kronika kbelské měšťanské školy komentovala mnichovskou dohodu a události po ní takto: „Velké neštěstí stihlo náš národ 30. září 1938. Zahraniční velmoci donutily nás vydat část našeho území Německu, neboť se chtěly vyhnout nové světové válce. Naše země s tisíciletou tradicí, kulturou, s tisíciletými hranicemi, byla roztržena. Náš stát byl zmenšen ještě o území postoupené Polsku a Maďarsku. Dne 5. října 1938 odstoupil president Edvard Beneš. Československá vláda se rozhodla, aby letošní výroční den našeho osvobození nebyl slaven jako svátek. Učilo se ve školách, pracovalo v úřadech a továrnách. Češi utvořili také novou Stranu národní jednoty spojením Republikánské strany, Československé národně socialistické, Československé strany lidové, Živnostenské strany, Strany národního sjednocení a Národní ligy. U nás bude kromě ní ještě Národní strana pracujícího lidu. Dne 30. listopadu 1938 byl Emil Hácha, president nejvyššího správního soudu, zvolen třetím presidentem republiky.“

Ještě 15. prosince 1938 byl vztyčen u Lípy svobody ve Kbelích Vánoční strom republiky a Kbelští uspořádali sbírku, jejíž výtěžek byl použit k přípravě vánoční nadílky pro chudé děti a uprchlíky z pohraničí. Avšak již 31. ledna 1939 muselona základě vládního nařízení 379/1938 odejít z obou škol a ze školní služby vůbec šest učitelek. Oficiálně proto, že byly vdané, ale ve skutečnosti kvůli tomu, že měly židovský původ.

Po okupaci zbytku republiky byli již 17. března 1939 zatčeni první občané Kbel. Zatčen byl například místní strážník Karel Černý a zahynul v Terezíně. Božena Vícherková, vzdělavatelka Sokola a žena generála Vícherky byla popravena. Tyto smutné, ale i radostnější zprávy tajně šířil učitel Karel Kupka. Personál letiště musel opustit svá místa a všechno Němci zabrali pro své vojenské letectvo Luftwaffe. Následovaly zákazy činnosti občanských spolků a sdružení, jako například Sokola, DTJ a Junáka. Později se zřídilo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, povinné pro mládež od deseti do osmnácti let pod pokutou 500 korun, které mělo vychovat z dětí a mladých lidí dobré Čechy a spolehlivé občany Velkoněmecké říše.

Vzhledem k tomu, že nebylo jasné, jak budou v protektorátu řízeny obce, vzdal se starosta Kbel Rudolf David funkce a prozatímně obec vedl Roman Bystřický, který byl plnohodnotným starostou zvolen obecním zastupitelstvem 11. srpna 1939. V únoru roku 1940 byl utvořen z kbelských katolických žen komitét v útulku sv. Kláry, který rozdával obecním chudým zdarma polévku a obec Kbely na tuto charitativní činnost přispívala ze svých peněz měsíčně částkou 300 korun. V květnu téhož roku zahájila provoz první mateřská škola.

Na podzim a v zimě roku 1939 řádil zejména v obecné škole záškrt, jedna žákyně mu podlehla. Infekční nemoci včetně obrny se však ve školách šířily po celou dobu protektorátu. Vliv na to měla podvýživa řady dětí, i když se pro ně organizovaly mléčné a stravovací akce. Potravin pro vaření bylo ovšem málo, obtížně se dařilo zajišťovat i dodavatele mléka. Školy neměly v zimě uhlí na otop, takže se často prodlužovaly prázdniny, nebo se vyučovalo pomocí domácích úkolů.

V dubnu 1941 se Roman Bystřický vzdal funkce starosty, v květnu jej ve funkci vystřídal Václav Jíša a v srpnu byl do místního zastupitelstva úředně přidělen říšský příslušník Kurt Mühlische, který na činnost obce dohlížel jako zástupce německých úřadů a dalším „hlídačem“ se o několik měsíců později stal ještě Hans Hartmann. Václav Jíša byl úředním rozhodnutím okresního úřadu 4. srpna 1942 odvolán z funkce a jako důvod se uváděla jeho nedostatečná znalost německého jazyka.  Ačkoli byl v září zvolen nový starosta Josef Týč, zasedání obecní rady i zastupitelstva nadále řídil Kurt Mühlisch jako nastrčená ruka německých úřadů, a to až do září roku 1943, kdy byl povolán do vojenské služby. Od listopadu toho roku obec spravovala komise, jejímž předsedou se stal německý občan Stanislav Laad, členy byli Němec Hans Hartmann a dále čeští členové Národního souručenství Miloslav Olmr a Oldřich Suchý.

Smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, na kterého byl 27. května 1942 proveden atentát výsadkáři exilových československých branných sil v Operaci Anthropoid (Heydrich zemřel 4. června 1942), byli lidé i ve Kbelích nuceni odsuzovat jako hanebný čin. Jeho smrt byla protektorátními úřady a nacisty interpretována jako hrdinská, přestože tohoto prominentního nacistu většina lidí ve skutečnosti považovala za tyrana a kata českého národa.

V době protektorátu byly Telegrafní dílny přejmenovány na Ostmarkwerke. Pracovalo se na plné obrátky i v neděli. Vznikly Letecké opravny. Roku 1944 byly firmě Ostmarkwerke pronajaty sklepní prostory v pivovaře pro zřízení protileteckého krytu pro její dělníky. Při obecné škole byly zřízeny dvě třídy mateřské školy. V domě čp. 36 byla otevřena pošta.

Jak se prodlužovala válečná doba, tak se prohlubovala i bída civilního obyvatelstva. Ceny potravin na černém trhu šly strmě nahoru. Mnozí lidé se v zájmu zisku zásobovacích výhod prohlašovali za Němce nebo vstoupili do německých organizací. Například v organizaci Vlajka bylo 72 kbelských občanů, další se přihlásili do Ligy proti bolševismu.

V obou školách se v té době intenzivně sbíraly kovy, jiné odpadové suroviny, papír, pecky, kosti, za které pak škola dostávala mýdlo, a pod dohledem učitelů léčivé byliny. V roce 1944 se v obecné škole zavedl také chov bource morušového. Z Hedvábnického ústavu získala stojan s lískami a 5 g vajíček. Z vajíček se už v červnu líhly housenky. Listy moruší pocházely ze zahrady města Prahy u nádraží, kde pěstovalo na 650 morušových keřů. O chov bource pečovali dva učitel a vypomáhali i ostatní členové učitelského sboru.

V roce 1943 byla dokončena stavba nádraží Kbely u Prahy. Krátce po zahájení jejího provozu došlo 20. prosince 1943 v 6 hodin ráno ke srážce vlaků č. 1101 a 1160 mezi Kbelami a Satalicemi, kterou zřejmě zavinil výpravčí ze stanice Kbely. Zahynulo 23 a zraněno bylo 110 osob a z nich zemřelo na svá zranění ještě 19 osob v nemocnici. Tehdy už byli ve Kbelích dva lékaři MUDr. František Husa a MUDr. Jan Čistín. Pohřeb obětí železničního neštěstí se konal ve Vinoři a mezi zúčastněnými byli také ministři protektorátní vlády Richard Bienert a Emanuel Moravec. Někteří lidé v obci viděli za srážkou vlaků trest boží, neboť při stavbě tratě byla zbourána jedna ze svatováclavských kapliček.

Koncem roku 1944 a počátkem následujícího projížděli Kbely „národní hosté“, Němci, kteří utíkali před frontou na západ, na nichž bylo možno pozorovat, jak mizí německá zpupnost a kteří byli většinou hladoví a zbídačelí. Bylo zřejmé, že válka už nemůže trvat dlouho. Tehdy ještě nikdo netušil, že pro ně možná nejtěžší okamžiky 2. světové války mají obyvatelé Kbel ještě před sebou.

Kbely na jaře 1945 a za Květnového povstání do konce 2. světové války

Poslední týdny 2. světové války znamenaly pro obec Kbely a její obyvatele především největší ztráty na životech a majetku za celou dobu války. Nejdůležitější podíl na tom mělo opět letiště. Při náletech spojeneckých vojsk bylo totiž vybráno jako cíl masivního bombardování, neboť bylo nezbytné oslabit leteckou sílu okupantů.

Na Květnou neděli 25. března 1945 bylo podle vzpomínek pamětníků nádherné počasí, nebe modrojasné a úplně bez mraků. Byl to pěkný jarní den a nikdo netušil, že se pro mnoho lidských osudů stane dnem tragickým. Blížilo se poledne, když rozhlas oznámil, že na Prahu míří svaz těžkých bombardérů a po několika málo minutách hlasatel uvedl, že bombardéry jsou vzdáleny jen asi 75 kilometrů od Prahy. Zanedlouho již bylo slyšet zvuk leteckých motorů, pak i detonace výbuchů. To začaly první bomby dopadat na průmyslové závody v nedalekých Vysočanech.

Hned vzápětí svou dávku bomb dostaly také Kbely a jejich široké okolí. Nálet trval od 12 hodin do 13.20 hodin a uskutečnilo jej asi 750 letadel americké 15. letecké armády. Proveden byl v několika rychle po sobě následujících vlnách, kdy letadla shazovala tříštivé bomby. Uvádí se, že na kbelskou oblast dopadlo více než čtyři tisíce takových pum o váze do pěti kilogramů svázaných po pěti až šesti bombách, aby se zvýšil účinek.

Majetkové škody byly veliké, ale horší byly ztráty lidských životů. Jen ve Kbelích zahynulo 117 lidí a dalších 185 osob bylo zraněno a z nich někteří na následky poranění později zemřeli. Ke ztrátám přispěla i panika, které lidé při náletu podlehli. Ačkoli v obci byly sklepy domů upraveny jako malé kryty a zřízen byl také obecní kryt naproti nádraží, lidé ve velkém počtu utíkali na volná prostranství a do polí. Dokumentuje to i příběh rodiny majora Bystřického, který vyběhl s celou svou rodinou do polí, neboť se obával, že kryt ve sklepě domu nebude bezpečný. Tak se stalo, že čtyři členové jeho rodiny byli bombami zabiti.

Poškozeno bylo více než 75 procent domů v obci a velké škody zaznamenalo také letiště, jemuž byl původně letecký útok určen. To vše těsně před koncem války. V Kbelích vznikl velký počet pomníčků, které se stavěly na místech, kde byli nalezeni mrtví občané, ale dnes je již budeme marně hledat.

Nálet na Kbely 25. března 1945 podle kroniky: »Těžkou pohromou pro naši obec byl nálet sedmi set padesáti letadel v pěti vlnách po sto padesáti letadlech, která shodila ve 20 minutách 50 tisíc kilogramů tříštivých a zápalných bomb. Letci je začali shazovat kobercově již daleko před obcí a způsobili tak veliké škody na majetku a lidských životech, že se to nedalo srovnávati s nálety v Říši. Na sto mrtvých a tři sta zraněných v polích, zahrádkách, na cestách a silnicích, v aleji, na čtyři sta poškozených domů, okna všech šesti set domů vytlučena, vyhořelá Radíkovská ulice, prohořené hangáry se stovkami letadel a leteckých motorů. Obraz obce hrozný – ohořelé domy, vytlučená okna, rozbité střechy. Nálety „kotlářů“ byly i dále, ale už mnoho neublížily – zdržely polní práce. Opravné práce pro nedostatek potřebných materiálů pokračovaly jen zvolna. Na všechno musely být poukazy obce či okresu, a protože bylo poškozeno najednou více obcí, nemohly se materiálie sehnati.«

Autentickou vzpomínku na americký nálet na Kbely 25. března 1945 poskytla kbelská rodačka Eva Hervířová, rozená Hrbková, která navštívila Kbely v roce 2012:

„Před 67 lety byla krásná květná neděle, ale spíš to byla neděle „krvavá“, ale tenkrát nemohl nikdo tušit, co se tento den stane. Ani moje rodina nic netušila, bylo nás celkem sedm, moji rodiče, dvě sestry, roční Zdenka a šestiletá Jana, mně bylo devět, babička s dědou a jejich syn.

Začalo to, když jsem přišla kolem poledne se sestrou z kbelského kostela domů. V kostele jsme byly „světit kočičky“ na Velikonoce v domnění, že nás Pán Bůh ochrání s celou rodinou. Přišly jsme domů do Nekvasilovy vily, ani nám maminka nestačila dát oběd, když začaly houkat sirény. Nálety byly skoro obden, ale nikdy se nic nestalo, ale tento den byl pro nás a ostatní, kteří tam padli, osudným. Tatínek nás všechny popadl a museli jsme utíkat přes pole do rokle. Tam ale byli němečtí vojáci s protileteckými děly, což nikdo nemohl tušit, ale to už bylo pozdě.

Tatínek s ostatními zalehli do křoví, ale mě babička popadla za ruku a utíkala se mnou na druhou stranu rokle, daleko od ostatních. Zalehla mě svým tělem, čímž mi zachránila život a sama při náletu zemřela. Střepiny z bomb mě zasáhly do levé ruky, o kterou jsem málem přišla. Ta hrůza trvala snad dvě hodiny, pak přišli vojáci a všechny, kdo přežil, odnesli na kraj silnice, kde nás pak naložili na náklaďák a odvezli do kbelské obecní školy a odtud do Prahy na Bulovku.

Cestou jsem omdlela pro velkou ztrátu krve a probudila se až po několikahodinové operaci ruky na pokoji v nemocnici. Jako zázrakem jsem o ruku nepřišla, ale mám ji dodnes těžce postiženou. V nemocnici jsem byla přes rok, než mě dali doktoři trochu dohromady. Nejhorší ale pro mě bylo, když jsem se až po více než roce dozvěděla, že celá má rodina už nežije, ani na pohřbu jsem nemohla být. Všichni byli pohřbeni do společného hrobu ve Vinoři.

Nakonec se mě ujala teta, která mě vychovávala až do mých 18 let v Ústí nad Labem. Nyní žiji v Kladně, kam jsem se se svým manželem přestěhovala. Ze Kbel jsem nedobrovolně odešla 25. března 1945 a jsem ráda, že jsem se sem mohla ještě jednou podívat. Každý rok si 25. březen připomínám a nikdy nezapomenu na moje rodné Kbely, které jsou dnes mnohem krásnější.“

Seznam kbelských občanů – obětí náletu dne 25. března roku 1945

Adámek Václav           nar. 1931   bely čp. 45N         Nohejl Václav             1910            417

Alexa Josef                         1923                 161         Ouhrabka František    1923              65N

Blažková Růžena                1913                   38          Ouhrabka Karel          1895              65N

Bobník Josef                       1930                 385         Papáček Václav          1906            344

Bystřická Miroslava           1924                 355         Petáková Miluše        1925             31

Bystřická Josefa                   1900                 355         Petráček Jan               1894           494

Bystřická Milena                1932                 355         Petráček Milouš         1926           494

Bystřická Olga                    1927                 355         Petráčková Marie       1900           494

Čeněk Karel                        1882                 138         Pobudová Veronika   1875             38

Černá Františka                   1884                  249         Polda Karel                 1894           391

Došková Božena                1907                   69N       Pomahač František    1906             33N

Drozd Jan                           1901                   17          Pugner Antonín            1887             80N

Dvořák Antonín                   1910                   46N       Pugner Václav            1926             80N    

Dvořáková Ludmila            1888                 332         Pugnerová Julie          1889             80N

Elhenický Jaromír               1887                 187         Riedl Emanuel                1898           226

Halík Karel                          1910                   57          Růžička Václav             1908             177

Hamák Josef                       1897                 268         Řehák Miroslav            1930              54

Havlíčková Františka          1891                 104         Řehák Oldřich             1900              54

Hrbek Josef                        1910                 288         Řeháková Božena      1910              54

Hrbková Marie                    1911                  288         Skákalová Františka   1893              66N

Hrbková Jana                     1939                 288         Skopal Karel               1897             191

Hrbková Zdeňka                 1944                 288         Sládek Josef                1881              59N

Chlumský Bedřich              1921                 155         Sládková Růžena        1910            173

Jiroušek Václav                    1896                 490         Sojka František             1913              24

Jarges Alfréd                      1936                 434         Soprová Božena         1906              80

Jarges Elemér                     1928                 434         Steinocher Bohuš       1891            480

Jarges Karel                        1901                 434         Steinocherová Marie 1896            480

Kadlec Karel                       1925                   38N       Sůva Josef                   1944              17

Kasal Josef                          1925                   27N       Synek Josef                 1899            494

Kasanda Jan                       1936                 124         Synková Anna             1903            494

Kasandová Božena             1933                 124         Šebek Josef                 1906              17

Kasandová Františka          1906                 124         Šebková Františka      1910              17

Kazil Petr                            1944                   33N       Šebesta Josef              1929             71

Klement Miroslav              1918                 399         Švancar František       1879             56

Klíma Josef                         1930                 209         Švancarová Marie      1884             56

Klímová Rosalie                   1921                 372         Šťastná Olga               1909           371

Kubrycht Václav                 1895                 276         Těšínská Květa              1922             80N

Kvapil Jaroslav                    1904                 140         Těšínský František      1903                5

Kysel Jaroslav                     1925                   45N       Trpišovský Josef         1927           47N

Lips Antonín                       1921                   38          Vágner Jindřich             1901            241

Mareš Otto                         1921                 183         Vaněk Alois                1878            394

Mikeš Václav                      1895                 365         Vyhlídka Karel            1900            259

Mrha Jaroslav                    1886                 372         Zicha Jan                     1891            485

Němeček Josef                    1907                  268        

Seznam obětí náletu 25. března 1945, kteří nebyli občany Kbel

Běhounek František   1908    Záboří                         Matušková Marta      1925    Kyje           

Bílek František 1898    Praha VII                     Měchura František     1896    Praha XIII

Bláhová Růžena         1909    Praha XI                      Mikšovský Antonín    1923    Dolní Chabry

Brčák Oldřich             1907    Radonice                    Miřácký Zdeněk          1929            Praha VIII

Bureš Miloslav           1921    Kámen u Tábora v      Novák František         1891            Veleň 

Cempírek Stanislav    1914    Brandýs n. Orlicí         Osoba Jaroslav           1922    Vrábí           

Červená Jindřiška       1906    Praha – Břevnov         Pokorná Marie           1929            Kačerov          

Červený Vladislav      1912    Modřany                    Raab Jiří                      1919            Praha – Nusle

Diviš Karel                  1902    Praha II                       Rezková Marta           1922            Neratovice

Dolejší Stanislav         1914    Praha VII                     Sengl Jiří                     1909            Zeleneč

Fiala František                        Přezletice                   Schindler Jiří               1890            Praha XI

Heřman Václav           1896    Vinoř                          Slivenecká Anežka      1903            Satalice

Hrubý Bedřich            1910    Praha XI                      Sochůrek Václav         1914            Dřevčice

Chytka Eugen             1930    Vinoř                          Sokol Alois                 1903            Dolínek

Jirásek František        1903    Brnky                          Stuchlík František       1880            Praha XI

Kaňák Karel                1910    Praha XI                      Svoboda Jan               1913            Praha – Nusle

Kaňka Miroslav          1915    Vinoř                          Šebková Marie           1916            Praha – Michle

Klenotová Antonie     1922    Veleň                          Šimáček František      1920            Jenštejn

Kozáková Božena       1911    Lipany                         Trček Jaroslav            1904            Praha VI

Kožíšková Anna          1911    Svépravice                  Válková Antonie        1923    Kyje           

Králová Růžena          1913    Miškovice                   Vich Otakar                1924            Praha – Nusle

Krejčiřík Josef             1925    Praha IX – Prosek       Vítíková Anna             1898            Satalice          

Kubát František          1919    Praha I                        Vondráková Anna      1912            Horní Počernice

Kubová Milada           1920    Svépravice                  Vostrčil František       1902            Praha VIII

Marýzková Hedvika   1927    Horní Počernice         Vošahlík Emil              1906            Praha IX

V dubnu roku 1945 již nabraly události rychlý spád a bylo zřejmé, že válečný konflikt se blíží k závěru. Leckde začaly vznikat revoluční národní výbory. Vytvořen byl také v Kbelích, a to ještě před začátkem Pražského povstání. Jeho prvním předsedou byl Václav Kulhánek, který se svými spolupracovníky řídil všechny akce probíhající v obci.

V předvečer 5. května 1945 se zahájilo odstraňování německých vlajek a nápisů a ráno již na některých domech visely vlajky československé. V sobotu 5. května také proběhlo v kbelských kasárnách jednání mezi představiteli povstalců z oblasti Kobylis a Ďáblic a velitelem letiště majorem von Nockenem o předání střížkovského palebního postavení, jež mělo sloužit právě k ochraně kbelského letiště.

V závodě Ostmarkwerke se dala do práce revoluční rada s předsedou Jindřichem Petržílkou, čeští zaměstnanci odzbrojili německou stráž a před závodem zbudovali zátaras, který měl zabránit v postupu německým jednotkám Schörnerovy armády blížícím se ve směru od Staré Boleslavi. Němci ale tuto překážku minuli a přejížděli s tanky a nákladními vozy přímo přes letištní plochu. Z hlášení povstalecké skupinu operující na pražském Střížkově se ví, že 7. května stála v serpentině silnice u kbelského letiště okupantská děla, která nepřetržitě pálila směrem na Libeň.

Barikáda na silnici před Ostmarkwerke musela být 8. května 1945 odstraněna, protože ze Kbel začaly postupně odcházet německé oddíly wehrmachtu směrem na Kyje. Kasárna, letiště a všechny objekty opuštěné nacistickými vojsky byly obsazovány českými dobrovolníky, z nichž byly utvořeny hlídky za spoluúčasti příslušníků policie. To proto, aby v opuštěných vojenských objektech nedošlo ke krádežím a rabování.

Do obce Kbely dorazila sovětská armáda dopoledne dne 9. května 1945 a o den později, tedy

10. května přistálo na kbelském letišti letadlo, které neslo na své palubě takzvanou Košickou vládu v čele s jejím předsedou Zdeňkem Feirlingrem, Klementem Gottwaldem, Zdeňkem Nejedlým a dalšími představiteli, kteří se po šestiletém exilu vrátili do vlasti. Kbely by tuto událost mohly považovat za symbolickou tečku za smutným a těžkým obdobím 2. světové války.

Ze zápisu v kronice kbelské měšťanské školy, která komentovala Květnové povstání v Praze:

„V sobotu 5. května 1945 Praha uchopila prapor vzpoury proti nacistické hrůzovládě. Pojednou vzkypěla ta hladina, udržovaná ve zdánlivém klidu kulkami a prachem, popravami, výhrůžkami rozmanitých „führerů“ a prošpiclováním veřejného i soukromého života v českých zemích. Z dílen, kanceláří, obchodů i továren od nejodlehlejších pražských předměstí zaznělo Prahou: Pryč s Němci, pryč s nacistickým terorem! Smrt německým okupantům!

Ozvěny vzpoury proti nepředstavitelné hrůzovládě zazněly i z poslední české vesničky. Lidé ve Kbelích strhávají vyhlášky a tabulky s nápisy, co již po léta urážely náš zrak a byly viditelnou připomínkou nacistického teroru. Hitlerovy i Háchovy podobizny zmizely. Vesele ve vzduchu vlají prapory v jásavých československých barvách a barvy našich spojenců ze západu i Sovětského svazu. Ulice dostává nového zabarvení, radost září ze všech tváří, ale z očí zírá tvrdé odhodlání. A konečně zazní z Čs. Rozhlasu do ulic výzva České národní rady: Pražané, voláme vás do boje za Prahu, za svobodu, za čest, za český národ! Zabarikádujte ihned všecky přístupy ku Praze! Stavte barikády i předměstích Prahy!

Všichni vlastenci neváhají ani na okamžik; obchody jsou zavírány, obědy stydnou na plotnách, dělníci z továren se nejdou převlékat, všichni muži i ženy, chlapci i dívky, spěchají na stavbu barikád. Vytrhávaná dlažba se hromadí v mohutné uzávěry, vyztužené narychlo poraženými stromy a nákladními vozy. Všech možností bylo využito, aby byla vybudována pevná hráz divokému nacistickému přívalu. Ve Kbelích byly barikády u školy, pak uprostřed obce v ulici pod poštou.

Se statečností, která nemá v dějinách příkladu, hájili Pražané své barikády, mnohde takřka beze zbraní proti dokonale vyzbrojeným nacistickým silám, operujícím mohutnými tanky, a nejen dokonalými zbraněmi, ale i téměř nevyčerpatelnou zásobou střeliva. Nejen muže i mladé chlapce jsme viděli čelit s hrdou odhodlaností nemilosrdnému nepříteli. Měli méně zbraní, méně střeliva, měli málo zkušeností se zbraněmi, které jako obránci barikád nacistům ukořistili, ale měli to, co chybělo německým násilníkům: spravedlnost a právo na své straně a srdce naplněné nezlomnou statečností a nezdolnou vírou v úspěch svého heroického boje.

A nakonec, po strastiplných hodinách, kdy Praha bojující o svůj život, konečně zvítězila s pomocí slavné a nepřemožitelné Rudé armády, která bleskovou rychlostí nám přispěchala na pomoc a má zásluhu, že Praha zůstala Prahou. Za nepopsatelného jásotu hrnuly se velké shluky pražského lidu vstříc udatným vojákům maršála Koněva, zahrnuly je kyticemi šeříků a obdarovaly je cigaretami a pečivem. Kbelští vlastenci bojující na barikádách v Praze přicházejí už čtvrtý den do svých domovů umazaní, znavení, ale s vědomím vykonané práce za vlast.

Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tak řečený protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc, vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady.“

Kbely po konci 2. světové války

Druhá polovina čtyřicátých let 20. století představovala v životě společnosti zvláštní kapitolu. To se projevilo i ve Kbelích, kde se již 11. května 1945 sešel revoluční národní výbor, v jehož čele stál Václav Kulhánek, a bez otálení zahájil své působení v obci. Především se zaměřil na zajištění majetku Němců a kolaborantů (jak se to tehdy označovalo) a byla zřízena vyšetřovací komise, jejímž úkolem bylo zjistit, kteří obyvatelé Kbel se zapojili do činnosti organizací spolupracujících s okupanty. Šestatřicetičlenný národní výbor, který vznikl ze čtyř nejsilnějších politických stran, jež dosadily po devíti členech, začal pracovat 22. května 1945. Pravidelné školní vyučování bylo obnoveno 23. května a školní rok ukončen 12. července 1945.

Kbelský národní výbor vydal například všem učitelům obecné školy potvrzení, že se chovali za okupace z hlediska státního, národního i politického zcela nezávadně a mohli tedy pokračovat ve školní službě. Výjimkou byla učitelka Anna Glossauerová, která nebyla připuštěna ke školní službě až do vyšetření jejího případu okresním národním výborem. Zabývala se jí i učitelská rada 24. května 1945, která jí dávala za vinu hlavně veřejné udržování známosti s příslušníkem německé armády a zaměstnancem letiště Hansem Spichalem. V listopadu 1944 také varovala řídícího učitele před rozšiřováním zpráv ze zahraničního odboje, že by jinak Hans Spichal musel učinit udání.

V hostinci Na Růžku byla zřízena ubikace pro 48 zajatých Němců. Šlo většinou o nemocné nebo přestárlé osoby, případně děti, a které nemohly být využívány na práce v obci a na poli, jak se původně zamýšlelo. Proto byli zajatci v srpnu předání do sběrného tábora v Praze.

V roce 1946 byla obec správně rozdělena na pět čtvrtí a došlo také k pojmenování ulic.  První čtvrť tvořila severní část obce směrem od Letňanské ulice, druhá čtvrť ležela mezi Letňanskou a Pražskou ulicí, třetí čtvrť zabírala území od Pražské ulice k železniční dráze. Čtvrtou čtvrtí byla východní část obce a pátou čtvrtí území u letiště. Předsedou národního výboru se stal Antonín Erban. Pod jeho vedením vydal národní výbor řadu nařízení k zajištění nutných prací v obci. Například hasiči vytroubili veřejnou výzvu na brigádu při žňových pracích či byla vyhlášena povinnost mužům ve věku od 16 do 55 let odpracovat v následujícím roce nejméně 30 hodin ve prospěch obecní „dvouletky“.

Na počátku roku 1948 se ale už blížil komunistický puč, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948, kdy byl završen, ale po celou éru socialismu v Československu byl nazýván »Vítězným únorem« a výročí 25. února 1948 byla slavena jako den »Vítězství československého pracujícího lidu«.

Kronika obecné školy ve školním roce 1947/1948 k událostem v únoru 1948 a k dalšímu vývoji uvedla: »V únoru došlo k neshodám ve vládě. Ačkoliv se všecky strany zavázaly plniti Košický vládní program, nyní nejevily – až na stranu komunistickou – ochoty k jeho plnění. Práce ve vládě vázla. Bylo nebezpečí, že nebude splněn ani dvouletý budovatelský plán. Ministři stran národně socialistické, lidové a demokratické podali demisi ve snaze, aby bylo nutno sestaviti vládu novou, pro ně výhodnější. Na to došlo na shromáždění lidu na Staroměstském náměstí v Praze 21. února po řeči předsedy vlády Klementa Gottwalda a na sjezdu závodních rad a odborů 22. února k masovým projevům žádajícím, aby ministři, kteří podali demisi, a chtěli tím práci vlády mařit, nebyli již do vlády přijati. Předseda vlády Klement Gottwald tlumočil toto přání lidu prezidentu republiky Edvardu Benešovi a dosáhl jeho souhlasu. K udržení pořádku byly kromě SNB v pohotovosti i závodní milice v továrnách. Předseda vlády pak sestavil a 25. února prezident republiky jmenoval novou vládu z lidí ochotných plnit Košický vládní program, ze stoupenců lidově demokratického řádu všech stran snažících se o uskutečňování socialismu. Ministrem školství stal se zase jako v roce 1945 universitní profesor Dr. Zdeněk Nejedlý.

Ve všech institucích byly vytvořeny Akční výbory, jež měly odstraniti z vlivných míst lidi, kteří by nebyli pomocníky na cestě k socialismu…« (Tento zápis provedl učitel Vojtěch Zimmermann, neboť řídící učitel Karel Kupka se na počátku února 1948 vzdal vedení kroniky a brzy nato i své funkce.)

Události roku 1948 po únorovém komunistickém puči neminuly ani Kbely. Už 27. února 1948 byl v obci ustaven Akční výbor Národní fronty Kbely, který byl poradním orgánem místního národního výboru. Své složení však změnil i sám místní národní výbor. V obci zůstaly pouze dvě politické strany – KSČ a lidovci, a proto byl MNV doplněn o zástupce Revolučního odborového hnutí, Svazu československé mládeže, Jednotného svazu zemědělců a Sokola.

V obecní kronice existuje také zápis o tom, že kronika byla 26. srpna 1948 vyzvednuta ze státního archivu, kam se musela za protektorátu Čechy a Morava zapečetěná povinně odevzdat. Poslední zápis v kronice byl učiněn v roce 1932, takže bylo nutné postupně zpětně doplnit údaje za plných šestnáct let. V zápisech v kronice z roku 1949 je uveden rovněž text zprávy v deníku Svobodné slovo z 28. ledna 1949. Týkala se údajného chovu housenek nočního motýla bource morušového pro výrobu hedvábí, který měl probíhat ve Kbelích. Kronikář však žádné informace o chovu bource nevypátral, takže se zpráva nezakládala na pravdě. Zjistil pouze, že v době protektorátu se krátce choval bourec morušový ve škole, ale šlo jen o nepříliš úspěšný pokus a chov rychle zanikl.

Naše hedvábnictví

Ve Kbelích u Prahy zřídili loni pokusný chov bource morušového. Vynalézaví družstevníci sestrojili ke zvýšení produkce zvláštní mechanický stojan, který se stal rázem středem mezinárodní pozornosti. Mezinárodní hedvábnická organizace v Lyonu k tomu poznamenává, že nový přístroj zkracuje o velmi mnoho manipulaci s překládáním a že vynález postaví ČSR na vedoucí místo mezi státy, pěstující hedvábná vlákna. (Svobodné slovo, 28. ledna 1949)

Poválečné nadšení ze svobody koncem 40. let 20. století vyprchalo, k čemuž velmi přispělo rozčarování ze znárodnění, v jehož důsledku byly mnohým občanům Kbel vyvlastněny majetky. Takto byly například odebrány zemědělské usedlosti Ladislavu Dobešovi a Františku Kubešovi pro neplnění povinných odvodů. Usedlosti měl od té doby v držení místní národní výbor. Toto majetkové opatření lze brát jako začátek úvah o založení Jednotného zemědělského družstva ve Kbelích. JZD bylo založeno v květnu roku 1950 a jeho prvním předsedou se stal Josef Žďárský.

Zápisem z kroniky je doloženo, že v květnu 1949 byli zatčeni někteří kbelští občané za protikomunistickou činnost a v srpnu byli odsouzeni v politickém procesu k vysokým trestům a ztrátě majetku. Nejdřív padlo několik trestů smrti, ty pak byly zmírněny na doživotní. Odsouzeni byli Jan Vencl, František Slonec, Vladimír Olmr, Josef Beránek, František Richter a další.

V červenci 1949 získala obec vlastní hřbitov a jako první zde byl pohřben Václav Nezbeda z čp. 48. Výměra hřbitova činila asi čtyři hektary a obec na něj uvolnila finanční prostředky ve výši 320 tisíc korun.

Započalo se také se stavbou jeslí, která měla být dokončena do roku 1949, a kromě obce Kbely na ně přispěla také firma PAL a Ministerstvo sociální péče Československé republiky.

Už krátce po skončení 2. světové války se začalo ve Kbelích uvažovat o postavení pomníku padlým, a to v obou světových válkách. Představitelé obce rozhodli o uspořádání veřejné sbírky, která by pomohla krýt náklady na stavbu. Sbírka vynesla celkovou sumu 43 272 korun, čímž byla jeho stavba zajištěna po finanční stránce. Větším problémem se stala volba místa pro instalaci pomníku. Nakonec bylo určeno místo ve dvoře bývalého černínského velkostatku, ale to se mnohým občanům zdálo málo důstojné. Nakonec tam byl pomník postaven s tím, že se jeho okolí později lépe upraví. Pomník je z vinořského pískovce a konečnou podobu mu dal zedník a kameník Karel Pacanda. Pomník padlým byl slavnostně odhalen 5. května 1951, představitelé obce k němu položili věnec rudých růží a pěvecký sbor Dalibor zazpíval husitský chorál „Kdož sú boží bojovníci“.

Kbely od 50. let do roku 1967

V padesátých letech 20. století dosáhl počet obyvatel Kbel již šesti tisíc a obec evidovala 598 čísel popisných. Většina obyvatel pracovala v průmyslu, jen malá část z nich byli zemědělci. Kromě velkých závodů bylo v obci pět takzvaných komunálních podniků a čtyři družstva, jedenadvacet obchodů a třináct živnostníků.

Kbelský dvůr byl rozparcelován a zemědělská půda se rozdělila malorolníkům. Roku 1950 došlo k opětovnému spojení pozemků a vzniklo JZD Kbely. Někteří sedláci však do něj nechtěli dobrovolně vstoupit. JZD bylo však v roce 1955 zrušeno a jeho pozemky se připojily ke Státním statkům Vinoř a Čakovice, k JZD Satalice a Letňany. Tím téměř zanikl zemědělský charakter obce.

Telegrafní dílny (za protektorátu Ostmarkwerke) se přejmenovaly na podnik Pal (průmysl autoletecký). Pal, který byl v této době rozšířen, vyráběl komponenty pro automobilový průmysl u nás i pro zahraniční trh. Letecké opravny v Toužimské ulici vznikly vyčleněním z podniku Rudý Letov Letňany v roce 1952. Pro zaměstnance obou podniků se stavěly podnikové ubytovny a domků.

Na počátku roku 1955 se rozhodlo o výstavbě nového sídliště směrem k Vinoři na ploše mezi železnicí a hospodářským dvorem, aby se zmírnil nedostatek nových bytů v obci převážně pro rodiny zaměstnanců ministerstva národní obrany. Stavbě předcházel podrobný průzkum zásob vody, který zjistil, že vodní zdroje jsou v této lokalitě dostatečné. Stavební podnik Konstruktiva začal stavět prvních osm bytových bloků s více než stovkou bytových jednotek. Stavbu dokončil v roce 1956 a byty na Sídlišti I. byly předány k užívání.

Mezitím se připravovala výstavba Sídliště II. mezi ulicemi Nádražní a Ctěnická, dokončilo se v roce 1961, stejně jako zavážení malého rybníka, který se nacházel vedle velkého rybníka proti zdravotnímu středisku. Při stavbě tohoto sídliště se již uvažovalo také s občanskou vybaveností. Vznikly tak nové prodejny a také moderní budova mateřské školy. Ke konci padesátých let 20. století měla obec 21 obchodů, dvě provozovny, šest hostinců a osmnáct živnostníků. Došlo také k výstavbě budovy místního národního výboru, jeslí a druhé mateřské školy. První mateřská škola byla umístěna v čp. 350. Kbely byly začleněny do okresu Praha-sever, pak Praha-východ.

Nedostatečnou kapacitu stávajících budov základní školy měla vyřešit stavba nové školy. Ač o kbelském základním školství píšeme v samostatné stati na str. …, o vzniku nové školy podrobněji referujeme také zde, neboť se jednalo o velmi významný počin v historii Kbel.

Základní kámen nové školy byl slavnostně položen v Albrechtické ulici (tehdejší Tylově ulici) 5. dubna 1959. Stavbu, jež se o rok zdržela a o značnou finanční částku prodražila, protože byla postavena jako škola „experimentální“, opět zajišťoval podnik Konstruktiva. V nové škole se po slavnostním otevření 3. září 1961 začalo vyučovat od školního roku 1961/1962. Jejím prvním ředitelem byl jmenován Josef Soukup a jeho zástupcem Jaroslav Novotný.

Nová budova školy měla tehdy dvě poschodí, administrativní budovu, pavilony školní družiny, tělocvičny a dílen, celkem 17 tříd, dvě odborné pracovny, hudební místnost a příslušné kabinety. Kapacitou byla určena pro 450 žáků a její vybudování přišlo na více než 4,5 milionu korun. Vybavení měla vývojové – individuální nábytek, vývojové pomůcky, nátěry tabulí, malbu tříd a také osvětlení. Úkolem této školy bylo toto vývojové zařízení zkoumat a zkušenosti s ním předávat odborným výzkumným školským pracovištím.

Experimentální škola byla též školou exkurzní, jak ji označila školní kronika. Za první školní rok ji navštívilo více než padesát delegací, z toho třicet zahraničních. Prezident africké republiky Mali Modibo Keita ji navštívil 1. června 1962. Školu si prohlédli i ministr školství Rumunské lidové republiky Mogurescu s chotí, ministři školství a veřejných prací republiky Niger, delegace ze socialistické Kuby a jiných zemí Severní a Jižní Ameriky, z Afriky, Japonska, Sýrie, Indie, Barmy, téměř z celé Evropy a podle kroniky se škola všem velmi líbila.

Co vlastně znamenalo, že nová škola byla experimentální? Experimentální školy vznikaly na základě usnesení ÚV KSČ „O těsném spojení školy se životem a o dalším rozvoji výchovy a vzdělání v ČSSR“ z dubna 1959 a podle zákona o soustavě výchovy a vzdělávání, který stanovil, aby se na řízení výchovy a vzdělávání podílela věda, technika a umění. Posláním takzvaných experimentálních škol bylo, aby pedagogické nebo jiné vědecké instituce experimentálně řešily při plném zachování vlastní výchovné a vzdělávací funkce škol problémy komunistické výchovy a vzdělávání mládeže, popřípadě prověřovaly účelnost a hospodárnost nových způsobů výstavby škol a vhodnost nových typů školního zařízení a moderních učebních pomůcek, jimiž byly školy vybavovány (jako tomu bylo v případě ZDŠ Kbely).

Pedagogická nebo jiná vědecká instituce mohla v takové škole provádět i vědecký výzkum dílčích problémů, hlavně při řešení speciálních pedagogických otázek. Pro experimentální školy platily stejné učební plány, učební osnovy, učebnice a všechny předpisy platné pro ostatní školy téhož druhu včetně ustanovení o výkonu školního, případně státního dozoru. Zásadní změny organizace těchto škol, učebních plánů a osnov, pokud byly předmětem experimentálního výzkumu, schvalovalo ministerstvo školství a kultury. Experimentální škola byl přitom název pracovní, a proto se neměl uvádět ve stanoveném názvu školy, ani se ho nemělo užívat na štítu k zevnímu označení školy, na úředních razítkách a listinách.

Spolu s velkým stavebním rozvojem pokračovaly v tomto období také terénní úpravy v obci. Budovaly se nové komunikace a chodníky a pokládaly inženýrské sítě. Především práce na zřízení kanalizace byly v těchto letech velmi intenzivní.

Údaje za sčítání lidu, které proběhlo k 1. březnu 1961, uvádějí, že v obci Kbely žilo celkem 6742 obyvatel, z čehož bylo 3300 mužů a 3442 žen. V obci tehdy stálo 565 rodinných domů, devět zemědělských usedlostí, 130 bytových domů a 17 domů nebytových. Dále zde bylo ještě 88 takzvaných nouzových staveb.

V lednu roku 1962 se přistoupilo k demoličním pracím bývalého pivovaru, který postavil roku 1758 rod Černínů z Chudenic, jemuž Kbely tehdy patřily. Také se započalo se stavbou nového zdravotního střediska, a to v místech, kde dříve stávala kbelská tvrz, později poplužní dvůr s čp. 1. Brána vjezdu do tohoto dvora byla zdobena rodovým znakem Černínů, ale i ta byla v dubnu roku 1965 zbourána a znak se svolením místního národního výboru rozbit. Zdravotní středisko se podařilo dokončit o tři roky později a své ordinace tam měli zubní a praktičtí lékaři.

Roku 1962 začal vycházet kbelský „Zpravodaj“ vydávaný MNV Kbely. Lze ho považovat za předchůdce současného dvouměsíčníku „Kbelák“, který vydává Úřad Městské části Praha 19.

Roku 1963 došlo k otevření hotelu ERKO ve II. sídlišti na konci Katusické ulice (nyní se v části budovy nacházejí byty a prostory po restauraci jsou uzavřeny). Ve stejném roce 1963 vzniklo také nové širokoúhlé kino v bývalém domě U Suldovských v Mladoboleslavské ulici. Pro malý zájem siváků bylo však v roce 1994 uzavřeno. Dnes je v objektu pneuservis.

Roku 1964 se boural zchátralý pivovar a některé domky a stodoly ve dvoře. Dnes stojí na jeho místě nové bytové domy a prodejny. V roce 1965 byla otevřena nová hasičská zbrojnice vedle Lidového domu, Stavěla se několik let a bylo na ní v Akci Z odpracováno několik tisíc brigádnických hodin. V roce 2016 byla zbourána pro velké náklady na provoz objektu. Na jejím místě se počítá s výstavbou nové knihovny. Nová hasičská zbrojnice byla otevřena v roce 2009.

V roce 1965 se v obci nacházely dvě devítileté školy (1. ZDŠ v současné Albrechtické ulici a 2. ZDŠ v dnešní Slovačíkově ulici, nyní je tam Vysoká škola tělesné výchovy a sportu Palestra) a navštěvovalo je dohromady 1210 dětí. Mateřské školy (1. MŠ v dnešní Krnské ulici a 2. MŠ v Sídlišti II. v ulici Letců) sloužily 180 dětem.

V roce 1966 byl ustaven Klub důchodců ve Kbelích, nyní se nazývá Nyní Klub seniorů a jeho členové se scházejí na pravidelných setkáních.

Roku 1966 se začaly vyměňovat dřevěné sloupy na elektrické vedení za betonové. V roce 1967 se opravovaly chodníky a silnice a dokončovala se povrchová kanalizace. V témže roce 1967 se otevřela nová jídelna pro 2. ZDŠ „u Tlustošů“ (dnes cukrárna Avanti). Doposud se vozila jídla ze školy v Albrechtické ulici a jídelnu měla škola z původních dílen v areálu školy. Počet obědů byl vysoký, proto se musela zřídit nová školní jídelna s vývařovnou.

V roce 1967 bylo dokončeno bourání pivovaru a bylo zjištěno, že studna Barborka má stále hodně vody a po odstřelování pivovarských budov byla obezděna a zakryta silným příklopem, aby byla připravena při náhodném nedostatku vody. Rovněž v roce 1967 se stavěly svépomocí garáže, kterých bylo přes dvě stovky.

Do roku 1967 spadá také kontroverzní akce, která názorně vypovídá o vztahu tehdejšího aparátu místního národního výboru k životnímu prostředí. V březnu toho roku byla vykácena staletá kaštanová alej při cestě do Vinoře. Některé stromy vykazovaly sice poškození, ale řada z nich byla zcela zdravá a životaschopná, a přesto došlo k jejich poražení. Dlouho pak cestu lemovaly jen vysoké pařezy, jejichž odstranění by poškodilo silnici, kolem které stály.

Velmi důležitá událost, která znamenala pro obec Kbely a její obyvatelé zásadní změnu, se odehrála 20. prosince roku 1967. Ten den byla uspořádána v hotelu Erko slavnostní veřejná schůze národního výboru a zde bylo vyhlášeno připojení obce Kbely k hlavnímu městu Praha, konkrétně k jejímu devátému obvodu. Opatření vstoupilo v účinnost 1. ledna 1968.

Kbelský rok 1968

Rok 1968 byl svým způsobem osudový pro celé Československo a pro Kbely dvojnásob. Kbelští občané prožívali spolu s celou republikou události, které se u nás označovaly jako obrodný proces a ve světě coby pražské jaro, a pak jeho násilné ukončení vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Kromě toho se dosavadní obec u Prahy stala toho roku součástí hlavního města.

Nejdřív k pražskému jaru: Tímto termínem se označuje období politického uvolnění v Československu v roce 1968. Začalo už koncem roku 1967 na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa, které skončilo 5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy.

Většina z nich sice opustila Československo k 16. říjnu 1968 část ale zůstala na území státu jako „sovětské jednotky dočasně umístěné na území Československa“ bez časového stanovení termínu odchodu, formálně „do ukončení konsolidačního procesu“. Část těchto jednotek opustila zemi v polovině roku 1987, poslední pak až po sametové revoluci.

Reformy pražského jara byly pokusem uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Tento záměr se nesetkal s pochopením na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních) tisíce vojáků vojsk Varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci země, jež měla odstranit z vedení státu reformní komunisty a umožnit vytvoření „dělnicko-rolnické“ vlády. Poté, co ČSSR následně vstoupilo do éry normalizace, vedení strany v podstatě znovu nastolilo politické a ekonomické hodnoty, které vládly koncem padesátých let.

Kronika 2. ZDŠ ve Kbelích komentovala události roku 1968 takto: „Od 1. ledna 1968 byly provedeny změny ve vládě a ÚV KSČ. Během ledna by proveden obrodný proces, prezident Antonín Novotný abdikoval, novým prezidentem byl zvolen armádní generál Ludvík Svoboda a prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexander Dubček. Strana přijala a vyhlásila nový polednový program a získávala příznivce i z řad nestraníků. Dne 21. srpna 1968 vstoupila na naše území vojska Sovětského svazu a Varšavské smlouvy a poměry u nás se měly opět normalizovat. V říjnu 1968 část vojsk z našeho území odešla, ale část vojsk Sovětského svazu zde dočasně zůstala. Lid zůstává věren socialismu a polednový program má být zachován, na straně lidu stojí i učitelé.“

Další zásadní událostí zvláštního roku 1968 bylo pro Kbely připojení k Praze. Stávající obec Kbely se stala součástí hlavního města Prahy v důsledku velké územně správní reformy, stejně jako některé jiné obce v blízkosti hlavního města, které byly k 1. lednu 1968 začleněny do Velké Prahy. Kbely byly vyňaty ze Středočeského kraje a přiřazeny do obvodu Praha 9.

V době připojení Kbel k Praze měla obec rozlohu 581 ha, 770 domů a sedm tisíc obyvatel. Starousedlíci byli v menšině, většinu obyvatel tvořili vojáci a jiní státní zaměstnanci, kteří se přistěhovali do Kbel vzhledem k tomu, že působili na vojenském letišti.

V té době se ve Kbelích nacházely:jesle, dvě mateřské školy, dvě základní školy (jedna experimentální), dvě školní kuchyně, zvláštní škola, požární dům, pošta, kino, hřbitov, zdravotní středisko, kaple sv. Alžběty, knihovna, spořitelna, nádraží (nyní zastávka), hotel Erko, motorest, budova MNV s místním rozhlasem, Lidový dům (kulturní dům), tělocvična (původní sokolovna) TJ Spartak Kbely, Malý kulturní dům (v Košařově ulici), průmyslové podniky Pal a Letecké opravny, zásobní zahrada města Prahy na pěti hektarech (hnízdiště ptactva).

Chráněnými památkami tehdy byly – barokní socha sv. Vojtěcha a svatováclavské kapličky. K dalším památkám patřily: štít na domě č. o. 33 s letopočtem 1798; sklepní zeď čp. 45 s letopočtem 1755 (byla obnovena roku 1810); pomník Mistra Jana Husa; pomník obětem I. a II. světové války (vytesán místním občanem Karlem Pacandou); dvě pamětní desky, jedna na domě čp. 249 (Karel Černý – zahynul v Terezíně), druhá u silnice do Ctěnic na pravé straně před železnicí na památku těch, kteří tady zahynuli při náletu 25. března 1945.

Začleněním Kbel do struktury Prahy došlo k řadě změn. Například dopravu k tramvajové dráze do Nového Hloubětína obstarávaly nyní městské autobusy č. 110, 185 a 201 za 1 Kčs.

Jednou z nejzásadnějších změn se stalo přejmenování názvů ulic. Cílem tohoto opatření bylo zamezit duplicitě názvů ulici na území Prahy. (Fakticky došlo k přejmenování v roce 1973.) Následující přehled přináší původní a nové názvy ulic ve Kbelích.

Původní název                                               Nový název

Tylova                                                           Albrechtická

Alšova                                                           Bakovská

Palackého                                                     Vrchlabská

Kpt. Jaroše                                                    Lužanská

Nerudova                                                      Mladějovská

Dvořákova                                                     Miletínská

Resslova                                                        část Svijanské

Kašparova (ve Voříškově)                             Kramlova

Jaselské náměstí                                          Novákovo náměstí

Elišky Krásnohorské (U Lindy)                     Vitíkova

Erbenova                                                      Xaverovská

Vrchlického                                                   Borovnická

Křižíkova                                                       Hrušovická

Čapkova + Smetanova                                  Železnobrodská

Letňanská                                                     Toužimská

Nádražní – část                                             Toužimská

Ctěnická                                                        Jilemnická

Čs. armády                                                    Mladoboleslavská

V Uličkách                                                     Dětenická a Předměřická

9. května                                                       Katusická

Mařákova (Resslova)                                    Svijanská

Wolkerova                                                    Bratříkovská

Raisova                                                         Úlibická

Satalická                                                        Hornopočernická

Janáčkova                                                     Na Ovesníku

Husova                                                          Sojovická

25. února                                                      Luštěnická

Myslbekova                                                  Mohelnická

Švabinského                                                 Sychrovská a Benecká

Boženy Němcové                                          Rovenská

Štursova                                                        Jabkenická

Partyzánů                                                      Chotětovská

Sukova (Dukelská)                                         Žacléřská

Čihákova                                                       Dalešická

Novákova                                                      Hůlkova

Tyršova                                                         Rokytnická

Partyzánů                                                      Letců

Purkyňova                                                     Valdická

Karolíny Světlé                                              Tuřická

Brožíkova                                                      Sovenická

Jiráskova                                                       Nymburská

Mánesova                                                     Olešnická

Příčná                                                            Všejanská

U Hřiště                                                         Huntířovská

Klicperova (část)                                           Pelnářova

Bezručova                                                     Bojetická

Čechova                                                        Čejetická

Dobrovského                                                Krnská

Dykova                                                          Dalovická

Fibichova                                                      Libichovská

Jungmannova                                               Drahotická

K. H. Máchy                                                   Semčická

Obránců míru                                                Martinická, Boseňská, Rožďalovická a Domousnická

7. listopadu                                                   Radvanická

Čakovická                                                      Semilská

Komenského (Chlumská)                              Slovačíkova

V roce 1968 se připravovaly oslavy 50. výročí založení leteckého sboru Československé republiky, v jejichž rámci byla naplánována výstava v areálu letiště Kbely. Otevřena měla být na závěr letních prázdnin roku 1968. Vzhledem ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy do země 21. srpna 1968, která hned v prvních dnech okupace naší republiky obsadila zdejší letiště, musel být termín zahájení této výstavy přesunut na 12. října téhož roku. Rovněž program výstavy se proti plánům změnil, protože letištní plocha nesměla být pro prezentaci exponátů využita.

Přesto se však jednalo o největší expozici tohoto druhu, a ještě do konce roku překročil počet návštěvníků 50 tisíc. Náklady na vybudování letecké expozice překročily čtyři miliony korun, ale nebyly vynaloženy jednorázově, neboť již následující rok přešla celá výstava pod správu Vojenského muzea Československé republiky a stala se základem unikátního Leteckého muzea Kbely. V Leteckém muzeu se od té doby soustřeďovala letadla užívaná v různých obdobích a mnoho dalších historických památek včetně přistávacího modulu kosmické rakety z letu, kterého se účastnil první československý kosmonaut mjr. Vladimír Remek. (O leteckém muzeu pojednává text na str. …)

Kbely v 70. a 80. letech 20. století

Roku 1969, v druhém roce po připojení Kbel k Praze, se začala budovat hloubková kanalizace ve čtvrti za dráhou a kanalizační řady se následně stavěly v celých Kbelích. Budování chodníků a rekonstrukce stávajících na bezprašné pokládáním dlažby a výstavba komunikací probíhaly roku 1970, kdy se rozšířily i zelené plochy. Upraven rovněž byl kbelský hřbitov, opravila se zeď a zkultivoval celý prostor včetně cest mezi hroby. Následně v roce 1974 přibylo kolumbárium.

Koncert Symfonického orchestru MKD na oslavu 75. narozenin zakládajícího a čestného člena a předsedy orchestru pana Josefa Vágnera se konal 25. června 1970 v Lidovém domě. V roce 1970 měla 1. ZDŠ 482 žáků a 28 učitelů, 2. ZDŠ pak 443 žáků a 23 učitelů. V 1. MŠ bylo 56 dětí a čtyři učitelky, ve 2. MŠ 115 dětí a osm učitelek.

V roce 1971 se rozšiřovalo výbojkové osvětlení na hlavních ulicích. V tomto roce byl otevřen i Místní dům pionýrů v Krnské ulici. Později byl tento objekt vrácen majiteli a nyní je z něj hotel Marie-Luisa. Z voleb v listopadu roku 1971 vzešlo nové složení orgánů obce a potom v prosinci byl předsedou místního národního výboru zvolen Josef Rada.

V roce 1972 začalo napojování Kbel na pražskou vodovodní síť, které bylo dokončeno až roku 1988. Kbely jsou tak zásobovány vodou ze Želivky. Roku 1973 se zahájila rekonstrukce Lidového domu, která trvala přibližně pět roků a v následujícím roce 1979 se začalo s přístavbou k této budově s plánovaným termínem dokončení v roce 1981, ve skutečnosti byla dokončena o rok později. Místní kino bylo napojeno na ústřední topení.

Volební období let 1976–1980 přineslo nové obecní orgány a předsedou MNV se stal Karel Štěpka. Ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století projednávaly obecní orgány plány na další období, v nichž bylo uvažováno především s dobudováním kanalizace ve všech částech Kbel, s výstavbou nové budovy pro potřeby pošty a telefonní ústředny, výstavbou vodovodního řadu a přípojek v místech, kde dosud chyběly a plánovala se také bytová výstavba v centrální části Kbel.

Mnohé z těchto plánů však nebyly splněny či dokončeny a jejich realizace se přesunula až do let osmdesátých. V prvé polovině 80. let 20. století však již byly téměř všechny lokality vybaveny vodovodním řadem a řešila se otázka dokončení plynofikace, která již také byla téměř splněna. S těmito úkoly se pokračovalo i v období následujících let.

V roce 1976 se za hotelem Erko stavěly svépomocí nové obytné domy. V roce 1979 byly dokončeny v Mladoboleslavské ulici obchodní pavilony (samoobsluha, masna a zelenina), dnes je v celém objektu drogérie. Roku 1979 bylo předáno do užívání sportoviště ve čtvrti u letiště. V roce 1979 se prováděla také rozsáhlá údržba na veřejném osvětlení po celých Kbelích.

Roku 1982 byl na konci Kbel na Mladoboleslavské ulici otevřen podnik Maltárna, roku 1992 ji převzala firma KNAUF, která od začátku výborně spolupracovala s Městskou částí Praha 19, již také sponzoruje.

V roce 1986 se ukončilo vyučování ve 2. ZDŠ pro malý počet dětí ve Kbelích. Od toho roku se učilo jen v 1. ZDŠ v Albrechtické ulici. Budovu využíval asi tři roky Učňovský závod ČKD.

Roku 1989 byla dokončena rekonstrukce obytného domu v Borovnické ulici čp. 476 a otevřen v něm byl první Dům s pečovatelskou službou ve Kbelích. V objektu nyní žije 14 seniorů v deseti malometrážních bytových jednotkách. V roce 1989 se začalo s výstavbou čističky odpadních vod mezi Kbelami a Vinoří. V roce 1990 byla otevřena nová pošta v Semilské ulici.

Zápisy v obecní kronice končily rokem 1980, a proto byly později do kroniky vepsány jen souhrnné informace z let 1981–1988, které obsahovaly složení orgánů místního národního výboru a přehled plánovaných úkolů. V roce 1981 se stal předsedou MNV Kbely Jaroslav Kratochvíl a ten ve funkci pokračoval i v období následujícím.

Po připojení k Praze bylo ve Kbelích v sedmdesátých letech 20. století instalováno několik pozoruhodných plastik: Pilon před Lidovým domem jako památník dělnického hnutí; k 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou byla v parku u zdravotního střediska umístěna pískovcová socha „Rozum a srdce“ od Ladislava Šalouna z roku 1934, plastika stávala původně v Petřínských sadech, do Kbel byla osazena v roce 1975; před někdejším hotelem Erko stojí „Hutník“ od akademického sochaře Aloise Sopra; sousoší „Otec a syn“ a „Matka a dcera“ se nacházejí před Základní školou v Albrechtické ulici, jde o dvě betonová protějšková sousoší v životní velikosti, která vytvořil v roce 1976 Karel Lidický; ve vstupní hale Lidového domu byla instalována socha národního umělce Břetislava Bendy „Dívka vstupující do lázně“.

Rokem 1989 skončilo i ve Kbelích období takzvané normalizace, která začala krátce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 a trvala více než 21 let, kdy ji v listopadu 1989 ukončila sametová revoluce.

„Sametová revoluce“ ve Kbelích do komunálních voleb v roce 1990

Termínem „sametová revoluce“ se označuje období politických změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989, jež vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na pluralitní demokracii. V jejím průběhu byla zrušena vedoucí úloha KSČ a po více než 41 letech byl zvolen první nekomunistický prezident Václav Havel. Jeho zvolení také vyznačuje konec sametové revoluce.

Nazývá se takto pro svůj nenásilný charakter, když název „sametová revoluce“ použili poprvé zřejmě zahraniční novináři. Předcházel jí v letech 1988 a 1989 společenský kvas, kdy se dění v řadě zemí sovětského bloku v Evropě přeneslo do československé společnosti, do té doby uzavřené vůči okolnímu světu. Charakteristické pro něj byly velké protivládní demonstrace, pořádané většinou u příležitosti různých výročí a událostí.

Tento ruch pociťovali i občané Kbel, i když se zde dlouho udržel klid. První akce, která se na území Kbel v listopadu 1989 konala, bylo shromáždění pracujících v Leteckých opravnách 23. listopadu 1989. Zde vzniklo také prohlášení, k němuž se připojilo více než dvě stě zaměstnanců.

Následující den bylo ve Kbelích založeno Občanské fórum. V něm byli hybnou pákou dění pozdější starosta Pavel Žďárský a Josef Perlinger, který také založil časopis Kbelák, původně jako nepravidelný list Občanského fóra. Na prvním veřejném shromáždění 30. listopadu 1989 v hotelu Erko se k Občanskému fóru svým podpisem přihlásilo 69 občanů Kbel. Ještě před uvedeným mítinkem byla 27. listopadu 1989 vyhlášena celostátní generální stávka, k níž se připojily i kbelské podniky, kde se konaly schůze a byly spuštěny sirény.

Zvláštní situace nastala v podniku Letecké opravny. Vedení závodu nechtělo stávku povolit a nakonec prosadilo, že shromáždění pracujících musí proběhnout pouze mimo závod, který byl považován za „vojenský objekt“. Zaměstnanci tedy stávkovali v Hrušovické ulici. V době listopadových událostí byly objekty Leteckých opraven a kbelské letiště střeženy jednotkami Lidových milicí a zaměstnanci byli zastrašování, ale jejich aktivita tím příliš neutrpěla.

Koordinační výbor Občanského fóra byl vytvořen 1. prosince 1989. Ustavil své orgány a stanovil hlavní úkoly a již 6. prosince 1989 oslovil místní národní výbor. V kbelské kronice se zachoval dokument, kterým se Koordinační výbor Občanského fóra v Praze 9 – Kbelích obrací na Místní národní výborv Praze 9 – Kbelích s následujícími požadavky.

 „Obracíme se na Vás v souvislosti se zahájením činnosti Občanského fóra ve Kbelích, které chce přispět k vyvedení společnosti z letargie a pasivity a tím i ze všeobecné krize.

Občanské fórum v naší obci považuje za své hlavní úkoly:

1) přípravu demokratických voleb (podíl na organizaci, propagace kandidátů, předvolební shromáždění občanů, besedy s poslanci a kandidáty, kontrola průběhu a výsledků voleb),

2) dohled nad zachováváním občanských práv v obci, aby nikomu nemohly být působeny těžkosti za jeho názory a politickou činnost.

Aby v těchto oblastech mohly být využity schopnosti skutečně všech občanů, žádáme Vás o spolupráci a pomoc v těchto věcech:

1) žádáme, aby byly pro potřeby Občanského fóra uvolněny vývěsky ve všech nejfrekventovanějších místech obce,

2) žádáme, aby zástupcům Občanského fóra byl umožněn přístup k místnímu rozhlasu podle potřeby,

3) žádáme, aby bylo umožněno využívat prostorů Lidového domu ke shromážděním občanů z iniciativy Občanského fóra,

4) pro styk s veřejností požaduje Koordinační výbor OF přidělení místností na území obce jako sídla místního ústředí.

Těšíme se na plodnou spolupráci

Za OF Kbely Pavel Žďárský

Občanské fórum pracovalo velmi intenzivně a k informování občanů používalo veškeré dostupné formy. Tak také vznikl nepravidelný list OF „Kbelák“, jehož „otcem“ a šéfredaktorem se stal Josef Perlinger. První číslo Kbeláku přineslo mimo jiné Programové prohlášení OF v Praze 9 – Kbely.

První měsíce roku 1990 byly pro KV OF Kbely především dobou mnoha jednání, která se ve velké míře týkala změn ve složení obecních orgánů. V březnu 1990 rezignoval na svou funkci dosavadní předseda Jaroslav Kratochvíl a další poslanci MNV. Novým předsedou MNV se stal Ing. Petr Kučera jako bezpartijní. V červnu 1990 proběhly v celém Československu a rovněž ve Kbelích volby do Federálního shromáždění a České národní rady a připravovaly se komunální volby.

Pro komunální volby byl stanoven počet členů kbelského zastupitelstva stanoven na 16. Do obecních orgánů kandidovalo celkem 37 kandidátů, nejvíce za Občanské fórum (16), za KSČS (15), koalice ČSL-NSS měla pět kandidátů a jeden byl nezávislý. Výsledkem voleb bylo jedenáct mandátů pro OF, čtyři pro komunistickou stranu a jeden pro koalici ČSL-NSS. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva byl potom zvolen starostou Ing. Petr Kučera.

Společenské změny z konce roku 1989 a první poloviny roku 1990 se promítly i do kbelského školství. Charakterizovalo je odvolání Aleny Strnadové z funkce ředitelky školy a jmenování nové ředitelky na základě konkurzního řízení, ve kterém poprvé rozhodovali i učitelé školy. Novou ředitelkou se stala Jana Kocmanová, dlouholetá učitelka zdejší základní školy.

Učitelé mohli opět pravdivě učit naši historii, seznamovat žáky s díly dříve zakázaných autorů a mohli svobodně vyjadřovat své názory i připomínky k dění ve společnosti. K výrazným změnám došlo i ve vedení různých písemností, zbytečné byly zrušeny. Skončilo hodnocení škol, které neodpovídalo realitě a vedlo ke stresovým situacím. Ve škole byla klidnější atmosféra, v níž se mohla projevit osobnost učitele neomezovaná nesmyslnými nařízeními.  Ke změně došlo i ve výuce cizím jazykům. Od druhého pololetí školního roku 1989/1990 se začala vyučovat angličtina a němčina, o ruštinu nebyl zájem. Ve škole začaly pracovat nové nezávislé odbory, ostatní společenské organizace ukončily svou činnost.

Kbely na začátku demokracie do konce tisíciletí

Začátkem roku 1991 doznívala činnost kbelského Občanského fóra a bylo zřejmé, že bude třeba jeho transformace na politickou stranu. V polovině března 1991 vznikl tedy ve Kbelích Přípravný výbor Občanské demokratické strany, kam hodlala vstoupit pravicová část členů fóra.  Ustavující sněm ODS Kbely proběhl 4. dubna 1991. Poslední akcí, kterou pořádalo Občanské fórum Kbely, byl dětský karneval v březnu 1991 a další iniciativa pak již přešla na samosprávné a politické orgány, které se v následující době zabývaly především místními problémy.

Rozhodlo se o dokončení kanalizace a plynofikace a začala se připravovat výstavba v centrální části Kbel. Současně také pokračovaly práce na již rozestavěné čističce odpadních vod. V roce 1991 byl na kbelský hřbitov přemístěn zrenovovaný kříž na kamenném podstavci, který nechal zhotovit Václav Soukup roku 1867.

Proběhl rovněž průzkum a zajištění podzemních prostor pod kbelským letištěm. Provedl jej Hasičský sbor hlavního města Prahy a odborníci–jeskyňáři. Kbelské štoly měří asi dva a půl kilometru a nacházejí se v hloubce asi 25 metrů pod povrchem. Ačkoli se v pověstech traduje, že podzemní chodby pocházejí z dob sedmileté války a měly spojovat dům č.p. 45 v Toužimské ulici s vinořským zámkem, pravda je zřejmě jiná. Podzemní sídlo patrně vybudovala německá armáda za druhé světové války a skrývalo jakési zázemí leteckého střediska. Štoly jsou vybudovány tak, aby navazovaly na jeskynní systém pod proseckým sídlištěm. Po srpnové okupaci v roce 1968 využívala štoly také sovětskou armádou. Dnes jsou podzemní prostory vyčištěny od munice a zajištěny tak, aby do nich nemohl nikdo nepovolaný vstoupit.

Ke dni 3. března 1991 proběhlo sčítání lidu, domů a bytů, z něhož vyplynulo, že Kbely mají 4642 obyvatel, celkem 929 domů, z nichž je trvale obydleno 874. Pokud srovnáme údaje z uplynulých let, pak je zřejmé, že počet občanů Kbel měl klesající tendenci. Roku 1980 zde žilo 5636 osob, o deset let později 4776 a za další rok ubylo 134 osob.

Roku 1991 započala také takzvaná „malá privatizace“. Jedním z prvních kbelských živnostníků se stal knihař Josef Horák ve Vrchlabské ulici a první vydraženou prodejnou byly Potraviny v Mladoboleslavské ulici. Patrně první soukromý obchod byl otevřen v srpnu, a to Drogerie Dvořák a syn.

Významnou událost zaznamenaly Kbely, respektive kbelské letiště krátce po poledni dne 27. června 1991, tehdy zde na palubě sovětského letadla AN-26 opustil území Československa poslední voják sovětských okupačních vojsk generál Eduard Vorobjov, čímž skončila dlouhá smutná etapa naší historie zvaná dočasný pobyt sovětských vojsk na území Československa.

V neděli 17. listopadu 1991 se konala poutní slavnost v kapli sv. Alžběty Durynské za přítomnosti pražského arcibiskupa Miroslava Vlka. Ten při slavnostní mši ocenil snahu zástupců církve a farníků o výstavbu nového svatostánku v obci.

Následující rok 1992 se začala připravovat privatizace bytového fondu, která se týkala hlavně obyvatel sídliště. Kbelské orgány se zabývaly situací lokality zvané Nouzov, kde v některých domcích stále chyběla kanalizace a vodovod, uvažovalo se i o rozvodech kabelové televize.

Rok 1992 přinesl už v lednu zajímavou akci, kdy místní ODS pozvala na besedu se začínajícími podnikateli ministra hospodářství Karla Dybu. Kvůli zaměstnání mimo republiku opustil vedení ODS Kbely Pavel Žďárský a zastupovala jej E. Bartoňová. Místní sdružení ODS se i jinak velmi angažovalo v dění v obci. Například 2. dubna 1992 uspořádalo mítink s Václavem Klausem a Janem Rumlem, který měl veliký ohlas.

Začátkem roku 1994 působilo podle obecní kronika ve Kbelích 485 živnostníků podnikajících coby fyzické osoby a 59 bylo právnických osob. Mimořádný sněm Občanské demokratické strany ve Kbelích, který se konal 15. března 1994, zvolil za svého předsedu Pavla Žďárského. V této době vznikla ve Kbelích také nová pravicová strana – Demokratická unie.

V polovině roku 1994 se zahájily přípravné práce na stavbě horkovodu, který měl být přiveden do domů na sídlištích I. a II. nejpozději do roku 1996. Celkové finanční náklady této akce byly spočítány na 32,6 milionu korun.

V listopadu 1994 se konalo poslední veřejné zasedání zastupitelstva městské části, které zhodnotilo jeho činnost za uplynulé volební období. V následujících komunálních volbách přišlo k volebním urnám 2604 voličů z oprávněného počtu 3664 a kandidující subjekty si mandáty rozdělily takto: pět mandátů ODS, čtyři mandáty si rozdělili nezávislí a Důchodci za životní jistoty, KSČM získala tři mandáty, KDU-ČSL, ČSSD a Demokratická unie pak po jednom mandátu. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva byl starostou zvolen Ing. Petr Kučera (nezávislý) a místostarostou Josef Krejčík (ČSSD).

Začátkem roku 1995 byl na zasedání obecního zastupitelstva projednáván rozpočet pro tento rok a také zhodnocení hospodaření roku minulého. Oba materiály nebyly schváleny a odložily se k dalšímu projednání a doplnění. Následující auditorský výrok byl vůči provedenému vyúčtování hospodaření negativní. Situace nakonec vedla k odstoupení starosty Ing. Petra Kučery a následně i celé místní rady. Novým starostou se roku 1996 stal Ing. Vladimír Matěna (KDU-ČSL).

Roku 1996 měly Kbely 4573 obyvatel a v témže roce bylo do majetku obce převedeno zdravotní středisko. Rozpočet pro tok 1997 byl schválen jako vyrovnaný a zastupitelstvo z něj určilo značnou část finančních prostředků na opravu komunikací v obci. V roce 1997 se začalo uvažovat i o tom, že by Kbely mohly mít vlastní symboly – znak a prapor. Byl osloven heraldik, který měl zpracovat návrhy kbelských symbolů.

V druhé polovině roku 1997 došlo v místním zastupitelstvu k dalším změnám. Z funkce starosty byl jednomyslným rozhodnutím odvolán Ing. Vladimír Matěna a na jeho místo zvolen Pavel Žďárský (ODS). Stal třetím starostou Kbel v jediném volebním období a funkci zastával i v dalších volebních obdobích. Zatím naposledy se stal starostou po komunálních volbách v roce 2018.

V roce 1997 byl odsouhlasen prodej obecních pozemků v lokalitě Nouzov a začal prodej bytů v I. a II. sídlišti. Ve stejném roce byla zahájena plynofikace a plyn byl zaveden postupně do všech čtvrtí. V roce 1998 se přešlo na novou koncepci komunikací. Někde se rušily chodníky a vznikaly klidové zóny, pokládala se zámková dlažba a tvořila se zelená pásma. Zámkovou dlažbou byly pokryty chodníky i silnice. Pouze hlavní frekventované silnice jsou asfaltové.

V listopadu 1998 se konaly volby do místních orgánů. Na kandidátkách politických subjektů se objevilo devadesát jmen, ze kterých mělo být zvoleno patnáctičlenné zastupitelstvo. Nejvyšší počet mandátů získala ODS před KSČM a Unii svobody. Na ustavujícím zasedání pak starosta Pavel Žďárský obhájil své „křeslo“.

První významnou událostí pro nové místní zastupitelstvo, starostu i pro všechny občany Kbel, bylo slavnostní udělení znaku a praporu městské části. To se stalo 12. února 1999 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde Pavel Žďárský převzal tyto symboly z rukou předsedy Sněmovny Václava Klause. Kbelskými heraldickými symboly jsou obecní znak a prapor. Jejich symbolika vychází ze dvou linii. Jednou je historická, na jedné polovině znaku a praporu je zachována barevnost původních majitelů Kbel, rodu Černínů z Chudenic. To dokládají modrobílé pruhy. Ve druhé části znaku je stylizovaná podoba největší kbelské dominanty – původního světelného majáku a zároveň vodárenské věže stojící na zdejším letišti. Prapor pak ve své žerďové polovině kopíruje barevnost znaku bez věže.

Do posledního roku před symbolickým rokem 2000 vstupovala městská část Praha Kbely s počtem 4489 obyvatel s průměrným statistickým stářím 43,5 roku. Rok 1999 byl poznamenán velkým stavebním úsilím, kdy byly dokončeny moderní domy v Toužimské a Semilské ulici, pokračovalo se v opravách povrchů komunikací a chodníků, novou tvář získávají i sportovní hřiště. V roce 1999 byla dokončena kanalizace ve čtvrti v Uličkách.

Kbelský rok 2000

V roce 2000 byla dokončena výstavba obytných domů v Toužimské a Semilské ulici, pokračovalo se na úpravě komunikací, chodníků a zelených ploch. Upravovala se i lokalita Nouzov, kde se ulice osadily zámkovou dlažbou, rekonstruovalo se Nouzovské náměstí, přibylo i dětské hřiště s moderními hracími prvky. V této části Kbel se současně začala připravovat výstavba nových bytových domů, které budou mít všechny atributy bydlení pro druhé tisíciletí.

Městská část nezapomínala ani na sportovní činnost v obci, dokladem byla rekonstrukce fotbalového hřiště TJ Sokol Kbely, které se dočkalo umělého povrchu. Příspěvek obce na opravu hřiště činil čtvrt milionu korun, podíleli se i sponzoři. Prvním utkáním na moderním hřišti byl fotbalový zápas mezi „starou gardou“ a výběrem mladých fotbalistů, který skončil překvapivým vítězstvím „starých“ fotbalistů 8:7.

Druhým sportovištěm, které doznalo v roce 2000 velké změny, bylo hřiště při Základní škole v Albrechtické ulici. Přestavěné hřiště, kde je místo pro tenis, basketbal, badminton, malý fotbal, házenou a další míčové sporty, bylo předáno do užívání 23. října 2000. I zde se podílela na rekonstrukci značnou částkou městská část. Z grantu uděleného Magistrátem hl. m. Prahy sem putovalo 1,4 milionu korun, z rozpočtu městské části potom 1,1 milionu a dalších 220 tisíc korun darovali kbelští podnikatelé.

V tomto roce se také postupně zapouštělo do země elektrické a telefonní vedení, čímž mizely dráty na sloupech a rovněž i některé sloupy, které již nebyly potřebné. V roce 2000 zemřel ve věku 101 let nejstarší občan Kbel pan Mareš.

Kbely v prvním dvacetiletí třetího tisíciletí

V prvním roce třetího tisíciletí, v březnu 2001, proběhlo celostátní sčítání lidu, domů a bytů. Podle něj měly Kbely v té době 4625 obyvatel, z toho 2211 mužů a 2141 žen.

Od 1. července 2001 došlo k rozsáhlé reorganizaci městských obvodů a částí hlavního města Prahy. Dosavadní Městská část Praha–Kbely se tímto dnem stala správním obvodem číslo 19 s názvem Městská část Praha 19 a byla pověřena výkonem státní správy pro městské části Praha–Čakovice, Praha–Vinoř a Praha–Satalice.

Pro takto rozšířený výkon státní správy i samosprávy bylo nutné zajistit vhodné prostory. Urychlilo se rozhodnutí o přestavbě a modernizaci budovy kbelské radnice, s níž se počítalo již několik let, neboť se původní budova už dříve ukazovala jako nedostatečná. V létě roku 2001 byl požádán pražský magistrát o finanční dotaci a hned po jejím přidělení se zahájila stavba, aby nová radnice mohla být hotova v co nejkratším termínu. To se stalo o tři roky později a nová radnice byla slavnostně otevřena 13. února 2004.

Rekonstrukce radnice však nebyla jedinou velkou akcí, pokračovalo se v opravách vozovek a chodníků, byla vybudována další dvě sportovní hřiště, a především se zahájila rekonstrukce a zateplování obecních bytových domů na Sídlišti II., kde se mělo proinvestovat asi 18 milionů korun. Zahájena byla také výstavba obytných domů v Toužimské, Hrušovické a Ledečské ulici.

Výročí 120 let od založení Sboru dobrovolných hasičů ve Kbelích si občané připomněli 8. září 2001. V tomto roce byl dán do užívání druhý Dům seniorů na Mladoboleslavské ulici, jenž vznikl rekonstrukcí objektu staré obecné školy.

Prvních pět let 21. století znamenalo posílení vlivu kbelské radnice jakožto sídla správního obvodu. Městská část Praha 19 vykonávala státní správu i pro sousední městské části Vinoř, Satalice a Čakovice včetně Třeboradic a Miškovic. Převod řady kompetencí z jiných státních orgánů na správní orgány městské části si vynutil zvýšení počtu úředníků a vznik dislokovaných pracovišť úřadu, neboť sice moderní a prostorově rozšířená budova radnice nakonec pro všechny agendy a pracovníky nestačila.

Roku 2002 rozhodlo zastupitelstvo městské části, že zástupce starosty bude uvolněnou funkcí na plný úvazek a „místostarosta“ převezme pod metodické řízení oblast životního prostředí, bytovou politiku, hospodaření s energiemi a vybrané investiční stavby. Zástupcem starosty se stal Ing. Vladimír Olmr.

V následujících letech byly ve Kbelích dokončeny veškeré inženýrské sítě a probíhaly úpravy stávajících komunikací, chodníků, rozšířily se obytné zóny, upravila se některá původní dětská hřiště a vznikla také hřiště nová s moderními hracími prvky.

Nezapomnělo se ani na zeleň. Práce probíhaly zejména v prostoru bývalého areálu firmy Sady a lesy a v okolí kbelského rybníka doznalo velkých změn. Došlo k revitalizaci vodní plochy, která přestala být pouhou hasičskou nádrží a stala se přírodním útvarem. Dno rybníka bylo vyčištěné od letitých nánosů, upravené břehy se osadily kamenem a v jeho okolí byly vysazeny nové keře a stromy. Právě tady později vznikl Centrální park Kbely.

Od roku 2003 sídlí v původní měšťanské škole ve Slovačíkově ulici Vysoká škola tělesné výchovy a sportu – PALESTRA. V roce 2004 byl otevřen a vysvěcen první kostel ve Kbelích. Do té doby měly Kbely pouze kapli. (O kostelu svaté Alžběty Duryňské pojednává text na str. …) Z podnětu vedení kbelské radnice byl maják na kbelském letišti prohlášen za kulturní památku od března roku 2004. (O majáku se čtenář více dozví v textu na str. …)

V roce 2004 nastal ve Kbelích obrovský boom nové bytové výstavby, který měl přinést kolem 650 bytových jednotek. Nejvíce se stavělo v Toužimské a Hrušovické ulici, mezi ulicí Jilemnickou a Semilskou pod Nouzovem byla zahájena výstavba nového bytového areálu. V centrální části Kbel se potom stavělo při ulicích Mladoboleslavská a Žacléřská.

Usnesením zastupitelstva byla provedena změn územního plánu Kbel, kterou vyvolalo navrácení některých pozemků do majetku městské části. Jednalo se o lokalitu mezi ulicemi Mladoboleslavská a Hornopočernická. Podle upraveného územního plánu tam měla vzniknout především zástavba rodinných domků a rovněž provozy drobného podnikání včetně služeb.

Pokud šlo starší kbelskou zástavbu. Dokončena byla rekonstrukce bytového fondu v majetku obce, kde se jednalo především o výměny starých oken, zateplení fasád domů a opravy nebo výměny střešní krytiny.

V roce 2005, kdy si Kbelští připomněli 85. výročí otevření první obecní knihovny, dostala knihovna moderní prostory v přízemí kbelské radnice. Zajišťuje nejen výpůjčky knih, ale také kulturní pořady, které jsou určeny jak dětem a mládeži, tak i dospělým. V nové knihovně mohli návštěvníci bezplatně využívat služeb internetu na třech počítačích, v té době velmi žádané.

Nové cyklostezky se začaly realizovat rovněž v roce 2005. Byl vybudován výtah na zdravotním středisku. V tomto roce začal i archeologický výzkum před stavbou bytového areálu v Žacléřské ulici nad rybníkem. První číslo Kbeláku nově tištěného na křídovém papíře barevně a s obálkou vyšlo 16. září 2005.

Základní škola v Albrechtické ulici byla rozšířena o přístavbu, protože její kapacita byla zcela naplněna, při této. Došlo i na celkovou rekonstrukci školní tělocvičny, která získala dostatečné parametry pro provozování všech sportovních aktivit. Vybudováno bylo i moderní venkovní školní hřiště.

Počet obyvatel se Kbel se začal pomalu zvyšovat a vzhledem k počtu rozestavěných bytů se dalo důvodně předpokládat, že Kbelských bude výrazně přibývat. Na kbelské radnici v té době bylo, aby pomohla zajistit současným i budoucím obyvatelům kvalitu života odpovídající třetímu tisíciletí. K důležitým úkolům bylo zabezpečit spojení s centrem Prahy. Proto byly zavedeny dvě nové autobusové linky MHD (č. 202 a 280) a vznikly nově autobusové zastávky v Semilské ulici a Pod Nouzovem.

V roce 2006 byla prováděna revitalizace rybníku. Vyhlášena byla i soutěž o nejhezčí strom ve Kbelích v roce 2006. Vyhrála lípa srdčitá v Krnské ulici. Přístavba ZŠ a tělocvičny v Albrechtické ulici byla slavnostně otevřena 6. září 2006. Nově zrekonstruovaná MŠ Letců, která tak zvýšila svou kapacitu zhruba o sedmdesát dětí, byla otevřena 10. října 2006 za přítomnosti prezidenta republiky Václava Klause a jeho ženy Livie. Celková kapacita budov mateřských škol dosáhla počtu 225 dětí. Ve zdravotním středisku se postavil výtah, který usnadnil nemocným v budově pohyb.

Rozsáhlá rekonstrukce Lidového domu, která zahrnovala jak venkovní opravy, tak celkové přebudování interiéru byla dokončena v roce 2006 a spolu se zahájením provozu byla otevřena i nová obřadní síň. Akci spolufinancovala provozující firma, která zde nabízí moderní restaurační zařízení, pořádají se tu kulturní programy, pracují tu kluby a Lidový dům tak poskytuje využití pro všechny kategorie svých návštěvníků.

Na vojenském letišti ve Kbelích byl 6. února 2007 pokřtěn nový letoun Airbus A–319 CJ, který má sloužit pro cesty ústavních činitelů a přepravu českých vojáků do zahraničních misí. Vítězem soutěže o Nejhezčí strom roku 2007 se stal tis červený na soukromé zahradě v Rokytnické ulici.

Roku 2007 byla dokončena výstavba nových bytových domů v Žacléřské ulici pod Sídlištěm I. a taktéž byly ukončeny smlouvy občanům v zahrádkářské kolonii vedle rybníka, aby se na jejich místě mohl vybudovat Centrální park. Ten byl slavnostně otevřen 24. října 2009 a 5. prosince 2009 proběhlo první rozsvěcení vánočního stromu v parku. Od té doby slouží nejen odpočinku, ale pořádají se zde všechny hlavní místní akce slavnosti. (O Centrálním parku pojednává text na str. …)

K do 31. říjnu 2007 skončilo pro Městskou část Praha 19 pověření k výkonu státní správy pro MČ Praha–Čakovice. Od té doby vykonává státní správu pro Čakovice Městská část Praha 18.

Na svůj poslední let vyletěl 5. listopadu 2007 letoun TU 154 B-2 a byl zaparkován na stojánku na kbelském letišti směrem k Satalicím.

Roku 2009 se otevřela nová hasičská zbrojnice ve Vrchlabské ulici. V témže roce se dokončil areál bytových domů nad rybníkem a otevřen obchod BILLA.

V Centrálním parku byl 6. října 2010 zpřístupněn nově vybudovaný tunel pod tratí, spojující Centrální park s Lesoparkem Kbely.

V roce 2011 byla MČ Praha 19 vyhlášena jako Nejlepší městská část pro byznys v Praze a také týdeníkem Ekonom vyhodnocena na 1. místě ze všech městských částí v kategorii „Kvalita lokality“. V červnu roku 2011 zavítal do Kbel poprvé v historii KINOBUS. Ve stejném roce zahájil svou činnost nový kbelský dětský divadelní spolek Sdružení Prima den. K září roku 2011 bylo ve Kbelích 13 dětských hřišť a sportovišť a Kbely měly 6627 obyvatel.

Roku 2012 byla otevřena mezi ulicemi Mladoboleslavská a Toužimská na kraji Kbel spojovací komunikace Polaneckého, díky které je část dopravy odvedena mimo Kbely. V roce 2012 bylo otevřeno také Nízkoprahové centrum aktivit MČ P19 (NCA) především pro kbelskou mládež. První Letopisecké setkání, které se od té doby stalo tradičním, se uskutečnilo v místní knihovně 2. března 2012. V tomto roce byla vyhlášena soutěž pro kbelské děti v malování „Kbelský rybník očima dětí“. Roku 2012 prošel kbelský hřbitov větší rekonstrukcí, byla upravena rozptylová loučka, zřízena místnost pro správce a veřejné WC.

V období let 2010–2014 dokončila MČ nové cyklotrasy. Přes Kbely je vedeno šest značených cyklotras v celkové délce 12 kilometrů a tím se Kbely řadí mezi nejlepší v Praze. S výstavbou dalších cest se pokračovalo nadále. Ve školním roce 2013/2014 navštěvovalo ZŠ v Albrechtické ulici 524 žáků a obě MŠ 312 dětí. V roce 2014 spustila radnice internetovou televizi.

V roce 2014 byl otevřen multifunkční srub v Centrálním parku. Dřevostavba, jež se částečně inspirovala slavnými Gočárovými domy, stojí na konci parku. Poprvé si srub mohli prohlédnout občané 30. dubna 2014. Ve srubu je nekuřácká restaurace Zastávka u Srubu a rovněž venkovní restaurace. První patro srubu využívá oddíl Skautů S. S. V. V parku se nachází několik sportovišť a dětských hřišť. (O srubu referuje samostatný text na str. …) Celý rok slouží park občanům k procházkám, ke klidnému posezení, ale i k jiným aktivitám. Kbely se tím pádem staly městskou částí s nejvyšším množstvím veřejné zeleně na obyvatele. V roce 2015 bylo v Centrálním parku zprovozněno lanové centrum a cvičící stroje.

Od 1. dubna 2015 mají Kbely sběrný dvůr na konci Jilemnické ulice.

V září roku 2015 byla slavnostně otevřena a vysvěcena nová moderní budova základní školy, která je hned vedle původní základní školy v Albrechtické ulici, s kterou je stavebně propojena a vznikl tak moderní školský areál. Šlo o jednu z nejvýznamnějších stavebních akcí posledních let. (O novém školském areálu se čtenář dočte v textu na str. …) V roce 2015 koupila od Městská část Praha 19 budovu původní měšťanské školy, ve které sídlí od roku 2003 Vysoká škola tělesné výchovy a sportu PALESTRA. Roku 2018 byla na škole dokončena nástavba o další patro. Pro Kbely je potěšitelné, že mají na svém území vysokou školu.

V lednu 2016 se v Lidovém domě konalo první představení amatérského divadla ve Kbelích. Hra „Přes přísný zákaz dotýká se sněhu“ měla ještě pro velký úspěch v dubnu reprízu.

V roce 2016 se z bývalého areálu podniku Pal v Mladoboleslavské ulici, který ukončil činnost v roce 2014, když se některé provozy přemístily do Brandýsa nad Labem, utvořil Komerčně industriální park Kbely, kde v současné době sídlí řada firem. Ve školním roce 2016/2017 navštěvovalo kbelskou základní školu v obou budovách školského areálu 674 žáků. V tomto roce byla zřízena také služba, díky které jsou občané Kbel informováni o různých událostech zprávami SMS na mobilních telefonech. V roce 2017 se budovaly v Lesoparku Letňany nové cyklostezky. V jejich realizaci se pokračuje i v dalších úsecích na území Kbel.

Pražské lesní středisko „PRALES“, které vzniklo z bývalého zahradnictví u lesoparku v Mladoboleslavské ulici, bylo otevřeno 31. května 2017. Po celých Kbelích bylo vysázeno mnoho okrasných stromů.

Na spojovací chodbě mezi ulicemi Železnobrodská a Albrechtická v detašovaném pracovišti úřadu jsou tabule, které ukazují zrealizované projekty poslední doby a také projekty, které se připravují.

V roce 2018 se otevřela u rybníka studna Barborka, která byla kdysi součástí pivovaru, který ve Kbelích zbudovali v roce 1758 Černínové.

V září roku 2018 byla odhalena a vysvěcena replika kapličky č. 19 Kutnohorské ve Vrchlabské ulici. Je první z replik kapliček, jež jsou součástí „Svaté cesty“ vedoucí z Prahy do Staré Boleslavi. Celkem stálo 44 podobných kapliček, na území Kbel osm, zůstaly však pouze dvě. Na místech, kde stály dnes neexistující kapličky, jsou dnes ve Kbelích umístěny informační tabule.

Ke 100 letům od vzniku Československé republiky byl u rybníka 27. října 2018 slavnostně odhalen a vysvěcen originální pomník a zasazena lípa. V prosinci 2018 byl slavnostně poklepán základní kámen k nové tělocvičně, která bude dokončena začátkem roku 2020 a bude sloužit pro obě základní školy i veřejnost. Tělocvična bude stát na prostranství vedle Základní školy Kbely v Toužimské ulici.

V těchto místech, kde se setkává historie se současností doby, kdy byla tato publikace psána, končí i popis dějin Kbel. Knížka však pokračuje texty, které se věnují jednotlivým významným objektům, událostem, oblastem i lidem, jež jsou spojeni s Kbelami.

Na závěr historické části uvádíme přehled zalidňování kbelské obce od roku 1785 do roku 1968, kdy se Kbely staly součástí hlavního města Prahy.

1785    57    domů        475    obyvatel 
1848    76    domů        634    obyvatel 
1857    80    domů        734    obyvatel 
1880    89    domů        890    obyvatel 
1890    91    domů      1054    obyvatel 
1910  121    domů      1519    obyvatel 
1945            domů      5546    obyvatel 
1961            domů      6929    obyvatel 
1968   770  domů      7000    obyvatel

Speciální kapitoly

Zemědělství, zahrádkářství a chovatelství ve Kbelích

Kbely byly po většinu své historie převážně zemědělskou oblastí. Na půdě hospodařili především majitelé Kbel. Významní se stali i z hlediska zemědělského hospodaření zejména poslední majitelé, rod Černínů. Ve Kbelích následně působila i řada statkářů – Soukup, Suchý, Nekvasil, Kubeš, Vyhnálek, Ryčl, Bendl, Racek a soukromě hospodařících rolníků, kteří vlastnili pole na kbelském katastru. Pěstovalo se zde hlavně obilí a cukrová řepa. Na statcích se rovněž choval dobytek, převážně koně, krávy, kozy, prasata a slepice.

Jako zajímavost lze uvést soupis koz ve Kbelích ze srpna 1943. V obci bylo 120 chovných koz. Podle zákona měl být na 40 koz chován jeden kozel. Proto bylo nutné, aby obec zakoupila dva kozly za částku 5820 korun. Náklady spojené s vydržováním kozlů rozvrhla obec na držitele plemenic, na jednu kozu se počítalo 40 korun. Chovatel kozlů obdržel dvakrát tři tisíce korun na krmivo a odměny.

Od roku 1948 se soukromé zemědělské hospodaření začalo měnit. Postupně se utavovala jednotná zemědělská družstva (JZD) a státní statky. Také ve Kbelích se začalo jednat s místními statkáři, zda by byli ochotni vstoupit do družstva. Ani jeden neměl zájem, přesto se družstvo v květnu roku 1950 založilo.

Soukromníci totiž museli odevzdávat povinné dávky. Někteří tuto povinnost neplnili a často ani nemohli, protože povinné dávky byly nastaveny tak, aby je plnit nezvládali. Z tohoto důvodu jim pak mohly být na základě ústavního zákona č. 55/1947 polnosti i zvířata odebrány.

Základem pro hospodaření družstva se staly usedlosti odejmuté statkářům Ladislavu Dobešovi a Františku Kubešovi jako osobám neplnícím povinné odvody. Kubeš si pak zakoupil na půjčku nové koně a splácela je ještě dlouho celá jeho rodina.

Zakládajícími členy JZD byli podle údajů obecní kroniky Antonín Mikšovský, Josef Dlesk s manželkou, Karel Havelka, Antonín Erban, M. Zelenková, František Kysel s manželkou, Antonie Kučerová a Josef Žďárský, který se stal také prvním předsedou družstva. Sídlo družstva bylo v usedlosti nad rybníkem, kde stály i velké stodoly.

Pamětníci vzpomínají, že se krávy zabavené statkářům odváděly do dvora za hudebního doprovodu. Pro statkáře to naopak byly smutné a kruté chvíle. Odebrané polnosti se na základě ústavního zákona č. 55/1947 svěřovaly místnímu národnímu výboru, který je následně předal JZD. Kronika uvádí, že například statkář Suchý předal budovy a polnosti patřící k jeho usedlosti Státnímu statku v Ďáblicích. Živý inventář mu byl ponechán k prodeji.

JZD ve Kbelích začalo pracovat na 64 hektarech. Výměra polností se postupně zvětšovala, jak byli nuceni do družstva vstupovat i menší rolníci a přibyly také pozemky patřící do té doby hlavnímu městu. Právě velký rozsah obhospodařované půdy a dalšího družstevního majetku byl paradoxně prvním činitelem, jenž přispěl k zániku družstva. K tomu se přidružilo časté střídání osob v předsednické funkci, po Josefu Žďárskému se v krátké době vystřídali předsedové Tumeš, Slavinger, Trska, Štěpař a Pešek. Přišly i finanční potíže, které zmírnila jen částka, již družstvo obdrželo při prodeji pozemků podél železniční trati. Tuto plochu odkoupilo ministerstvo národní obrany pro potřeby kbelského letiště.

JZD bylo ve Kbelích však jen krátce, do roku 1955, když předalo všechen svůj majetek, polnosti i živočišnou výrobu Státnímu statku v Ďáblicích. Ten se ale pro špatné hospodaření a malé výnosy stále zmenšoval a asi od roku 1967 přešel pod Státní statek Miškovice, který si stačil obdělávat polnosti sám. Postupem doby ubývalo také zemědělské půdy, protože byla zabírána pro stavební činnost.

Ve Kbelích zůstala strojní traktorová stanice v bývalém statku Ryčlů, zřízená v roce 1953, a drůbežárna (slepičárna) v bývalé Černínově cihelně ve čtvrti u letiště.

Ve dvoře nad pivovarem, kde dříve sídlilo JZD, byl sklenář a měla tam sklady Mototechna. Bydlelo tam i několik rodin. V objektu statku byla určitou dobu i úřadovna místního národního výboru, místní knihovna a třída obecné školy. Ve dvoře se mlátilo obilí. Lidé z továren chodili na žňové brigády a také okopávat a jednotit cukrovku.

Zahrádkářství

Zahrádky byly nejdříve u rodinných domků. Teprve roku 1941 vznikla ve Kbelích zahrádkářská kolonie ve středu obce, kde se dnes rozkládá Centrální park. Zahrádky tam přetrvaly do roku 2007. Další větší zahrádkářská kolonie se nacházela za domy podél nynější Mladoboleslavské ulice od křižovatky s Žacléřskou ulicí po křižovatku s ulicí Vrchlabskou. Nyní tam stojí obytné domy. Tyto zahrádky měl na starosti pan Čupec.

V roce 1947 se zahrádkářská kolonie „Náš domov Kbely“ přejmenovala na „Spolek zahrádkářů ve Kbelích“. Zahrádky ve Kbelích jsou stále v Nymburské ulici podél trati, v Semčické ulici u potoka, další zahrádky pak podél Polaneckého ulice. Několik zahrádek lze nalézt ještě za marketem Billa v blízkosti bytových domů. Zahrádky jsou také na rozhraní Kbel a Satalic, kdysi patřily továrně PAL. Byla tu ještě takzvaná Rackova zahrada poblíž železničního přejezdu u Ctěnic, v současné době na jejím místě stojí bytové domy. Další zahrádky jsou ve čtvrti u letiště.

Včelařství

Ve Kbelích působil i spolek včelařů. V roce 1955 měli kbelští včelaři registrováno 97 včelstev. Vysazovaly se keře pámelníku, aby měly včely dostatek nektaru pro tvorbu medu. Důvěrníkem spolku včelařů byl František Kujala. Včelařský kroužek vyvíjel činnost i při základní škole.

Myslivost

Členové myslivecké společnosti, která působila ve Kbelích v 60. letech 20. století, se starali o ptactvo, pernatou zvěř i o zajíce. Předsedou svazu byl František Janda, hospodář František Černý a jednatel Václav Pomahač. Nepodařilo se však zjistit, kdy společnosti zanikla.

Rybářství

První výlov kbelského rybníka se konal 29. října 1983. Vyloveny byly kapr, bílá ryba, sumec, štika i úhoř. Rybník obhospodařoval Český rybářský svaz Čakovice, později Rybářský svaz Vinoř. Výlovy v rybníce se konají každoročně až dosud.

Pamětníci uvádějí, že zde pan Hajn choval bource morušového a pánové Ježek a Havel zase chovali nutrie.

Kbelský průmysl

PřestožeKbely byly převážně zemědělské, začal se zde rozvíjet i průmysl, a to zejména po stavbě pivovaru v roce 1758, který zřídil rod Černínů. Pivovar měl rod v majetku do roku 1923. Pak bylo vlastníkem Sociálně demokratické družstvo bednářské a pivovar nesl název Družstevní pivovar Kbely u Prahy. Pivo se ve Kbelích vařilo do roku 1930, pak zde byla pouze stáčírna piva. Další stáčírna piva byla v dnešní Hornopočernické ulici v čp. 141.

Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 19 má uložené plány z roku 1944, jak přestavět budovu pivovaru, a hlavně budovy statku na byty. K tomu však nedošlo a v roce 1965 začalo s jeho demolicí.

V roce 1864 stála v místech dnešní pošty Továrna na střešní lepenku, kterou postavil stavitel Nekvasil a v roce 1898 jí odkoupila firma Lukeš a Hák. Roku 1867 vznikla firma „Václav Nekvasil, stavitel“, kterou po jeho smrti v roce 1906 převzal jeho syn Ing. architekt Otakar Nekvasil. Firma postavila mnoho známých budov jako například budovu Koruny na Václavském náměstí v Praze, nebo Vodárnu v Praze – Podolí a také některé domy ve Kbelích.

Dále ve Kbelích vyráběly cihelny – kruhová hraběcí cihelna z roku 1827 (patřila Černínům) se nacházela v místech dnešního Knaufu na kraji Kbel na Mladoboleslavské ulici. Další dvě cihelny postavil Václav Nekvasil. Jednu v roce 1863 směrem k Miškovicím a druhou v roce 1869 v polích ke Ctěnicím. Cihelna byla v místech, kde má dnes postavený dům pan Martinec, který tento údaj také potvrdil. Pozemek odkoupili jeho předkové a na srovnání terénu po cihelně se na pozemek vozila zem z kopce zvaný „Říhák“ na konci Bakovské ulice. Cihelna byla v provozu do roku 1930. Poblíž hřbitova byla také Patrasova pískovna, kde se těžil písek.

Rozvoj průmyslu vlivem letiště

Velký rozvoj průmyslu nastal ve Kbelích po první světové válce a po vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918. Především vzniklo letiště, vybudované na okraji Kbel na pozemcích vykoupených od Černínů, které dalo hlavní směr průmyslovému rozvoji. První plátěné hangáry stály na letišti již v prosinci roku 1918.

V blízkosti vznikla v roce 1921 Továrna na letadla, která sem byla přestěhována z Pražského výstaviště. V roce 1918 se na Pražském výstavišti začali shromažďovat bývalí příslušníci rakousko-uherských leteckých útvarů a ukládali tam i dostupnou leteckou techniku. Tak vznikl první letecký vojenský podnik s názvem Letecký arsenál, kam nastoupil i později velmi známý inženýr Alois Šmolík, tvůrce prvního vojenského letounu československé konstrukce „Šmolík ŠM–1“. Letecký arsenál se v roce 1921 přestěhoval do Kbel a změnil název na „Československá vojenská továrna na letadla Praha – Kbely“.

Roku 1924 se výroba přestěhovala do nových prostor v Letňanech a vyráběla a opravovala se tam letadla. V roce 1942 za druhé světové války byly ve Kbelích vystavěny nové haly známé pod názvem „AERO“ a v roce 1943 k tomu přibyly ještě objekty haly I. a haly II. budoucích leteckých opraven ve Kbelích pro montáže některých typů letounů německé Luftwafe, například typu „Siebel“.

Letecké opravny Kbely – LOM Praha

Historie bývalého státního podniku Letecké opravny Kbely je spojena s počátky výstavby a rozvoje českého letectví. Počátky letecké výroby a činnosti Leteckých opraven Kbely, s. p., se datují od existence akciové společnosti ČKD v Praze. Letecké oddělení firmy stavělo a zkoušelo různé typy civilních a vojenských letounů.

Letecké opravny Kbely vznikly jako samostatný podnik v roce 1952 vyčleněním z podniku Rudý Letov Letňany a pokračovaly ve své produkci se zaměřením především na opravy letadel typů Li-2, D-47, C-11, B-33 a větroňů. Zavádění nové letecké techniky postupně ovlivnilo i rozšiřování prováděných oprav o typy letadel MiG-15, IL-28, později MiG-17, MiG-19, MiG-21, IL-14, Mi-4 nebo L-29. Rozrůstal se sortiment agregátů a přístrojů pro uvedené typy.

Nosným programem podniku však nezůstaly jenom opravy letadel. Postupně byly zadávány také úkoly vývojového charakteru. Sortiment oprav byl rozšířen o leteckou zabezpečovací techniku a přestavbu letadel. Jednalo se například o přestavbu stíhačky MiG-15 na verzi Mig-15 SB, sériovou přestavbu letadel MiG-15 bis pro vlek vzdušných cílů nebo o modifikaci letadel MiG-15 bis na MiG-15 bisR a dalších typů letadel. Prováděl se zde vývoj a výroba bitevní verze vrtulníku Mi-1 B, vývoj a výroba leteckých trenažérů, opravy vrtulníků Mi-4. V LOK se začaly konstruovat, vyrábět a opravovat také přídavné palivové nádrže.

Postupně byly postaveny nové výrobní provozy sloužící pro opravy agregátů, speciálního elektro vybavení a radiozařízení. Pro 180 druhů agregátů a přístrojů byly vytvořeny opravářské technologické postupy. Pro většinu byla zkonstruována a vyrobena speciální zkušební zařízení, která byla dodána i do zahraničí. Od poloviny osmdesátých let se podnik postupně specializoval na opravy vrtulníků Mi-8 a Mi-17 a pokračoval v opravách stíhacích letounů MiG-21.

LOK se staly v roce 1992 státním podnikem zřizovaným Ministerstvem obrany ČR. Významnou část produkce tvořila modernizace elektronické výstroje letounů a vrtulníků podle norem ICAO a podle standardů NATO, přestavba interiérů letadel a vrtulníků, výroba tlakových hadic, vážení letounů a vrtulníků a stavba trenažérů. V roce 1994 založil podnik joint-venture s americkou opravářskou firmou Duncan z Nebrasky, se zaměřením na oblast general aviation.

V souvislosti s redukcí státních podniků došlo v roce 2003 ke sloučení Leteckých opraven Kbely, s. p., se státním podnikem LOM (Letecké opravny Malešice) Praha. Dnem sloučení se stal 1. duben 2003 a 12. ledna 2004 byly LOK vymazány z obchodního rejstříku a staly se součástí Divize letecké techniky LOM Praha, státní podnik. Dnes sídlí v části celého objektu také různé firmy.

Firma PAL Kbely

Historie firmy začala rokem 1922, kdy vznikla jako Vojenské telegrafní dílny na pražském Pohořelci pro opravy ještě rakousko-uherského spojovacího materiálu. Do Kbel firma přešla v roce 1926, tehdy již jako hlavní výrobce telefonních a telegrafních přístrojů pro potřeby Československé armády. Vyráběla se dále vojenská radiotechnika, telefonní ústředny, měřící přístroje pro dělostřelecké zaměřování i malé motorky.

Po okupaci byly Vojenské telegrafní dílny začleněny do německého koncernu Ostmarkwerke jako zbrojní podnik německé armády. Před koncem války 25. března 1945 byly budovy závodu poškozeny bombardováním, při němž zahynula řada zaměstnanců. Všem obětem byl v areálu zbudován pomník s jejich jmény. Současní majitelé areálu chtějí pomník zachovat.

Po válce byl sortiment firmy rozšířen o řadu přístrojů a komponentů pro letecký a také automobilový průmysl, především o elektrické zapalovací soustavy k výbušným motorům. Začaly se vyrábět svíčky do zapalování, stěrače a jiné součástky. K 1. lednu 1946 byl zřízen z Vojenských telegrafních dílen a několika dalších přidružených závodů podnik s názvem PAL, spojené závody Pomocného Automobilového a Leteckého průmyslu s hlavním závodem ve Kbelích.

K 1. lednu 1950 došlo v rámci reorganizace průmyslu ke zrušení názvu PAL spojené závody a vzniká PAL národní podnik. V roce 1954 přejal PAL celou výrobu palubních přístrojů pro motorová vozidla. Podnik ve Kbelích měl i pobočné závody v Žampachu, Hajnici a Horních Počernicích. S rozvojem automobilového průmyslu nestačil podnik pokrýt celou potřebu, a proto byla některá výroba předána do dalších pobočných závodů například PAL Kroměříž, Autobrzdy Jablonec, Auto pal Nový Jičín, Jiskra Tábor a Motor Pal Jihlava. S další výstavbou automobilového závodu Škoda v Mladé Boleslavi vznikly kapacitní problémy, a proto byl v roce 1966 přičleněn k podniku PAL Kbely další pobočný závod v Berouně a v roce 1969 v Adršpachu.  V roce 1969 vyráběly všechny závody kolem tisíce různých výrobků pro všechna motorová vozidla produkovaná v Československu.

Důležitými dílnami byla lisovna, slévárna a nástrojárna. Vyráběly se palubní přístroje pro automobilový podnik Škoda Mladá Boleslav. PAL měl také svůj Učňovský závod. V kbelském podniku pracovalo přes dva tisíce zaměstnanců.

Závod měl i svá rekreační zařízení. V Krkonoších v Peci pod Sněžkou to byla chata Milíře, která je v současné době v soukromých rukou. Letní zařízení bylo v Senohrabech, kde se konaly letní dětské tábory (zařízení bylo vráceno v restituci), ve Zbirohu a ve Světlé nad Sázavou. Na rekreace se jezdilo závodními autobusy. Závod měl v areálu svou jídelnu a zdravotní středisko a ve Kbelích mateřskou školku.

Pal jako národní podnik byl z rozhodnutí ministerstva v prosinci roku 1990 zrušen. V březnu 1991 byl zapsán v obchodním rejstříku jako PAL a. s. a podnik se rozdělil na sedm závodů: Ředitelství a. s., Závod elektrické stroje, Závod palubní přístroje, Závod vývoj, Závod technické služby a Závod povrchově úpravy. Z toho je patrné, že pozice firmy na trhu v tuzemsku byla velmi silná, a nic proto nebránilo, aby značka PAL začala pronikat také na zahraniční trhy, protože výrobky firmy mohly konkurovat i evropským a světovým firmám působícím v oboru automobilových komponentů. Nicméně firma PAL Kbely s asi čtyřmi stovkami zaměstnanců nebyla dostatečně velká, takže potřeboval silného zahraničního partnera, aby si zajistila další růst a mohl se aktivně zapojit do mezinárodního obchodu a spolupráce.

Kapitálové propojení s kanadskou firmou Magna International Inc. a začlenění PAL do skupiny Intier Automotive Inc., které proběhlo v roce 1998, znamenalo pro kbelský závod ono kýžené rozšíření podnikatelského prostoru a špičkové technické zázemí ve výzkumných a zkušebních kapacitách nového zahraničního partnera. V roce 2000 byla uzavřena smlouva o strategickém partnerství s firmou Federal Mogul – Champion, což znamenalo pro PAL další krok ke zvýšení komplexnosti jeho výrobků.

Přesto se však následně výroba snižovala, až se podnik zavřel úplně. Postupně se rušily i ostatní podniky po republice, které pod koncern spadaly. Částečná výroba zůstala ještě v Klecanech s názvem PMP Pal International a vyrábí se tam stěrače pro zahraniční automobilové firmy. Další společnost Continental je v Brandýse nad Labem a vyrábí se tam autorádia a palubní přístroje.

Dnes je v místech bývalého podniku v Mladoboleslavské ulici otevřený prostor zvaný Areál Kbely a pronajímá se pro komerční účely. Od roku 2016 je vlastníkem Areálu Kbely MALOJA Investment SICAV a.s. Je to nemovitostní investiční fond.

Areál bývalé továrny se začal měnit. Některé budovy se zbouraly a postavily se nové, další se opravily a část budov zůstala ještě původních. V areálu se otevřela i řada nových obchodů, například BILLA, Action, Rossmann, prodejna kosmetiky, květinářství, obchod pro zvířata, ale také posilovna, jídelna, tiskárna, sklady obchodu Knihy Dobrovský a další společnosti, které se časem mění. V jedné z nových budov se také nachází studio, kde se natáčel v roce 2023 televizní seriál Zlatá labuť. V areálu se začaly stavět nové obytné domy, pivovar a také parkoviště. Otevře se rovněž další základní škola PED Academy Shool Kbely.

Společnost KNAUF Praha

Mezi novější závody ve Kbelích patřila Maltárna, otevřená v roce 1982 na okraji Kbel na Mladoboleslavské ulici. Továrna na výrobu suchých maltových směsí byla prvním zařízením svého druhu v Československu. V roce 1992 převzal a rozšířil výrobu německý podnik KNAUF, což je poslední průmyslová firma zřízená na území Kbel. KNAUF Praha, s.r.o., se tak stala součástí mezinárodního společenství Knauf, které má výrobny či obchodní zastoupení takřka v celé Evropě, Asii i Americe.

KNAUF Praha patří na českém trhu k největším producentům a prodejcům stavebního materiálu. Významné postavení si firma KNAUF udržuje na trhu suchých maltových směsí, kde patří mezi největší výrobce těchto produktů. Maltárna Knauf má bohatý výrobní program – od zdicích malt a štuků přes betony, spárovací hmoty a lepidla až po systém sanačních malt a omítek. Suché maltové směsi jsou nepostradatelnou součástí kvalitně provedených staveb a rekonstrukcí. Jedním z důvodů je, že odpadá negativní vliv lidského faktoru při přípravě malty, betonu, štuku či omítek.  Optimální poměr všech komponent zajišťuje plně automatizovaná výroba. Maltárna Knauf ve Kbelích produkuje na 60 druhů výrobků.

Dominantní postavení si společnost Knauf Praha udržuje také v oblasti výroby a prodeje sádrokartonových stavebních systémů a materiálů. Sádrokartonové stavební desky a nosné profily jsou od roku 1994 vyráběny v sesterském závodě KNAUF Počerady.

Firma KNAUF distribuuje na trh v České republice i takzvaný „hobby program“, jehož součástí jsou mimo jiné základní nátěrové hmoty, stěrky, speciální lepidla na obkládačky, těsnící hmoty, dekorativní šlechtěné omítky, akrylové hmoty, PU pěny a čistící prostředky. Výroba suchých maltových směsí i sádrokartonových desek KNAUF je zařazena do ekologického programu.

Další výrobny

Pro úplnost uvádíme, že za první republiky vlastnil menší dílnu na rybářské navijáky a tlumiče pan Tlustoš. Dílna sídlila v objektu s čp. 475 na nynější Mladoboleslavské ulici. Vyučilo se tam i několik kbelských občanů. Zajímavostí byly rovněž dva vyrobené motocykly TAP. Další výroba motorek však již nepokračovala.

Kbelské základní školství

Základnímu školství ve Kbelích je v současnosti určen areál mezi ulicemi Albrechtická, Toužimská a Pelnářova. Základní školu Praha–Kbely, Albrechtická ulice 732, tvoří dva stavebně propojené objekty, k nimž v roce 2020 přibyla multifunkční sportovní hala, která slouží jako tělocvična pro žáky ZŠ a zároveň základna pro řadu sportů. (O sportovní hale v samostatném textu na str. …) Obě školní budovy jsou organizačně jedinou základní školou. K nynějšímu stavu však vedla dlouhá cesta.

Do roku 1888 ve Kbelích škola nebyla. Všechny školou povinné kbelské děti navštěvovaly Obecnou školu ve Vinoři, kam byla kbelská obec takzvaně přiškolena. O svou vlastní školu usilovali zejména kbelští „radní“ již od roku 1875, ale teprve 1. ledna 1889 byla v obci otevřena jednotřídní exponovaná stanice (odloučená třída) Obecné školy ve Vinoři pro děti první až třetí třídy a částečně i čtvrté třídy. Tato stanice sídlila v objektu u Kettnerů č. p. 73 (později hostinec U Suldovských, dnes Pneuservis v Mladoboleslavské ulici). V srpnu 1889 byla na parcele č. 57 (nyní Domov seniorů, Mladoboleslavská 20) dokončena stavba domu pro školní vyučování. Byl majetkem obce a přesunula se tam exponovaná stanice.

V roce 1892 se Kbely staly školní obcí a následně zde bylo povoleno zřídit trojtřídní obecnou školu. Budova exponované stanice se dočkala 28. srpna 1892 posvěcení jako samostatná trojtřídní Obecná škola ve Kbelích, kde se začalo učit 1. září 1892. Od té doby měly Kbely svou vlastní školu. V dalších letech se rozrostla o čtvrtou a pátou postupnou třídu. Trojtřídní smíšená měšťanská škola pak zahájila provoz 1. října 1932 v nově postavené budově v sousedství obecné školy (dnes tam sídlí vysoká škola ATVS Palestra). Otevření měšťanky se odehrálo v roce, kdy Kbely slavily 40 let od vzniku samostatné školy v obci.

Základní kámen nové školy v Tylově ulici (dnes Albrechtická) byl položen 5. dubna 1959 a nová škola s experimentální výukou byla otevřena 3. září 1961. Tehdy existovala ve Kbelích organizačně jediná Základní devítiletá škola, která zahrnovala dvě dosavadní budovy (v dnešních ulicích Slovačíkova a Mladoboleslavská) a novou školní budovu (v Albrechtické ulici). Od školního roku 1963/1964 vznikla organizačním rozdělením v původních dvou školních budovách 2. ZDŠ Kbely a v nové školní budově 1. ZDŠ, kde se uplatňoval školský experiment.

Ve školní budově Mladoboleslavská čp. 20 se přestalo vyučovat s koncem školního roku 1981/1982 a v budově ve Slovačíkově čp. 400 zůstala základní škola pro 1. až 4. třídu. V té skončila výuka v roce 1986 a od školního roku 1986/1987 měly Kbely opět jedinou školu základního vzdělávání v Albrechtické ulici.

Rozsáhlá přestavba a dostavba základní školy se připravovala od roku 2001 a kompletně byla dokončena 18. listopadu 2011. Demografická studie vývoje počtu obyvatel ve Kbelích z roku 2012 však potvrdila budoucí potřebu až dvojnásobné kapacity základní školy. Kbelská radnice tedy za finanční podpory pražského magistrátu přikročila ke stavbě nové školní budovy a zároveň k dalšímu zvýšení kapacity budovy stávající.

Rekonstrukce školní budovy v Albrechtické ulici a stavba nové školní budovy, do níž se vchází z Toužimské ulice, proběhla v roce 2015. Nová školní budova byla pak zprovozněna v září téhož roku. Takto vznikl školní areál s komfortním vybavením pro moderní způsoby a metody výuky, splňující hygienické předpisy a nároky na osvětlení, minimalizaci hluku, větrání, teplo, bezbariérovost a bezpečí žáků; s veškerým vybavením a zázemím pro pobyt dětí ve škole, pro tělesnou výchovu a sport; zahrnující také školní vývařovnu a jídelnu a rovněž školní družinu.

Více než 140 let trvající historii kbelského základního školství lze rozdělit do deseti etap. První je charakterizována snahou o vlastní školu ve Kbelích až do jejího otevření v roce 1892. Ve druhé si kbelská obecná škola utvářela podobu v rámci poslední fáze existence Rakouska-Uherska a ukončil ji začátek první světové války v roce 1914. Léta jejího trvání, kdy škola bojovala o přežití, se kryjí s třetí etapou dějin zdejšího školství, trvající do 28. října roku 1918. Do čtvrté etapy života školy za první Československé republiky se téměř beze zbytku promítal osud země, od překonávání poválečné bídy, přes rozkvět v čase svobodného demokratického státu, až po neklid a obavy vyvolané nacistickým ohrožením, kterou ukončila okupace země v březnu 1939. Pátá etapa trvala do května 1945 a výuku v té době provázel strach z represí německých okupantů a opět bída způsobená orientací ekonomiky protektorátu na válečné potřeby nacistického Německa. V šesté etapě hledala škola tvář v poválečných poměrech.

Po komunistickém puči v únoru 1948 začala nejdelší sedmá etapa. Skončila až listopadem 1989 a v jejím průběhu byla škola plně podřízena ideologii socialistického státu, která také limitovala způsoby a charakter výuky. V této etapě docházelo k častým změnám v organizaci školy, přestalo se učit v původních objektech a základní škola se přesunula do nové budovy v Albrechtické ulici.

Tam se také od zahájení provozu začal uplatňovat školský experiment Výzkumného ústavu pedagogického v Praze. Nejdřív se v jeho rámci testovalo jen působení vývojového vybavení školy na žáky a výuku. V prvním školním roce 1961/1962 navštívilo školu na padesát delegací, z nich bylo třicet zahraničních. V následujících letech experimentu si školu prohlédla řada návštěv hlavně z jiných škol v Československu i v zahraničí. Později se experiment týkal i vnitřní diferenciace tříd, zavádění odborného vyučování, organizace učiva a podobně. Škola pak v rámci experimentu ověřovala novou koncepci československé výchovně vzdělávací soustavy.

Avšak zrušení výuky ve škole v Mladoboleslavské ulici, když v této části Kbel zůstala jen škola s 1.-4. třídou ve Slovačíkově ulici, vedlo k přechodu žáků vyšších tříd do školy v Albrechtické ulici, kam přesídlilo i několik tříd z přeplněných proseckých škol. V důsledku toho se v experimentální škole začalo učit podle běžných osnov základní školy a experiment se ze školy vytratil.

Osmou etapu, která začala během školního roku 1989/1990 a trvala do školního roku 1993/1994, můžeme nazvat přechodnou. V jejím průběhu se hledaly nejen tvář a charakter školy, ale i její právní zakotvení v nových demokratických poměrech. Devátá etapa začala ve školním roce 1994/1995, když se k 1. lednu 1995 stala kbelská základní škola příspěvkovou organizací s právní subjektivitou, jejímž zřizovatelem byla obec a šlo o úplnou základní školu s I. a II. stupněm.

Zatím poslední desátá etapa je ta nynější a charakterizuje ji výstavba nové budovy a vznik velkého školního areálu. V průběhu jeho budování dospěly Kbely k názoru, že chtějí školu, kde se budou děti cítit dobře, s chutí se učit a trávit tam aktivně i volný čas buď se svými rodiči nebo kamarády. Kbelská radnice se nakonec rozhodla pro školu komunitního typu, jež se právě snaží o smysluplné vyplnění volného času dětí, spolupráci rodičů se školou, vzdělávání veřejnosti a získávání partnerů pro finanční i materiální podporu. Využití budovy školy, sdílení znalostí členů místní komunity a provozování volnočasových a kulturních aktivit má pak naopak přinést dodatečné příjmy obci.

Sportovní hala Kbely

Do koncepce komunitního typu školy, která usiluje o smysluplné vyplnění volného času dětí, spolupráci rodičů a různých partnerů zcela zapadla stavba Sportovní haly Kbely v areálu zdejší základní školy. Multifunkční Sportovní hala ve Kbelích byla po šesti letech příprav slavnostně otevřena 4. září 2020.

Sportovní hala plní roli tělocvičny ZŠ Kbely i základny kbelského sportu. Za sumu přesahující 171 milionu korun, které představovaly jednu z největších sportovních investic v rámci hlavního města Prahy v posledních letech, získaly Kbely krásný moderní sportovní a tělovýchovný stánek.

Hala o rozměrech 45×33 metrů nabízí široké možnosti využití díky multifunkční podleze. Hala je určena pro fotbal, pozemní hokej, florbal, basketbal, volejbal, nohejbal či badminton. Tribuny pojmou dvě stovky diváků. Hala tak naplnila sny mnoha rodičů dětí, kteří už nemusí jezdit sportovat do jiných částí Prahy, ale jejich děti mohou rozvíjet své talenty doma ve Kbelích.

Hala plní i ekologické požadavky. Její střecha je pokrytá solárními panely o výkonu 70 kW, dešťová voda se využívá na zavlažování travnatých ploch kolem haly. Kromě hlavního sálu jsou tu i tři menší pro cvičení a fitness, časem přibude i wellness.

Součástí haly je i patnáct metrů vysoká lezecká stěna s převisem, která slouží dětem základní školy, ale otevřená je i pro veřejnost. Jako první si ji vyzkoušel Jan Kareš z Climbing Teamu, který má jméno mezi lezci a rekord v Guinessově knize rekordů za shyby, řekl, že tato stěna je jeho splněný sen, protože staví cesty celý život ve skalách nebo na stěnách. „Rád lezu s dětmi, učím je a předávám jim zkušenosti, které jsem načerpal.“ Ne stěně je 65 cest obtížnosti 3 až 8a. Podle Jana Hrnčíře, instruktora lezení a učitele tělesné výchovy v ZŠ Kbely si může na stěně zalézt každý na dvou navijácích a v patnácti liniích. Děti mohou lézt v hodinách tělocviku, i odpoledne v rámci kroužků lezení (už od 6 let).

Slavnostnímu otevření byli přítomní známí fotbalisté a bývalí reprezentanti Jan Koller a Petr Mikolanda, ale hlavně slavný hokejový brankář Dominik Hašek. Ten při otevření řekl, že takové haly jsou důležité hlavně v zimních měsících, nebo na podzim či na jaře, když ještě není dobré počasí. Hala může být podle něj využívána 12 až 16 hodin denně.

Předškolní výchova ve Kbelích

První mateřská škola ve Kbelích byla zřízena ve školním roce 1939/1940 v budově obecné školy (dnes Dům seniorů v Mladoboleslavské ulici), otevřena byla 3. května 1940. Mateřská škola působila po celou dobu protektorátu i po osvobození v rámci školy.

V roce 1948 se mateřská škola podle nového zákona osamostatnila a měla tři třídy. Od 1. září 1949 byly zřízeny v Krnské ulici v přízemí zestátněné vily podnikatele Jiřího Vaníčka čtyři místnosti pro samostatnou mateřskou školu. Druhá mateřská škola byla otevřena v roce 1960 na sídlišti II. v ulici Letců a podle potřeby se otevíraly tři až čtyři třídy (75–100 dětí). Školka funguje dodnes.

V roce 1950 byly ve Kbelích otevřeny první jesle v dnešní ulici Albrechtické v místě, kde je dnes mateřská škola. Tyto jesle byly v provozu do roku 1970, kdy byly hned vedle postaveny nové modernější jesle. Po přestěhování jeslí do nových prostor se uvolnila celá budova a přebudovala se na mateřskou školu, která měla tři třídy pro 75 dětí. Děti z MŠ v Krnské ulici přešly do školky v Albrechtické ulici. Tím vznikl celý školský komplex v Albrechtické ulici, kde byla základní škola, mateřská škola a jesle. V této podobě fungoval až do roku 1997, kdy byly jesle zrušeny. Nyní mají Kbely mateřské školy v ulicích Letců a Albrechtická. Obě prošly v letech 2006 a 2011 rozsáhlou rekonstrukcí a mají celkovou kapacitu 312 dětí.

Od 1. července 2016 se staly dosud organizačně a právně spojené kbelské mateřské školy samostatnými právními subjekty, MŠ Letců, příspěvková organizace a MŠ Albrechtická, příspěvková organizace. Zřizovatelem obou je Městská část Praha 19. Mateřská škola Letců spolupracuje také s Kulturním a rodinným centrem „CoByDup“, které zajišťuje v prostorách MŠ besedy a semináře pro rodiče a děti. Školka se rovněž věnuje ekologii. V průběhu roku se pořádají akce na sběr hliníku nebo papíru, čímž se děti učí péči o své okolí. Mateřská škola vlastní certifikát s názvem „Zelená škola“.

V obvodu Prahy 19 působí také tři soukromé mateřské školy. MŠ Sluníčkov je česko-anglická školka pro děti od 20 měsíců do 5 let, jež nabízí nadstandardní předškolní vzdělání, které respektuje přístup a prvky Montessori pedagogiky. Sluníčkov sídlí v areálu v těsné blízkosti lesoparku a disponuje malým soukromým hřištěm. Soukromá školka Činelky má rozšířenou výukou výtvarné a hudební výchovy a nabízí nadstandardní péči o děti již od 15 měsíců věku. Rodinný klub Mašinka, který byl nově otevřen v únoru 2015, nabízí celodenní program pro děti od 15 měsíců. Je umístěn v areálu kbelského kostela sv. Alžběty Duryňské. Jeho předností je prostorná herna a vlastní zahrada. Ve Kbelích působí i Kulturní a rodinné centrum CoByDup, jež pořádá pro děti jazykové, hudební, výtvarné a sportovní kurzy. Pořádá i opakované a jednorázové akce pro veřejnost, poskytuje poradenství pro těhotné a čerstvé maminky, má k dispozici hernu pro děti.

Vysoká škola Palestra ve Kbelích

Akademie tělesné výchovy a sportu Palestra – Vyšší odborná škola, spol. s. r. o., je soukromou školou, která má své sídlo v Praze 9 – Kbelích ve Slovačíkově ulici č. 400. Inspirací pro pojmenování vzdělávací instituce byl název pocházející z antického Řecka. Palaistra (Palestra), stejně jako gymnasion (gymnázium) byla sportovní a vzdělávací zařízení, která hrála významnou úlohu v celoživotním vzdělávání řeckých občanů. Mladí lidé se tam učili umění, filozofii i hudbě a současně cvičili svá těla ve snaze dosáhnout kalokagathie – řeckého ideálu harmonie těla a ducha.

Historie současného vzdělávacího zařízení s názvem Palestra začíná v roce 1990, kdy vzniklo vzdělávací středisko, které získalo akreditaci MŠMT ČR pro pořádání rekvalifikačních kurzů v oborech sportovní masér, cvičitel zdravotní tělesné výchovy, plavání a lyžování a instruktor fitcentra a obsluhovatel sauny a jiné. Palestra v tuto dobu vyučovala v pronajatých prostorách v Praze (Vinohrady, Braník, Bohnice) i mimo Prahu (Vlašim, Kladno). Další zajímavou aktivitou byla výuka v Bánské Bystrici na Slovensku, kde Palestra pořádala kurzy sportovní masáže a péče o pleť a úpravy pleti.

Na základě získaných zkušeností a zvyšujícího se zájmu o studium v této oblasti byl v roce 1992 akreditován projekt jednoletého pomaturitního kvalifikačního studia obor sportovní manager-vychovatel. Po roce byl akreditován jako dvouleté pomaturitní studium.

Od roku 1996 byla škola na základě akreditace MŠMT ČR zařazena do sítě škol jako Vyšší odborná škola. Se studijním oborem Manager sportu se v tu dobu stala jedinou VOŠ v Česku s tělovýchovným zaměřením. Později byl akreditován studijní obor Pedagogika volného času.

V současné době je možné v Palestře studovat dva obory: Manažer sportu a Pedagogika volného času, a to formou tříletého denního a také čtyřletého dálkového studia. Dálkové studium je určeno především zájemcům z praxe, kteří si chtějí zvyšovat kvalifikaci nebo vrcholovým sportovcům, kteří z důvodu tréninkového zatížení nemnohou navštěvovat řádné denní studium. Studium končí absolutoriem a absolventi školy získávají titul DiS – diplomovaný specialista.

Ve studijním oboru Manager sportu se připravují kvalifikovaní odborníci pro širokou oblast tělovýchovy a sportu. Po ukončení školy jsou absolventi tohoto oboru schopni řídit sportovní a tělovýchovné organizace ve státním, komunálním a také v soukromém sektoru, organizovat a vést tělovýchovné a sportovní činnosti klientů všech věkových skupin a výkonnostní úrovně.

Studenti v oboru Pedagogika volného času jsou připravováni pro širokou oblast volného času na úrovni animátorské, realizační, výkonné a řídící, organizátorské a administrativní.

Současně tato škola realizuje i pestré spektrum odborných kurzů a seminářů zaměřených na obory tělesné výchovy a sportu, regeneraci a rekondici a zdravý životní styl. Jsou to odbornosti jako sportovní masér, instruktor fitcentra, průvodcovská činnost tělovýchovná a sportovní, cvičitel lyžování, cvičitel plavání, cvičitel zdravotní tělovýchovy, obsluhovatel sauny, pedikúra-manikúra, kosmetické služby, provozovatel bazénů a koupališť, provozovatel tělovýchovných a sportovních zařízení a mnohé další.

Od roku 1992 prošlo úspěšně těmito kurzy asi tři tisíce posluchačů, kteří díky Palestře měli možnost zvýšit a rozšířit svou kvalifikaci nebo získat díky rekvalifikaci nové pracovní uplatnění.

Logickým završením snahy o budování vzdělávacích institucí v oblasti tělesné výchovy a sportu byla akreditace vysokoškolského bakalářského studijního programu Tělesná výchova a sport se studijními obory Sportovní a kondiční specialista a Sportovní a volnočasový pedagog. Výuka na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra začala 4. října 2004 v Hostavicích.

Letiště ve Kbelích

Letiště Praha-Kbely je nyní letištěm vojenským, které leží na severovýchodě Prahy, na jihu kbelského katastru a částečně zasahuje i na území Hloubětína a Vysočan. V současnosti je tam umístěna 24. základna vojenského dopravního letectva, pod kterou spadala i letka ministerstva obrany, jež zabezpečuje přepravu ústavních činitelů.

Planina mezi obcemi Kbely, Letňany a okrajem Vysočan byla zvolena jako vhodná k výstavbě letiště v listopadu roku 1918. Původně zamýšlený prostor směrem k Proseku a Letňanům byl ministerstvem národní obrany změněn za druhou stranu od silnice (dnes Mladoboleslavská), protože se zde nacházelo jeteliště bez mezí (v majetku hraběte Černína), okamžitě schopné leteckého provozu, kdežto původní pozemky byly majetkem více rolníků. Tím se letiště dostalo do kbelského katastru.

Kbelská kronika o tom píše: „Krátce po převratu přišli do obce vojáci, ubytovali se v cihelně čp. 92 (hraběcí, pak Průchova kruhová cihelna) a postavili na pravé straně směrem k Vysočanům stan pro dvě letadla. Byla to obyčejná rakouská bitevní letadla typu Brandenburg. První lety byly provázeny velkým zájmem obyvatel. Akrobacie prováděl pilot Lachmann.“

Z kbelského letiště poté, co zde bylo vybudováno několik budov a plátěných hangárů, už v prosinci 1918 vzlétly první letouny. Stalo se tak první plnohodnotným letištěm založeným po 1. světové válce na českém území. Před ním existovalo ještě letiště v Chebu, které bylo založeno za habsburské monarchie a prozatímní letiště na poli nedaleko Strašnic.

Podle kbelské kroniky lze zrekonstruovat historii prvních roků činnosti letiště. V zimě roku 1918 přišla do Kbel italská mise a postavila dva velké hangáry pro třímotorová letadla. Po ní následovala mise francouzská se 40 muži, kteří bydleli v takzvané térovně (firmy na výroku krycí střešní lepenky Lukeš a Hák). Italská letadla přiletěla z Vídně roku 1919. Následovala stavba baráků pro mužstva, hangárů a dílen pro letadla. Roku 1920 byl vybudován první definitivní hangár z železobetonu.

Francouzsko-rumunská letecko-dopravní společnost Societé Franco-Roumanie de Navigation Aérienne přejmenovaná roku 1925 na Compagnie Internationale de la Navigation Aérienne – CIDNA zahájila provoz Praha—Paříž 27. července 1920. Za měsíc se začalo létat mezi Prahou a Varšavou, později do Vídně a Cařihradu. První let s pasažérem na trati Praha—Bratislava se uskutečnil 20. října 1925 dvouplošníkem Aero 14 Brandeburg pilotovaným Karlem Brabencem a jediným cestujícím byl redaktor Lidových novin Václav König.

Letiště se postupně stalo centrem rozvoje československého letectví a bylo jím až do roku 1937, kdy se otevřelo letiště v Praze-Ruzyni. Letiště ve Kbelích v letech 1921 až 1931 pravidelně navštěvoval prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

Prvními obětmi letectví ve Kbelích byl npor. Hanek, pilot Smetana a dva uhořelí Američané, muž a žena. Velký požár vypukl na letišti 4. listopadu 1922. Hašení bylo ztíženo nedostatkem vody, proto byla roku 1923 vybudována artéská studna. V roce 1928 byla na letišti postavena vodárenská věž, která sloužila zároveň jako světelný maják. Ten měl podle tehdejších údajů svítivost milionu svíček. Věž je od roku 2004 chráněna jako kulturní památka. (O majáku referuje samostatný text na str. …)

V roce 1929 se na kbelském letišti usídlil 6. bombardovací pluk. Roku 1933 se tam uskutečnil první velký armádní letecký den, při němž se poprvé v Československu předvedli skupinoví letečtí akrobaté. Dalšího leteckého dne v roce 1936 se zúčastnilo na dvě stě letadel a zhlédlo jej více než čtvrt milionu diváků.

Koncem třicátých let se letiště i s letci připravovalo na okupaci. Na jejím začátku bylo kbelské letiště mezi prvními obsazenými objekty v Čechách. Letadla padla do německých rukou a letci se ubírali do zahraničí, kde se mnozí zúčastnili odboje. Nacisté letiště přeměnili na dílny a na dopravní letiště, ale koncem války bylo jen v rukou Luftwaffe.

Koncem války podnikalo na Kbely nálety americké letectvo, konkrétně 15th Air Force USAAF. Největší proběhl 25. března 1945. Po osvobození se do Kbel vraceli českoslovenští letci, kteří bojovali v SSSR (například František Fajtl) a ve Velké Británii. Následnou rekonstrukcí se kbelské letiště stalo vojenským dopravním letištěm.

Od července 1994 bylo letiště Praha–Kbely sídlem 6. základny dopravního letectva. Při letišti fungují ještě Vojenský technický ústav letectva a protivzdušné obrany (od roku 1922) a Letecké muzeum Kbely (1968). K 1. červenci 2003 byla základna přejmenována na 24. základnu dopravního letectva T. G. Masaryka.

Existence vojenského letiště měla vždy značný vliv na život v kbelské obci a pozdější části Prahy. Přítomnost důstojníků a jejich rodin působila zejména na počet a složení obyvatel Kbel. V souvislosti s letištěm vznikly i podniky, které vytvářely pro místní pracovní příležitosti a staly se i patronátními závody zdejších škol, materiálně a finančně podporovaly různé akce a pro místní obyvatele a jejich děti zajišťovaly rekreace a podobně. (Podrobněji o historii létání ve Kbelích informuje text na str. …)

Letecké muzeum Kbely

Letecké muzeum Kbely je největším leteckým muzeem v Česku a patří k nejvýznamnějším muzeím toho druhu v Evropě. Nachází se v areálu historického vojenského letiště Praha-Kbely, které bylo první leteckou základnou vybudovanou po vzniku Československa v roce 1918. Muzeum má ve svých sbírkách 275 letadel, z nichž 85 je vystaveno v šesti krytých halách, 25 v nekrytých expozičních prostorech, 155 je uloženo v depozitářích a 10 letuschopných je provozováno. Celkem má 2251 sbírkových předmětů, které se váží k letectví, kosmonautice, parašutismu a meteorologii. Expozice muzea se vztahuje především k historii československého a českého letectví, zejména vojenského. Řada vystavených letounů patří ke světovým unikátům.

Potřebu zřízení specializovaného leteckého muzea, které by mapovalo a poskytlo přehled o vývoji československého letectví, odhalila v polovině 60. let 20. století diskuse mezi odbornou leteckou veřejností. Dosavadní letecké sbírky soustřeďovalo pouze Národní technické muzeum v Praze a Technické muzeum v Brně. V časopisu Letectví a kosmonautika vyšla roce 1965 řada úvah a výzev, mimo jiné i k záchraně letadel-veteránů, která se tehdy nacházela na různých místech, vesměs ve špatném technickém stavu.

Následně vznikla při Národním technickém muzeu „Letecká historická společnost“, která si dala za cíl systematický sbírat letecké památky, zpracovávat je a renovovat trojrozměrné exponáty. Postupně uzrála myšlenka zřídit leteckou expozici při Vojenském muzeu Vojenského historického ústavu pod vedením tehdy majora Ing. Jaroslava Janečky, který se o uvedenou problematiku již delší dobu intenzivně zajímal. Problém prostoru k soustřeďování sbírek vyřešilo přidělení části hangáru č. 40 na letišti ve Kbelích. Tam je dnes instalována největší část expozice. Právě tam se začaly shromažďovat trojrozměrné exponáty pocházející od vojenského letectva, z různých muzeí a aeroklubů a již v září 1967 byla otevřena první improvizovaná výstava letadel.

K oslavě kulatého výročí vzniku československého státu v roce 1968 měla přispět důstojná letecká výstava, na níž se měly podílet letecké výrobní podniky, ČSA, ČSLA, aerokluby a rovněž vojenské opravárenské závody. Vznikl koordinační výstavní výbor, který měl zároveň uspořádat na letišti ve Kbelích velký letecký den. Mezitím byl již pro výstavu k dispozici celý hangár č. 40. Do úspěšně se rozvíjejícího se projektu však vpadly události po 21. srpnu 1968, kdy republiku obsadila vojska států Varšavské smlouvy. Samo letiště ve Kbelích cizím letectvem obsazeno nebylo, neboť právě v té době probíhaly stavební práce na vzletové a přistávací dráze. Okupační vojska jej však obsadila po zemi a expoziční hangár byl několik dní střežen tanky.

To vše narušilo budování letecké výstavy, byl zcela zrušen letecký den. Přesto však byla výstava slavnostně otevřena 11. října 1968 a zaznamenala obrovský úspěch. Vystavovalo se 62 letadel, z nichž dvě třetiny již patřily do sbírek Vojenského muzea. Uzavření expozice si vynutila 15. prosince 1968 blížící se zima. Od následujícího roku byla výstava však již otevřena jako stálá sezonní expozice Vojenského muzea Vojenského historického ústavu a dala tak základ dnešním rozsáhlým sbírkám Leteckého muzea.

V 70. letech se situace v muzeu uklidnila, přibývaly sbírky, opravovaly se získané exponáty, rostl počet pracovníků. Na konci 70. let byl vypracován odvážný projekt rozšíření Leteckého muzea, který by z něj udělal multifunkční středisko letectví v Československu. Vypracovány byly rozsáhlé studie a plány, které byly schváleny, ale k jejich realizaci nikdy nedošlo. Tento projekt se však projednával až do počátku 80. let. Na jeho základě prosadil plk. Ing. Janečka velkorysou reinstalaci pro rok 1988.

V tomto jubilejním roce nakonec došlo k rozšíření stávajících prostor Leteckého muzea o tři starší hangáry vesměs velké historické hodnoty, ale ve velice špatném stavu. Následně se podařilo opravit hangár č. 18 z 1. světové války a hangár č. 17 z první republiky a umožnit v nich zbudování expozic. Upraveny byly i venkovní prostory pro rozměrnější exponáty. V té době Letecké muzeum vystavovalo kromě letadel také těžkou bojovou techniku a prostředky protivzdušné obrany státu. Nová podoba expozice byla veřejnosti představena 8. září 1988 zároveň s velkým leteckým dnem na letišti ve Kbelích.

V březnu roku 1990 nahradil plk. Jaroslava Janečku, který odešel do důchodu, plk. Vladimír Remek, známý jako první a dosud jediný československý, respektive český kosmonaut. Shodou okolností došlo krátce potom k prudkému nárůstu sbírkových předmětů, hlavně těžké bojové techniky. Tento stav zcela paralyzoval činnost muzea, protože více než pět set kusů techniky z rušených útvarů byla umístěna v prostorách Leteckého muzea. Roku 1992 se ale podařilo získat nové depozitáře v rušeném vojenském výcvikovém prostoru Lešany. Tam se těžká bojová technika pomalu odvážela.

Problémy s chodem muzea vyvrcholily na podzim roku 1994 propuštěním nebo přemístěním většiny z 12 stálých zaměstnanců Leteckého muzea. Dokonce se uvažovalo o stálém uzavření muzea a o nastolení v podstatě depozitního režimu. Nastalou krizi pomohl vyřešit Ing. Janečka, který se dočasně ujal vedení muzea a vypracoval novou koncepci pro další sezony. Letecké muzeum bylo v roce 1995 zcela oproštěno od těžké bojové techniky a většiny protiletadlových prostředků, tyto exponáty byly přesunuty do nového Vojenského technického muzea v Lešanech. Letecké muzeum vzniklé prostory využilo pro prezentaci československého letectví.

V létě 1995 byla dokonce otevřena nová expoziční hala H-220, která byla věnována historii ČSA. Nicméně personální a prostorové problémy přetrvávaly. Přibývalo rozměrných exponátů a ubývalo pracovníků k jejich údržbě.

Zásadní zlom v situaci Leteckého muzea znamenal nástup nového ředitele VHÚ pplk. Aleše Knížka v září 2002. Na všechna muzea VHÚ začala být chápána jako základní kámen smyslu činnosti této instituce, což přineslo i finance do nových projektů muzeí a zvýšil se důraz na kvalitu sbírek a jejich evidenci. Tak mohla být ve Kbelích již v říjnu 2003 otevřena zcela nová expozice v bývalém kinosále H-88. Tento hangár je vůbec jedním z prvních, který byl do Kbel přenesen z Chebu již v roce 1919. V roce 2003 se však nacházel v dezolátním stavu, takže jen nákladná rekonstrukce jej zachránila před demolicí. Nyní lze v tomto historickém hangáru spatřit letouny, které v něm stály již ve dvacátých letech dvacátého století, ve zcela nově pojaté expozici.

Hned na jaře příštího roku byl obdobným způsobem zrekonstruován historický hangár H-18. V něm expozice navazuje na počátky československého letectví a pokračuje v obdobném duchu až po rok 1938. V roce 2009 byl renovován historický hangár H-87, kde je v současné době umístěna expozice 2. světové války.

Expozice Leteckého muzea se z jediného hangáru v roce 1968 rozrostla na stávajících pět hangárů se stálými expozicemi, sál pro příležitostné výstavy a na rozsáhlé venkovní výstavní prostory. V současnosti je v jednotlivých hangárech a na venkovních plochách vystaveno celkem 128 letadel, téměř 50 motorů a desítky dalších částí letadel, jako jsou vrtule, přístrojové vybavení, letecká výzbroj a další komponenty. Kryté expozice jsou doplněny figurínami v dobové výstroji pro létající i pozemní personál, automobily a dalším vybavením nezbytným pro zabezpečení letového provozu.

Další expozice Leteckého muzea je umístěna v nedalekém areálu Staré Aerovky. Stará Aerovka byla druhou nejstarší leteckou továrnou u nás, kterou založil v lednu roku 1919 Vladimír Kabeš. Původně stály hangáry továrny v Bubnech, pak se ze stísněných prostor přestěhovaly do Holešovic. Po požáru v roce 1921 byly některé provozovny dislokovány do různých částí Prahy, i do Kbel. Hangáry stály na kbelském letišti do konce třicátých let. V hangárech probíhala závěrečná kompletace letounů. S blížící se válkou bylo nutné prodloužit vzletovou a přistávací dráhu na letišti, a proto vznikl projekt na přemístění obou hangárů na jižní stranu letňanského letiště. Prvovýrobní montáž letadel skončila v hangárech Staré Aerovky zprovozněním Aero Vodochody v roce 1953.

V současné době je objekt Stará Aerovka součástí Leteckého muzea Kbely. Postupně se v areálu opravují hangáry. Některé z nich jsou unikátní (hangár č. 5 a 6) a jsou v nich umístěna letadla (například historické letadlo Aero 18), ale i auta. V hangáru č. 4 jsou ještě z dob války původní nápisy v němčině. Areál zhlédla i vnučka pana Kabeše, která přiletěla z Ameriky. Od roku 2011 je celý areál Staré Aerovky nemovitou kulturní památkou.

Kbelský maják jako dominanta Kbel

Dominantou Kbel a jejich nejvýznamnější stavbou je maják – věž umístěná v areálu letiště v Mladoboleslavské ulici. Věž je zdaleka viditelná a dostalo se jí i čestného místa ve znaku Kbel. O výjimečnosti této stavby svědčí také, že byla Ministerstvem kultury České republiky zapsána v roce 2004 do seznamu národních kulturních památek.

Autorem projektu věže se stal Ing. arch. Otakar Novotný, který spolu s architektem Josefem Gočárem projektoval stavby v civilní části letiště. Původně se jednalo o víceúčelovou stavbu, neboť sloužila k řízení leteckého provozu i coby vodárenská věž. Ke stavební realizaci projektu byla ve veřejné soutěži, kam se přihlásilo dvanáct firem, vybrána firma Ing. V. Diviš a Ing. J. Blažek z Prahy.

Stavební firma přistoupila k zakázce zodpovědně a nic prý neponechala náhodě. Zajistila si kvalitní stavební materiál a také neobvyklé přístroje, aby mohla odvést co nejlepší dílo. Třeba poměr vody a cementu do speciálního betonu kontrolovala na Ahlersově váze, kterou přivezla pro tento účel až z Francie, na přípravu betonové směsi používala vodu z řeky Jizery, která snad byla svým složením nejvhodnější, pečlivě sledovala zrnitost přidávaného písku a pravidelně kontrolovala jakost betonu.

Věž má celkovou výšku 43 metrů, železobetonovou konstrukci a beton je speciálního složení. Vzhledem k převážně opukovému podloží je stavba založena na metr silné betonové desce, která je umístěna asi čtyři metry pod povrchem na pevné skále. Věž má jedno podlaží podzemní a osm pater nadzemních, přičemž se šestiboký půdorys kónicky zužuje směrem vzhůru a horní část stavby s vodárenskou nádrží má kruhový půdorys.

Z masivního šestibokého podstavce pokračuje stavba šesti pilíři, které jsou v jednotlivých patrech propojeny vodorovnými vyztužovacími prvky. Na pilířích je ve výši 28 metrů instalována vodní nádrž, vyrobená ze speciálního betonu. Její objem činí přibližně tisíc pět set hektolitrů. Do nádrže se voda přečerpávala z podzemních zásobníků a vrtů tak, aby zásoba vody vždy byla dostatečná. Před možností zamrznutí vody nádrž chránilo jednak potrubím s horkým vzduchem a jednak obklady obvodových stěn a izolačním prostorem naplněným křemíkem. Objekt sloužil jako vodárna ještě v polovině sedmdesátých let 20. století a funkce signalizačního světelného majáku v leteckém provozu je zachována do současnosti.

Na obvodové stěně vodní nádrže jsou čtyři reliéfní emblémy podle návrhů akademického sochaře Jana Laudy. Motivem sochařské výzdoby je letectví a letecká doprava. Mezi sloupy je prostor o velikosti asi 20 metrů čtverečných, který je opatřen několik milimetrů silným sklem. Tudy vede železné schodiště s dřevěnými stupni a ocelovým zábradlím a výtah spojující šest pater věže a končící na ochozu nad nádrží ve výšce přibližně čtyřiatřiceti metrů. Na horní plošině majáku, která je asi čtyřicet metrů nad zemí, byl v době jeho vzniku umístěn silný reflektor na otáčivém rameni, jehož svítivost se uváděla v počtu dvou milionů kusů svíček. Dnes je maják stále využíván při řízení leteckého provozu, ale přístup k reflektoru je umožněn je po kovovém žebříku vedoucího k poklopu v lucerně věže.

V suterénu stavby jsou technické aparatury, tedy vodní čerpadla, topení, agregát na výrobu elektřiny a další zařízení. Ze střechy vede potrubní dešťový svod, který současně vykonává funkci bleskosvodu. Celá stavba je omítnuta. Patky pilířů v přízemí jsou z umělého kamene a omítka těchto patek je kamenicky opracována pemrlováním. Výtah uvnitř věže však již není funkční a obsluhu majáku je proto možné provádět pouze pěšky po schodišti.

Kbelská dominanta – maják má dnes své pevné místo mezi kulturními památkami a stala se hlavním symbolem Kbel.

Železnice ve Kbelích

Poprvé v historii projel vlak obcí Kbely v roce 1872 na trati Praha–Všetaty. Provozovala ji společnost Turnovsko-kralupsko-pražská. Její název tak zároveň označoval, kam mířily tratě, jež budovala. Roku 1882 ukončila společnost právní existenci fúzí s Českou severní dráhou, která převzala také její tratě. Česká severní dráha byla v roce 1908 zestátněna.

Ve Kbelích však neměly vlaky zastávku, neboť o ni radní na konci 19. století nestáli. Teprve od roku 1923 o zastávku začala kbelská obec usilovat, přesto však museli lidé ještě devět let chodit na vlak do Satalic. Zastávku ve Kbelích se podařilo zřídit až roku 1932. Ta byla v místech po pravé straně vedle přejezdu do Vinoře a zároveň i po pravé straně kolejiště směrem na Satalice. Byla pouze osvětlena, ale nestál tam žádný přístřešek.

Tento údaj vychází ze zápisů v kronice a ze vzpomínek pamětníků, kdežto v knize Turnovsko–kralupsko-pražská dráha od Zdeňka Šindlera se chybně uvádí, že čekárna byla u strážního domku u přejezdu, který se měl nacházet po levé straně směrem na Vinoř. Tam ve skutečnosti nikdy nestál a bylo by i nelogické, aby lidi chodili přes silnici na vlak.

Teprve v roce 1943 se na zastávce zbudoval přístřešek, ale nevydržel tam dlouho. Dráhy v roce 1943 zřídily na této trati ve Kbelích krátké výhybkoviště kolejí – druhou kolej. Bylo to v místech od dnešní zastávky směrem na Satalice a končilo asi v místech nad dnešním viaduktem v Centrálním parku. Dráhy požadovaly větší čekárnu se zastávkou vlaku u nové dvoukolejky.

Malý přístřešek se zboural a vystavena byla nová nádražní budova. Její otevření připadlo na 20. prosince 1943, tedy na den, kdy se přihodilo ve Kbelích vlakové neštěstí. Jeho příčinou bylo nedorozumění na výhybkárně, ten den rovněž nově otevřené.

Uvádí se, že neštěstí zavinil Antonín Pospíšil ze železniční stanice Kbely. Při nehodě se srazily dva vlaky v místech z pravé strany přejezdu na Satalice. Vlaky převážely dělníky do blízkých továren. Na místě zahynulo 23 lidí, 110 bylo zraněno, z nichž 19 zemřelo v nemocnicích. Mezi lidmi se rozšířilo, že neštěstí bylo božím trestem za to, že se při stavbě nádraží zbourala kaplička číslo 21 ze Svaté cesty.

Druhá kolej se u nádraží v Kbelích zbudovala a používala hlavně jako překladiště pro auta, která Němci opravovali v Lidovém domě ve Kbelích. Na konci druhé koleje směrem na Satalice stál semafor a strážní domek, kde pracovník dráhy ručně přehazoval výhybky. Dvoukolejka byla zrušena v roce 1967. Také závory se stahovaly ručně, než došlo k automatizaci výhybky i závor.

Z kbelského nádraží nikdy nevedla žádná vlečka, přestože se s ní v roce 1896 počítalo. Vedla by do cukrovaru ve Vinoři. Z nedostatku financí se projekt nerealizoval a cukrovar ve Vinoři byl zrušen v roce 1953.  Továrny Avia a Letov (zbudované po roce 1920) měly vlečky z nádraží Čakovice. Továrna Pal nikdy žádnou vlečku neměla. Ze Satalic vedla krátká vlečka, která sloužila pro překlad cisteren s palivem, jež se překládaly na automobily a vozily na letiště ve Kbelích. Vlečka byla zbudována v roce 1938 a zrušena v roce 1987. Do kdy sloužila pro potřeby letiště, se zatím nepodařilo zjistit.

Lidový dům

Kbelský Lidový dům se nachází v Toužimské ulici. Byl postaven v roce 1928. Do té doby nebyl ve Kbelích žádný kulturní stánek. Lidé se scházeli po hostincích se sály, například U Karbusů nebo U Halíků, nakonec se kbelská kultura usadila v hostinci U Morsteinů za dráhou. Tam se hrálo divadlo, cvičilo a pořádaly se taneční zábavy. V roce 1926 se začalo uvažovat o výstavbě Lidového domu. Nejprve bylo ustaveno družstvo. Po velkých potížích se obci podařilo zakoupit pozemek, sehnat finanční úvěr u záložny na Florenci v Praze a zajistit stavební firmu stavitele Hradce ze sousední Vinoře. Veškeré zemní práce byly provedeny svépomocí a členové družstva pomáhali i při stavbě. Kolaudace se uskutečnila 9. května 1928 a do užívání byl Lidový dům předán 3. června 1928.

Vznikla zde restaurace a v sále působil kulturní a divadelní kroužek a cvičili členové Federace dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ). Roku 1938, před blížící se válkou, návštěvnost na kulturních akcích klesala a příjmy z nich se snižovaly, takže nakonec nestačily ani na zaplacení úroků z půjčky. Družstvo Lidového domu se dostalo do finančních potíží, zejména když záložna na Florenci vypověděla úvěr a žádala jeho okamžité zaplacení.

V době okupace byl Lidový dům zabrán Němci a v sále byla zřízena opravna německých automobilů. Po osvobození se uspořádala dobrovolná sbírka k získání finančních prostředků na opravu rozbité podlahy. Byly nově položeny parkety, opraveno jeviště, a ještě v roce 1945 opět sloužil Lidový dům veřejnosti.

V roce 1945 byl také ustanoven správce Lidového domu. Roku 1948 byl dům jako Kulturní beseda konfiskován a následně předán místnímu národnímu výboru. V roce 1954 byla Kulturní beseda přejmenována na Osvětovou besedu. V jejím čele byl dlouholetý pracovník Lidového domu Josef Vágner, který organizoval kulturní činnost, byl šéfem symfonického orchestru a zastával funkci hospodáře.

Rozsáhlá rekonstrukce Lidového domu začala roku 1973 a trvala pět let. Opravy se týkaly elektroinstalace, hygienického zařízení, ústředního topení, kanalizace, přistavěla se tělocvična. Po tu dobu nebyla přerušena výuka kurzů, které navštěvovalo skoro 860 zájemců. Jednalo se například o kurzy jazykové, hraní na různé hudební nástroje, cvičení, kreslení, baletu a taneční. Nepřerušila se ani činnost kbelského symfonického orchestru a komorního kvarteta, ani chod restaurace. Znovuotevření se uskutečnilo 28. února 1978. V kulturním programu vystoupil mimo jiné i národní umělec Eduard Haken, který prohlásil, že je v sále výborná akustika.

Interiér Lidového domu byl tehdy vyzdoben různými uměleckými díly. V prostorách původní hospody byla zřízena takzvaná slavnostní schůzovní místnost místních komunistů, vybavena stylovým nábytkem a vyzdobena obrazy Lenina, Gottwalda, Zápotockého a obrazem „V důlní třídírně“. Všechny tyto obrazy byly dílem akademického malíře Vincence Živného.

V roce 1982 se dokončila přístavba z Bakovské ulice a otevřen byl nový bar. V Lidovém domě v té době vystupovala řada známých umělců. Hrály se pohádky pro děti, pořádaly zábavy, vystoupení dětí ze škol, různé organizace tady pořádaly plesy a konaly se schůze a zasedání.

Po roce 1989 se sice o budovu přihlásili potomci bývalých majitelů, ale původní rozhodnutí o jejím vyvlastnění bylo potvrzeno. V roce 1991 byla místo „Rudého salonku“ opět otevřena původní restaurace. Od roku 2000 byl Lidový dům zcela majetkově vypořádán a je vlastnictvím MČ Praha 19.

Začalo se s další rekonstrukcí budovy, opravil se suterén, kde vznikly klubové místnosti, restaurace se rozšířila o vinárnu, opravila se tělocvična, zateplila fasáda a opravila střešní krytina. Z bývalé schůzovní místnosti byla navržena svatební síň, která od roku 2002 slouží nejen pro oddávání, ale také pro vítání nových kbelských občánků. Rozsáhlé změny nastaly také v interiéru zasedání. Lidový dům je jednou z výrazných dominant Městské části Praha 19 a patří mezi největší kulturní stánky v širokém okolí.

Obecní knihovna ve Kbelích

Knihovna ve Kbelích má poměrně dlouhou historii. Slavnostně byla otevřena 26. října 1920. Před tímto datem bylo ve Kbelích jen několik malých knihoven patřících různým spolkům. Svoji knihovnu měl například Sokol, Dělnická Tělocvičná Jednota, Dělnická vzdělávací jednota a Odborová budovy. Sál se změnil k nepoznání. Přibyla galerie a kulečníková herna a v roce 2008 renovace ozvučení.

A opět se zde konají plesy, koncerty, pořádají různé kurzy, společenské akce, vystoupení dětí ze škol a různá

organizace tesařů, ale odtud se knihy půjčovaly jen vlastním členům spolků.

V roce 1919 byl vydán zákon o veřejných knihovnách a hned vzápětí se ve Kbelích ustavila knihovní rada, jejímž předsedou byl řídící učitel Karel Kaše. V následujícím roce uspořádala rada sbírku knih po obci, která však vynesla pouhou desítku svazků. To bylo na zahájení výpůjční služby málo. Učitelský sbor zdejší školy se proto rozhodl, že situaci pomůže. Uspořádal ve Kbelích koncert a kabaretní večer pěveckého sboru Typografia a z výnosu 1500 korun věnoval třetinu peněz knihovní radě na zakoupení dalších knih.

Další finanční prostředky, asi osm set korun, věnoval místní pěvecký kroužek a tím získal právo být členem knihovní rady s hlasem poradním. Následovaly ještě dary od okresní správní komise (400 Kčs), od Střelecké jednoty „Sup“ a Dělnické tělocvičné jednoty (100 Kč) a po padesáti korunách od Odborové organizace kovopracovníků, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, Dobročinného spolku Havlíček, Československé strany socialistické a místní organizace sociálně-demokratických zemědělců. Přispěla také sama obec, a to částkou 1700 korun. To už byly peníze, za něž se mohl nakoupit knihovní fond.

Knihovníkem se stal učitel Augustin Korejs, který se ve prospěch knihovny zřekl své odměny za práci v knihovně, která činila ročně 200 korun. Protože v obci nebyly vhodné místnosti, opět pomohla škola a zapůjčila obci místnost ve své budově. Tak mohla být 26. října 1920 otevřena knihovna pro všechny obyvatele obce.

V této době spadala obec Kbely do okresu Karlín, a proto od Okresní správní komise v Karlíně obdržela další finanční prostředky ve výši 600 korun za každý rok provozu zařízení. Dokonce tehdy panoval zvyk, že místní organizace vždy při úmrtí některého svého člena místo věnce darovaly knihovně peníze na nějakou publikaci jako památku na zesnulého.

V roce 1923 se stal knihovníkem učitel Karel Kupka, po něm Josef Müller a pak se kbelští knihovníci střídali v relativně krátkých časových úsecích. Knihovna se často stěhovala, a také knihovníci se měnili. Prostory, ve kterých pracovali, byly mnohdy velmi stísněné a nevyhovující a ani s vybavením na tom nebyla knihovna dobře.

V roce 1932 měla knihovna 1318 knih. Roku 1937 byla obecní knihovna oceněna na 60 tisíc korun. V roce 1938 se přestěhovala ze staré obecné školy do obecního domku čp. 43 (na jehož místě stojí dnes nová budova Úřadu MČ Praha 19). Od 1. ledna 1945 byla upravena odměna obecnímu knihovníku Josefu Müllerovi na 900 Kč měsíčně. Koncem roku 1947 měla knihovna 4652 knih, knihovnu navštívilo 5922 osob. Od roku 1946 do roku 1948 byla obecní knihovna přestěhována do sálu Hostince u Trantů, kde knihy trpěly vlhkem.

Když v září 1948 byly uvolněny staré prostory obecní úřadovny ve dvoře č. 5, dostalo se knihovně důstojnějšího místa v těchto místnostech. Nejvíce čtenářů bylo z řad dělnictva. Knihovna se vydržovala obecní dotací asi 10 tisíc korun ročně a dary. V roce 1949 měla knihovna 5438 svazků, zapsáno bylo 380 čtenářů. Knihovníkem byl pan Borovička.

Dalším místem, kam byla knihovna přestěhována, byly prostory v domě U Sládků v dnešní Mladoboleslavské ulici. Dlouholetou knihovnicí v 60. a 70. letech byla Marie Krejčíková, která v knihovně pořádala pro děti zajímavé besedy se spisovateli a estrády. Několik let vykonával funkci knihovníka pan Votava, který byl i kronikářem Kbel a knihovnicí byla i Milada Váchová. Knihovna měla v té době 9353 svazků.

Počínaje 2. únorem 2005 se datuje již novodobá historie kbelské knihovny, která od této chvíle našla skutečně důstojné umístění v přízemí nově rekonstruované budovy radnice MČ Praha 19. Knihovnicí se stala Iveta Novotná. Za 1,2 milionu korun se vybudovala výpůjční místnost, čítárna, zakoupeno bylo i počítačové vybavení s možností připojení na internet a děti získaly dětský koutek s videotechnikou.

V knihovně pracují dvě oddělení, pro děti a pro dospělé a knihovní fond obnáší kolem dvanácti tisíc svazků. V evidenci kbelské knihovny je přibližně 250 čtenářů a z nich více než čtvrtina jsou děti do 14 let věku. Práce knihovny se však neredukuje pouze na knihovnické služby, ale v jejich moderních prostorách se pořádají také besedy, přednášky a další vzdělávací akce.

Moderní radnice ve Kbelích

Úřad městské části Praha 19, tedy lidově kbelská radnice, sídlí v Semilské ulici v centrální části Kbel v nepřehlédnutelné moderní budově. Těžko se dá dnes věřit, že na tomto místě stávala kdysi obecní pastouška a šatlava. Roku 1949 tam byl postaven první objekt radnice. Nákladem přesahujícím jeden a čtvrt milionu korun vznikl na svou dobu moderní a slušně vybavený obecní úřad.

Požadavky na výkon státní správy a samosprávy se s léty zvyšovaly, zařízení úřadu přestalo stačit, stejně jako kapacita stávající radnice pro přibývající úředníky. Kbely problém řešily detašovanými pracovišti, i když představitelé obce dobře věděli, že pro občany to znamená úřad navštívit několikrát s jednou záležitostí.

Již v roce 1998, v době, kdy bylo zřejmé, že reforma veřejné správy přinese nové povinnosti a tím také nové odbory, padlo rozhodnutí, že nová budova vznikne přístavbou ke staré a následně sjednocením a spojením obou objektů.

V roce 2001 požádala Městská část Praha 19 hlavní město Prahu o finanční dotaci na přístavbu radnice, kam bylo třeba umístit nová pracoviště především pro výkon nových činností pro městské části Vinoř a Satalice a tehdy ještě i Čakovice. Hlavní město Praha přidělilo v květnu 2001 dotaci ve výši 32,5 milionů korun na přestavbu jako takovou a ještě dalších 2,9 milionů korun na vybavení nových prostorů.

Bylo vypsáno výběrové řízení na dodavatele stavby a také požádáno o povolení stavby. Obec potřebovala novou radnici vybudovat v co možná nejkratším termínu. Ale došlo ke zdržení, které stavbu protáhlo o dva roky. Účastnící územního řízení totiž podali několik odvolání a než se všechno vyřešilo, stavba stála a občanům dál sloužila dislokovaná pracoviště.

První etapa přestavby byla proto dokončena až na podzim roku 2003 a některé odbory se mohly nastěhovat do nových prostor. Jednalo se o vstupní a komunikační část a pravé křídlo ve tvaru písmene „L“, ze kterého nejvíce upoutá půlkruhový rizalit nad vchodem do budovy, v němž je umístěna zasedací místnost.

Probíhala však stále druhá etapa, která měla za úkol zrekonstruovat objekt bývalého úřadu a potom sjednotit a propojit obě budovy v jeden funkční celek. Vše bylo dokončeno v prvním čtvrtletí roku 2004 a od těch dob ve Kbelích pracuje nová a moderní radnice, do které by nikdo neřekl, že tu nejprve bývala pastouška a potom úřad ze čtyřicátých let 20. století.

Kbelský Centrální park

Centrální park byl ve Kbelích vybudován na místě bývalé zahrádkářské kolonie a slavnostně jej otevřeli 24. října 2009. Park vznikl jako zcela nový prvek zpříjemňující život ve Kbelích. Na něj navazuje přírodní lesopark, obě lokality odděluje železniční trať a spojuje podchod pod tratí s přilehlými cestičkami napojenými na stávající cesty lesoparku a ulici Semčickou.

Centrální park Kbely dovršil revitalizaci území bývalých zahrádek mezi Železnobrodskou, Žacléřskou, Martinickou a Semčickou ulicí. Má výměru přibližně 3,5 hektaru, jeho osu tvoří Vinořský potok, který vytéká z horního rybníčku a na území parku protéká dalším jezírkem. V parku se nachází amfiteátr s venkovním posezením, tábornické místo, oddechové kouty pro různé generace, dětské hřiště, lavičky, cestičky i cyklostezka navazující na místní cyklotrasy, později přibyl i multifunkční srub. Samozřejmostí je další parkový mobiliář včetně pouličního osvětlení.

Centrální park doplnil existující rozsáhlý parkový komplex prostupující celou městskou částí, je napojen na síť cyklotras Kbelský okruh a na cyklotrasy Středočeského kraje. Současně se stal přirozeným prodloužením biokoridoru Vinoř–Kbely. Vybudování Centrálního parku zkvalitnilo životní prostředí ve Kbelích a současně tam vzniklo centrum odpočinku a společenského života, kde se slaví všechny hlavní lidové tradice a pořádají zábavy a veselice. Centrální park je zároveň i příspěvkem k zajímavému urbanistickému řešení zeleně této městské části.

Multifunkční srub v Centrálním parku Kbely

Centrální park ve Kbelích otevřený v roce 2009 byl doplněn multifunkčním srubem, který vznikl v letech 2013 až 2014. Svým vzhledem srub připomíná Gočárovy domy, které stávaly na kbelském letišti a je umístěný na konci parku pod náspem trati. Poprvé si mohli občané srub prohlédnout 30. dubna 2014.

Důvod pro vznik srubu byl velmi prozaický – potřeba pevných WC v parku jednak pro běžný provoz a jednak pro akce pořádané v Centrálním parku. Nakonec byla tato stavba pojatá daleko velkoryseji jako multifunkční dřevěná dvoupodlažní budova. V přízemí se kromě veřejných WC (i pro invalidy) nachází restaurace se zastřešenou terasou a také skladovací prostory. Celé první patro srubu využívá místní oddíl Skautů S. S. V. Klubovna je zařízena v indiánském stylu a jsou v ní prostory jak pro „pěší“, tak vodní skauty. Před srubem je venkovní posezení s občerstvením a poblíž srubu jsou umístěny také herní prvky pro děti.

Objekt byl vybudován jako dřevostavba, protože v Centrálním parku se již dřevěné prvky vyskytovaly (mosty a kiosek), a zároveň je svým stylem vzpomínkou na Gočárovy domky, postavené v roce 1923 na kbelském letišti.

Gočárovy domy z kbelského letiště

Dílem věhlasného architekta Josefa Gočára, stavitele českého kubismu, funkcionalismu a také konstruktivismu, bylo původně pět dřevěných domků – dřevěnic, které vznikly v letech 1920 až 1921 jako soubor provizorních staveb pro kbelské letiště, kde také dlouhé roky stály. Dnes už existují poslední dva z těchto domů. Jsou umístěny v pražské zoologické zahradě a patří mezi kulturní památky coby doklady unikátní architektury českého národního dekorativismu (české art deco), respektive rondo-kubismu.

Gočárovy domy měly však podlehnout času, když přestaly sloužit svému účelu. V 60. letech 20. století neunikl žádný demontáži, ale dva z nich se podařilo zachránit a přestěhovat právě do pražské zoologické zahrady. Tam byly v roce 1978 opět postaveny, i když v poněkud pozměněné podobě. Jeden se začal využívat jako zázemí pro práci s dětmi a později jako ubytovací zařízení pro návštěvy, druhý plnil funkci služebního bytu.

Původních pět domů, a to úřední budovu s pobočkou československého celního úřadu, hostinec, domek pro sluhu, garáž, skladiště pohonných hmot, postavil jejich tvůrce ve zcela výjimečném stylu národního kubismu. Typické kubistické prvky uplatněné v tvarosloví těchto staveb získaly však dekorativnější charakter než obvykle, neboť se Gočár inspiroval lidovou architekturou (jaká se objevuje třeba u jihočeských barokních statků). Zvláštností domků byla jejich veselá barevnost, když architekt užil barev české trikolóry, jelikož vznikaly dva roky po vyhlášení Československé republiky.

Dva zachráněné domy, původní hostinec a domek pro sluhu, postihla v ZOO Praha roku 2002 ničivá povodeň a velmi vážně je poškodila, takže už se nedaly dále využívat. Poničené objekty se provizorně zakonzervovaly a čekaly na rekonstrukci. V roce 2005 projevila zájem o Gočárovy domy městská část Praha 19, která iniciovala jednání o přemístění těchto staveb zpět do areálu kbelského letiště. Dohodu s Ministerstvem obrany ČR, vlastníkem letiště, se však nepodařilo uzavřít, a tak chátrající domky zůstaly v ZOO Praha. V roce 2007 zařadilo vedení zoologické zahrady Gočárovy domy ke svým prioritám s tím, že zůstanou tam, ale budou přemístěny mimo záplavové území v severní části areálu. Nakonec se poštěstilo získat i prostředky na celkovou rekonstrukci, která začala v dubnu 2010.

Rekonstrukce probíhala za přísného dohledu odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy a místně příslušného pracoviště Národního památkového ústavu. Exteriérem se oba domky vrátily k původnímu návrhu architekta Gočára i s řešením fasády v barvách trikolory. Podle původního projektu jsou ztvárněny také interiéry, včetně nábytku, kopie kachlových kamen či stylových lustrů.

Do užívání návštěvníkům ZOO byly oba zrekonstruované Gočárovy domy předány se zahájením hlavní návštěvnické sezony 2011. V jednom je nyní restaurace, jak tomu bylo i původně na letišti, a ve druhém prodejní galerie a prostory pro činnost zoologických kroužků.

A tak dva Gočárovy domy původně z kbelského letiště, zapsané už 23. října 1974 do seznamu kulturních památek, nakonec „přežily veškeré úklady lidí i živlů“ a zůstaly zachovány pro nás a snad také budoucí jako artefakty a doklady originální české architektury. Znamenají spojnici mezi Kbelami a největší osobností české architektury 20. století, za kterou byl Josef Gočár roku 2000 v anketě zvolen.

Kdo byl architekt Josef Gočár

Architekt Josef Gočár, stavitel dřevěných domků na kbelském letišti, z nichž přežily dva a nyní jsou coby kulturní památky umístěny v ZOO Praha, se narodil 13. března 1880 v Semíně u Přelouče. Vystudoval architekturu u Jana Kotěry a pak se stal jeho nejbližším spolupracovníkem. Účastnil se aktivně spolkového uměleckého života pražských architektů a výtvarných umělců a stal se také profesorem architektury na Akademii výtvarných umění a později jejím rektorem.

Gočárova projektová činnost byla velice rozsáhlá, získal řadu ocenění a uznání. Stál i u zrodu kubismu v architektuře, který je jediným stylem, co daly české země světu. Jeho slavná kubistická kavárna Orient je světovým unikátem. Nachází se v doměU Černé Matky Boží v pražské Celetné ulicia je vzácným příkladem kubistického interiéru. Jejímu prostoru dominují ohromné mosazné lustry a černý kubistický bar. Jeho obchodní dům U Černé Matky Boží z roku 1911 má revoluční železobetonovou konstrukci a výraznou fasádu. Přes svoji modernost však překvapivě splýval s okolní historickou zástavbou a na jeho nároží dokonce umístili barokní mariánskou sochu, takzvanou Černou Matku boží. Později se Gočár přiklonil kfunkcionalismu a konstruktivismu. K jeho dílům patří napříkladpalác Fénix na pražském Václavském náměstí a perloufunkcionalismu je jehokostel sv. Václava ve Vršovicích.

Vedle pražských děl je zásadní a velmi ceněný Gočárův podíl na urbanistických koncepcích zejména Hradce Králové. Sgrafitové domy, které začal realizovat v kubistickém období od roku 1905, jsou prvními projekty v tomto městě. K větším projektům patří schodiště u kostela Panny Marie z armovaného betonu, které spojuje náměstí s obvodní komunikací pod hradbami.

Od počátku 20. let Gočár v Hradci Králové zpracovával územní plán města, vytvářel regulační plán nábřeží, výstavbu v Labské kotlině, školní bloky (Gymnázium J. K. Tyla), střed města (dnešní Ulrichovo náměstí). Plány výstavby zahrnovaly i systém vnějšího dopravního okruhu s radiálami směřujícími do centra města, mezi nimiž se střídají obytné čtvrti s plochami zeleně. S výstavbou v Hradci Králové pokračoval Gočár i na konci 20. let v období konstruktivismu.

Josef Gočár, stavitel českého kubismu, funkcionalismu a také konstruktivismu, z něhož chtěl mít jeho otec zlatníka, zemřel 10. září 1945 v Jičíně.

Kbelský pivovar

Pivovar stával ve Kbelích nad rybníkem, kterým je nyní součástí Centrálního parku. Pivovar nechal postavit pravděpodobně hrabě Prokop Vojtěch Černín v roce 1758. Hrabě Theobald z Czerninů jej provozoval do roku 1909. Poté vlastnil pivovar jeho syn Ottokar až do roku 1922. Do roku 1918 nesl pivovar název „Ottokar hrabě z Czernínů v Kbelích“. Po vzniku Československa byl přejmenován na „Pivovar Ottokara Czernina v Kbelích“.

Rekordní výstav činil za Černínů 11 800 hektolitrů piva. Černínové provozovali pivovar do roku 1923 a posledním jejich sládkem byl Josef Barborka. Ve Kbelích se stáčelo do zelených lahví, zatímco v jiných pivovarech do hnědých.

Od roku 1923, kdy se novým majitelem pivovaru stalo Sociálně demokratické družstvo bednářské, nesl název Družstevní pivovar Kbely u Prahy. V té době dosáhl roční produkce téměř 18 tisíc hektolitrů piva. Od roku 1929 vlastnilo pivovar U.S.P.O. stavební a pivovarské družstvo v Praze. Krátce potom bylo však vaření piva v pivovaru ukončeno.

V roce 1930 se v najatém prostoru v pivovaře zřídila učebna a školní kuchyně obecné školy.Roku 1931 bylo v provozovně bývalého pivovaru povoleno Ferdinandu Mazurovi zřídit stáčírnu piva. Do lahví se tam stáčelo Klášterecké pivo. Přesné datum ukončení činnosti stáčírny není známo. K obnovení vaření piva ani stáčírny v objektu kbelského pivovaru již nikdy nedošlo.

V roce 1932 měla být zřízena v prostorách pivovaru kovotlačitelská dílna. V roce 1933 dostaly dvě ženy povolení zřídit v sušárně družstevního pivovaruveřejné parní a vanové lázně. Jestli ale byly lázně v bývalém pivovaře opravdu zřízeny, o tom nejsou informace. Kbelská obec koupila pozemek, stavební parcelu s pivovarem a strojovnou v únoru roku 1941. V roce 1942 se tam provozovalo skladiště a rovněž strojní truhlářství. V roce 1943byla budova pivovaru čp. 5 přestavěna na byty a v roce 1944 sloužily pivovarské sklepy jako protiletecký kryt.

Ve dvoře pivovaru byla i obecní úřadovna až do roku 1947, kdy byla otevřena nová budova tehdejšího národního výboru, dnešní radnice. Do roku 1950 byly v areálu pivovaru soukromé statky a samostatně hospodařící rolníci. V roce 1950 bylo založenoJZD Kbely, které sídlilo rovněž v areálu pivovaru. JZD přešlo později pod Státní statek Vinoř. Od té doby areál pivovaru chátral.

Demolice věže pivovaru se uskutečnila na konci roku 1964. Budova čp. 5, postavena v roce 1620, která později sloužila jako pivovar a následně byla upravena na bytové jednotky, se v roce 1965 nacházela ve velmi zchátralém stavu a narušovala tak vzhled středu obce. Z ekonomického hlediska nemělo smysl objekt opravovat, tak se usilovalo o jeho demolici. Pro tamní nájemníky nebyly však náhradní byty, proto se demolice oddalovala a teprve v prosinci roku 1985 bylo nařízeno odstranění domu. Následně došlo konečně k jeho zbourání.

Všechny stopy po kbelském pivovaru zmizely až v souvislosti s novou bytovou výstavbou. Než se však začalo nové sídliště stavět, probíhal na pozemcích archeologický výzkum, který přinesl řadu nálezů a s nimi i poznatků o prehistorickém osídlení Kbel. V nedávné době byla ve stráni nad rybníkem v Centrálním parku objevena studna pivovaru zvaná Barborka. Nad mí vzniklo upomínkové místo, kde je možno do studny nahlédnout. Je také osazené panely s informacemi shrnujícími historii pivovaru a jeho objektů a o následných archeologických výzkumech.

Kbelský pivovar v Mladoboleslavské ulici

Tradici vaření piva ve Kbelích obnovila akciová společnost Kbelský pivovar, která 19. ledna 2019 otevřela v nově postaveném objektu v Mladoboleslavské ulici 1122 pivovar s restaurací, jež se prý nachází „na trase dávné poutní cesty zdobené kapličkami z Prahy do Staré Boleslavi“.

Na svých webových stránkách společnost Kbelský pivovar mimo jiné uvádí: „Pivo se ve Kbelích vařilo bezmála dvě století v dnes již zaniklém pivovaru, který roku 1758 založil sám hrabě Černín. A protože tradice se mají zachovávat, rozhodli jsme se pivovarnictví ve Kbelích obnovit. Pochopitelně i s dobrým jídlem, které k pivu neodmyslitelně patří.“

Zajímavé jsou také názvy piv, která Kbelský pivovar nabízí. Světlé výčepní pivo se jmenuje „10 duší“, světlé ležáky nesou názvy „11 pocestných“ a „12 pilotů“, tmavé silné pivo „13 havranů“, silné světlé pivo „14 jepic“ a polotmavé silné pivo „15 sirén“, přičemž čísla v názvech označuji, o kolikaprocentní pivo jde (procenta u piva nevyjadřují obsah alkoholu, ale obsah zkvasitelných cukrů ve sladině).

Kostel sv. Alžběty Durynské ve Kbelích

V Kbelích dříve nikdy kostel nebyl, v historických dokumentech se o něm nikde nemluví od první zmínky o Kbelích z roku 1130. Obyvatelé obce chodili na mše hlavně do sousední Vinoře, do Čakovic nebo i na Prosek, kde se také konaly svatby, křtiny i pohřby.

Ještě před rokem 1918 byly sice zhotovil architekt Jaroslav Čermák plány na stavbu kostela, který měl stát u dnešní Mladoboleslavské ulice před vlakovým přejezdem do Vinoře. Tento záměr františkánského řádu se však neuskutečnil.

Teprve v roce 1932 byl prodán v dražbě dům – stodola čp. 42 v nynější Železnobrodské ulici, který koupila »Družina sv. Kláry«. Stodola byla upravena na kapli, kterou ještě tentýž rok 28. října vysvětil velmistr křížovníků Josef Vlasák. Za hlavním oltářem byl umístěn kříž z 18. století, který kbelským darovali františkáni z kostela Panny Marie Sněžné v Praze 1. Kaple pak sloužila církevním potřebám desítky let. V jejich průběhu se několikrát jednalo i o stavbě kostela. Ta se však uskutečnila až v nedávné minulosti.

Do té doby měly Kbely stále jen kapli a přifařeny byly k Vinoři. Až 27. ledna 1997 byly vyhlášeny kvazifarností (kvazifarnost je náhradní forma či předstupeň farnosti, kde se vykonávají některé funkce farnosti) svěřenou do správy P. Antonínu Klaretu Dabrowskému. Tato kvazifarnost spadá pod Farnost Panny Marie Sněžné v Praze. Stavba kostela byla zahájena v roce 2001 podle návrhu architekta a sochaře Bernarda d´Ambrosa. Realizační projekt připravil Ing. Jan Korenčík. Nový kostel stojí v sousedství původní kaple a stal se jednou z prvních sakrálních staveb nového tisíciletí u nás.

Katolickým věřícím byl kostel tedy předán 13. června 2004 a zasvěcen je sv. Alžbětě Duryňské. Alžběta Duryňská, také Alžběta Uherská byla uherskou princeznou, dcerou uherského krále Ondřeje II., žila v letech 1207–1231, provdala se za duryňského vévodu, brzy ovdověla, nadchla se pro ideál chudoby sv. Františka z Assisi a svůj život až do své předčasné smrti ve 24 letech věnovala obětavé péči o chudé a nemocné. Kbelský kostel připomíná v půdorysu rozkrojený pecen chleba, což symbolizuje dobročinnost a milosrdenství sv. Alžběty Duryňské. Slavnostní bohoslužbu při otevření kostela sloužil kardinál Miloslav Vlk.

Po dostavbě kostela se zbourala v roce 2004 původní kaple, která do té doby stále sloužila svému účelu. Kříž z kaple si vzali zpět františkáni a je umístěn v jejich klášteře u kostela Panny Marie Sněžné a zvon z kaple je na zahradě poutního místa františkánů v Hájku u Červeného Újezdu.

V kbelském kostele se konají mše, svatby, křtiny i pohřby. Každý pátek se v něm scházejí také děti a učí se lásce k bohu a bližním. Krásným zážitkem bývají koncerty, které se v kostele pořádají několikrát do roka.

Svatá cesta vedla přes Kbely

V roce 1655 se jezuitský řád trvale usídlil ve Staré Boleslavi. V letech 1674–1680 dali jezuité s podporou šlechtických mecenášů postavit podél klikaté obchodní cesty, která už nevedla přes Jenštejn, nýbrž přes Podolanku a Dřevčice, 44 barokových výklenkových kapliček vyzdobených mariánskými a svatováclavskými motivy. Kapličky byly jednotného provedení – mezi dvojicí pilastrů se nacházela nika nesoucí freskovou výzdobu a kapličku zastřešoval tympanon. Kapličky byly od sebe vzdálené přibližně čtyři sta metrů, to je na délku Karlova mostu.

Tuto cestu, kudy podle pověsti vezli mrtvé tělo knížete Václava z Boleslavi přes Kbely do Prahy, pojmenovali „Via Sancta“ (Svatá cesta) na památku zavražděného českého knížete, národního světce sv. Václava. Kapličky dobře vyznačovaly někdejší žitavskou stezku.

Z Prahy do Staré Boleslavi vedly však historicky dvě poutní cesty. Starší vznikla již počátkem 10. století k uctění památky sv. Václava (asi 907–28. září 935, příp. 929), kterého podle legend zavraždil ve Staré Boleslavi jeho mladší bratr Boleslav I. K činu došlo před dveřmi tehdejšího kostela sv. Kosmy a Damiána, na jeho místě dnes stojí bazilika sv. Václava.

V roce 938 nechal Boleslav I. přenést do Prahy tělo svého bratra Václava, prohlášeného už tenkrát za svatého, a dal jej uložit v tehdejší knížecí rotundě sv. Víta. Cesta, kterou tělo ze Staré Boleslavi do Prahy převáželi, vešla do povědomí lidí a byla pojmenovaná Svatováclavská, na památku přenesení ostatků sv. Václava z hrobu ve Staré Boleslavi do rotundy sv. Víta na Pražský hrad.

Cesta vedla ze St. Boleslavi přes Popovice, Přezletice a jižně od Letňan (přes současný areál Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu a přes nynější prosecký park Přátelství) až k proseckému kostelu. Odtud dále k Libni na rozcestí u Kříže, podél Vltavy Karlínem přes dnešní Poříčí na náměstí Republiky – odtud pak Královskou cestou na Pražský hrad. Cesta je starší než obydlená místa, která tu později vznikala. O tom, že některé úseky této cesty byly využívány i v pozdější době, svědčí kříže, postavené na místě dřívějších orientačních značek, a ještě později zbudované zájezdní hospody Na Kocandě a Stará hospoda v Letňanech.

Po zániku původní využívali poutníci jiné cesty, od druhé pol. 17. století nazývané Svatá cesta – Via Sancta. Cesta z Prahy začínala za Špitálskou branou na Špitálském poli. První kaplička pravděpodobně stála na křižovatce dnešních ulic Sokolovská a Šaldova. Dále se pokračovalo přes Karlín, Vysočany, Klíčov, Kbely, Vinoř, Dřevčice, Vrábí a Brandýs nad Labem do Boleslavi.

Před 400 lety, na sklonku panování císaře Rudolfa II., v době náboženských sporů protestantů s katolíky a krátce poté, co císař vydal 9. července 1609 Majestát, zajišťující třem protestantským stavům a jejich poddaným (hlásícím se k Jednotě bratrské, luterství a kalvínství) v Čechách náboženskou svobodu, zorganizovali dva horliví jezuité P. Colens a P. Cristecius velkolepé procesí do Staré Boleslavi k reliéfu Bohorodičky s Ježíšem na záchranu katolické víry a vlasti před protestantismem (katolíci tehdy tvořili zhruba 10 % obyvatelstva) a poněmčením, a dne 18. srpna 1609 byl tento reliéf jako symbol katolických Čech prohlášen Palladiem země České – to znamená záštitou, ochranným obrazem vlasti.

Palladiem nazývali ve starém Řecku dřevěnou sošku bohyně Pallas Athény, přenesenou podle báje z Troje, která symbolicky zajišťovala ochranu města. Tento výraz se začal později používat k označení obrazů, reliéfů nebo soch, které měly ochrannou funkci. Počet poutníků k Palladiu rok od roku stoupal, také zprávy o zázračných vyslyšení proseb se rychle množily.

Svatá cesta byla s pomocí šlechtických mecenášů od roku 1674 osazena 44 kapličkami. Do dnešní doby se jich zachovala sotva polovina. Kapličky byly vyzdobeny obrazy vyjadřující výjev ze života sv. Václava (dolní větší část freskovité výzdoby) a v menší horní části byla zobrazena socha Madony nebo poutní obraz, podle kterého byla daná kaple pojmenovaná a které byla kaple zasvěcená.

V době své největší slávy stálo všech 44 kaplí Svaté cesty v plné barokní kráse i skromnosti mezi poli, loukami a lesy polabské krajiny a pak celá staletí vodila od pražských bran ke Staré Boleslavi pouti, chudé pocestné i krále, císaře a světce, učence i sedláky, a nad nimi zpívali skřivánci ve vedru srpnových dní.Do současnosti se dochovalo pouze 17 kaplí. Některé jsou zapsané jako kulturní památka a většina je ve velmi špatném stavu. Podle svatých map můžeme usoudit, kde již neexistující kapličky stály a podle umístění kapliček jim bylo přiřazeno pořadové číslo a příslušející pojmenování.

V současném katastrálním území Kbel se nacházelo osm kapliček – 15. Kájovská, 16. Kladrubská, 17. Krupecká, 18. Klumenská, 19. Kutnohorská, 20. Lauretánská, 21. Hájecká, 22. Litomyšlská. Postupem času však šest kapliček zaniklo a zůstaly jen dvě. Jednou z nich je kaplička č. 15. Kájovská, která stojí v poli mezi stavební firmou Knauf a areálem staré Aerovky. Je první kbelskou kapličkou směrem od Prahy. „V nice kaple ukazovalo vyobrazení sv. Václava přinášejícího v zimě dříví chudým lidem“. V roce 2022 byla kaplička restaurována spolkem Via Sancta Mariana, z. s. Druhou je kaplička č. 17 Krupecká stojící na parkovišti Leteckého muzea Kbely. Dochovala se ve velmi špatném stavu. Je jedinou kapličkou, kde zůstal nápis „Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynout nám ni budoucím“. Také se u ní zachovala částečně výmalba – „vyobrazen tu byl výjev jak sv. Václav vyzývá kouřimského knížete Radslava Zlického k osobnímu souboji, aby se mocenské spory řešily bojem muž proti muži a nepůsobily utrpení národu“. V roce 2020 byla restaurována Ministerstvem obrany ČR.

MČ Praha 19 se rozhodla zaniklé kapličky v kbelském katastru znovu vybudovat coby kopie původních v rámci projektu cyklostezky Via Sancta jako odpočinková místa, kde se zároveň lze dovědět základní údaje o celé Svaté cestě i o konkrétních kapličkách. Kbelská radnice při obnově poutní cesty sleduje co nejvíce zachovat historický průběh poutní cesty a vystavět kaple co nejblíže místům, kde původně stávaly.

Jako první byla slavnostně odhalena kopie kapličky č. 19 Kutnohorské na rohu ulic Vrchlabské a Železnobrodské 22. září 2018 a následující den byla vysvěcena farářem z kbelského kostela sv. Alžběty Durynské. Z dobové fotografie se mohlo určit jednak její přesné umístění a kopie kapličky se provedla podle získaných fotografií na náklady MČ Praha 19“.

Dále byla zbudována v Polaneckého ulici kopie kapličky Klumenské, 18. kapličky v pořadí na Svaté cestě. Kaplička Lauretánská má na Svaté cestě číslo 20 a je umístěna na kraj zeleně Centrálního parku. Zatím poslední postavenou kopií je kaplička č. 21 Hájecká, která se nachází poblíž železniční trati. Slavnostně byla odhalena 4. září 2022.

Na místo zbývající dvou kapliček, které čekají na postavení, umístila kbelská radnice tabule s informacemi se zajímavostmi o každé z nich. Jde o kapličku č. 16 Kladrubská, která stávala na rohu ulic Hůlkova a Košařova a o kapličku č. 22 Litomyšlská, která bývala v lesoparku za tratí.

Palladium – záštita země České

Uctívané Palladium země České, obrázek Madony s dítětem, je reliéf 19 cm vysoký a 13,5 cm široký vytepaný v mědi, nazývané někdy také mědí korintskou, a silně pozlacený. Jeho vznik se datuje do doby od konce 14. do poloviny 15. století. Byl zhotoven z kovu původního reliéfu z dob úsvitu křesťanství na našem území za prvních Přemyslovců. Stylově se hlásí do okruhu Madony svatovítské, s takzvanou krásnoslohou drapérií, s náznakem bolestného výrazu ve tváři. Zdobení perlami a kameny se přidalo v době baroka. Palladium je uloženo ve staroboleslavském poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Legendy o původu staroboleslavského Palladia

O původu reliéfu se vypráví několik legend. Podle jedné z nich původní reliéf, byzantskou ikonu (Panna Maria s Ježíškem v náruči), přinesli sv. Cyril a Metoděj do Čech s sebou z Řecka a sv. Metoděj ji daroval kněžně Ludmile ke křtu. Reliéf měl být ulit z takzvané korintské mědi, což byla směs různých kovů, která údajně vznikla, když Římané dobyli bohatý Korint a zapálili jej. Při požáru teklo roztavené zlato, stříbro a mnoho dalších kovů potůčkem do blízkého moře, kde ztuhlo. Směs pak z moře vybírali a „nad zlato si jí vážili“, jak udává například Plinius v knize Libros Naturalis Historiae.

Podle jiné legendy sv. Ludmila po svém křtu odevzdala sv. Metodějovi všechny kovové pohanské bůžky, aby z nich dal odlít křesťanské bohoslužebné nádoby. Kromě nádob zhotovil neznámý byzantský mistr také kovový obrázek Panny Marie pro sv. Ludmilu. Ludmila si reliéf odnesla na svůj hrad Tetín, kde jej vroucně uctívala. Po její mučednické smrti (16. září 921) jej zdědil její vnuk Václav, kterého vychovala v mariánské úctě, a nosil jej ustavičně u sebe. Měl jej také při válečném tažení do Kouřimi proti zlíčskému vévodovi Radslavovi. Václav mu navrhl, aby předešel krveprolití, že místo bitvy se spolu utkají jen oni dva. Radslav se zalekl, když viděl kříž na Václavově helmici a kolem svatého Václava dva anděly, a podrobil se pražskému knížeti bez boje.

Když byl svatý Václav 28. září 935 zavražděn, byl s ním i jeho pobočník a druh blahoslavený Podiven. Věděl o Václavově duchovní úctě k mariánskému reliéfu, nechtěl jej nechat potupit od vrahů svého pána, sejmul jej z hrudi mrtvého knížete a utíkal pryč z města. Vrahovi komplicové se báli, že unikne nepohodlný svědek a Podivena pronásledovali. Podiven viděl, že před nimi neunikne, zahrabal tedy reliéf do země na vršku za Boleslaví a prchal dále k lesu. Na jeho pokraji ho však komplicové dostihli a na jednom ze stromů oběsili. Od té doby byl mariánský reliéf téměř na dvě a půl století ztracen.

Až kolem roku 1160, za doby panování Vladislava I., jakýsi rolník oral na svém poli. Najednou se však jeho koně zastavili a nechtěli jít dál. Několikrát koně mocně pobídl, aby se hnuli, a když se dali opět do kroku, zaryl se pluh hlouběji a v brázdě se objevil lesklý kovový obrázek. Odnesl si jej domů a druhý den ráno užasl, když zjistil, že obrázek zmizel. Ale ještě více se podivil, když kovový obrázek opět nalezl na místě, odkud ho předešlý den vzal. Když se to opakovalo i další dva dny, vzal obrázek a donesl jej kanovníkům staroboleslavské kapituly a vyprávěl jim, co se mu přihodilo. Ti reliéf umístili do kostela sv. Václava. Jenže se opakovalo to, co se dělo oráčovi, ráno byl reliéf vždy na původním místě nálezu.

Posléze kanovníci pochopili, že Panna Maria si přeje být uctívána na místě, kde ji rolník našel, a vystavěli tam kapli, na jejímž místě dnes stojí chrám Panny Marie. Obraz umístili na oltář. Do kaple začali putovat lidé, nejprve místní a později i ze vzdálenějších míst. Přinášeli dary a poděkování za vyslyšené prosby.

Reliéf je podle současných expertíz opravdu vytvořen ze zvláštní slitiny pocházející z Balkánu, z míst odkud přišel sv. Metoděj s bratrem Cyrilem, a označované jako korintská měď.

Kdo putoval Svatou cestou přes Kbely k Palladiu?

Od konce 16. století se konaly poutě ke staroboleslavskému zázračnému reliéfu též z Prahy. Mariánský obrázek, jedna z důležitých součástí svatováclavské tradice, se těšil pozornosti i v kruzích nekatolických dávno před Bílou horou. Přišel čas neklidu v naší zemi, třenice mezi Rudolfem II. a Matyášem, mezi císařem a stavy, mezi katolíky a protestanty.

Klid nepřinesl ani Majestát Rudolfa II. z 9. července 1609 o rovnoprávnosti náboženství. Právě v létě roku 1609, kdy čeští katolíci putovali ve velkém průvodu z Prahy do Staré Boleslavi prosit Pannu Marii o záchranu své víry a české vlasti před německým protestantismem a před poněmčením, byl mariánský reliéf prohlášen za Palladium, záštitu české země, ve smyslu jména antické bohyně Athény Pallas, Athény Ochránkyně. V obavě o osud národa putovali čeští katolíci z Prahy do Staré Boleslavi v procesích, jichž se účastnili příslušníci církve, šlechty, měšťané, řemeslný i selský lid a sláva a úcta k Palladiu mezi lidem vzrůstala.

V roce 1610 čítala staroboleslavská pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie na dva tisíce poutníků, další rok již šest tisíc. Až do zrušení řádu v roce 1773 o poutní tradice pečovali jezuité a do Staré Boleslavi přicházela procesí z řady velkých i vzdálených českých měst, v některých létech 18. stolení se ve Staré Boleslavi sešlo i na padesát tisíc poutníků.

Nechyběli ani císaři, kteří při té příležitosti užívali pohostinství zámku v Brandýse nad Labem. Po vzoru svého otce Ferdinanda III. putoval roku 1657 k Palladiu císař Leopold I., Karel VI. ve svém korunovačním roce 1723, císařovna Marie Terezie roku 1736 a před svou korunovací českou královnou v roce 1743. Svůj niterný vztah ke staroboleslavské svatováclavské a mariánské tradici tu v českém společenství prožíval i poslední český král a rakouský císař, blahoslavený Karel I. Rakouský v létech 1908–1912, ještě za své služby důstojníka brandýských dragounů. Upřímnost rodové úcty k této české tradici na počátku třetího tisíciletí znovu potvrdil prvorozený syn blahoslaveného Karla I. Dr. Otto Habsburský, když v roce 2008 přijel do Staré Boleslavi k oslavám 370. výročí návratu Palladia.

Starý kostelík Panny Marie a sv. Jiří brzy přestal poutnímu provozu stačit, tak se přikročilo ke stavbě velkého a důstojného poutního chrámu. S jeho budováním začal v roce 1617 italský stavitel Jaccoppo de Vaccani na popud císařovny Anny, manželky císaře Matyáše. Stavba byla dokončena a vysvěcena roku 1723 a svou architektonickou koncepcí, jejímž autorem byl dvorský architekt Giovanni Maria Filippi, patřila k prvním chrámových stavbám ve stylu raného baroka v Čechách.

V důsledku třicetileté války se stavba zdržela, takže severní věž kostela dostavěl Abrahám Leuthner roku 1675 a jižní až v roce 1749 Kilián Ignác Dienzenthofer, který také nově vyřešil průčelí chrámu se sochami hlavních českých světců s Palladiem. Vnitřní výzdoba a zařízení chrámu, do něhož se podnes vchází původními, bohatě řezbovanými raně barokními dveřmi, je provedena ve stylu vrcholného baroka. Hlavní oltář, realizovaný podle návrhu Františka Maxmiliána Kaňky je zdoben sousoším Nanebevzetí Panny Marie a sochami sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Kosmy a Damiána z dílny Matyáše Bernarda Brauna.

K úchově Palladia sloužil zvláštní oltář, schrána v levé straně presbytáře, situovaná v místě původní kapličky, je opatřena stříbřenou mříží s osmi korunovanými hvězdami rodu Šternberků. Také boční kaple chrámu, zasvěcené významným událostem ze života Panny Marie, byly vyzdobeny na náklady šlechtických donátorů a nesou jejich jména: Černínská, Berků z Dubé, Lažanských, Slavatovská, Valdštejnská a Morzinsko-Martinická. Areál poutního chrámu byl v rozmezí let 1728–1731 doplněn ambity, které roku 1775 freskovou výmalbou vyzdobil Josef Kramolín.

Palladium v ohrožení

Ochrana posvátného obrazu – Palladia, který je uložený ve zvláštním oltáři v poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, nebyla v dobách minulých vždy jednoduchá. Naši předkové se v časech ohrožení věcí českého národa utíkaly k Palladiu o pomoc a věřili v jeho mocnou záštitu, bylo-li Palladium na svém místě v Čechách.

Při vpádu Sasů do města počátkem roku 1632 byl kostel vyrabován a Palladia se zmocnil saský velitel Vavřinec z Hoffkirchu. V Praze je nechal přibít na staré židle naproti šibenici na Staroměstském náměstí. Pak je držel v zajetí v Sasku a trvalo šest let, než se podařilo za vysoké výkupné, jehož hlavní díl složila Benigna Kateřina z Lobkovicz, získat Palladium zpět. Obraz Panny Marie byl vykoupen na tu dobu za neuvěřitelných 100 tisíc zlatých.

Je s podivem, že národ zdecimovaný válkami byl schopen tak vysoké výkupné zaplatit. Pro srovnání, o jakou hodnotu se jednalo, můžeme uvést, že menší panství se zámkem, lesy a polnostmi se dalo v té době pořídit přibližně za pět tisíc zlatých.

Po vykoupení bylo Palladium slavnostně vráceno do Staré Boleslavi 12. září 1638. Navrácení se zúčastnil i císař Ferdinand III. Tuto událost, která lidem dala na chvíli zapomenout na válečné útrapy, obšírně popisuje ve svých Památkách staroboleslavských Jan Křtitel Votka:

„…Veliký poutní průvod vyšel v neděli 12. září 1638 od Lorety na Hradčanech a skrze Hrad pražský, přes Prašný most a dál Prahou přes Poříč a Libeň na Prosek. Zde se průvod zastavil a Palladiu se přišel poklonit nepřehledný zástup z Proseka i okolí, než pokračoval v putování směrem k Brandýsu. V čele šli pražští řeholníci a duchovenstvo, kanovníci a pražský arcibiskup kardinál Arnošt hrabě Harrach, za ním preláti nesli na ramenou drahokamy a perlami zdobený trůn s Palladiem. Poté kráčel sám císař Ferdinand III. se svým dvorem, za ním dlouhá řada šlechty a představitelů Království českého a pak nesčetný dav.

V noci, za světel pochodní, dorazil průvod cestou přes Kbely do Brandýsa, kde jej spolu se staroboleslavskými kanovníky očekávali arcibiskup a císař, kteří od hranic Prahy dojeli kočáry. Na bohatě osvětleném brandýském náměstí bylo Palladium položeno na oltář, a staroboleslavský kanovník Diviš Měsíček jej uvítal českou řečí. Pak bylo neseno dál na ramenou kanovníků pod vysokými nebesy, za nimiž opět kráčel Ferdinand III. s kardinálem Harrachem a všemi ostatním poutníky. Když bylo Palladium v chrámu Nanebevzetí položeno na hlavní oltář, pronesl opět česky své kázání kapitulní děkan Jiří Bílek.

Svědectví praví, že i císař, který „české řeči mocen byl“, byl hluboce dojat, a v jeho jménu pak vystoupil někdo z pražských učenců s projevem latinským, a chrámu byly obětovány císařské dary. Zazněly Loretánské litanie a nad ránem se císař odebral na brandýský zámek – ale pouť trvala ještě dalších osm dní a k té příležitosti byla i pamětní mince ražena…“.

O rok později muselo Palladium Starou Boleslav znovu opustit, aby bylo skryto před Švédy, a zůstalo nejprve krátce v Praze a poté ve Vídni v opatrování císařského páru – Ferdinanda III. a císařovny Marie Anny. Císař nechával před Palladiem sloužit pravidelně bohoslužby s prosbami za ochranu svých zemí zmítaných válkou. Pod záštitou staroboleslavského Palladia se císařovně Marii Anně dne 9. června 1640 narodil syn Leopold, pozdější císař Leopold I., obránce Evropy před osmanskou říší a rovněž častý host ve Staré Boleslavi a na zámku v Brandýse nad Labem. Až po sedmi letech, roku 1646, bylo Palladium převezeno z Vídně do katedrály sv. Víta a 19. srpna se, opět s velkou slávou, vrátilo do Staré Boleslavi.

Kbelské pomníky, památníky, sochy, kříže a pamětní desky

Pomníky válečným obětem

Pomník věnovaný obětem 2. světové války byl vytesán z pískovce pocházejícího z vinořské skály. Na desce jsou uvedena jména umučených v koncentračních táborech a počet zahynulých při bombardování Kbel 25. března 1945 americkými letouny. Sbírka na vybudování pomníku se uskutečnila v roce 1947. Původně stál na místě bývalého černínského velkostatku, kde se plánovalo náměstí. Ale vzhledem k jiným plánům o zástavbě Kbel byl pomník v 70. letech přemístěn do parku u železničního přejezdu v Mladoboleslavské ulici. Každým rokem se 5. května pokládají k pomníku věnce za účasti zástupců MČ Praha 19, hasičů, vojenské posádky, dalších představitelů obce a kbelských občanů. Památka byla zhotovena jako bezúdržbová, její okolí se pravidelně udržuje. Roku 2013 se zrekonstruoval bronzový znak, na kterém byla jména kbelských občanů umučených za války v koncentračních táborech a počet obětí březnového náletu. Znak byl ukraden a musel se zhotovit z jiného materiálu, aby se předešlo krádežím. Při rekonstrukci byla snaha o co největší autenticitu.

V bývalém podniku PAL Kbely, dnes Areál Kbely, je umístěn pomník věnovaný obětem březnového bombardování americkými letouny za 2. světové války. Na kamenné desce jsou uvedena všechna jména zemřelých, kteří v továrně zahynuli. Současní majitelé areálu si pomník ve svých prostorách ponechali a nemají v úmyslu jej přemísťovat.

Památník Československého rozhlasu

Na místě stanu, v němž bylo 18. května 1923 ve 20.15 hodin zahájeno pravidelné vysílání rozhlasu na území Československa, byl u příležitosti 50. výročí této události 18. května 1973 na okraji obce, nedaleko kbelského letiště při Mladoboleslavské ulici, odhalen památník prvního vysílání Československého rozhlasu od autora Stanislava Kolíbala. Památník má tvar paprsků – vln, které se rozbíhají na všechny strany. „Haló, haló! Zde vysílací stanice Radiojournal…“, zaznělo poprvé u nás do éteru. Ke 100. výročí zahájení vysílání se v roce 2023 konala u památníku oslava, kterou zorganizovala stanice Český rozhlas 2.

Socha svatého Vojtěcha

Pískovcová socha sv. Vojtěcha, která stojí ve spodní části Vrchlabské ulice, byla vytvořená mezi lety 1750–1755 sochařem Janem Antonínem Quitainerem a je nejstarší a nejvýznamnější sochou ve Kbelích. Nedochoval se však zápis o tom, kdo tam dal sochu postavit a proč. Snad proto, aby tento patron České země držel svou ochrannou ruku nad obcí Kbely.

Socha sv. Vojtěcha se nicméně stala kulturní památkou, do státního seznamu byla zapsána před rokem 1988. Před časem měl Odbor památkové péče MHMP na žádost MČ Praha 19 provést údržbu památky. Očištěn však byl jen podstavec sochy a postava sv. Vojtěcha zůstala ve stejném stavu.

Sv. Vojtěch (též Adalbert – toto jméno přijal při biřmování), byl pražský biskup (od roku 982) z rodu Slavníkovců. Narodil se patrně v roce 956 v Libici nad Cidlinou jako syn knížete Slavníka a Střezislavy (příslušnice rodu Přemyslovců). Základní vzdělávání získal v rodičovském hradišti, později studoval v Magdeburgu. Po návratu do Čech působil v řadách pražského kněžstva. V roce 982 (19. února), po smrti prvního pražského biskupa Dětmara, byl sv. Vojtěch zvolen jeho nástupcem. Biskup sv. Vojtěch bojoval o prosazení zásad křesťanské morálky v životě.

Představitelé tehdejší světské moci ale neměli pro Vojtěchovy snahy příliš pochopení a vzájemné spory vedly k tomu, že se sv. Vojtěch v roce 988 rozhodl opustit biskupský úřad. Roku 992 se vrátil do Čech, ale spory pokračovaly, a tak sv. Vojtěch odešel z vlasti podruhé. O rok později kníže Boleslav II. nechal na Libici vyvraždit Slavníkovce a jedinými Slavníkovci, kteří přežili, byli právě sv. Vojtěch a jeho bratr Soběslav.

Sv. Vojtěch se dal na misionářskou dráhu, ale touha šířit křesťanskou víru se mu stala osudnou. Při jedné z misijních cest byl u Baltského moře 23. dubna 997 zabit. Vojtěchovo tělo vykoupil král Boleslav I. Chrabrý a nechal ho pohřbít v polském Hvězdně. V roce 999 byl Vojtěch svatořečen a v roce 1053 nechal jeho ostatky český kníže Břetislav I. přenést do Prahy a uložit na Pražském hradě. V českých zemích i v Polsku je tento světec uctíván jako zemský patron.

Sousoší Rozum a cit

Sousoší „Rozum a cit“ (někdy označováno názvem Rozum a srdce) vytvořil z tmavé žuly významný český sochař Ladislav Šaloun roku 1934. Jedná se o dva akty sedící na nízké kamenné lavici. Muž sedí s rukama položenýma na kolenou a hladí ženu, která je ve schoulené pozici a drží si hlavu v rukou. Původně bylo sousoší umístěno v Růžovém sadu na Petříně, poté na Zbraslavi a také v zahradě Trojského zámku. V roce 1975 bylo zapůjčeno do Kbel a umístěno v parčíku u rybníka v Železnobrodské ulici. Po dobu, kdy se sousoší nacházelo ve Kbelích, bylo několikrát opravováno. Jednalo se o opravy prstů horních končetin ženy, které byly poškozeny vandaly. Památkově je chráněno od prosince 1964. V současné době bylo sousoší znovu restaurováno a je uloženo v Depozitáři Galerie hl. m. Prahy.

Sousoší Matka a dcera, Otec a syn

Další dvě takzvaná „protějšková“ betonová sousoší „Matka a dcera“ a „Otec a syn“, která v roce 1976 vytvořil sochař Karel Lidický, jsou od téhož roku umístěna před vchodem do Základní školy v Albrechtické ulici.

Diskobolka

Socha nazvaná „Diskobolka“ od sochaře Zdeňka Němečka byla původně zhotovena pro Olympijské hry roku 1980 v Moskvě. Měla stát před bránou olympijské vesnice a vítat sportovce. Tam se však nikdy nedostala. Byla tam její maketa ze sklopolyesteru patinovaná jako bronz. Olympijský výbor si sochu nikdy nevyzvedl a dnes je umístěna na zahradě u vchodu Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra ve Slovačíkově ulici.

Žena vstupující do vody / Dívka vstupující do lázně

Bronzovou sochu Žena vstupující do vody vytvořil roku 1955 sochař Břetislav Benda. Při tvorbě stála modelem přítelkyně autorova syna. Kbely měly sochu zapůjčenou na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století od Národní galerie a Kbelům jí předával sám autor Břetislav Benda. Socha byla původně umístěna ve foyer Lidového domu. V devadesátých letech minulého století byla socha kvůli nedostatečné znalosti občanů nedůstojně umístěna do úklidové místnosti. Později byla přemístěna do kanceláře tajemníka Úřadu MČ Praha 19, aby se předešlo její krádeži a poškození, protože je vyrobena z bronzu. Hodnota sochy se pohybuje v rozmezí 2,5–3 miliony korun. V současné době byla socha převezena do depozitáře Galerie hlavního města Prahy.

Hutník

Ve druhém sídlišti před bývalým hotelem Erko na konci Katusické ulice byla umístěna roku 1975 socha Hutníka ke 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou. Autorem sochy je akademický sochař Alois Sopr. Po roce 1990 byla socha odstraněna.

Pítko

Před budovou radnice v Semilské ulici je od roku 2004 umístěno tzv. Pítko od sochaře Jiřího Wolfa.

Kříž „Ku cti a chvále Boží“

Kříž s nápisem „Ku cti a chvále Boží“ nechal zhotovit Václav Soukup roku 1867. Původně stál na rohu ulic Vrchlabské a Huntířovské. Pozemek, kde kříž stával, se prodal a na jeho místě se postavil rodinný dům čp. 483/12. Kříž se přestěhoval před bránu do dvora ve Vrchlabské ulici proti domu Soukupových. Kříž byl v roce 2012 renovovaný na náklady MČ Praha 19. Původní pískovcová deska s vyrytým nápisem byla nahrazena novou deskou. V současné době je kříž umístěn na Kbelském hřbitově u rozptylové loučky.

Pamětní deska Mistra Jana Husa

Pamětní deska Mistra Jana Husa na kamenném podstavci pochází z roku 1915. Na desce je nápis „Pravda víťezí“ s chybně umístěným háčkem u slova vítězí.  Původně byla pamětní deska Mistra Jana Husa umístěna ve Vrchlabské ulici, ale kvůli naplánované konečné stanici autobusu, byla v padesátých letech minulého století přemístěna do Husova parku v Sojovické ulici. Prostředí místa je upravené a pravidelně se udržuje. K výročí upálení Mistra Jana Husa zde stávají stráž skauti.

Pamětní deska obětem první světové války

Pamětní deska obětem první světové války byla původně umístěna v přízemí obecné školy (nyní Dům seniorů v Mladoboleslavské ulici). Na desce jsou jména všech 45 zemřelých za války a také nápis „Osvětová komise 1928“. Deska byla věnována k 10. výročí ukončení války. Od 60. let 20. století je pamětní deska umístěna na kbelském hřbitově.

Pamětní deska hasiče

Pamětní deska věnovaná veliteli hasičů Karlu Černému, který byl umučen v koncentračním táboře Terezín v roce 1945. Na jeho počest se konalo dne 29. června 1946 okrskové cvičení mužů a žen a na domě čp. 249, kde bydlel, byla odhalena pamětní deska. Později byla deska darována Sboru dobrovolných hasičů Kbely a dnes je umístěna v Hasičské zbrojnici na Vrchlabské ulici.

Nedochované pamětní desky

Dříve byly ve Kbelích instalovány také tři malé pamětní desky. První měla své místo ve Ctěnické (dnes Jilemnické) ulici nedaleko železniční dráhy. Postavena byla na uctění památky čtyř obětí leteckého bombardování Kbel a stálo na ní „Zde zahynuli Jaroslav Trpišovský, Jaroslav Kysel, Václav Kysel a Karel Kadlec“.

Jedna deska byla také v souběhu ulic Nymburská a Xaverovská a další byla na kraji pole na konci Kbel směrem na Vinoř, kde zahynula při bombardování rodina pana Bystřického.

Nedochovala se ani další pamětní deska, která byla instalovaná na památníku před Lidovým domem, který byl věnován „počátkům dělnického hnutí v obci“. Památník byl za účasti předních komunistických funkcionářů obce, okresu i kraje slavnostně odhalen 7. listopadu 1971 k výročí 50 let založení Komunistické strany Československa. Autorem památníku byl akademický sochař Rudolf Svoboda.V polovině února roku 1990 neznámý „pachatel“ tento symbol komunismu odstranil neznámo kam a při úpravě okolí Lidového domu a budování nových parkovacích míst zmizely i zbytky památníku.

Kbelský spolkový život

Sbor dobrovolných hasičů Kbely

Sbor dobrovolných hasičů v Kbelích patří mezi nejstarší sbory v Praze. Založen byl 1. května 1881 na schůzi Obecního zastupitelstva Kbely. První čtyřkolovou stříkačku a 20 metrů hadic pořídili hasiči z peněžního fondu za 400 zlatých.„Hasičská zbrojnice“ byla zřízena v rodinném domku u Tejneckých, kde se hasiči navzdory malým prostorům zodpovědně připravovali na plnění úkolů. Členské, výborové a slavnostní schůze sboru se konaly buď ve sborové místnosti u Cermanů, nebo v restauraci u Trantů. Kbelští hasiči patřili do župy Karlínské a již v té době úzce spolupracovali se Samaritány, později Červeným křížem.

Činnost sboru byla vždy pestrá. Hasiči se zapojovali do soutěží a her, zvyšovali svou odbornou způsobilost účastí na školeních, velkou tradici měly a mají hasičské plesy.Od počátku věnoval sbor velkou pozornost výchově mladé generace. Kbelské hasiče reprezentovala na hasičských kláních tedy i družstva děvčat a chlapů, jež vedli Josef Horák, Ladislav Moulis a Ladislav Kovalčík.

Oslav výročí sboru, jak přicházely během let, seúčastnili i zástupci okolních sborů. K těm významným patřila například oslava 25. výročí založení sboru 19. srpna 1906. Byli jí přítomni zástupci kbelských spolků a sborů z Vinoře, Hloubětína, Kobylis a Letňan. Na oslavy 40. výročí sboru 19. června 1921 přijeli členové sborů z Hrdlořez, Přezletic, Horních Počernic, Vinoře, Proseku, Střížkova, Smíchova, Ďáblic, Sluk, Hloubětína, Bohnic, Letňan, Vysočan, Makovic, Kyjí, Dolních Počernic, Třeboradic a Brandýsa nad Labem. Kbelští hasiči připravili i řadu námětových cvičení související s významnými událostmi sboru, jako třeba 14. září 1924 na počest nové motorové stříkačky, nebo k 45. výročí založení sboru 13. června 1926.

Po druhé světové válce se využila jako hasičská zbrojnice budova v bývalém pivovarském dvoře a některé stroje a zařízení byly deponovány v úschově u kbelských sedláků. Jednalo se o menší ruční a parní stříkačky značky „Štěpánek“.

Ve sboru se vystřídala různá technika. Čtyřkolová stříkačka zasahovala v roce 1881 u požáru Národního divadla. Dále vlastnil PS 16, jejich chloubou byl Mercedes Benz L 4500 A z roku 1942. V současné době je to CAS 32 na podvozku Tatry 815, LIAZ CAS K 25 a DA Ford Tranzit.

Kbelský hasičský sbor se zapojil i do záchranné činnosti. Jeho členové se podíleli na likvidaci škod po povodních v letech 1890, 2002, 2006, pomáhali při zdolávání požáru na Výstavišti v Holešovicích, požáru SAPA v Praze 4 nebo požáru budovy na autobusovém nádraží Florenc.

Sbor měl včetně žen průměrně šedesát členů. V jeho řadách nechyběly významné osobnosti, na které se dodnes s úctou vzpomíná. K nejváženějším patří i dnes velitel Karel Černý, který byl pro své ryzí češství umučen v koncentračním táboře v Terezíně. Na jeho počest se 29. června 1946 uskutečnilo okrskové cvičení mužů a žen, kterého se zúčastnilo několik desítek hasičských sborů. Na jeho domě byla odhalena pamětní deska, kterou daroval SDH Kbely, dnes je umístěna v hasičské zbrojnici. Dalším nezapomenutelným členem sboru byl jeho dlouholetý kronikář Josef Vágner, otec hudebníka Karla Vágnera. Bohužel kronika sboru, kterou psal, se nedochovala. Jen díky pamětníkům byly některé informace zrekonstruovány a zapsány.

V současnosti má SDH zásluhou Městské části Praha 19 zázemí v nové hasičské zbrojnici, kde je také klubovna pro mladé hasiče a dorost. Ta dřívější, postavená roku 1960 v Toužimské ulici, nyní už neexistuje, neboť byl objekt zbourán. V čele sboru je starosta Josef Mikšovský, velitelem pak Leoš Biskup. Zastoupení úředníků Úřadu městské části Prahy 19 mezi členy SDH Kbely svědčí o velmi dobré úrovni spolupráci s radnicí. Členové sboru působí naopak v zastupitelstvu Městské části Prahy 19.

Členskou základnu tvoří 47 členů, z nich je 28 dospělých hasičů. Část dospělých členů tvoří JPO V (jednotku požární ochrany SDH obce s místní působností), která má spolu s okolními sbory na starosti zásahovou činnost. Jinak se jednotka vzorně stará o techniku a výstroj, další členové se věnují preventivní činnosti. Dlouhodobě spolupracují s mimopražskými sbory, hlavně s SDH Hříměždice. Účastní se hasičských soutěžních klání, věnují se i kulturní činnosti, pořádají zejména dvakrát ročně tradiční hasičské bály.

Ke členům sboru patří také 19 mladých hasičů, kterým se věnují proškolení vedoucí, Dagmar Hladíková, Tereza Hladíková, Ondřej Hryzák, Michal Hladík a Vít Hryzák, který současně patří ještě do kolektivu dorostenců. Vedoucí se snaží pro „své“ děti vytvořit co nejzajímavější náplně schůzek, které jsou pravidelně každé pondělí. Každý pátek je pak dnem tréninkovým, kde si děti zvyšují fyzickou kondici pro plnění úkolů celostátní hry Plamen. Dětská soutěživost se využívá při různých hrách nejen v tělocvičně, ale i v hasičské klubovně a v přírodě.

Samozřejmostí se již staly výlety, návštěvy muzeí, zábavných parků, kin, sportovišť, mladí hasiči se účastní akcí pro veřejnost pořádaných ÚMČ Prahy 19. Děti jsou vedeny ke kolektivní činnosti, technickým znalostem a preventivní výchově nejen v oblasti požární ochrany. Ve snaze získat další mladé hasiče pořádá kbelský SDH dny otevřených dveří. Velký podíl na tom, že jsou úspěšné, má Tereza Hladíková, která dokáže nadchnout a zapojit kbelské děti. Spolu s ostatními vedoucími připravuje prezentace a různé hry a soutěže.

Kbelští Soptíci

Soptíci jsou zájmovou organizací pracující pod kbelským Sborem dobrovolných hasičů s dětmi a mládeží ve věku od 6 do 15 let. Činnost Soptíků je zaměřena zejména na vzdělávání v oblasti požární ochrany. Vedoucí vedou děti ke kolektivní spolupráci, zvyšují jejich technické znalosti a poskytují jim nejrůznější informace z oblasti prevence i represe.

Kbelský skauting

Skauting vznikl v roce 1907 v Anglii na základě myšlenek zakladatele Roberta Baden-Powella, významného britského generála, hrdiny druhé búrské války. Postupně se šířil do mnoha států a tam jej ovlivňovali další osobnosti, například v USA Ernest Thompson Seton. Jako nový systém výchovy a sebevýchovy dětí a mladých lidí zaujal i u nás. V roce 1914 založil Antonín Benjamín Svojsík spolek Junák – český skaut. Za první Československé republiky zažil skauting obrovský rozkvět, jemuž se však do cesty postavila nacistická okupace.

Ve Kbelích byl první chlapecký katolický skautský oddíl číslo 14 založen 17. června 1936. Jeho zakladatelem byl Pavel Vilém Škoda. Oddíl se krátce před zákazem v roce 1940 rozšířil o dívčí družinu. Po osvobození v roce 1945 se obnovila i ve Kbelích skautská činnost a vzniklo zde Středisko skautské výchovy Maják s několika oddíly různého zaměření. Různost oddílů měla ale vliv i na rychlý rozpad střediska v roce 1948, kdy byl Junák opět zakázán.

Skautské středisko Maják s minimálně osmi oddíly bylo obnoveno v roce 1968 a v krátkém období vyvíjelo intenzivní činnost. Jeho členem byl již tehdy Vladimír Rubeš, řečený Kim, učitel kbelské základní školy, který vedl 83. oddíl junáků Albatros. Zároveň fungovaly ve Kbelích další oddíly, například Avanti.

Skauting byl následně opět zakázán. Po jeho dalším obnovení v roce 1990 začaly znovu vyvíjet činnost i kbelské oddíly. U nového začátku kbelského skautingu stál opět Kim – Vladimír Rubeš. Vznikla nová organizace Český junák – svaz skautů a skautek, která navázala na období před válkou a krátké intermezzo kolem roku 1968.

Roku 2014 byla organizace přejmenován na Junák – český skaut a v roce 2016 oslavil kbelský Junák – český skaut 80 let českého skautingu a 25 let od obnovení Junáka ve Kbelích. Kim se těchto výročí už nedožil, avšak od posledního obnovení skautingu existovaly ve Kbelích junácké oddíly, jimiž prošlo na 300 mladých Kbeláků.

Skauti Kbely patřící k organizaci Junák – český skaut, kteří spadají pod skautské středisko Athabaska Praha, mají klubovnu v Bakovské ulici v zadní části Lidového domu. Sami si ji v roce 2000 přebudovali ze skladů bývalé vinárny. Od roku 2014 používají také přilehlou zahradu.

Kbelští skauti patřící k organizaci Junák – český skaut se však poměrně ostře vymezují proti jiné skautské organizace Skaut – S. S. V. (skauti a skautky vpřed), která ve Kbelích rovněž působí.  Uvádějí, že mají velmi odlišnou tradici, věnují se značně jiným aktivitám, vycházejí z jiných myšlenkových zdrojů a používají jiné výchovné metody.

Skaut – S. S. V. vznikl v roce 2003 v Satalicích pod vedením Kamila Podlahy, který tam roku 1990 založil junácký oddíl. V září 2002 však jeho oddíl z Českého junáka – svazu skautů a skautek vystoupil a založil Skaut – S. S. V. jako nepolitické a nezávislé občanské sdružení. Vzdor tomu, jak o něm smýšlejí kbelští skauti z Junáka, Skaut – S. S. V. uvádí, že vychází ze zásad světového skautingu stanovených lordem Baden–Powellem, z myšlenek E. T. Setona a ze zásad zakladatele skautského hnutí u nás A. B. Svojsíka.

Skaut – S. S. V. ve Kbelích sídlil původně ve staré hasičské zbrojnici. Když byl postaven v Centrálním parku multifunkční srub, mají pěší i vodní skauti Skaut – S. S. V. klubovnu v jeho prvním patře.

Oddíly Skautu – S. S. V. zastřešuje mezinárodní organizace WFIS. Spolupracují také s dalšími skautskými organizacemi v ČR i ve světě při sportovních turnajích, výstavách, významných společenských akcích, oddíly se vzájemně navštěvují… Ve spolupráci s MČ Praha 19 pořádá Skaut – S. S. V. řadu akcí pro veřejnost, jako třeba Historický výlet – Po stopách výsadku Anthropoid, nebo Kuličkiádu, Skautský den – úklid veřejných prostranství, výstavy Rychlé Šípy, Vinnetou, náčelník Apačů, Pražské povstání, čestná stráž v Lidicích, čestná stráž v Resslově ulici, Vznik republiky, Vánoční sbírka pro opuštěné děti, čestná stráž u lebky sv. Václava, Betlémské světlo… Kbelský Skaut – S. S. V. připravil také velkou výstavu k 30. výročí  Sametové revoluce – 17. listopad.

Členové Skautu – S. S. V. rovněž zkrášlují okolí srubu v Centrálním parku, kde mají klubovnu, a pečlivě se o něj starají. Vyrábějí s dětmi dřevořezby, které umísťují v okolí srubu. Spolupracuji i s jinými spolky ve Kbelích, například se Sborem dobrovolných hasičů, rodinným klubem CoByDup, družením Prima den, Prales…

V oddílech se zejména děti učí lásce k vlasti, samostatnosti, lásce k přírodě, pomoci bližnímu. Skaut S. S. V. navštěvuje 47 dětských členů, oldskauti a příznivci jej doplňují na stovku. Zásluhou podpory MČ Praha 19 mají kvalitní vybavení, s kterým vyrážejí pod stany k řekám, kde probíhá vodácký výcvik na velmi dobré úrovni. Oddíl získal díky dotaci i kvalitní zdravotnický materiál (nosítka, figury na výcvik resuscitace, zdravotnickou brašnu). Za přispění odborníků z řad lékařů se tak děti učí poskytovat první pomoc.

Oddíl podnikl také řadu výprav do zahraničí, například do Muzea Karla Maye v Drážďanech, do přístavu Gdaňsk a na hrad Malbork v Polsku, do sídla NATO v Belgii, prohlédl si rakouské hlavní město Vídeň. Členové oddílu se zajímají i o historii Kbel, schraňují množství historických artefaktů, jako jsou kroniky, odznaky, fotografie, vlaječky, dokumenty. Veškerý tento materiál předávají MČ Praha 19.

Spořitelní a záložní spolek pro Kbely

Dnes už dávno neexistující Spořitelní a záložní spolek pro Kbely byl založen z podnětu kbelského obecního úřadu a jeho tehdejšího starosty Adolfa Soukupa. Ustavující valná hromada spolku se konala 27. února 1910 v hostinci Karla Soukupa. Přítomno bylo jedenadvacet zakládajících členů, kteří si zde zvolili svého prvního předsedu, jímž se stal Karel Nekvasil, rolník.

Ještě téhož roku počet členů spolku vzrostl na 41, o rok později zde bylo 45 členů, v roce 1919 se počet zvýšil na plných padesát a v roce 1923 čítal spolek šedesát členů. Spolu s počtem členů stoupal také peněžní obrat. V roce 1910 byl vklad 1725,69 korun a v roce 1923 pak 314 435,27 korun.

Z aktivit spořitelního a záložního spolku je v obecní kronice zaznamenán například příspěvek na Národní divadlo v Brně, dar obecní knihovně na pořízení knih či příspěvek na stavbu pomníku padlým. S komunistickým pučem v roce 1948 spolek pak zanikl.

Další zaniklé kbelské spolky a organizace

K dalším spolkům, které působily ve Kbelích, se řadí Vzdělávací spolek mládenců, Všeodborový dělnický spolek, Národně socialistické všeodborové sdružení, Odbočka kovopracovníků, Skupina tesařů, Skupina lučebního dělnictva, Spolek chovatelů králíků, Podporující spolek Karel Havlíček Borovský a Jednota českých střelců. Dobu působení a činnost těchto spolků ve Kbelích dostupné materiály neuvádějí. V roce 1918 byl založen Zpěvácký sbor tělovýchovné jednoty Sokol, který již také ukončil svou činnost. V roce 1932 byl založen ve Kbelích Baráčnický spolek, jeho praporečníkem byl pan Rejzl.

V době po II. světové válce, a hlavně pak po únoru 1948 dřívější spolkový život zanikl. Naopak vznikla řada společenských organizací většinou s celostátní působností. Kolem roku 1960 působilo ve Kbelích takových společenských organizací několik: Svazarm, který vedl pan Hanzálek, Pionýrská organizace při škole, Svaz mládeže, Svaz československo-sovětského přátelství (SČSP), Spolek modelářů, Svaz žen a Červený kříž. Také zde byl úspěšný Spolek chovatelů zvěře, který vedl pan Čupec. Pořádali výstavy králíků a slepic. Doposud ve Kbelích vyvíjí činnost Svaz zahrádkářů.

Současné spolky

Kbely – náš domov

Pod názvem Kbely náš domov byl v roce 2014 založen spolek sdružující občany, kteří pečují o všestranný rozvoj území Městské části Praha 19 – Kbely a o potřeby jejích obyvatel. Jejich úsilí se zaměřuje na prosazování zájmů Městské části Praha 19 a jejich obyvatel a šíření jejího dobrého jména.

K naplnění svého poslání jedná spolek s právnickými a fyzickými osobami a s příslušnými orgány státní správy a samosprávy. Spolupracuje s občany městské části Praha 19, orgány Městské části Praha 19, orgány hlavního města Prahy, orgány ostatních samosprávných celků, orgány státní správy, Policií ČR, městskou policií, záchrannými složkami, Armádou ČR a dalšími společenskými, sportovními, kulturními a podnikatelskými subjekty, jejichž činnost se dotýká městské části Praha 19 a jejích obyvatel.

Spolek se rovněž zaměřuje na ochranu práv a oprávněných zájmů svých členů v činnostech provozovaných spolkem. Orgány spolku vytvářejí ekonomické předpoklady k rozvoji činnosti spolku za aktivní účasti všech členů a příznivců spolku.

Kbelské Rodinné centrum Hangár 19

Rodinné centrum Hangár 19 vzniklo v roce 2019 z původního nízkoprahového centra aktivit, které od roku 2012 nabízelo zázemí neorganizovaným dětem a dospívajícím pro různé mimoškolní aktivity. Od roku 2019 poskytuje centrum služby řazené k sociálním na rodinné bázi. Centrum zřídila a provozuje Městská část Praha 19 zejména pro děti, ale i dospělé ze Kbel a blízkého okolí. Otevřené je i obyvatelům dalších městských částí. Prostor, vybavení a pomůcky mohou návštěvníci centra užívat bezplatně, rovněž za lektory nemusejí nic platit. Na aktivitách centra se mohou zájemci podílet bez jakékoli formy členství či registrace.

Program centra zahrnuje jak pravidelné aktivity neboli kluby, tak i přednášky, koncerty, soutěže, společné výlety a další akce. Většinu z nich, jako jsou výstavy, besedy, přednášky, divadelní představení, promítání, turnaje, iniciovali sami návštěvníci centra.

Rodinné centrum Hangár 19 podporuje společenství a solidaritu prostřednictvím setkávání spoluobčanů, jejich volnočasového vzdělávání a osobní komunitní spolupráce jako alternativy komunikace na elektronických sociálních sítích. Pro děti je Hangár 19 místem, kde mohou najít nové přátele a v bezpečném prostředí trávit volný čas mimo školu, zejména v období, kdy jsou rodiče v zaměstnání. Lektoři a pracovníci centra učí děti samostatnosti a odpovědnosti v takové míře, která odpovídá jejich věku, maminkám s malými dětmi pak umožňují, aby vyšly z izolace, do které se při celodenní péči o děti dostávají.

Vybavení Hangáru 19 jako jsou fotbálek, šipky, společenské hry, X-box kinect, jukebox, knížky nebo hudební nosiče mají návštěvníci k dispozici trvale a využívají jej pro činnost v kroužcích a k soutěžím. V centru je i wifi připojení zdarma a bar s nealkoholickými nápoji. K akcím, které se tu pravidelně organizují, patří například promítání filmů, turnaje ve fotbálku, v šipkách a v šachu. V Rodinném centru Hangár 19 stabilně působí kluby finanční gramotnosti, výtvarný, tvůrčího psaní, fotografický, plastikových modelářů, šachový, Jehlička a také Stiga hokeje.

Kulturní a rodinné centrum CoByDup Kbely

Kulturní a rodinné centrum CoByDup vzniklo v roce 2009 ze spontánní iniciativy kbelských maminek na rodičovské dovolené jako nezisková nezávislá dobrovolná organizace.

Kromě pravidelných kroužků a kurzů nejen pro děti, ale i pro dospělé zajišťuje přípravku do mateřské školky Ježkův klubík, tematicky laděné příměstské tábory a výlety. Centrum se věnuje vzdělávání dětí, mládeže i dospělých v rámci tematicky zaměřených besed, přednášek a seminářů. Organizuje kulturní akce pro širokou veřejnost, například masopusty, vyřezávání dýní, závody kol a koloběžek, mikulášské nadílky, drakiády a jiné.

Při mnoha akcích pro děti aktivně spolupracuje s MČ Praha 19 a ostatními kbelskými organizacemi. Mezi hlavní cíle Kulturního a rodinného centra CoByDup patří především zprostředkování vzájemného setkávání dětí předškolního a školního věku, mládeže i dospělých všech věkových kategorií. Od roku 2012 realizuje centrum projekt „Co dělat, když…?“, který poskytuje individuální finanční, právní a rodinné služby, a připravuje semináře a workshopy zaměřené na prevenci sociálně patologických jevů a poradenství pro rodiče a mládež.

Prostory centra se nacházejí v komplexu Lidového domu, kde je k dispozici herna, učebna, kuchyňský kout, sociální zázemí a přilehlá zahrada s pískovištěm a houpačkami. Od roku 2017 využívá ještě tělocvičnu včetně sociálního zařízení.

Cestička – lesní klub

Cestička vznikla v roce 2010 jako aktivita několika rodin, které toužily svým dětem nabídnout láskyplnou a respektující předškolní péči v přírodě. Cílem klubu je umožnit dětem bezprostřední kontakt s přírodou, prožívání proměn přírody během roku a porozumění sobě samému jako součásti přírodního celku.

Po prvních měsících činnosti klubu, kdy děti trávily většinu času v přírodě, rodiče zjistili, že dětem nevadí v podstatě žádné počasí a jsou schopny si ho maximálně užít. Jsou adaptabilnější, než by si rodiče uměli představit. Umějí si poradit v různých nesnázích, jsou samostatnější, rozvíjí se jejich imaginace (klacek představuje rybářský prut, vlajku, hůl, motyku nebo dalekohled), dokážou si vzájemně pomoci.

Brzy se ukázalo, že Cestička oslovila další rodiče z okolí, takže klub rozšiřujeme své aktivity. Cestička naplňuje svůj hlavní cíl – umožňuje dětem bezprostřední kontakt s přírodou v inspirativním a přátelském prostředí, a tím podporuje jejich harmonický vývoj.

Naprostá většina aktivit klubu se odehrává venku, děti si hrají a učí se za každého počasí v lese, na louce, či na malé zahrádce, tedy v prostředí, které bylo po staletí pro dětské hry přirozeným. Dospělí členové klubu vedou děti s respektem a láskou, snaží se vnímat jejich jedinečnost a nabízet jim činnosti, které podporují jejich přirozený a zdravý vývoj. Inspirovali se dále i Montessori pedagogikou jako lety ověřeným komplexním vzdělávacím systémem.

Ekocentrum Prales ve Kbelích

Ekocentrum Prales neboli Pražské lesní středisko zřídily v roce 2016 Lesy hlavního města Prahy především pro pražské školy v uvolněném areálu bývalé okrasné školky a zahradnictví na kraji Kbel. Stěžejním prvkem ekocentra je naučná stezka „Cesta dřeva“, provázející návštěvníky vznikem dřevní hmoty od semínka po dřevěný výrobek, a minifarma s hospodářskými zvířaty.

Prales nabízí pestrou paletu environmentálních programů pro školy i školky. Děti se v nich seznamují s lesnictvím i přírodou, se světem hmyzu, s řemeslnou tvorbou, nebo se účastnit i nočních programů spojených s přespáváním „pod širákem“.

Dalšího významného rozšíření se ekocentrum dočkalo v roce 2019, kdy byla otevřena nová budova pro environmentální výuku. „Dřevák“, jak se tato dřevostavba nazývá, neslouží však jen jako zázemí pro ekovýchovné aktivity, nýbrž se v něm pořádají také různé besedy, přednášky či workshopy pro veřejnost.

Prales ale nepatří pouze školám. V návaznosti na bývalé zahradnictví tam vznikla komunitní zahrada, která poskytuje volný prostor pro všechny, kteří si chtějí vypěstovat vlastní plodiny, ale nemají dostatek volného místa. Pěstitele ze Kbel i širokého okolí mají v zahradě k dispozici více než šest desítek vyvýšených záhonů (včetně několika bezbariérových), zahradnické náčiní, odborné konzultace a jako jediná komunitní zahrada v Praze má ekocentrum i vnitřní záhony ve fóliovníku.

Prales je místem pro komunitní setkávání, rekreaci a procházky Pražanů a zároveň funguje jako další základna střediska Ekologická výchova, v němž se pro pražské školy, rodiny s dětmi i pro širokou veřejnost organizují ekovýchovné programy a akce či workshopy s environmentální tematikou. Areál Pralesa, který obklopují stávající i nově vznikající lesní plochy, umožňuje vést kvalitní terénní programy, při nichž se účastníci dostanou do bezprostředního kontaktu s přírodou.

Klub seniorů ve Kbelích

Klub důchodců ve Kbelích byl ustanoven v roce 1966. Jeho první předsedkyní se stala Marie Černá. Od počátku byl klub dobrovolným sdružením občanů-důchodců. Z počátku byla účast důchodců na akcích klubu nízká, ale postupem času se zlepšovala. Důchodci využívali jako klubovní místnost prostor v budově vedle bývalé kaple (dnes je zde klub pro mládež vedle kostela).  Šlo o skromně zařízenou místnost, v níž si museli důchodci topit. Místní národní výbor vybavil klub televizorem. Brzy po zahájení činnosti začali důchodci jezdit i na krátkodobé rekreace, které byly dotované z prostředků MNV.

Novou místnost ke klubové činnosti dostali důchodci v listopadu 1973 v prvém patře dnes již bývalé požární zbrojnice vedle Lidového domu. Výbor Klubu důchodců tvořili zástupci jednotlivých občanských výborů, kterých bylo ve Kbelích šest. Ty zajišťovaly potřeby jeho obyvatel a komunikovaly s MNV.

V této době si důchodci volili místa pro rekreaci, ale nejčastěji využívanými byly rekreační zařízení Starý Mlýn v krkonošských Vítkovicích patřící Leteckým opravnám Kbely a Milíře, které patřily firmě Pal Kbely.  V letech 1974 až 1976 se již rekreací zúčastňovalo na 70 důchodců.  V letech 1973–1976 oslavili členové klubu 46 životních jubileí, klub uspořádal 13 zájezdů s účastí 535 důchodců, navštívil šest divadelních představení s účastí 210 členů a v prostorách klubu proběhlo 16 akcí. Důchodci se zapojovali i do sběru starého papíru a odpracovali 182 brigádnických hodin.

Pro klubovou činnost se zvažovala adaptace vily ve Vrchlabské, z níž však sešlo a objekt získal Elektropodnik, později Svazarm a dnes je zde jazyková škola Amazoňan. Do odpovídajícího zázemí se dostali důchodci až po celkové rekonstrukci bývalé školy v Mladoboleslavské ulici.  Zrekonstruovaný objekt označený jako Dům seniorů vedle klubovní místnosti užívané seniory i členy ZO STP poskytuje i 29 garsoniér a sedm dvougarsonek pro seniory.

Činnost Klubu důchodců ovlivňovalo a usměrňovalo jeho vedení, které se postupem doby měnilo, ale vždy zachovávalo kontinuita a udržovalo dobrou úroveň činnosti. Přednášky, besedy nebo zábavy konané v klubovně se plánovaly s půlročním předstihem.  Organizovaly se rovněž zpravidla týdenní pobyty, jednodenní výlety, návštěvy divadelních představení a jiné akce.

V roce 1989 vznikl Klub seniorů, který navázal na léty ověřenou činnost původního Klubu důchodců. Členskou základnu, která se samozřejmě každoročně mění, tvoří 90 až 100 seniorů.  Klub se nadále zabývá klubovou činnosti, organizováním výletů, a také rekreačních a rekondičních pobytů. 

Výbor klubu získává pro přednášky, besedy a jiné akce zajišťované v klubovně odborně zdatné nebo jinak zajímavé přednášející. Sami členové klubu mohou podávat návrhy k činnosti klubu. Rekreační pobyty jsou pro seniory zajišťovány v ubytovacích zařízeních, které poskytují standardní ubytování ve dvoulůžkových pokojích se sociálním zařízením a plnou stravovací penzí. I v průběhu těchto pobytů se pořádají výlety za poznáním okolí. To se však neobejde bez trvale organizační i materiální podpory Úřadu městské části Praha 19. Krédem činnosti Klubu seniorů Kbely je naplňování hesla: „Důchodci důchodcům, ať nikdo nezůstává sám.“

Kulturní spolky

Ochotnické divadlo ve Kbelích

První divadelní jeviště bylo ve Kbelích zřízeno v hostinci Na Růžku asi v roce 1929. Později se začalo divadlo hrát také v Lidovém domě. Další možnost pro milovníky divadla vznikla v roce 1934, kdy začala fungovat další divadelní scéna v sále hospody U Suldovských.

K prvním divadelním představením ve Kbelích patřily hry „Jánošík“ od Václava Hrobčického z Hrobčic, nebo „Jízdní hlídka“ Františka Langra. Hrála se také opereta, která byla ve třicátých letech 20. století velmi oblíbená (Země úsměvů, Polská krev, Růže ze Sibiře a další).

Až do roku 1939 byli kbelští ochotníci soustředěni pod „hlavičkou“ Československé strany národně socialistické. Příchodem německých okupantů však vznikla hrozba, že coby stranický spolek budou muset divadelníci ve Kbelích skončit a že jim bude také zabaven majetek. Tehdy se rozhodl kbelské ochotnické divadlo zachránit přední člen spolku František Veit, který začal neprodleně jednat s úředními orgány. Přepracoval stanovy divadelního spolku, navštívil Ústředí ochotnických herců a dokázal, že na zemském úřadě byl zapsán nově vzniklý divadelní spolek pod názvem Josef Kajetán Tyl.

Tak mohlo ochotnické divadlo v obci pokračovat i za protektorátu. Členové spolku se snažili hrát české hry, které lidi povzbuzovaly. Mnohdy hráli i přes odpor úředních orgánů. Například hra „Noc na Karlštejně“ od Jaroslava Vrchlického vypadala po zásahu cenzury tristně, protože některé její pasáže byly zkráceny, jiné úplně vypuštěny. Přesto se však hrála, a to tak, jak ji autor napsal. Její premiéra proběhla roku 1944 a na několik let byla premiérou poslední. Snad proto, že přišel tragický letecký nálet, pak osvobození a starosti, které s sebou nesly opravy v rozbité obci. Za své vzal také majetek ochotnického spolku. Kulisy byly zničené, kostýmy poztrácené nebo roztrhané.

Po roce 1946 se začala divadelní tradice oživovat. Rodina zapáleného ochotníka Františka Veita kolem sebe soustředila skupinku nadšenců a opět se mohlo nacvičovat a bavit diváky. V tehdejší ochotnické skupině působili kromě členů rodiny Veitovy také Jiří Horník, Karel Rozum, Karel Hamták, manželé Menclovi, Václav Svoboda… Stálými členy byli i představitelé hudebních aktivit, dirigent hudebního kroužku Josef Venta a vedoucí spolku Dalibor Jaroslav Vojáček.

Z poválečného repertoáru se názvy her nedochovaly, známá je jen inscenace, v níž si zahrál naposledy na prknech jeviště nejaktivnější kbelský ochotník František Veit. Byla to hra „Honba za sádlem“ a premiéru měla v roce 1947. Poté již František Veit kvůli věku nehrál, ale nějakou dobu pro kbelskou kulturu ještě pracoval, ať už jako funkcionář kulturní komise při místním národním výboru nebo jen pomáhal svým následovníkům.

O tom, jak důležitou postavou František Veit pro Kbely byl, svědčí fakt, že bez jeho účasti se „ochotničilo“ s menším nasazením, hrálo se méně her a členové divadelního spolku odcházeli. Ochotnické divadlo se rozpadlo a dlouhou dobu na něj nikdo ve Kbelích nenavázal.

Divadélko Na Peróně

Ochotnické divadelnictví se přesto ve Kbelích dočkalo vzkříšení, když zde v novodobé historii osm let působila známá amatérská divadelní společnost Divadélko Na Peróně. Byla založena 1. srpna 1987 registrací u odboru školství a kultury Obvodního úřadu v Praze 5. U jejího zrodu stáli Roman Chlup, Jiří Pěkný, Alexandr Romaniuk a Tomáš Kraucher. První sídlo soubor získal na Smíchovském nádraží v tamním kulturním sále a jeho zřizovatelem byla odborová organizace Železniční stanice Praha–Smíchov. Odtud byl odvozen název společnosti.

Za cíl si Divadélko Na peróně vzalo nastudování širokého spektra představení mnoha žánrů, a to her autorských i převzatých. Vybrat z repertoáru si mohli diváci všech věkových kategorií.

Po „sametové revoluci“ ztratilo Divadélko Na Peróně sídlo v nádražním objektu a na dva roky se usadilo ve skromných podmínkách bývalého kina Vesna v Praze 10. Přesto, že prostory divadelní práci nepřály, členové se nevzdali a na národní přehlídce vystoupili s inscenací pro děti. Důstojnější prostředí našlo divadlo v roce 1992, kdy se stal jeho zřizovatelem Obvodní dům dětí a mládeže v Praze 8, v jehož prostorách mohli v práci pokračovat.

V roce 1997 přijalo Divadélko Na Peróně, jehož zřizovatelem se stala Umělecká agentura a divadelní scéna Divadlo Pohádka, nabídku Místního úřadu Kbely a získalo tak možnost využívat víceúčelový sál v kbelském Lidovém domě. Stalo se tak po úspěšné premiéře pohádky „Radúz a Mahulena“. Soubor se přestěhoval do Kbel, vybudoval si zde dobré zázemí a také se mu tady podařilo vytvořit řadu zajímavých a úspěšných projektů.

Kromě divadelních představení pořádal soubor také Divadelní karnevaly s podtitulem „I dospělí si chtějí hrát“, zábavná odpoledne pro děti, Dětské dny, mikulášské zábavy nebo třeba živý vánoční betlém. Soubor nepůsobil jenom ve Kbelích, ale ve spolupráci se zřizovatelem hrál na scénách po celé republice jako zájezdové divadlo a také se zúčastňoval soutěžních přehlídek.

V závěru roku 2003 skončilo působení Divadélka Na Peróně ve kbelském Lidovém domě a po krátkém mezidobí, kdy soubor přebýval v nevyhovujících skladových prostorách na území Prahy 4 a Prahy 8, našel konečně současné působiště Na Beránce v Praze 6.

Občanské sdružení Prima den

Po odchodu Divadélka Na peróně ze Kbel nastala ve zdejším ochotnickém divadelnictví opět delší pauza. Ukončilo ji až v druhém desetiletí 21. století občanské sdružení „Prima den“, které v současné době udržuje ve Kbelích tradice ochotnického divadla. Za jeho aktivitami stojí dvě ženy – Bára Marysková a Markéta Kilingerová.

Samy uvedly, že vsadily na své divadelní zkušenosti, nechaly se řídit vlastním pocitem a založily občanské sdružení s názvem „Prima den“. Pod touto hlavičkou moderovaly společenské akce, strašidelně prováděly v zámeckých komnatách, hrály maňáskové divadlo a nezapomínaly ani jezdit za dětmi do mateřských škol, mateřských center i do základních škol. Podílely se rovněž na vedení dětského amatérského divadla „Housle na stromě“ při ZŠ Vinoř.

Ve vlastní režii vytvářely programy i ušité přímo na míru podle objednávky – pravidelně v MŠ inscenovaly takzvané „Prima pátky“, při kterých se děti zapojily do pohádek. Holčičky se měnily v princezny a kluci v prince, Honzy, draky, vlky… Vozily s sebou kufr plný překvapení (kostýmy k dispozici, pastelky, hudební nástroje). Už v září 2011 se pustily do projektu dětského divadelního souboru ve Kbelích, a tak vznikl KBELLYWOOD.

V roce 2015 založily tyto protagonistky také projekt pro dospělé ochotnické a ochotné herce – „Mezinárodní dámský divadelní soubor s muži“ tedy MDDSSM. Začali zkoušet v Lidovém domě, kde se v lednu roku 2016 soubor prezentoval hrou Antonína Procházky „Přes přísný zákaz dotýká se sněhu“. Druhou premiérou nastudovanou Spolkem se stala v roce 2017 divadelní hra Oscara Wilda „Strašidlo cantervillské“.

V říjnu roku 2019 v kbelském Lidovém domě odehráli třetí kus – černou komedii o prvním a posledním fanouškovi skupiny Depeche Mode autorů Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy pod názvem „Strange love“ (Divná láska).

Komorní smíšený sbor Gaudium Cantorum

Komorní smíšený sbor Gaudium Cantorum (radost zpěváků) vznikl v září 2003 při ZUŠ Marie Podvalové v Čakovicích. Podnětem pro založení sboru bylo provedení „České mše vánoční“ Jakuba Jana Ryby v prosinci téhož roku v čakovickém kostele. Sbor má kolem dvaceti stálých členů, a to profesionálních hudebníků i amatérů. Nabízí možnost aktivního trávení volného času lidem občanům z bezprostředního okolí, převážně z Čakovic a Kbel, avšak mezi čeleny sboru jsou i lidé ze vzdálenějších koutů Prahy.

Sbor se podílí na kulturním životě v místě svého působení, tradičně pořádá každoroční vánoční koncerty, také v kostele svaté Alžběty Duryňské ve Kbelích, několikrát do roka účinkuje na koncertech v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Spolupracuje s významnými umělci a soubory, například s Alfrédem Strejčkem, Janem Přeučilem, Mojmírem Maděričem, orchestrem Consortium Pragense, Břevnovským chrámovým sborem.

Sbor Gaudium Cantorum je zván na pražské i mimopražské koncerty, pravidelně pořádá také charitativní koncerty, třeba pro Výbor Dobré vůle Olgy Havlové, Nadaci pro transplantaci kostní dřeně, Záchrannou stanici Lary. Významná byla také koncertní cesta do Holandska v roce 2015. K desátému výročí založení sboru vyšlo CD nazvané Vlastní cestou a roku 2017 vznikla nahrávka Cestou vánoční.

Sbor zkouší jednou týdně v krásném prostředí čakovického zámku pod vedením zpěvačky – sopranistky Štěpánky Heřmánkové. Široký záběr repertoáru, flexibilita a zvyšující se zájem o účinkování pěveckého sboru podnítili vznik „Občanského sdružení Gaudium Cantorum“ v roce 2007, „Zapsaný spolek Gaudium Cantorum“ se narodil v roce 2018.

Spolek Camerata Praha

Pěvecký sbor Camerata Praha působí v Čakovicích již více než dvacet pět let. Založila jej v roce 1992 profesorka Jana Žofáková a v její činnosti pokračuje sbormistryně Veronika Dvořáčková Žofáková. Spolek a sbor Camerata sdružuje amatéry sborového zpěvu od 16 let. Camerata zpívá písně umělé i lidové z období od renesance až po současnost. Koncertuje po celé České republice i zahraničí.

Činnost spolku tvoří vedle pravidelných zkoušek pěveckého sboru, pěveckých soustředění pro děti i dospělé členy sboru, koncertování v České republice i zahraničí. V létě jezdí všichni zpěváci na pětidenní soustředění do Bedřichova v Jizerských horách.

Sbor má nyní téměř dvě stovky členů, kteří zpívají v pěti odděleních – Mladší Broučci, Starší Broučci, Kamarádi, Shamwari a Camerata. Za 25 let působení sboru prošlo sborem přes tisíc pět set zpěváků, jeho členové připravili více než pět set koncertů, natočili šest cédéček a osmkrát vystoupili v televizi.

Kromě hlasové a pěvecké přípravy se sbor zaměřuje i na osobnostní výchovu mládeže, pro dobré vztahy členů vytváří příležitosti podporující osobní růst, jako jsou setkání se zajímavými lidmi z oblasti kultury, koncertní výjezdy po ČR i do zahraničí. Sbor existuje díky dobrovolnické práci svých členů a finanční podpoře městských částí, kde působí, tedy Praha 18 a 19.

Spolek Camerata Praha pořádá úspěšně již 21 let „Čakovický festival sborového zpěvu“. Jde o nesoutěžní festival pro dětské i dospělé sbory. Cílem festivalu je nabídnout obecenstvu zajímavé kulturní zážitky, během dvou až tří týdnů mohou slyšet více než deset pěveckých sborů a těles, sólistů amatérů i profesionálů. Festival vytváří mimořádnou příležitost pro setkávání pěveckých sborů, výměnu zkušeností a vznik nových a trvalých přátelství. V rámci festivalu proběhlo přes stovku koncertů, zazpívalo více než sto dvacet sborů z dvaceti měst České republiky a šesti dalších států Evropy.

První český klub fotografů amatérů Nekázanka se sídlem ve Kbelích

V současných prostorách Domova pro seniory ve Kbelích našel útočiště 1. český klub fotografů amatérů Nekázanka zhruba před čtyřmi lety. Tento amatérský fotoklub však působí v Praze již více než 130 let. Klub byl založen v Praze 19. srpna 1889, přesně 50 let od uznání fotografie Francouzkou akademií věd a krásných umění, jako první ryze český klub amatérských fotografů. Po celou dobu své existence nedošlo k přerušení jeho činnosti. Činnosti nezabránili ani obě světové války.

Počet členů dosáhl krátce po založení až dvou set padesáti. Mnoho z nich byli i mimopražští, a proto bylo nutno vytvořit systém, aby i oni byli seznámeni s děním v klubu. Byly vytvořeny takzvané „Mapy“, které poštou obíhaly jednotlivé členy. Z tohoto fenoménu se později vytvořila soutěž mezi kluby, jež pokračuje i v současnosti jako „Mapový okruh Nekázanka“. Soutěž má na svém kontě už 59 ročníků.

Během let sídlil klub na několika adresách v Praze, plných 60 let v ulici zvané Nekázanka, kde měl skvostné prostory, klubovnu i atelier. Krátce po sametové revoluci se majitel objektu rozhodl vybudovat v klubových prostorách kotelnu, a tak se klub ocitl prakticky na ulici. Přesto se několik členů nevzdalo a pod vedením tehdejšího předsedy E. Vejvody se jej pokusilo udržet. Hlavním úkolem bylo zachránit rozsáhlý klubový archiv. To se podařilo, a v současnosti je uložen ve Státním archivu v Praze.

Klub byl zaregistrován pod novým jménem 1. český klub fotografů amatérů Nekázanka, čímž se jméno ulice dostalo do názvu jako pocta těm, kteří dlouhá léta v klubu pracovali a zasloužili se o jeho věhlas. Klub se potom několikrát stěhoval, až asi před čtyřmi lety zakotvil v kbelském domově pro seniory, kde klubu poskytla skvělé prostory Městská část Praha 19. Jedna starost tím odpadla, ale klub se potýká s úbytkem a stárnutím členstva. Nyní má klub 16 členů a většina z nich je v důchodovém věku.

Navzdory dlouhé a pestré historii klubu se klubu nedaří přilákat mladou krev. Přitom lze říci, že více než sto třicet let dlouhá tradice představuje vlastně dějiny české amatérské fotografie. Členy klubu byly takoví fotografové, jako například Hájek, Sudek, Krupka, Jírů, Růžička, Pekař, Zeman, Fabinger, Sova, Novotný, Lauschmann, Dvořák, Zenger, Lukas, Jodas, Šimánek, Gil, Richter, Hudec, Šantl, Dobrovolský, Novotný, Vejvoda, Mühldorf, Kamarád, Blahník, Ziegenfuss, Rak nebo Roubíček, kteří znamenali ve své době špičku české amatérské fotografické tvorby.

V roce 2019, v roce 130. výročí založení, uspořádal klub tři výstavy. Hlavní výstava se konala na zámku Chvaly a měla tři části. V první prezentoval klub formou plakátů svou historii s ukázkami prací dřívějších členů. Druhá část obsahovala fotografie nedávných členů klubu a ve třetí se představili současní členové. I tuto výstavu podpořila grantem Městská část Praha 19.

V říjnu roku 2019 uspořádal klub také závěrečné setkání při příležitosti ukončení 58. ročníku Mapového okruhu Nekázanka. Zúčastnili se jej zástupci všech 13 klubů, tedy přes tři desítky fotografů z celých Čech.

Členové klubu se účastní i samostatně různých soutěží a výstav, například Praha fotografická. Pro Městskou část Praha 19 připravil klub podklady pro kalendář na rok 2020, jeho členové hodnotili fotografie v soutěžích vyhlášených Městskou částí Praha 19 a v kbelské knihovně se představilo několik členů Nekázanky a členů spřátelených fotoklubů.

Uspořádal besedu nad fotografiemi pro seniory, promítání fotografií z cesty po Izraeli. Klub se tak nyní snaží ve své dlouhé tradici pokračovat. Pořádá výstavy, účastní se národních soutěží, spolupracuje s ostatními kluby a snaží se rozšířit členskou základnu.

Sportovní spolky

Kbely cycling team

Počátky organizované cyklistiky ve Kbelích spadají do roku 1976. Avšak již v roce 1975 dali Ladislav Klíma a Karel Ševčík dohromady partu cyklistů většinou z Lokomotivy Praha a začali se třikrát týdně scházet na křižovatce na Proseku ke společným vyjížďkám. V zimě pak trénovali zejména tím, že běhali schody z Vysočan na Prosek.

Roku 1976 založil Miroslav Slavětínským cyklistický oddíl v TJ Spartak Kbely, do něhož parta cyklistů vstoupila. Členové oddílu se účastnili závodů podle kalendáře Československého svazu cyklistiky. Tehdy se stal mistrem Československa v juniorské kategorii člen Spartaku Kbely Jan Jonák. V roce 1993 tragicky zahynul Miroslav Slavětínský a vedení oddílu převzal Václav Trsek. 

V roce 1994 se přejmenovala TJ Spartak Kbely na TJ Sokol Kbely, kde působil cyklistický oddíl až do roku 2014, kdy v Sokole činnost ukončil a stal se součástí nově vytvořeného Kbely cycling teamu vedeného Miroslavem Svobodou.

Již od roku 2000 se však kbelští cyklisté účastní celoroční silniční soutěže masters, rozdělené podle věku do jednotlivých kategorií. V masters získali více než padesát medailových umístění, třikrát celkové vítězství, Václav Trsek se stal dvakrát mistrem České republiky a Karel Horáček jednou. Od roku 2004 se kbelští cyklisté účastní též závodů MTB na horských kolech a brzy i v této disciplíně začali dosahovat v kategoriích masters významných úspěchů. Mají na kontě desítky vítězství v maratonech a půlmaratonech a Miroslav Svoboda se stal dvakrát mistrem ČR SAC v cross country, vyhrál etapový závod na ostrově Lanzarote a na mistrovství Evropy obsadil 1. místo v maratonu MTB 2013.

Od roku 2012 oddíl pravidelně pořádá s podporou MČ Praha 19 v letňanském lesoparku závod horských kol, určený všem, od dětí po seniory, od amatérů po profesionály. Závod s už získal oblibu. Pravidelně se jej účastní na čtyři stovky závodníků, kterým přihlíží a fandí kolem dvou tisíc diváků.

Členové Kbely cycling teamu vyjíždějí na společné tréninky v létě z Koloděj, v zimně z Proseku a od sokolovny ve Kbelích. Celá cyklistická parta absolvuje společná soustředění na Šumavě, od roku 1985 zjara na silničních kolech a od roku 2006 na podzim též na horských kolech. Kbely cycling team má v současné době 34 členů.

Škola Taekwon-do Dan-Gun ve Kbelích

Kbelská Škola Taekwon-do Dan-Gun, zapsaný spolek, vyučuje korejské bojové umění sebeobrany Taekwon-do ITF (Mezinárodní federace taekwon-do) od roku 1991. Je registrována v České unii sportu, Českým svazem Taekwon-do a pod Mezinárodní federací taekwon-do. Škola je druhá největší v České republice. Za dvacet osm let existence dosáhli členové školy takových úspěchů, jako jsou tituly mistr světa, mistr Evropy, mistr České republiky. Členové kbelské Školy Taekwon-do jsou i českými reprezentanty a prosadili se i do Střediska talentované mládeže.

Tréninky dětí ve věku 6-12 let se zaměřují na všeobecnou motoriku pohybu s prvky pro taekwon-do formou her a zábavných cvičení a probíhají v ZŠ Praha 9 Kbely, Albrechtická 732/1. Členové školy se účastní exhibicí, technických seminářů, soustředění, závodů a podobných akcí. V květnu 2007 navštívil oddíl tehdejší prezident ČR Václav Klaus s chotí a doprovodem.

Školní atletický klub Albrechtická ŠAKAL Kbely

ŠAKAL čili Školní atletický klub Albrechtická vznikl v roce 2015 z iniciativy rodičů žáků (členů SRPŠ) ZŠ Albrechtická Kbely. Jeho cílem bylo naplnit vizi komunitní školy a umožnit svým dětem všeobecnou atletickou průpravu nad rámec školní tělesné výchovy.

Metodiku, pomůcky i školení trenérů zajišťuje projekt Českého atletického svazu „Atletika pro děti“, jehož je klub členem. ŠAKAL se snaží v dětech podporovat lásku k pohybu nenásilnou a hravou formou, utužit smysl pro fair play a týmového ducha.

Na sto šedesát převážně kbelských „malých šakalů“ je rozděleno do osmi „smeček“ podle věku, patnáct „starých šakalů“ tvoří trenérské dvojice k jednotlivým smečkám. Tréninky probíhají dvakrát týdně ve školní tělocvičně a místní sokolovně.

V pátém roce činnosti Šakala (2019) navštěvovaly atletický klub děti od první do deváté třídy napříč všemi ročníky. Každým rokem pořádá klub běžecký závod „Vypusťte šakala!“, kterého se účastní na tři stovky dětí. Od roku 2018 má klub patronát nad dětskými závody seriálu terénních běhů Krosový pohár. V roce 2019 byl Šakal vybrán do projektu Atletika pro celou rodinu, do kterého se zapojilo dvacet rodičů s dětmi.

Fitstudio Fit Time

Nové fitstudio v Praze 9 Kbelích zaměřené na lekce Schwinn cycling, Pilates, Jumping, Bosu, Port De Bras, SM systém, Alpinning bylo otevřeno v roce 2005. Nabízelo zájemcům příjemné prostředí a cvičení pod vedením kvalifikovaných a zkušených instruktorů. V roce 2008 došlo k rekonstrukci fitstudia a jeho rozšíření o další zrcadlový sál a masérnu.

V roce 2013 se ve fitstudiu začali věnovat i dětem a otevřeli lekce dětského aerobiku. Zaměření na dětský aerobik se v dalších letech prohloubilo, což vedlo až k účasti na dětských závodech v této oblasti. Roku 2016 byl tak zřízen spolek Fit Time.

V současné době probíhají ve fitstudiu lekce gymnastiky, aerobiku, hravé sportování pro nejmenší. Závodní tým dosáhl už i řady úspěchů, které dodávají impulzy pro budoucí činnost.

Fitstudio Fit Time je k dispozici pro všechny věkové kategorie, ženy i muže. Hodiny jsou koncipovány pro začátečníky i pokročilé, takže stačí odhodit zábrany a přijít si zacvičit.

Sportovní, tělovýchovné a tělocvičné jednoty

Dělnická tělocvičná jednota Kbely

Hnutí dělnických tělocvičných jednot (DTJ) vznikalo v českých zemích na přelomu 19. a 20. století odštěpením od Sokola. O založení Dělnické tělocvičné jednoty ve Kbelích se mnoho zpráv však nedochovalo. Lze se dopátrat pouze data vzniku této jednoty a místa konání její ustavující schůze. Přesto se však podařilo objevit alespoň kusou vzpomínku na začátky Dělnické tělocvičné jednoty ve Kbelích. Zdrojem byly internetové noviny „Alarm“, ročník 2005, kde byla zveřejněna vzpomínka F. Olišara a J. Svobody na počátky této tělovýchovné organizace.

„Psal se rok 1912. Za hotelem Jelínek byla krásná kaštanová alej táhnoucí se od nádražního domku, na druhé straně ústila do silnice vedoucí z Vinoře. Tam se sešlo pětadvacet mládenců. Hovořilo se o různých věcech, až mezi řeči přišli na to, že by mohli založit tělovýchovný spolek. Prozatím si hned v aleji zkusili pochodová cvičení se zpěvy. Šlo to a každému se pochod líbil. Na příští neděli si svolali schůzi do hostince U Karbusů, opatřili si stanovy Dělnické tělocvičné jednoty… a tím začala činnost jednoty ve Kbelích. Cvičení bylo pro každý oddíl dvakrát týdně a bylo pilně navštěvováno. V roce 1913 byla již pořádána dětská slavnost pod heslem „Nám patří budoucnost“. Téhož roku jsme se zúčastnili cvičení v Praze. To se nelíbilo měšťákům a jako protiváhu založili ve Kbelích sokolskou organizaci…“

Tolik vzpomínka a také jediný nalezený pramen o historii DTJ ve Kbelích.

Tělocvičná jednota Sokol Kbely a sokolovna

Ačkoli je Sokol tělocvičná jednota, její činnost se zaměřuje rovněž na kulturu a osvětu, takže ji lze zařadil spíš ke společenským organizacím než jen čistě sportovním.

Tělocvičná jednota Sokol Kbely byla založena v roce 1912 na valné hromadě v hostinci U Suldovských, které se zúčastnilo jedenadvacet zakládajících členů. Valné hromadě však předcházely tři přípravné schůze ve dnech 2., 11. a 21. července 1912. Listinu stvrzující ustavení spolku Tělocvičná jednota Sokol ve Kbelích na jméno Antonína Svobody, tamního sládka, vystavilo C. a K. místodržitelství pro království České se sídlem v Karlíně 3. srpna 1912.Valná hromada zvolila prvním starostou Sokola právě Antonína Svobodu. Jeho zástupcem se stal František Suchý, náčelníkem Jan Zeithamer a výbor tvořilo ještě dalších osm členů.

Na valné hromadě byly ustanoveny i výše členských příspěvků a jednalo se na tu dobu o nemalé částky. Zakládající členové platili sto korun ročně, přispívající členové sedm set korun za rok, činní sokolové 30 korun měsíčně stejně jako ženy a žactvo o deset korun méně.Rozhodlo se také, že kbelská tělocvičná jednota bude zařazena do Sokolské župy Barákovy, která ji přijala oznámením z 11. září 1912, stále uchovávaným nynějšími členy spolku. Je v něm napsáno: „Bratři! Ohledně Vaší žádosti stran přijetí do župního svazku usneseno ve schůzi předsednictva dne 5. září t. r. toto doporučiti župnímu výboru ke kladnému vyřízení …“

Začátky působení sokolů ve Kbelích nebyly však lehké. V obci totiž chybělo místo, kde by mohli svoji činnost provozovat. Jako útočiště cvičencům musely posloužit sály zdejších hostinců. A tak například do září roku 1922 se cvičilo v hostinci U Suldovských, potom přibližně tři roky U Mornsteinů a rovněž v hostinci U Krausů.

O sokolské hnutí a činnost spolku byl mezi občany velmi značný zájem, což dokládá i založení ženského Odboru, a tak se poměrně brzy muselo začít uvažovat o stavbě nové sokolovny. Stavební odbor Sokola pod vedením Aloise Millera začal pracovat už v roce 1922. Pět let poté byl slavnostně položen základní kámen nové kbelské sokolovny. Slavnost se konala 17. dubna 1927 za účasti bratrských jednot a jiných spolků a korporací. Obcí tehdy prošel početný průvod, zazněly projevy a den zakončila veselice U Karbidů, kde vyhrávala kapela TJ Sokol Hloubětín.

Sokolovna se stavěla na pozemku, kde se dříve nacházelo pole a který jeden z kbelských sedláků sokolům věnoval a stavělo se rychle. Už na podzim roku 1927 byla sokolovna otevřena.

Sokol však nepěstoval pouze kulturu těla, jeho posláním byla také výchova k vlastenectví a vzdělávání členů. Však také kbelští sokolové hráli divadlo, pořádali přednášky, a dokonce měli vlastní spolkovou knihovnu.Ve 30. letech 20. století se obec rozrůstala, čímž také přibývali noví členové. Nacvičovalo se na sokolské akademie a slety. Právě v tomto období se objevují první snahy o diferenciaci sportů a malé skupinky členů se začaly více věnovat třeba atletice, odbíjené nebo basketbalu.

Sokolovna však nesloužila pouze pro členy. Ve druhé polovině třicátých let 20. století tam bylo zřízeno veřejné kino. Promítalo se vždy v pátek, sobotu a neděli a vybrané vstupné se používalo pro potřeby spolku. Kino promítalo i během 2. světové války a rovněž i po ní.

Totéž se nedá říct o Sokolu jako takovém.V osudovém roce 1939, v němž byla republika okupována nacistickým Německem, vznikl protektorát Čechy a Morava a nedlouho poté byla zakázána spolková činnost, tedy rovněž i Sokol. Zajímavé je, že právě v době protektorátu byla ke kbelské sokolovně přistavěna další část budovy a tím se značně zvětšila její kapacita.

Sotva druhá světová válka skončila, původní členové sokola okamžitě začali pracovat, aby obnovili svou jednotu. Začalo se opět cvičit a nejdůležitějším úkolem byla příprava sokolského sletu v roce 1948. Nikdo v té době netušil, že to na dlouhé desítky let bude slet poslední.Po únorovém převratu již Tělocvičná jednota Sokol neměla dlouhého trvání a její činnost byla znovu zakázána, tentokrát nikoli nacisty, ale novým komunistickým režimem, který se rozhodl, že tělovýchova bude jednotná.

Fungující sportovní oddíly Sokola převzala továrna PAL a sportovalo se pod názvem TJ Spartak PAL Kbely, později jenom TJ Spartak Kbely, to v době, kdy se jednotlivé oddíly staly součástí Československého svazu tělesné výchovy.

V té době ve Kbelích byly v činnosti oddíly košíkové, volejbalu, lehké atletiky, ale také se tady hrály šachy pod vedením Oldřicha Votického, šachový oddíl ukončil svoji činnost v roce 1992. Pracoval zde i velmi početný oddíl turistiky a orientačního běhu, jehož zakladateli byli Miroslav Škorpil a Václav Šedivý.

Po roce 1989 se tedy vlastně TJ Sokol Kbely zakládala znovu úplně od začátku, protože skoro padesátiletá přestávka znamenala velké obtíže a také podmínky pro sokolské hnutí byly v nové době zcela jiné.

Pod Tělocvičnou jednotou Sokol Kbely sportuje několik stovek členů. V současnosti jsou v Sokole sdruženy oddíly atletiky, basketbalu, pozemního hokeje a stolního tenisu. Od roku 2004 je ve Kbelích fotbalové hřiště s umělým povrchem. Ve třicátých letech 20. století fungoval kromě oddílů sdružených v Sokole ještě fotbalový tým hrající pod značkou AFK Kbely. Dnes je tento fotbalový oddíl samostatný a hraje pod názvem Spartak Kbely na stadionu Sokola Kbely, který má v dlouhodobém pronájmu a spravuje jej Sportovní klub Kbely. V Sokole vznikl po roce 1989 také hokejový tým SHK Kbely, jenž měl po určitou dobu velmi dobré výsledky a který kupodivu zastřešoval i činnost boxerského družstva. Tento oddíl v současné době však ve Kbelích již neexistuje.

Oddíl atletiky Sokola Kbely

Lehká atletika (přívlastek lehká se nyní už neužívá) začala v Sokole Kbely jako doplňkový sport už někdy ve třicátých letech 20. století. Tehdy byla doplňkem sokolské všestrannosti a nejvíce se pěstoval sprint, vrh nebo hod a skok.

Začátky atletiky jako samostatného sportovního odvětví se datují do let druhé světové války. Tehdy, zřejmě v roce 1943, utvořila parta kluků ve věku čtrnácti až šestnácti let sportovní oddíl s názvem LAC Kbely. Za německé okupace však nesměly vznikat české spolky a kluby, a tak byl LAC Kbely založen protiprávně. Když chtěli členové oddílu vystoupit na veřejných soutěžích, startovali jako členové SO Maraňon Praha, což byla sportovní osada. Domek rodiny Šedivých byl vlastně nejdůležitějším místem pro tehdejší lehkou atletiku. Tady se mladíci scházeli, vydávali svoje noviny, volili funkcionáře klubu, vlastně se tady dělo všechno podstatné kromě trénování.

Po válce byli členové lehkoatletického oddílu mezi prvními, kteří obnovovali Sokol, kde našli sice skromné, ale přece jen dostačující podmínky ke sportu. Výkony atletů, jejichž oddíl musel přijmout název Spartak Kbely, nebyly zpočátku nijak výrazné, ale postupně, jak získávali nové zkušenosti, začaly se výsledky zlepšovat. V roce 1957 se družstvo mužů zařadilo trvale do soutěží krajského přeboru, kde na různých úrovních vystupuje do současnosti.

Dlouholetým předsedou atletického oddílu byl Zdeněk Šedivý. Oddíl se zúčastňuje soutěží na úrovni pražských přeborů. V oddíle vyrostli i velmi úspěšní atleti. Vždyť třeba Štěpán Škorpil, pozdější známý sportovní komentátor, dosáhl v roce 1963 československého dorosteneckého rekordu v desetiboji výkonem 4773 bodů. V roce 2018 oslavila kbelská atletika 75 let existence.

Oddíl basketbalu Sokola Kbely

Basketbal se ve Kbelích začal hrát ve válečném roce 1942, kdy byl u zdejšího fotbalového hřiště vybudován plácek také na košíkovou. První oficiální zápas zde Kbelští sehráli v červnu 1944. Skončil sice jejich drtivou porážkou o 55 bodů, ale nezapomene se na něj. Byl první.

Po válce, s obnovením činnosti Sokola, mohli basketbalisté po večerech trénovat v sokolské tělocvičně. První poválečný duel odehráli Kbelští se Sokolem Libeň v roce 1946. K historickému zápasu došlo 28. prosince 1949 s mužstvem Vinoře, kdy kbelští košíkáři zvítězili 57:21 a na galerii v kbelské sokolovně zápas sledovalo asi 150 diváků, kteří zaplatili na vstupném 1300 korun. V následujících letech hrálo mužstvo v krajském přeboru Tyršův kraj, výsledky se však nedochovaly.

Po zákazu Sokola v dubnu 1951 hráli basketbalisté pod názvem Spartak Kbely PAL a v roce 1953 se stávají členy Středočeského basketbalového svazu. Tehdy také poprvé a naposledy hraje ve Kbelích ženský tým, neboť brzy zanikl. Za zmínku stojí i první mezinárodní zápas v kbelské tělocvičně, který se hrál s čínskými studenty a Kbely vyhrály 69:56.

Na konci padesátých let 20. století hráli kbelští basketbalisté krajský přebor a měli družstva dospělých, dorostenců a žáků. Basketbalu se dařilo, ale vyhovující tělocvična ve Kbelích nebyla. Alespoň pro příznivé počasí sloužilo vlastními silami vybudované antukové hřiště u sokolovny. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století hrály Kbely v pražských. To již měl kbelský basketbal sedm mužstev a přicházely i úspěchy. Například muži hráli sedm let divizi, později postoupili do 2. národní ligy a největším úspěchem byla čtyřletá účast v 1. národní lize. Mládežnická družstva hrála přebor Prahy.

V soutěžní sezóně 1970/1971 skončili dorostenci v Praze na druhém místě a postoupili do kvalifikace o přebor Československa. Kbelský dorostenecký basketbal hrál potom ligu starších dorostenců šest let. V 70. letech hrál za tým mužů sedm sezon i bývalý prezident Václav Klaus.

Následovaly další úspěšné sezóny a přibývala ocenění, vrcholem byla osmdesátá léta. Tehdy se kbelský basketbalový oddíl stal jedním z nejpočetnějších v Praze, když měl dokonce dvanáct družstev. Nejlepší byli opět dorostenci, kteří postoupili až do finále ČSSR, kde skončili pátí.

Kbelský basketbal si získal jméno, ale ve Kbelích dosud chybí vhodná tělocvična a družstva musí trénovat a hrát v pronajatých prostorách, v tělocvičnách škol ve Kbelích, v Hloubětíně, na Proseku a v Letňanech, trénují také v tělocvičně kbelské sokolovny. V době, kdy vznikal text této knihy, byla v areálu ZŠ Kbely rozestavěná nová sportovní hala, která po dokončení bude sloužit samozřejmě především pro školu, ale zároveň v ní získá basketbal i další sporty důstojný stánek.

Basketbalovým oddílem Sokola Kbely prošlo za jeho existenci na dva tisíce členů, převážnou většinu z nich tvořili mladí, kteří zde získali sportovní dovednosti i lásku ke sportu. Z odchovanců se deset hráčů vypracovalo do ligových mužstev a dva další obdrželi sportovní stipendium pro studium na vysokých školách v USA.

Oddíl pozemního hokeje Sokola Kbely

Oddíl pozemního hokeje byl ve Kbelích založen v roce 1963 Jaroslav Baloun a dalšími dvěma nadšenci Vladimírem Šlechtou (bývalý starosta) a Janem Márou. Tento pro Kbely dosud netradiční sport snad právě proto lákal hned od začátku množství zájemců. Podmínky neběl dlouho ideální, protože pozemní hokej je sport, který se provozuje na umělém povrchu a ten měli kbelští pozemní hokejisté k dispozici až od roku 2004. Své úspěchy ale sbírali už dávno předtím.

V extralize, nejvyšší soutěži, se kbelský oddíl pozemního hokeje držel 21 let. Po reorganizaci soutěží Kbely sestoupily do druhé ligy. Největších úspěchů dosáhli kbelští pozemní hokejisté v roce 1985, kdy se oddíl stal vítězem podzimní části extraligy, a nakonec skončili druzí, když je o prvenství připravil zápas s Lokomotivou Bratislava. O rok později odjel oddíl díky svým dobrým výsledkům na mezinárodní turnaj West Super Mare do Velké Británie, kde se setkal s mnoha evropskými i světovými mužstvy a jako zajímavou vzpomínku hráči uvádějí, že si tam zahráli dokonce s indickým týmem, který jim do poločasu stačil „nasázet“ pět gólů.

Z členů kbelského oddílu vyrostli i úspěšní reprezentanti republiky, například Jaroslav Šulc, Petr Mocek, bratři Jaroslav a Ladislav Kopicovi a Milan Bradáč.

V současné době má oddíl v soutěžích týmy mužů, žen, starších i mladších žáků a žákyní, přípravky, benjamínků a při ZŠ Albrechtická je kroužek pozemního hokeje.

Oddíl stolního tenisu Sokola Kbely

Historie vzniku kbelského oddílu sahá do 50. let 20. století. Herna klubu v místní sokolovně byla původně na ochozech sálu, výjimečně v sále a nyní je na odděleném bývalém jevišti. Dost dobře je známa až historie od šedesátých let, kdy byla kbelská družstva v okresních přeborech Praha – východ.

Jedním z mezníků je rok 1967, kdy mužstvo „A“ postoupilo z kvalifikace vítězů okresních přeborů do Soutěže středočeského kraje! Připojením Kbel k hlavnímu městu Praze a změnou herních řádů však ustala motivace a řada hráčů z okolí odešla zejména do Satalic. Teprve po deseti letech se hráčský kádr stabilizoval a stolní tenisté se postupně propracovávali až do čela I. třídy Pražského přeboru.

Období let 1978–1995 patřilo k nejúspěšnějším. V soutěžích hrálo až pět družstev mužů, žen a mládeže. Přicházely i dobré výsledky v mistrovských soutěžích, turnajích a přeborech. Hráči zaujali i dobré postavení v pražském žebříčku jednotlivců, nejlepší čtyři byli mezi 80. a 100. místem. V současné době má oddíl stolního tenisu 24 členů (19 hrajících soutěže), čtyři soutěžní družstva mužů, která se účastní dlouhodobé soutěže ČÁST – oblast Praha.

Oddíl všestrannosti Sokola Kbely

Diferenciace sportů v Sokole spadá do 30. letech 20. století. Vznikly oddíly basketbalu, pozemního hokeje, stolního tenisu, cyklistiky a také všestrannosti, kam byla z počátku začleněna i atletika jako doplňkový sport.

Oddíl všestrannosti byl rozdělen na muže, ženy a děti. Po roce 1950 se začalo cvičit pod názvem TJ Spartak PAL Kbely, později jenom TJ Spartak Kbely. Po roce 1989 se vrátil zpět název TJ Sokol Kbely.

V oddíle všestrannosti se cvičila hlavně prostná cvičení, dále na nářadí, základy lehké atletiky a míčové hry. Mezi prvními cvičitelkami za první republiky byly paní Hronová, paní Millerová, sestry Zouzovi a paní Hrobcová. V šedesátých letech až do roku 1990 byly v oddíle všestrannosti oddíly předškolních dětí, mladší žákyně, starší žákyně, dorostenky, ženy a muži. Celkem na čtyři stovky cvičenců. V současné době jsou to oddíly předškolních dětí (10 chlapců a 6 dívek), žen (48 žen z toho 33 seniorek) a mužů (18 mužů z toho 6 seniorů). Ženy jsou rozděleny na oddíl aerobiku a zdravotního cvičení. Muži hrají fotbal a volejbal. Děti cvičí hlavně prostná cvičení a různé hry. Cvičení žen je zaměřeno na aerobik, kondiční gymnastiku a zdravotní cvičení. Na nářadí se již necvičí. Mezi školními dětmi a mládeží není o toto cvičení již zájem, protože vznikly různé sportovní oddíly, které je více přitahují.

Kbelští cvičenci se vždy zúčastňovali sletů a později spartakiád. Do roku 1990 pořádal oddíl všestrannosti tělocvičné akademie, které navazovaly na akademie pořádané před válkou. Jednotlivé oddíly nacvičily svou skladbu, kterou připravily cvičitelky. Ty někdy ušily také úbory. Tyto akademie byly veřejné a těšily se velké oblibě. Někdy se akademií zúčastňovaly i mateřské školy.

Od vzniku oddílu všestrannosti se v něm vystřídalo kolem čtyřiceti cvičitelů a cvičitelek a několik náčelníků. Současným náčelníkem TJ Sokol Kbely je bratr Jaroslav Knopp.  Oddíl spadá do župy Jana Podlipného.

Kbelský fotbal

Jako datum založení klubu AFK Kbely se uvádí 7. březen 1921, ale dějiny kbelského fotbalu se ve skutečnosti začaly psát o deset let dříve. I když se příliš informací o fotbalu ve Kbelích ještě za rakousko-uherské monarchie nedochovalo, dokazují, že se fotbal v obci hrál už v roce 1911. První fotbalový plácek ležel patrně vlevo od silnice do Vinoře, tehdy lemované kaštanovou alejí, tak se hřišti říkalo „V alejíčkách“. Přímo tam si také fotbaloví nadšenci založili kbelský sportovní kroužek, když jeho ustavující schůze proběhla 18. června 1911. V čele výboru stál Antonín Kletečka a místopředsedou byl Josef Javornický. Výše příspěvku na činnost kroužku činila deset haléřů týdně. Na hřišti V alejíčkách se také uskutečnilo první utkání Kolumbie Kbely se sousední Vinoří, které skončilo výsledkem 6:6.

Název Kolumbie dostal sportovní kroužek prý tak, že se v roce 1911 do Kbel přistěhoval jakýsi pan Straka z rakouského Lince. Tam byl činovníkem sportovního klubu Kolumbie, a měl u sebe jeho razítko, které zapomněl odevzdat. I ve Kbelích se pan Straka zapojil do sportovního dění a razítko propůjčil k užívání právě vzniklému sportovnímu kroužku.

Ustavení AFK Kbely (atleticko-fotbalový klub) zpozdila 1. světová válka. Došlo k němu až 7. března 1921. Tehdy se sešli fotbaloví nadšenci na ustavující schůzi a klub založili. V roce 1923 byl klub přihlášen do mistrovské soutěže IV. třídy Středočeské župy fotbalové. Hřiště bylo na ploše před dnešním Lidovým domem a kbelští hráči kopané mohli začít sbírat první úspěchy. Postupně se propracovávali do vyšších soutěží, až v roce 1935 hráli už 1. B třídu.

V roce 1934 měl AFK Kbely už 140 členů a také nové hřiště. Nacházelo se v místech, kde stála později hospoda V zátiší zvaná spíš U Trantů. Fotbalový klub mohl jako sportovní organizace působit i v době II. světové války, a také se tehdy fotbal ve Kbelích nadšeně hrál. Dokonce bylo ve 40. létech 20. století vybudováno další hřiště v místech, kde je současný stadion. Původně jej totiž vybudovala německá armáda pro své vojáky.

Plných dvacet let hrálo mužstvo AFK Kbely v 1. B třídě. Až přišel rok 1955, kdy kbelský tým „vykopal“ postup do 1. A třídy. V sezóně 1957/1958 dokonce soutěž vyhrál a postoupil do divize. V této době se ještě nehrál pražský přebor, a tak výše už byly jen 2. a 1. liga. Tehdy hrál klub pod názvem Spartak Kbely a k původnímu AFK se vrátil až v roce 2006.

V roce 1960 Kbely obsadily v divizi 2. místo, což přineslo neuvěřitelný postup do 2. ligy. Roku 1961 jezdily do Kbel hrát týmy jako Teplice, Plzeň, Liberec, Ústí nad Labem, Most, Děčín a na zápasy domácích „černobílých“ chodily tisíce lidí, zápas s Teplicemi sledovaly dokonce tři tisíce diváků. Tenkrát hráli na kbelské škváře 2. ligu pod vedením trenéra Sedlaczka hráči jako Kolář, Jílek, Franc, Hrsina, Kotek, Lhota, Černý, Kroupa, Novotný, Blažek, Samec, Hosnédl, Zalužanský, Skuček či Přibyl.

Druhá liga byla však přece jen velké sousto, takže tým po jediné sezóně v roce 1961 sestoupil opět do divize. Ani tam se ale neudržel. Následoval sestup do 1. A třídy, pak do 1. B třídy, a ještě i do 2. třídy. Až roku 1991 se Kbely vrátily do 1. B třídy, v roce 2003 do 1. A třídy, kde hrají stále. Na počátku 90. let 20. století se kbelský fotbalový klub zařadil mezi oddíly zastřešované TJ Sokol Kbely.

K nejslavnějším hráčům kbelského klubu patřili Arnošt Pazdera, bývalý hráč Sparty Praha a reprezentant Československa, Ladislav Zálužanský, jež patřil do kádru Slávie Praha, a Jiří Samec, asi nejlepší hráč a střelec v historii.

Travnatá hrací plocha s umělým zavlažováním a nová tribuna byly vybudovány v roce 2000. Následně další hřiště s umělým povrchem a osvětlením, vybudovalo se i hřiště pro utkání malé kopané v soutěžích zvaných „Hanspaulka“. Vznikly i nové kabiny, sprchy a veškeré zázemí, také venkovní sezení s grilem včetně dětského koutku. Velkou zásluhu na vybudování tohoto areálu měl Václav Sajfrt, dlouholetý předseda klubu a výborný fotbalista, takže po jeho smrti byl areál pojmenován „Stadion Václava Sajfrta, Teamstore Arena“.

V současné době působí klub jako zcela samostatný opět pod názvem Spartak Kbely. V jeho rámci hrají své soutěže týmy mužů A a B, starších a mladších dorostenců, starších a mladších žáků, starší a mladší přípravky a předpřípravky.

Kbelský malý fotbal

Malý fotbal se ve Kbelích začal hrát na konci 80. let 20. století. V letech 1986, 1987 a 1988 zde postupně začaly působit kluby Boston 86, Erko Kbely a PC Santa Tranta, jejichž týmy hrály na různých úrovních a v různých kategoriích takzvanou Hanspaulskou ligu.

Hanspaulská liga či Hanspaulka je amatérská fotbalová soutěž hrající se v Praze od roku 1971 pod záštitou Pražského svazu malého fotbalu. Pochází z pražské čtvrti Hanspaulka, odkud se rozšířila na celou Prahu. Malý fotbal je sportem, který vychází z klasického fotbalu. Utkávají se v něm družstva s pěti hráči v poli a brankářem. Plocha hřiště je 50 x 25 metrů a branka má rozměry 3 x 2 metry. Hraje se na dva třicetiminutové poločasy.

Malý fotbal je populární prakticky ve všech věkových kategoriích. V Hanspaulské lize v roce 2020 registrováno bezmála tisíc týmů, tedy až patnáct tisíc hráčů. Soutěž má osm úrovní lig s jedinou první ligou a dalšími 59 skupinami po dvanácti týmech v nižších ligách. Hrají se také čtyři ligy veteránů nad 35 let a tři ligy „superveteránů“ nad 45 let, od jara 2012 se hraje rovněž liga „ultraveteránů“ nad 55 let, nyní s 1. a 2. ligou.

Nejstarší a nejúspěšnější kbelský tým je „Quo Boston HS 86 A“ byl založený v roce 1986. V Hanspaulské lize hrál nejvyšší soutěž, nejlepším umístěním bylo druhé místo, v historických tabulkách mu v roce 2020 patřilo 10. místo z celkového počtu 2576 mužstev. Tým však ukončil už svou činnost. Týmu „Quo Boston B“ s nejvyšší dosaženou soutěží 6. ligou patří v historických tabulkách 1890. místo. Druhým nejdéle hrajícím týmem je „Erko Kbely“, založený v roce 1987. Nyní hraje 2. ligu a v historických tabulkách je na 61. místě.

Zřejmě nejznámějším mužstvem ve Kbelích je „PC Santa Tranta“. Datem jeho založení je 29. srpen 1988. Pod značkou „PC Santa Tranta“ hrály tři týmy dospělých. Avšak „PC Santa Tranta A“, který hrál nejvýše 1. ligu a v historických tabulkách mu patří 39. místo, ukončil činnost. Nehraje už ani tým „PC Santa Tranta B II.“, který působil nejvýše ve 4. lize a v historických tabulkách je na 610. místě. Zůstává tak tým „PC Santa Tranta C“, hraje 3. ligu a v historických tabulkách figuruje na 97. místě.

Nejnovějším kbelským týmem malého fotbalu, založeným v roce 2000, jsou „Kbelské vosy A“, které hrají 2. liga a v historické tabulce jsou na 213. místě. Týmu „Kbelské vosy B“ patří v historických tabulkách 733. místo. V roce 1999 vznikl tým „Ukradený širáci“, který hrál v roce 2019 5. ligu.

Veteránský tým „Santa Tranta VET“ je nejúspěšnějším kbelským týmem, hraje stále 1. ligu, ve které už čtyřikrát zvítězil. Ze starších hráčů klubu Santa Tranta se vytvořila dvě veteránská mužstva Kbelák FC Sup. Jeden tým hraje také superveteránskou ligu hráčů nad 45 let.

Sportovní klub Kbely

Sportovní klub Kbely je nejmladším klubem působícím na území Kbel. Jako občanské sdružení byl založen v roce 2011 coby sportovní organizace, která podporuje a sdružuje jednotlivé sporty v Městské části Praha 19. Původně sdružoval šest sportovních odvětví. Většina z nich se však v průběhu let osamostatnila, takže se Sportovní klub Kbely, přeměněný na zapsaný spolek, zaměřil především na správu Stadionu Václava Sajfrta, fotbalového areálu, kde hrají své zápasy týmy Spartaku Kbely.

V rámci Sportovního klubu Kbely působí rovněž šachový oddíl pod názvem „Kbelská šachová reprezentace“. Tento oddíl vznikl jako zcela nový v roce 2013 a jeho tým sehrál první utkání v Přeboru Prahy šachových družstev 13. ledna 2014. Od té doby se soutěží Přeboru Prahy účastní pravidelně dva až tři týmy Kbelské šachové reprezentace.

Šachový oddíl Kbelská šachová reprezentace obnovil ve Kbelích soutěžní šachy, které na dlouhá léta zanikly. Původně se hrály v rámci klubu Spartak Kbely, kde zahájil svou úspěšnou sportovní kariéru IM Josef Přibyl. Šachy zde začal hrát jako desetiletý chlapec. Je držitelem mnoha titulů na úrovni republiky, čtrnáctkrát startoval na mistrovství Československa, byl členem reprezentačního mužstva na mistrovství světa a v roce 1991 stál u zrodu Šachové akademie Jana Ámose Komenského, pro kterou vydal také řadu učeních textů. V sedmdesátých letech 20. století byl Josef Přibyl konzultantem české šachové legendy Vlastimila Horta.

Palestra – Kbelská desítka

Palestra Kbelská desítka je silniční běžecký závod na 10 kilometrů, který pořádá vždy první březnovou sobotu společnost Palestra ve spolupráci s ATVS Palestra-VOŠ a VŠTVS Palestra. Je to jeden z prvních silničních běžeckých závodů v roce a roku 2020 se běžel už jeho 34. ročník. Řadu let je Kbelská desítka zároveň Akademickým mistrovstvím České republiky.

     Vedle hlavního závodu se běhá také na pět kilometrů a v řadě dětských kategoriích. Běžecký závod Kbelská desítka bývá doplněn i několika doprovodnými akcemi.

Kbelské fenomény

Rozhlas v Československu začal pravidelně vysílat z Kbel

Pravidelné vysílání rozhlasu na území Československa bylo zahájeno ve Kbelích. První rozhlasovou stanicí společnosti Radiojournal se stal stan zapůjčený od skautů, postavený na levé straně silnice (dnes Mladoboleslavská) nedaleko domu, kde se vybírala potravní daň (akcíz). Vysílání ze stanu bylo zahájeno 18. května 1923 ve 20.15 hodin, když do éteru zazněla slova: „Haló, haló! Zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu, která vysílá na vlně 1025 metrů zprávy a program.“ Vysílání trvalo hodinu a jeho součástí bylo krátké ohlášení a koncert.

Československo se tak stalo po Velké Británii druhou evropskou zemí, kde vzniklo pravidelné vysílání rozhlasu. Průkopníky rozhlasového vysílání byli novinář Miloš Čtrnáctý, člen Spolku českých žurnalistů, Eduard Svoboda, podnikatel v oblasti radiotelefonie a Ladislav Šourek, ředitel firmy pro výrobu rozhlasových přijímačů Radioslavia.

Při zkušebním vysílání ze stanu hrál kbelský Hudební kroužek ve složení Antonín Kcheml, Antonín Kletečka, K. Kupka, František Černý, Alois Vojáček, V. Bendl, Karel Vágner, František Dvořák, Antonín Vrba a Josef Vágner. Vysílání zajišťovali technici … Vlach, … Jandl, … Bejček a … Čejka.

Před zahájením pravidelného rozhlasového vysílání byly zaznamenány pokusy o něj na konci první světové války a 28. října 1919 byl z vojenské vysílačky na petřínské rozhledně odvysílán komponovaný pořad slova a hudby k prvnímu výročí vzniku samostatného Československa.

Pro pravidelné rozhlasové vysílání bylo zvoleno stanoviště ve Kbelích patrně pro svou výhodnou polohu. Signál z tohoto místa na severovýchodním okraji Prahy se bez problémů šířil jak na jihozápad, tedy do Prahy, tak i na sever a na východ. Čas vysílání byl stanoven každý den mezi 19.15 hodin a 21. hodinou večer.

Začátky vysílání byly vskutku amatérské a provázela je řada obtíží. Vysílač byl ve Kbelích se zkoušel už od začátku roku 1923. Zpočátku se vysílání předvádělo jen zástupcům ministerstva pošt a veřejných prací, 29. března 1923 bylo uspořádáno vysílání pro členy vlády a zástupce tisku a tři dny před spuštěním oficiálního vysílání – 15. května 1923 – se konala veřejná zkouška.

Přístřeším pro první provizorní studio byl velký skautský stan zapůjčený od organizace České srdce, prvním technickým zařízením byl prostý uhlíkový mikrofon, který se musel přikládat co nejblíže k ústům, aby vůbec bylo mluvenému slovu rozumět. První mikrofon pro snímání více hlasů dostali studioví technici až 31. března 1924, kdy jim ho vyrobila firma Huth. Přenosové zařízení vymysleli a vyrobili radioví nadšenci, technici Vlach a Jandl ve svých domácích dílnách.

Největší potíže působily však elektronky německé provenience, které se přehřívaly, neboť nebyly konstruovány na takové zatížení. Vhodnější elektronky vyrobila až Žárovkárna Elektra (později Tesla Hloubětín).

Technici ale nemohli sami tak nákladný projekt financovat. Proto se mezi zakladateli jako hlavní osoby uvádějí podnikatel v oblasti radiotelefonie Eduard Svoboda, novinář Miloš Čtrnáctý a ředitel firmy Radioslavia pro výrobu rozhlasových přijímačů Ladislav Šourek. Společnost Radiojournal, kterou vytvořili, požádala 26. ledna 1923 Ministerstvo pošt Československé republiky o povolení rozhlasového vysílání ze Kbel a přijímání signálu v kině Sanssouci. Eduard Svoboda se stal technickým ředitelem, Miloš Čtrnáctý programovým ředitelem a definoval činnost rozhlasu především jako kulturní a vzdělávací.

První rozhlasový program byl přenášen do pražského kina Sanssouci, které patřilo Spolku českých novinářů. Pro poslech hudební produkce byl k dispozici pouze jediný rozhlasový přijímač, na který bylo napojeno osm reproduktorů, takže byl celý prostor kina dostatečně ozvučen a kdo chtěl, mohl u začátků rozhlasu v Československu být. Veřejnost však tuto událost přijala bez většího zájmu, tehdejší tisk první rozhlasové vysílání zmiňoval jen okrajově a spíše jako jakousi technickou kuriozitu. Možná i proto začala společnost Radiojournal v září 1923 vydávat vlastní časopis, který mimo jiné sloužil také propagaci rozhlasového vysílání. Na jeho tradici později navázal týdeník Rozhlas.

Zahájení prvního vysílání popsal odborný časopis Radioamatér takto: „Od poloviny května máme pravidelné české rozesílání mluvy a hudby, český broadcasting. Jsou to prozatím jen zkoušky, ale jsou pořádány pravidelně, a hlavně se již něco konečně děje, co jest patrno navenek a čemu mohou být svědky obyčejní smrtelníci. Firmy, které se ucházejí o získání výhradního práva na dovoz a výrobu radiopřístrojů, získaly na svou stranu obezřetně Spolek českých žurnalistů, jakožto činitele, který může určitým záměrům přispěti příznivými novinovými referáty, je-li sám přímo ve věci zainteresován. V Praze v kinu tohoto spolku Sanssouci byla instalována přijímací stanice, která zachycuje a v hledišti bia hlasitě reprodukuje hudební přenosy, vysílané zprvu z poštovní stanice kbelské…“

Ze skautského stanu probíhalo rozhlasové vysílání až do počátku roku 1924, kdy správa kbelského letiště povolila, aby se studiové zařízení přestěhovalo do jedné z dřevěných bud patřících k letišti. Odtud proudily rozhlasové pořady ke svým posluchačům až do 2. prosince roku 1924, kdy se Československý rozhlas přestěhoval do budovy na dnešní Vinohradské třídě, ale ještě ne do té, kde sídlí nyní, nýbrž nad Vinohradskou tržnicí do tzv. poštovní nákupny. Do současné budovy se rozhlas přestěhoval až v prosinci roku 1933.

V rané historii Československého rozhlasu, která má počátek na území Kbel, lze objevit i popis vzniku slova „rozhlas“. Až do května roku 1924 se užívalo pojmenování „radiofonie“, nebo anglického výrazu „broadcasting“, našly se i zvláštní české výrazy jako hudbomluv či dálkozpráv. Vyhlášena byla dokonce i soutěž o nejpříhodnější označení, ale z ní uspokojivé slovo nevzešlo.

S návrhem, že slovo rozhlas je jednak kratší než ta navržená a jednak případnější, měl přijít hlasatel krajanského vysílání J. D. Richard, vlastním jménem Richard Durdil. „Broadcasting znamená česky asi totéž jako doširoka rozhodit, rozsít… Stanice zprávy nebo hudbu skutečně rozhlásí všem, a proto je jistě oprávněno, navrhuji-li pro její funkci název „rozhlas“. Snad „rozhlas“ najde porozumění u majitelů přijímačů stejně jako u všech, kdo dbají čistoty a výraznosti řeči – vždyť přimyká se přesně pojmenovanému pojmu a vychází přímo z ducha našeho českého jazyka…“ Nové pojmenování se opravdu vžilo a používá se stále.

Prvním profesionálním rozhlasovým hlasatelem, který začal svou hlasatelskou dráhu 17. ledna 1924 ještě v provizorním kbelském studiu, byl Adolf Dobrovolný (narodil se 8. května 1864 v Postoloprtech a zemřel 17. ledna 1934 v Praze), Byl herec a režisér, člen slavného Hašlerova kabaretu Lucerna a šéfredaktor měsíčníku Divadelní svět. Adolf Dobrovolný mluvil precizní a kultivovanou češtinou, což byl hlavní důvod, proč volba profesionálního hlasatele padla právě na něho.

V počátcích rozhlasu si hlasatel Dobrovolný cestou do kbelského studia připravoval zprávy podle novin koupených v trafice, a ty pak předával rozhlasovým posluchačům. Ke zdokonalení zpravodajství požádala společnost Radiojournal ministerstvo pošt o povolení příjmu radiotelegrafních zpráv, koncesi obdržela, takže mohla přijímat zpravodajství z celého světa, a potom jej tlumočit posluchačům.

V listopadu 1923 však byla z éteru zaznamenána zpráva o plánované návštěvě prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v Paříži a o tom, že francouzský prezident Alexandre Millerand přednese projev k československému lidu. Tento projev byl zachycen, přeložen a hlasatel Dobrovolný jej odvysílal. Tak byly porušeny přísné podmínky koncese a Radiojournalu koncese byla úředně odňata. Jen díky přímluvě příznivců na vysokých politických místech nebyl tento čin projednáván u soudu.

V létě 1923 byla situace kolem rozhlasového vysílání paradoxní. Podle tehdy ještě platných rakousko-uherských zákonů se přijímače neprodávaly a ani si je nikdo pod pokutou a hrozbou zničení nesměl postavit. První koncese byla proto vydána až 5. září 1923, a to JUDr. Josefu Lachoutovi z Řevnic a její cena byla stanovena na sto korun. Radiopřijímače dodávala zájemcům firma Radiojournal za pět tisíc korun, anténu za pět set a montáž obnášela dalších tři sta korun. Z toho je zřejmé, že zájemci o technickou novinku museli sáhnout pěkně hluboko do peněženky.

Rozhlasový přijímač si mnoho lidí nemohlo koupit, a tak přišly ke slovu šikovné „české ručičky“ a podomácku vyrobená, mnohdy pitoreskní rádia se používala většinou bez povolení. Až se na trhu objevila takzvaná „krystalka“, jednoduchý přijímač, který pouze přeměňoval ve zvuk signál přijímaný z antény. Jako usměrňovač sloužil krystal leštěnce olovnatého a odtud také vznikl název přístroje – krystalka.

Podávání žádostí o koncese na příjem rozhlasového signálu upravilo v dubnu 1924 vládní nařízení, ale žadatelé museli podstoupit složitou cestu, která vedla od Českého radioklubu přes ministerstvo pošt a ministerstvo vnitra na zemskou a pak okresní politickou správu, přes místní četnickou stanici, a dokonce i zpravodajské oddělení ministerstva obrany, a potom zpět na ministerstvo pošt, které teprve udělilo koncesi. Tento postup platil až do července 1925, kdy byl zrušen a koncese pro rozhlasový příjem začaly udělovat poštovní úřady. Vzhledem k tomu, že do rozhlasového podnikání vstoupil československý stát, zlevnila se i cena za udělení koncese na 30 korun, a to samozřejmě znamenalo značný přírůstek posluchačů.

Kbely a letectví

Létání se zapsalo do historie Kbel hlavně zásluhou zdejšího letiště, respektive díky planině mezi obcemi Kbely, Letňany a okrajem Vysočan, která byla zvolena jako vhodná k výstavbě letiště už v listopadu roku 1918, tedy bezprostředně po vzniku Československa. Avšak počátky létání ve Kbelích spadají podle údajů ještě hlouběji do minulosti, přesněji na konec 19. století, do doby balónů a vzducholodí.

Tato oblast nedaleko Prahy byla tehdejším aeronautům známá jednak pro rovný a vyvýšený terén, a jednak asi i proto, že zde vanuly větry, jež nesly balóny z Prahy ven. Zaznamenán byl například dolet balónu Ressel České aeronautické společnosti do Kbel 1. září 1895, přesné místo doletu však není známo. Balón s kapitánem Františkem Hůlkou a jedním cestujícím startoval v 17.05 hodin ve Stromovce, kde probíhala Národopisná výstava českoslovanská, a ve Kbelích přistál v 18.45 hodin.

V kbelské kronice se také připomíná, že se ve zdejší oblasti uskutečnily i jedny z raných pokusů o létání v letadlech těžších než vzduch průkopníka české aviatiky Ing. Jana Kašpara, jenž předvedl v neděli a pondělí 14. a 15. srpna 1910 lety motorového letadla nad proseckými pláněmi, které tehdy ještě ležely za územím metropole. Aviatik létal ve svém novém letadle typu Blériot XI, jež si přivezl z Francie.

Založení kbelského letiště je spojeno se vznikem samostatného československého státu. Poté, co v roce 1918 vznikla Československá republika, nastala potřeba vybudovat zařízení pro letecký provoz, a to pro vojenské i civilní letectvo. Na území nového státu bylo do té doby jediné letiště v západočeském Chebu. Ani hlavní město Praha letiště nemělo. Také letecký sbor a jeho vybavení bylo skromné. K dispozici byla asi desítka letadel a dvacet až třicet pilotů, převážně vycvičených v době první světové války. Velmi brzy se však zvýšil počet letounů i letců a chybějící letiště se stalo vážným problémem.

První řešení tohoto problému bylo opravdu provizorní. Jako letištní plocha sloužilo pole ve Strašnicích o rozměrech 200 x 60 metrů, které ohraničovala z jedné strany alej a z druhé strany stodola. Potřebám letectva však takový prostor nemohl stačit, také proto, že se letectví právě začalo bouřlivě rozvíjet. Na nevhodnost letištního provizoria upozorňoval představitele státu i zakladatel a první velitel Leteckého sboru Československé republiky Jindřich Kostrba.

Nalézt vyhovující plochu, kde by bylo možné vybudovat letištní zařízení moderního typu, se proto ukazovalo jako nezbytné. Nakonec padla volba na pozemky při hranici Prahy ve Kbelích, v té době patřily do majetku bývalého rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Otokara Czernina. Stát je od majitele vykoupil a ministerstvo národní obrany zahájilo přípravné práce pro vybudování letiště. Málo zvlněný terén a vhodná půda vyvýšené planiny skýtaly pro letiště dobré předpoklady.

Již v roce 1919 zde byly postaveny první provizorní budovy a několik plátěných hangárů a také odtud již zkušebně vzlétala první letadla. Na jaře roku 1920 se na plochu kbelského letiště přestěhovaly z bývalého rakousko-uherského letiště v Chebu hangáry typu Wagner, které sloužily mnoho desítek let.

Nové letiště vznikající ve Kbelích bylo na tu dobu budováno velmi moderně. Svědčí o tom i jména architektů, kterým byla svěřena civilní část letištního zařízení. Stali se jimi Josef Gočár a Otakar Novotný. Stále jsou zde patrné charakteristické prvky jejich díla. Postavily se budovy pro mužstvo a personál letiště, řada moderních železobetonových hangárů seřazených do mírného oblouku, věž pro řízení provozu, administrativní budova také zázemí pro civilní pasažéry.

Od roku 1920 již kbelské letiště sloužilo k plné spokojenosti vojenským letcům jako jejich hlavní základna. Nejprve tam byla umístěna francouzská setnina s letouny Breugnet 590, v říjnu 1919 pak Letecká skupina Čechy, ze které se po reorganizaci v říjnu roku 1920 stal Letecký pluk č. 1 v Praze a jeho prvním velitelem byl major Karel Huppner. Tento útvar mohl od roku 1930 užívat čestný název Letecký pluk č. 1 T. G. Masaryka.

Ačkoli letiště ve Kbelích sloužilo především armádě, využívalo se také k civilním účelům z rozhodnutí nejvyššího úřadu pro civilní letectví, kterým bylo ministerstvo veřejných prací. To také vedlo počátkem 20. let minulého století mnohá jednání o budoucnosti čs. civilního letectví s ministerstvy národní obrany a zahraničí a také s cizími i československými firmami, jež chtěly získat povolení na provozování letecké dopravy. Brzy se ukázalo jako zřejmé, že letecký provoz musí spravovat jediná instituce. Tou se staly Československé státní aerolinie, které vznikly 6. října 1923.

Zahájení provozu Československých státních aerolinií na trase Praha – Bratislava a Bratislava – Praha se stanovilo na 28. října 1923 na oslavu 5. výročí vzniku republiky a při té příležitosti se měl konat také letecký den. Jenže, i když se kbelském letišti sice sešli významní představitelé veřejného života, politici a zástupci leteckých podniků, připraveny byly také dva dvojplošníky Aero A-14 i piloti Karel Brabenec a Jan Skála, pro nepříznivé počasí se nekonal nejen letecký den, ale nemohl se uskutečnit ani první start letadla aerolinií. Zahájení provozu první letecké linky pouze formálně oznámil ministr veřejných prací Antonín Srba a aby celá akce nebyla bez létání, ve 12 hodin 30 minut odstartovalo jedno z připravených letadel a provedlo symbolický oblet letiště. První přelet mezi Prahou a Bratislavou byl o den odložen.

Letadlo A-14 pilotované šéfpilotem ČSA rotmistrem Karlem Brabencem odstartovalo z kbelského letiště na svůj první let do Bratislavy 29. října 1923. Na palubě byl jako jediný cestující redaktor Lidových novin Václav Koenig a přepravoval se i vak s poštou o hmotnosti 760 gramů a balík pražských novin vážící asi patnáct kilo. Letadlo odstartovalo ve 12.30 hodin a ve Vajnorech přistálo ve 14.55 hodin. Méně známé je to, že v tutéž dobu se konal také let opačným směrem. Letadlo stejného typového označení z Bratislavy pilotoval Josef Cinibulk, se kterým jako cestující letěl redaktor Bežo. Z vajnorského letiště odlétalo ve 12.30 hodin a ve Kbelích dosedlo v 16 hodin.

Lidové noviny z 30. října 1923 přinesly první dojmy redaktora Koeniga z letu: „…Pojednou ocitáme se v husté mlze, které oko nepronikne dále než na tři kilometry. Ztrácím orientaci, nevidí ani pilot. Letíme nad jakousi obcí, pilot hledá cestu a krouží nad vesnicí… Konečně pilot nalézá zase v mlze cestu. Ukazuje mi mapu a na ní Velké Meziříčí…

Zatím letíme podél trati k Malackám, houstne mlha. Její záclona zakrývá pohled na jih. Jen v dálce protkána je četnými stříbrnými žilkami, značícími povodí Dunaje. Je to úchvatný pohled, a ještě krásnější nastává. Z mlhy pode mnou se vynořují první vrchy Malých Karpat. Stoupají před námi a my stoupáme také. Vylétáme nad mlhu, ze které vynořují se vrcholky hor s ostře vyhraněnými stíny…“

Z dnešního pohledu nenabízela tehdejší letadla cestujícím velké pohodlí. Pasažér seděl připoutaný k sedadlu těsně za pilotem v otevřeném trupu letadla. Oblečen musel být teple, dostal leteckou kuklu a brýle, a tak byl připraven čelit chladu a nepohodě. Ani pilot na tom nebyl lépe. Na palubní desce měl výškoměr a kompas, na vnější straně trupu otáčkoměr a pro orientaci v terénu mu sloužila obyčejná mapa. Přesto se do 30. listopadu 1923 přepravilo mezi Prahou a Bratislavou 29 osob a již o rok později byla letecká linka prodloužena až do Košic.

V druhé polovině dvacátých let 20. století se letecký provoz velmi zintenzivnil a kbelské letiště se dočkalo konečné dostavby. V roce 1928 byla dokončena vodárenská věž sloužící zároveň jako světelný maják, který je od té doby dominantou Kbel. Věž byla postavená podle návrhu Otakara Novotného a dnes je zapsaná v seznamu pražských kulturních památek.

Koncem 20. let minulého století se právě ve Kbelích organizačně ustavily základy dalších tří leteckých pluků československého vojenského letectva, a to pluku stíhacího, lehkého a těžkého bombardovacího, které se postupně přesunuly do Hradce Králové, Milovic a Brna.

Po zahájení leteckého provozu na trase Praha – Bratislava a Bratislava – Praha byly rychle za sebou zavedeny další letecké trasy. V roce 1924 to bylo spojení mezi Prahou a Košicemi, roku 1926 linka do Brna a do Mariánských Lázní. V roce 1930 se na československých letadlech objevila poznávací značka OK místo původního označení L. O. V této době doznal velkých změn i letecký park. Létaly převážně dvoumotorové i vícemotorové jednoplošníky. Šlo hlavně o tehdy moderní letouny typu Aero-23 a později Aero-38.

Kbelské letiště plnilo svou funkci plochy pro civilní leteckou dopravu až do roku 1937, kdy se v dubnu otevřelo druhé pražské letiště v Ruzyni, kam se postupně přemístila civilní doprava provozovaná ČSA. Rovněž v dubnu roku 1937 se na palubách československých letadel objevil nový fenomén – letušky.

Roku 1938 se letci stejně jako další vojáci připravovali k obraně Československa před hrozbou nacistické okupace. Nikdo z letců ale netušil, že republika jejich služeb vůbec nevyužije. Ještě po podpisu mnichovského diktátu žili vojáci v naději, že k obsazení republiky nedojde, ale i tato naděje byla brzy zmařena. Chystalo se obsazení Československa a letiště měla být zabrána jako jedna z prvních. Ze zpráv tajných služeb je známo, že na pražských letištích Ruzyně a Kbely měly přistát paraoddíly již večer 14. března, které zajistí bezproblémový provoz letišť pro den „D“, tedy 15. březen 1939.

Ve 3.35 hodin 15. března 1939 podepsal šéf hlavního štábu generál Syrový kapitulační rozkaz, v němž se uvádí: „…Německé vojsko, a to jak pěchota, tak letectvo, zahájí obsazování území republiky dne 15. března 1939 v 6 hodin ráno. Tomuto postupu nesmí být nikde kladen odpor, jelikož nejmenší incident může mít nedozírné následky a bude proti nám zakročeno se vší brutalitou. Všichni velitelé, nechť očekávají příchod u svých jednotek a podrobí se pokynům, které jim budou dány. Jednotky budou odzbrojeny. Vojenské a civilní letectvo musí zůstat na svých místech. Protiletecká obrana nebude aktivována. Žádná letadla nesmí být ostřelována…“.

O situaci československého vojenského letectva vyprávěl ve svých vzpomínkách generál František Fajtl, který byl v té době povolán do generálního štábu. Řešila se tam možnost neuposlechnout rozkaz a s letadly odletět mimo území státu. Bohužel, povětrnostní situace znemožňovala start letadel, a tak byla na letiště včetně kbelského ráno 15. března obsazena Němci. Přesný údaj o Kbelích se uvádí tak, že k obsazení došlo v 9.05 hodin, kdy vjely na letiště čety motocyklistů a obrněná auta s protiletadlovými bateriemi, která zablokovala startovací dráhy.

V té době bylo kbelské letiště domovským pro 11. pozorovací letku a 4. a 6. letecký pluk Československé armády. Kbelské letiště však zabrala německá Luftwafe a používala ho jako jakýsi zkušební a výcvikový prostor. Bojové jednotky tam přistávaly jen sporadicky. Na kbelském letišti a v blízkých továrnách však okupanti v prvních letech války vybudovali silné opravárenské kapacity. Nicméně německé velení letiště počítalo i s možnými útoky, proto nechalo vybudovat v lokalitě směrem ke Klíčovu podzemní prostory, v nichž byl například umístěn i velín. Nyní jsou prostory zabezpečeny proti vniknutí, neboť by zde mohlo dojít k sesuvu.

Dramatické setkání s boji druhé světové války poznalo letiště až před jejím koncem, když na jaře roku 1945 shodilo na oblast Kbel bomby americké bombardovací letectvo. V květnu 1945, když okupační vojska letiště opustila, zažilo několik slavných okamžiků. Již 10. května 1945 tam přistálo letadlo, které neslo na palubě takzvanou „košickou vládu“ v čele s předsedou Zdeňkem Fierlingerem a ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou. Kbelské letiště brzy po osvobození Československé republiky přivítalo také naše letce, kteří bojovali v zahraničí. Sem přilétali se svými stroji a tady poprvé po dlouhých letech vystoupili na rodnou zem.

V červenci 1945 se ustavila Vojenská letecká dopravní skupina, která využívala i sovětské a britské transportní letouny Dakota C-47. Po rozpuštění československých perutí RAF ve Velké Británii roku 1946 přešla část výkonných letců do stavu této letecké skupiny. V témže roce působil na letišti Kbely letecký dopravní pluk, mezi jehož povinnosti patřily i státně důležité lety představitelů diplomacie a armády.

Po komunistickém puči v únoru roku 1948 nastaly změny ve velitelském sboru i v řadách pilotů, především byli postiženi ti, kteří bojovali na západní frontě. Většina z nich musela opustit svá zaměstnání a mnozí z nich byli dokonce uvězněni.

Roku 1953 Ministerstvo národní obrany ČSR svým rozhodnutím změnilo letecký dopravní pluk na pluk dopravně výsadkový a z útvaru byl vyčleněn letecký dopravní oddíl, který dále pracoval na letišti Kbely, poté byl přemístěn do Prostějova a v roce 1994 se opět vrátil do Kbel.

Šedesátá a sedmdesátá léta 20. století provázely neustálé reorganizací v československém vojenském letectvu a postupně se vyměňovala a obnovovala letecká technika. Mezi nejčastěji využívané stroje patří Iljušiny, Tupolevy a Antonovy a časem se začaly využívat také vrtulníky.

Nové poměry po roce 1989 přinesly změny ve fungování kbelského letiště. Byl znovu vytvořen 3. dopravní letecký pluk, kterému prezident republiky udělil rozkazem z 5. května 1990 čestný název 3. dopravní letecký pluk T. G. Masaryka. Ten byl o čtyři roky později změněn na 6. smíšený a dopravní pluk.

Slavnostní chvíle zažilo kbelské letiště 27. června 1991. Tehdy opustil území našeho státu poslední sovětský voják po třiadvaceti letech okupace. Generál Eduard Vorobjov právě ve Kbelích nastoupil do letadla a jako poslední se s ním pozdravil tehdejší poslanec Michael Kocáb, jenž byl hlavním vyjednavačem při dohodách o odsunu.

V druhé polovině 90. let minulého století probíhaly na letišti Praha – Kbely modernizační úpravy. V roce 1996 se postavila nová věž řízení letového provozu. Rekonstrukcí hangáru při zachování původního skeletu vznikl v letech 1996–1998 moderní letištní terminál poskytující komplexní servis odbavení cestujících i prostory pro řídící orgány letiště. V roce 1998 byly do zdejšího leteckého provozu uvedeny nové prostředky světlotechniky a systém přesného přístrojového přiblížení.

V současné době patří mezi hlavní úkoly kbelského letiště letecká přeprava ústavních a vojenských činitelů do zahraničí i vnitrostátně, k čemuž se využívají letadla i vrtulníky. Dále se zde plní zvláštní úkoly stanovené ministrem obrany, letiště slouží jako důležitý prvek integrovaného záchranného systému a zajišťuje také přepravu lidských orgánů určených k transplantaci.

Významné osobnosti spojené s Kbelami

Stavitel Václav Nekvasil a jeho rod

Kbelský selský rod Nekvasilů výrazně překročil místní význam a zapsal se do historie zejména zásluhou Václava Nekvasila, který se stal rakouským a českým stavebním podnikatelem a politikem a na sklonku 19. století poslancem Českého zemského sněmu.

Václav Nekvasil se narodil ve Kbelích 14. února 1840. Vystudoval reálnou školu a následně absolvoval s vyznamenáním pražskou techniku. Již v 60. letech 19. století se snažil o podnikání. Jeho prvním podnikatelským počinem bylo založení cihelny na okraji Kbel. V roce 1868 se výhodně oženil a věno investoval do nákupu pozemků v Karlíně, díky čemuž dále zbohatl.

V Praze se setkal s podnikatelem Čeňkem Daňkem a roku 1871 se stal jedním ze zakladatelů První Českomoravské továrny na stroje v Praze. Jeho hlavní podnikatelskou činností zůstalo ale stavebnictví. Založil si stavební firmu v Karlíně a zpočátku se zaměřoval na stavbu průmyslových objektů (celkem 18 cukrovarů a čtyři pivovary a sladovny), později i na veřejné stavby jako školy (například areál v Praze Na Slupi), postavil i pankráckou věznici. Firma vyvíjela aktivity nejen v Čechách ale i v dalších zemích Rakouska-Uherska i na Balkáně.

Václav Nekvasil, již jako úspěšný stavitel, přesídlil do pražského Karlína, kde si ve Vítkově ulici postavil dům a v Pernerově ulici stále můžeme číst na domě nápis „V. Nekvasil stavitelství“, který dokládá, že odtud řídil chod firmy, která se postupně stala jedním z největších stavebních podniků v Čechách. Od roku 1881 byl Václav Nekvasil členem pražské obchodní komory. Z malé stavební firmy se postupně vyvinul věhlasný podnik s několika filiálkami ve velkých městech. Firma byla úspěšná a její zásluhou vzniklo mnoho významných staveb, například Husitský sbor ve Vršovicích, Záložní a úvěrový spolek v Hradci Králové, řadu budov škol a jiné.

Václav Nekvasil se věnoval i veřejnému životu, byl náměstkem starosty v Karlíně a koncem 80. let 19. století se zapojil i do zemské politiky. V doplňovacích volbách v září 1887 byl zvolen v kurii obchodních a živnostenských komor (volební obvod Praha) do Českého zemského sněmu. Mandát zde obhájil v řádných volbách v roce 1889. Politicky patřil k staročeské straně.

Patřil mezi iniciátory konání Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891. Byl mu udělen Řád Františka Josefa a titul císařského rady. Značné částky poskytoval na dobročinné účely nebo neziskové stavby. Dokladem toho může být třeba pseudobarokní kaplička v Davli z roku 1897, kterou postavil vlastním nákladem.

Když 9. března 1906 Václav Nekvasil zemřel, přebíraly jeho děti, tři synové a dcera, bohatou a prosperující firmu. Vedení firmy se ujal nejstarší syn Ing. Otakar Nekvasil, druzí dva však v otcově oboru pracovali také. Jan byl majitelem cihelen a František stavitelem, jehož služeb využívali v celé Evropě.

Dlouhověký běžec Jaroslav Veselý

Aktivní, dlouhý a pestrý život prožil kbelský světoběžník a sportovec Jaroslav Veselý. Narodil se 25. dubna 1913 a zemřel 4. června 2003 ve svých devadesáti letech. Jako lodní kuchař procestoval celý svět, byl úspěšným boxerem a v tomto sportu také několikrát reprezentoval Československo. Jeho největší sportovní láskou pro něj však byl běh, kterému holdoval až do pozdního věku ve veteránských kategoriích.

Veteránskou běžeckou kariéru Járy Veselého, jak se mu říkalo, zdobí množství medailí, pohárů, diplomů a jiných ocenění. Z řady závodů, které absolvoval, lze vyzvednout 2. místo v Mezinárodním běhu Praha–Brandýs nad Labem na 20 km v roce 1973. V témže roce vyhrál mezinárodní maraton ve východoněmeckém Veinböhlu a na podzim stihl vyhrát ve své kategorii v Mezinárodním běhu Rudého Práva na 4 km. První v cíli byl i v Běhu Hrdlořezy na 2500 metrů a vyhrál i běh do Letenských schodů.  V mezinárodním běhu Praha–Lidice na 25 km obsadil druhé místo, čímž se stal pro Járu Veselého rok 1973, kdy mu bylo 60 let, běžecky nejúspěšnější.

V roce 1974 získal zlato v mezinárodním běhu na 25 kilometrů v Berlíně a tohoto vítězství si podle vlastních slov cenil jako jednoho z nejvýznamnějších ve své běžecké kariéře. Od roku 1976 se pravidelně zúčastňoval Mezinárodního běhu na 15 km v Lipsku, kde postupně v letech 1976–1990 zvítězil šestadvacetkrát. V roce 1983 vyhrál závod na 6 kilometrů v Radotíně a silvestrovský běh v Německu. Při jednom z těchto závodů, kdy teplota dosahovala přes 30 stupňů Celsia, se stalo, že někteří mladší borci ve vedru zkolabovali a ze závodu odstoupili. Nejstarší závodník závodu Jára Veselý však se zatnutými zuby doběhl do cíle, a dokonce zlepšil traťový rekord! Tehdy mu bylo téměř 75 let.

Ještě v roce 1993 vyhrál Jára Veselý ve svých osmdesáti letech Běh historickým Vítkovem a Běh Hrdlořezy. Mnozí sportovci, s nimiž se v závodech potkával, s během již skončili, někteří dokonce zemřeli, ale on běhal dál. Na závodech se také vídal se slavným Emilem Zátopkem. Spřátelili se spolu natolik, že slavný běžec Járu Veselého několikrát navštívil u něj doma.

Je skoro neuvěřitelné, že ještě v 87 letech si Jára Veselý v rámci tréninku běhával dvacet i více kilometrů, ale tehdy jej už stále více zlobily kotníky. Přestože měl ve svém dlouhém a pestrém životě mnoho žen, až teprve v polovině osmdesátých let, tedy po sedmdesátce se oženil. Jeho žena po deseti letech odešla na věčný odpočinek a Jára Veselý se tak stal opět osamělým běžcem.

V běžecké sbírce Jaroslava Veselého se nachází více než 160 diplomů, z toho 55 za vítězství, další půl sta diplomů za druhá, třetí a čtvrtá místa. Navíc dostal čestný diplom za vzornou reprezentaci Sparty Praha.

Běžec Jára Veselý byl zřejmě nejstarším aktivním sportovcem v České republice. Na otázku, kdy skončí s běháním, odpovídal: „Až umřu – pak už běhat nebudu“. Obdivuhodné devadesáté narozeniny oslavil 25. dubna 2003 a několik dní nato 4. června 2003 pak přišla smutná zpráva, že běžec a světoběžník Jára Veselý doběhl do cíle svého posledního závodu.

Námořník a letec Matěj Taufer

AčkoliMatěj Taufer nebyl místním rodákem, pojí se podstatná etapa jeho života se Kbelami. Narodil se 3. září 1893 v Bílkově u Dačic na Českomoravské vysočině a zemřel 3. listopadu 1971 ve Kbelích.

Když Matěj Taufer ukončil základní školu, rodina rozhodla, že se bude učit ševcem, ale tomu se Matěj důrazně vzepřel, takže padlo další rozhodnutí, že se vyučí kovářem. Nedošlo však ani k tomu. Přesto musel odejít z domova za obživou, protože měl plno mladších sourozenců. „Tak se stalo, že venkovský kluk s krásným českým jménem Matěj dostal od mámy raneček buchet a vydal se do světa.“

Jeho prvním cílem byla Vídeň, kde měl staršího bratra, který mu v začátcích pomohl. Stal se strojírenským učněm a stroje mu úplně učarovaly. Koncem druhého roku učení dostal od pana továrníka tovaryšský plat a občas ještě nějaké peníze navíc jako odměnu za svou práci.

Léta běžela, až nadešel rok 1914 a s ním začátek I. světové války a mobilizace, která změnila a přesměrovala životní dráhu Matěje Taufra. Jeho mateřský pluk sídlil v Jihlavě, hledali se ale zájemci o službu „u maríny“. Matěj se přihlásil a byl přijat. Tak se mládenec z Českomoravské vysočiny stal námořníkem. Odjel do chorvatského přístavu Pula, kde pracoval ve strojírenských dílnách.

Záhy však přišla další nabídka vyučit se leteckým mechanikem pro námořní letadla. Matěj ji využil. Tam poznal také Čecha Josefa Vágnera a začala se psát historie jejich velkého přátelství. S Josefem Vágnerem, otcem hudebníka a producenta Karla Vágnera, prožíval Matěj Taufer život plný dobrodružství. V roce 1918 pracovali na letecké základně na ostrůvku Santa Catarina a tady je zastihlo „hladové“ povstání rakousko-uherských vojáků, které vešlo do dějin coby vzpoura v boce Kotorské. (O vzpouře v boce Kotorské referuje samostatný text na str. …)

Matěj Taufer se vrátil do nově vzniklého Československa, usadil se v pražském Karlíně, kde se oženil. Jenže ani tam nezůstal natrvalo. Ve Kbelích se totiž budovalo letiště, tak tam nastoupil jako letecký mechanik. Do Kbel se odstěhoval s manželkou a dvouletou dcerkouroku 1926, a tam se také narodil jeho syn.

Tehdy byl již jedním z nejlepších leteckých mechaniků, a proto dostával jedinečné příležitosti. Ministr obrany jej navrhl jako technický doprovod podplukovníka Jaroslava Skály při dálkovém letu z Prahy do a Tokia. Znamenalo to přeletět více než 23 tisíce kilometrů. Odstartovali za Kbel 8. srpna 1926 a Matěj Taufer prožil další dobrodružství. Cestou do Japonska museli překonávat technické problémy dvouplošníku Š-16, a při cestě zpátky už letadlo přestalo pilota poslouchat úplně, takže museli nouzově přistát v sibiřské tajze. Domů se vrátili vlakem a po nějaké době je následovalo i „neposlušné“ letadlo.

Roku 1928 byl četař Matěj Taufer vybrán spolu s kapitánem Kallou jako osádka letadla Š-216 k účasti ve druhém ročníku závodů Polskem a Malou Dohodou, který posléze vyhráli.

V polovině 30. let 20. století začala stavba ruzyňského letiště a Matěj Taufer u toho nemohl chybět. Takže se i s rodinou přestěhoval do Ruzyně. Bylo to však jen na krátko, protože doba už byla zase plná neklidu. Když v březnu 1939 vstoupili Němci na naše území, obsadili samozřejmě také letiště. Taufer dostal od okupantů nabídku, aby pracoval v jejich službách, ale tu odmítl a spolu s dalším personálem letiště odešel ze zaměstnání.

Rodina se v té době odstěhovala zpět do Kbel a Matěj Taufer pracoval jako úředník v továrně Avie. Jeho postoje jej přivedly k ilegální činnosti, při níž často nasazoval i vlastní život. Po válce se vrátil zpět k letadlům a pracoval v Československých aeroliniích opět jako letecký mechanik ve funkci dílovedoucího. Z tohoto místa odešel do starobního důchodu.

Matěj Taufer byl velký vlastenec, sokol, sportovec, ale také dobrý manžel a nejlepší táta. Když 3. listopadu 1971 zemřel, zanechal po sobě prázdné místo, které nelze zaplnit.

Podle vzpomínek Taufrovy dcery Vlasty Vejlupkové

Josef Vágner, voják, demokrat a hudebník

Josef Vágner se narodil roku 1895 v Roztokách u Křivoklátu a zemřel roku 1975 v nedožitých osmdesáti letech. Jeho otec byl horník, který přes týden pracoval v kladenských dolech. Josef měl sedm sourozenců, takže peněz moc nebylo a sotva odrostlý Josef musel pomýšlet nikoli na studia, ale na zaměstnání. Nejprve byl poslán do učení do hutí v Králově Dvoře u Berouna, ale práce to byla pro takového mladíka příliš namáhavá, a tak se nakonec vyučil v pražské Kolbence.

Byla v něm však dobrodružná duše venkovského kluka, která chtěla něco víc než dřinu a bídu, a proto se dobrovolně přihlásil do armády k „maríně“, která pro vnitrozemského Čecha voněla exotikou. Josef narukoval ještě v míru, ale vzápětí přišlo „Sarajevo“ a první světová válka. Tak se stalo, že sotva devatenáctiletý mladík byl poslán bojovat.

Narukoval do námořnických kasáren v chorvatském přístavu Pula, kde pracoval v dílnách na opravu lodních motorů, protože byl ve strojírenství vyučený. A právě Pula, kasárna a vojenské „marýny“ se staly místem, kde vzniklo jedno velké chlapské přátelství, které oběma aktérům vydrželo po celý život. Josef Vágner tady potkal Matěje Taufra. Nejen, že se v cizině setkali dva Češi, ale také výjimečné povahy, čestní a pracovití chlapi, kteří spolu drželi v dobrém i zlém. Přestože každý byl svým založením jiný, vytvořili záhy takřka nerozlučnou dvojici a další válečná dobrodružství prožívali společně.

Válečné měsíce šly pomalu, v Pule se však zdálo, že boje jsou daleko. Ale i tady se zažíhaly jiskřičky nesouhlasu s rakousko-uherským režimem. Josef Vágner byl přeškolen na leteckého mechanika a postupně se vypracoval na odborníka při seřizování leteckých vrtulí. Dílny, kde spolu s Taufrem sloužil, sídlily na malém ostrůvku v kotorském zálivu s poetickým jménem Santa Catarina. A právě tam prošlo přátelství Pepíka a Matese tou největší zkouškou.

Koncem roku 1917 tu odpor k rakousko-uherské monarchii dostával na síle. Nespokojenost vyústila do drobných sabotáží, ale i do přípravy citelnějšího odporu. Také v nedaleké Pule se připravovala různá opatření. Přešly Vánoce a 22. ledna 1918 se v Pule i na Santa Catarina stávkovalo a o dva dny později tu vypukla otevřená vzpoura. Bylo to jen o chvilku dříve, než začalo známé povstání v boce Kotorské. (O vzpouře v boce Kotorské referuje samostatný text na str. …)

Josef Vágner se vrátil domů ve třiadvaceti letech, a protože byl leteckým odborníkem, přišel do Kbel. Tady našel svoje místo v životě i v práci. Oženil se s dcerou majitele koloniálu Annou a postupně se jim narodili čtyři kluci – Josef, Břetislav, Vladimír a benjamínek Karel. Rodina a letiště, kde pracoval v hodnosti štábního rotmistra jako délesloužící, byly dvě jeho velké lásky.

Dalšími láskami Josefa Vágnera bylo Československo a demokracie. Dokládá je jeho účast v protimonarchistické vzpouře, ale i celý další život. Oceněním jeho postojů byla vojenská vyznamenání, ale mnohem více pro Josefa Vágnera znamenal přípis z Posádkového velitelství Praha, který ho v září 1937 určil jako čestnou stráž u rakve prezidenta Osvoboditele, Tomáše Garrigue Masaryka. Jaké vyšší ocenění mohl tehdy československý voják dostat?

Byla tu ale ještě jedna velká láska Josefa Vágnera, a tou byla hudba. Dodnes ve Kbelích pamětníci vzpomínají na „Vágnerovy symfoniky“. Josef Vágner tu totiž založil pro tak malou obec nevídané hudební těleso, symfonický orchestr ve velkém obsazení. A pokud se snad nedostávalo hráče na některý nástroj, zaskočil sám Vágner. Ryzí amatéři cvičili v Lidovém domě, kam se sjížděli i se svými nástroji mnohdy z pořádné dálky. Tady si v době studii občas zahrál i Vágnerův syn Karel. Ale duší souboru a neúnavným organizátorem byl dobrý muzikant Josef Vágner. Tato láska mu vydržela až do smrti.

Po druhé světové válce opustil Josef Vágner letadla a stal se tajemníkem katedry Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a tam pracoval až do důchodu. Hudbu ale neopustil, a i na fakultě kolem sebe soustředil skupinu hudebních nadšenců. Hudba mu dodávala pohodu i životní elán. A dodávala mu ji dlouho, se svou ženou oslavil zlatou svatbu, miloval své děti, vnoučata a za jeho poctivost, statečnost a lásku ke všem lidem ho osud odměnil dlouhým věkem. Josef Vágner se dožil bezmála osmdesáti let, když zemřel v roce 1975.

Josef Vágner a Matěj Taufer při vzpouře v boce Kotorské

Dva kamarády, Josefa Vágnera a Matěje Taufra, o jejichž pohnutých životech kniha informuje v samostatných statích, osud spojil za I. světové války v chorvatské Pule. Později oba přijali práci na kbelském letišti, a tak se dostali do Kbel, kde žili až do konců svých životů a stali se zdejšími významnými osobnostmi. Byli to rozdílní lidé, ale oba měli v povaze dobrodružství. Tím prvním společným a zároveň nejtěžším a nejdramatičtějším byla účast na vzpouře v boce Kotorské.

Vzpoura v boce Kotorské v Černé Hoře bylo povstání proti Rakousko-Uhersku v roce 1918. Na přelomu let 1917 a 1918 vedla námořní blokáda Dohody k velké potravinové a vnitropolitické krizi Centrálních mocností, jejímž projevem byly stávky a nepokoje a volání po ukončení války. Snížení přídělů potravin v Rakousku-Uhersku v lednu 1918 vyvolalo vlnu nepokojů, ke kterým se přidali i dělníci loděnic v Terstu a Pule. Vzpoura v boce Kotorské byla součástí této krize.

K prvním nepokojům v námořnictvu došlo 27. ledna v Pule na řadových lodích Habsburg a Radetzky, odkud se rozšířily na většinu těžkých lodí. Podařilo se je ale rychle uklidnit zvýšením přídělu potravin a splněním dalších požadavků.

Mnohem vážnější situace nastala v boce Kotorské. Důvodem vzpoury byly původně protesty proti nelidským podmínkám na lodích – námořníci trpěli hlady, zatímco důstojníci prodávali pro osobní zisk potraviny; nakonec se však vyvinula v protest proti nerovnému postavení národů v rakouské monarchii. Velitel flotily admirál Maxmillian Njegovan vyhlásil 29. ledna 1918 stanné právo.

Vlastní vzpoura začala 1. února 1918 na pancéřovém křižníku Sankt Georg a depotní lodi ponorek SMS Gäa. Zúčastnily se jí tři až čtyři tisíce námořníků, někdy se uvádí až šest tisíc. Říká se také, že každý šestý byl Čech. Velení loďstva Rakouska-Uherska vzpouru izolovalo a potlačilo. Vzpoura nebyla vnitřně jednotná a byla izolována od ostatních nespokojených posádek. Proti vzbouřencům nasadili Rakušané tři bitevní lodě a dělostřelectvo, Němci pak ponorky.

Vzpoura byla potlačena již 3. února 1918. Čtyři její vůdcové, včetně českého Němce Františka Rasche z Přerova, byli popraveni. Jeho pamětní deska je na budově bývalé kotorské věznice a v rodném Přerově stojí jeho socha a je po něm pojmenováno náměstí. Hroby námořníků jsou na hřbitově Škaljari v okolí města. Na osm stovek námořníků bylo vsazeno do těžkého žaláře.

Kamarádi Josef Vágner a Matěje Taufer patřili k uvězněným. Odvezli v okovech do pevnosti Stará Gradiška. Spolu s dalšími 430 námořníky zde byli souzeni stanným soudem. Josef Vágner prošel samovazbou a nekončícími výslechy, a před válečným soudem si vyslechl stejný rozsudek jako kamarád Matěj Tauber –pět let vězení v pevnosti Stará Gradiška. Odtud se oba dostali na svobodu stejně jako další Češi díky přímluvě Aloise Musila, českého arabisty a zpovědníka císařovny Zity, manželky posledního rakousko-uherského císaře Karla, ale až po skončení války v listopadu 1918.

Svým způsobem mohli hovořit ještě o štěstí, protože vzpoury vedly i k tomu, že dosavadního velitele námořnictva admirála Maximiliana Njegovana ve službě 1. března 1918 nahradil kontradmirál Miklós Horthy, který však žádal po vzoru antického Říma decimaci vzbouřenců, což by znamenalo každého desátého vzbouřence zastřelit. Naštěstí byl tento rozkaz pozdržen rozhodnutím Vídně až do úplného vyšetření.

Nejznámější kbelský rodák, muzikant Karel Vágner

Karel Vágner se narodil uprostřed II. světové války 22. března 1942 ve štvanické porodnici jako čtvrtý syn Anny a Josefa Vágnerových. Ke 20letému Josefovi, 14letému Břetislavovi a šestiletému Vladimírovi přibyl do jejich kbelského domu s přízemním koloniálem benjamínek.

Tehdy ještě samostatná obec Kbely je tedy místem prvních vzpomínek Karla Vágnera, jeho dětských zážitků a klukovských rošťáren. Z války si mnoho nepamatuje. Vlastně jen to, že jej jako tříletého maminka ukrývala ve sklepě pod koženým kabátem, když se přes Kbely přehnalo v březnu 1945 masivní bombardování americkými letadly. Vzpomíná si ještě, že tam ošetřovali těžce raněného muže. Přesto ale nálet na kbelské letiště do jeho života zasáhl. Rodiče poslali synka k tatínkově sestře a Karlově tetě Martě Pucholtové do Bratronic na Kladensku.

Válka ale brzy skončila a manýry vesnického kluka vybavený Karel začal navštěvovat v roce 1948 kbelskou osmiletku. Sám o sobě říká, že si s ním učitelé hodně „užili“ a že posbíral i několik dvojek z mravů. Když dvojka z chování na vysvědčení nebyla, dostával od rodičů odměnu. Ale na školu vzpomíná rád, hlavně na klukovská přátelství, která tam uzavřel, na žákovské fotbalové mužstvo Spartak PAL Kbely, kde hájil branku tak jako v hokejovém týmu stejného jména a také na úspěchy školního pěveckého tria, jehož byl členem.

Po základní škole přišly úvahy o dalším studiu. Karel sice chtěl být traktoristou, ale jeho táta určil, že bude studovat na Střední ekonomické škole v pražské Resslově ulici. Rozhodnutí to však nebylo šťastné, prospěch z předmětů plných matematiky nevalný, a Karel nakonec studium nedokončil. Otec sice jeho přání respektoval, ale aby syn poznal, že vydělat si na živobytí není legrace, poslal jej na tříměsíční brigádu do papíren v Bělé pod Bezdězem, kde žila jeho sestra, Karlova milovaná tetička Baruška.

Po prázdninách už Karel do ekonomky nemusel a stal se učněm čakovické Veltechny. Ta jej vyslala do Škody Mladá Boleslav učit se univerzálním nástrojařem. Karel Vágner tady přišel na chuť nejen nástrojařině, ale také lehké atletice. Té se po učňovských povinnostech věnoval v tamním dorosteneckém atletickém oddíle a docílil pěkných výsledků i na republikové úrovni.

Sportovní úspěchy sbíral i ve Kbelích, kam se vracel z internátu na víkendy. Stále chytal v dorosteneckém fotbalovém týmu, jenž se dostal do nejvyšší soutěže a za Spartak PAL Kbely také skákal o tyči. Tehdy mu byl rovnocenným soupeřem známý televizní „sporťák“ Štěpán Škorpil, na což oba rádi vzpomínají.

Škodovka Mladá Boleslav nebyla pro mladého Karla Vágnera jen učením a sportem, do života se tu tam zapsal ještě jeden velký zážitek, a to koncert Orchestru Gustava Broma. Na pódiu stáli špičkoví muzikanti a v hledišti seděl mladík, kterému jejich hudba přímo učarovala. Z domova si přivezl otcův kontrabas a začal pilně cvičit pod vedením tamního vojenského kapelníka Janaty. Rozhodnutí to bylo osudové.

Začátky muzikantské kariéry Karla Vágnera lze opět hledat ve Kbelích, konkrétně v Dixielandu Jardy Špačka a potom v Big Bandu Mirka Podvala. V té době ale ještě netušil, že dilema sport či hudba se brzy rozhodne. Krátce před narukováním na vojnu měl Karel Vágner pracovní úraz, a sportovní kariéra se začala rozplývat. Při základní vojenské službě ve strážním oddíle, kde měl s sebou i milovanou basu, přišla myšlenka na studium hudby a 1. září 1963 se stal studentem plzeňské konzervatoře, odkud po svou letech přestoupil do Prahy.

Nemohl spoléhat na finanční podporu rodičů, tak si Karel Vágner musel peníze vydělat sám, a proto neustále hrál v některé kapele či hudební skupině. A byla jich za dobu studií pěkná řádka, v Plzni Transit Jana Černého a v Praze některé divadelní orchestry, skupina Sodoma & Gomora, kapela Pastýři, Greenhorns, Hroši Jana Spáleného, posléze v orchestru Karla Duby. Hudba ho však přivedla i k ohrožení života.

Orchestr Karla Duby byla legendární kapela, která často jezdila na zahraniční turné. Vágner se s touto kapelou vydal na šňůru po Mongolsku a Sovětském svazu. Shodou okolností v den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, 21. srpna 1968, kapelu vzali pořadatelé na výlet. Při dopravní nehodě autobus spadl ze srázu a převrátil se. Karel spolu s klávesistou Ivem Moravusem vypadli z autobusu oknem. Oba měli štěstí a spolu s Jiřím Jelínkem nehodu přežili. Karel měl rozbitou hlavu a poraněnou páteř.

Roku 1969 Karel Vágner absolvoval na pražské konzervatoři, ale to byl dávno profesionálním muzikantem se zkušenostmi z domácích i zahraničních pódií. V té době dostal nabídku z divadla Semafor a stal se členem jeho orchestru. Vzápětí přišla nabídka ještě lákavější, účinkování v muzikálu Hair v západním Berlíně. Odtud se vrátil v roce 1971 a stal se členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu a doprovodné skupiny Evy Pilarové, kde po čase převzal i post kapelníka.

V roce 1973 založil Orchestr Karla Vágnera, který doprovázel Hanu Zagorovou a další známé zpěváky, spolupracoval i s pěveckou dvojicí Petr Kotvald a Stanislav Hložek nebo s kytaristou Lubomírem Brabcem a sbíral ocenění doma i v zahraničí. Koncem 70. let 20. století se Karel Vágner prosadil i jako skladatel populárních písní především opět pro jeho „Písničku“, jak říkal Haně Zagorové. Na jeho kontě najdeme také nejprodávanější písničku v historii naší země – „Holky z naší školky“. Bylo jí prodáno neuvěřitelných téměř jeden a půl milionu nosičů.

Ani tím však aktivita Karla Vágnera na hudebním poli neskončila. Zval do Československa zahraniční zpěváckou špičku, koncertoval a zdálo by se, že všechno, co chtěl, už dokázal. Omyl, jen co doba dovolila, už se zase rozhlížel, co dál.

Stal se zakladatelem hudební vydavatelské firmy Multisonic, orientované na českou národní produkci v celé její škále. Ve svém domě vybudoval nahrávací studio Charlie´s Company a vytvořil i hudební nakladatelství Studio W Publishing Company, kde zastupoval hlavně autorská práva hudebních skladatelů.

Přes své mnohé hudební a podnikatelské aktivity nezapomínal Karel Vágner ani na sport. Účastnil se zápasů fotbalového klubu Amfora a navštěvoval také tenis. Karel Vágner je rovněž otcem šesti dětí: Karla; Jakuba, světově uznávaného sportovního rybáře; Josefa, účinkujícího v muzikálu Bídníci, Kleopatra, Monte Cristo a Angelika; Terezy, účinkující v soutěži X-Factor; Anny, účinkující v muzikálu Bídnici, členky baletního souboru SND, juniorské mistryně republiky v moderní gymnastice; a Barbory účinkující v divadle a v muzikálu Mirjam Landové Bílý dalmatin.

Kliment Štěpánek, písař a tajemník slavného spisovatele

Málokdo zřejmě tuší, kdo byl Kliment Štěpánek a že právě on je tím, kdo spojuje slavného spisovatele Jaroslava Haška s Kbelami. Kbelský občan Kliment Štěpánek byl Haškův tajemník a písař. O tom, kdo byl Kliment Štěpánek a jak došlo k tomu, že se stal společníkem velkého spisovatele, vydala svědectví Štěpánkova dcera Libuše Lipoldová.

Vyprávěla, že vzpomíná na svého otce především jako na člověka výjimečně charakterního, poctivého, člověka se smyslem pro humor, a především vstřícného vůči svému okolí. Podobně si jej prý pamatovali starší Kbeláci. Když zjistili, čí byla dcerou, vždy spontánně reagovali slovy – jo, pan Štěpánek, to byl báječný člověk.

„Můj táta nebyl původem z Kbel, prožil tu však největší část svého života. Narodil se v Lipnici nad Sázavou v roce 1897 jako poslední z jedenácti dětí tehdy již osmačtyřicetiletého obecního policajta, který si na obživu početné rodiny přivydělával ševcováním a příležitostným doručováním pošty.

V místě kromě žulových lomů a práce na polích nebylo jiného výdělku, a tak děti, bez ohledu na jejich schopnosti, čekal stejný osud. Chlapci šli pracovat do skály jako kameníci a děvčata většinou sloužit do Vídně. Studium, byť dítě bylo sebenadanější, nepřicházelo v úvahu.

Jak otec vzpomíná v rodinné kronice, kterou vedl, smrt byla v rodinách běžným hostem. V dětském věku se umíralo na spálu, záškrt, zápal plic a jiné infekční nemoci, na souchotiny a ženy při porodech. Takovýto osud se proto nevyhnul ani rodině, v níž otec přišel na svět. Bída a životní podmínky, které táta popisuje ve své kronice, jsou dnes nepředstavitelné.

Otec nevynikal fyzickou zdatností, navíc byl ještě silně krátkozraký. To zapříčinilo, že pokusu o zaměstnání v lomech musel brzy zanechat, o práci v humpolecké tkalcovně, kde našel ubytování u sestry, přišel při úpadku továrny. Tak se vrátil zpět do Lipnice, kde ale bylo pramálo příležitostí k výdělku. S radostí proto uvítal v roce 1921 nabídku Jaroslava Haška pracovat pro něho jako písař a tajemník za plat 400 korun měsíčně.

Táta měl úhledný rukopis, čeština ani pravopis mu nedělaly potíže, takže Hašek byl se svým výběrem spokojen. Dovedu si představit, jak se asi táta, absolutní poctivec a solidní člověk, přizpůsoboval Haškovu bohémskému přístupu ke psaní a k životu vůbec. Pravdou ale je, jak konstatovali někteří Haškovi životopisci, že nebýt Štěpánka, nebylo by ani notného kusu Švejka ani takového počtu povídek.

Tuto práci táta zajímavě popsal ve své knížce „Vzpomínky na poslední léta Jaroslava Haška“, poprvé vydané v roce 1960 u příležitosti Haškovy Lipnice. Táta byl u Jaroslava Haška až do posledních chvil jeho života a pomáhal také organizovat jeho pohřeb.“

Jaroslav Hašek si svého písaře a tajemníka považoval, což dokládá zápis v rodinné kronice: „Hašek mi řekl několikrát, kdybych chtěl někdy od něho odejít, že se mi postará o dobré zaměstnání. A že to myslel vážně, je důkazem to, že ještě na smrtelné posteli, téměř v poslední chvilce života, řekl starostlivě – co bude se Štěpánkem?!“

Kliment Štěpánek do kroniky dále napsal: „Jaroslavu Haškovi jsem posloužil i po smrti. Obstaral jsem všechno potřebné pro jeho důstojný pohřeb, poněvadž nebylo nikoho, kdo by mu tuto poslední službu prokázal. Ještě delší čas po jeho pohřbu docházel jsem do Haškova domku, kde se paní Šura se služkou Špinarovou sama bála. Spal jsem u Hašků v kuchyni na zemi na postelové vložce pod vlastní peřinou, kterou jsem se donesl z domova.“

„Práce pro Jaroslava Haška a knížka, kterou o ní napsal,“ pokračuje ve vyprávění paní Lipoldová, „je kapitola otcova života, kterou se trochu dostal do povědomí části veřejnosti. Jeho osobnost a přínos pro ostatní vystihl otcův přítel malíř J. Doubek v nekrologu na otcově pohřbu, z něhož nemohu neocitovat.“

„Chudí rodiče nemohli dopřát více vzdělání, než jaké skýtala lipnická obecná škola. Jeho vrozená inteligence, píle a houževnatost ho však zavedla až do Prahy a později do Kbel, kde se usadil, vybudoval si trvalé zaměstnání a založil rodinu.

Své jméno však ještě před tím navždy spojil se spisovatelem Jaroslavem Haškem, neboť když se s ním v mládí ještě na Lipnici poznal, stal se jeho písařem. Ano, spisovatel Jaroslav Hašek diktoval svá přečetná díla, zejména pak světově proslulého Dobrého vojáka Švejka do pera Klimentu Štěpánkovi. Haškův písař to byl, který slavnému spisovateli posloužil i ve smrti a který svými bohatými pamětmi a zkušenostmi velmi přispěl k objasnění a doplnění životopisu slavného literáta, neboť znal mnoho podrobností z jeho života.

Tento Haškův písař byl ve svém životě nesmírně skromný, avšak také vytrvalý, houževnatý, vždy s vytříbeným smyslem pro rodinný život. Ve své přirozené prostotě byl to člověk vysoce kulturní, sečtělý, s hluboce lidskými vztahy ke všem lidem. Mimo rodiny byla jeho velkou láskou rodná Lipnice a Haškova památka. Těžko říci, která z nich byla větší. Stál u založení Haškova muzea v Lipnici, byl u zrodu prvních lipnických festivalů humoru a satiry, úzkostlivě dbal, aby se o slavném spisovateli nic nepřehánělo, aby o něm byla psána a říkána jen pravda…“

„Můj nezapomenutelný táta,“ uzavírá své vzpomínky Libuše Lipoldová, „odešel náhle 30. března roku 1974. V srdcích a myslích těch, kteří ho znali, zůstal ale živý navždy.“

Štěpán Škorpil, sportovní komentátor

Sportovní novinář, televizní komentátor a moderátor Štěpán Škorpil se narodil 13. dubna 1945 ve Vinoři, ale zejména jeho dětství a mládí je spojeno také s Kbelami a Satalicemi. Sám tyto tři obce, nynější součásti Prahy, nazval svým soukromým „bermudským trojúhelníkem“. Tady je podle svých slov stále tak trochu doma a vždycky se rád sem vrací.

Z Vinoře, kde se Štěpán Škorpil narodil, se jako malý kluk odstěhoval do nedalekých Satalic. Vychovávala ho jen maminka, protože otec byl na samém konci války na udání zatčen gestapem a domů se už nevrátil. Zemřel 30. dubna 1945 při pochodu smrti do Dachau.

Když měl jít Štěpán Škorpil do školy, maminka rozhodla, že to bude ve Kbelích, kde pracovala, aby na něj mohla po škole dohlédnout. Dva roky šlapal každé ráno dva kilometry do Kbel. Pak se jeho matka rozhodla, že přestoupí do školy v Satalicích, která byla blízko jejich domova.

Do Kbel se ale za několik let malý Štěpán Škorpil vrátil. Kolem třináctého roku věku jej začala zajímat atletika, tak se přihlásil do kbelského atletického oddílu, který byl velmi aktivní hlavně díky skvělému vedoucímu Zdeňkovi Šedivému. O tomto muži, kterého jeho svěřenci přezdívali „Čelida“, Štěpán Škorpil vyprávěl: „To byl náramný chlap. Nic nám nedaroval, trénovali jsme naplno, ale současně byl kamarád. Odpustil nějakou tu klukovinu, uměl se zasmát i vzít legraci. Jedno ale neodpouštěl. Nesnášel alkohol ani cigarety a já jsem mu dnes za to moc vděčný!“

Sport Štěpána Škorpila chytil. Kombinace atletiky v létě a košíkové v zimě mu vyhovovala, a tak sportoval naplno. V kbelském oddílu navázal i řadu přátelství. Třeba s Karlem Vágnerem, s nímž soupeřil například ve skoku o tyči, anebo s bývalým prezidentem České republiky Václavem Klausem, který byl čtyři roky jeho spoluhráčem v basketbalovém družstvu.

V roce 1963 se stal Štěpán Škorpil juniorským mistrem Československa v desetiboji, a potom se po ukončení stavební průmyslovky rozhodl studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze. Nebyl však přijat a začal tedy studovat architekturu, odkud později přestoupil na FTVS UK. Po studiu pracoval od roku 1973 Československé televizi jako sportovní komentátor, později povýšil na šéfredaktora Hlavní redakce sportu. V letech 1978-1980 komentoval pět zápasů nejvyšší československé hokejové ligy.

V roce 1990 byl nucen Československou televizi opustit společně s Robertem Bakalářem, Jaroslavem Suchánkem a Janem Slepičkou. Po roce 1990 působil jako sportovní redaktor Radia VOX, externí spolupracovník TV Prima, Kabel plus a Týdeníku televize Teletip. Od roku 1998 komentoval na televizní stanici Eurosport zejména lehkou atletiku, severskou kombinaci, sportovní plavání a krasobruslení. Spolupracoval také s Českým olympijským výborem a byl příznivcem a propagátorem myšlenky na uspořádání olympijských her v Praze. V roce 2010 si zahrál moderátora v seriálu Comeback, v díle Zlatá ledvina moderoval mezinárodní turnaj v pivním pětiboji.

Škorpilův „bermudský trojúhelník“ z dětství, jej ovlivňoval ale i později. Například v kbelském hotelu „Erko“ potkal svou budoucí manželku Marcelu, s níž má tři děti. Následně se rozvedli, ale děti a Kbely pro ně zůstaly spojnicí. Ve Kbelích Štěpán Škorpil bydlel do roku 1978, kdy se odtud odstěhoval do bytu na pražské Jižní Město. Kbelákem ale nikdy být nepřestal a nebýt prý toho „bermudského trojúhelníku“ na severním konci Prahy, kdo ví, zda by se mu v životě splnila jeho přání.

Františkán Jan Evangelista Urban

Pro Kbely, přesněji pro kbelskou katolickou obec, je významnou osobností PhDr. Jan Evangelista Urban, katolický kněz z řádu františkánů a jeden z předních českých teologů a filozofů 20. století.

Josef Urban, jak zní jeho občanské jméno, se narodil 20. února 1901 v Praze v chudé rodině. Otec pracoval jako železničář a matka byl příležitostná pradlena. Přesto nechali svého syna vystudovat gymnázium. Už v sedmnácti letech vstoupil do řádu františkánů a přijal řádové jméno Jan Evangelista. Studoval na františkánském institutu v italském Bolzanu, a potom ještě filozofické a teologické vědy na pražské univerzitě. Kněžské svěcení absolvoval v roce 1924 a o tři roky později založil řeholní institut sester Apoštolátu III. řádu svatého Františka. Sestrám se mezi lidmi říkalo „urbanky“. Hlavním posláním tohoto řádu byl laický apoštolát, katecheze a také sociální a charitativní služby.

V roce 1930 obhájil Jan Evangelista Urban doktorát na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Roku 1933 pracoval jako píšící redaktor a později šéfredaktor časopisu Serafínský prapor. V roce 1937 bylo právě z popudu Jana Evangelisty Urbana založena Studium catholicum, což byl ústav pro teologické vzdělávání laiků a měl představovat jakýsi první krok k založení teologické univerzity. Jan Evangelista Urban byl ustaven prvním rektorem. Mimo učení víry se Jan Urban soustředil i na pastorační a sociální práci. Vykonával ji především na pražských předměstích. Tak se stalo, že se do jeho zájmu dostala i obec Kbely. Také z jeho popudu byla v obci zřízena kaple svaté Alžběty Durynské a dovedl do Kbel i sestry „urbanky“, které zde dlouho působily v sociální oblasti.

V letech 1938–1941 byl provinciálem františkánského řádu a po skončení druhé světové války padalo jeho jméno také v souvislosti s kandidaturou na úřad pražského arcibiskupa.

Přišla ale léta padesátá, která byla pro církev v tehdejším Československu dobou zničující. Jan Evangelista Urban byl zatčen v březnu 1950 a v únoru byl odsouzen ke čtrnácti letům vězení v monstrprocesu s církevními představiteli. Žalář si odpykal na Mírově a zčásti ve Valdicích. V té době onemocněl těžkou plicní chorobou, kterou mu však podmínky ve věznicích nedovolily léčit a jejímiž důsledky potom trpěl až do konce svého života.

Z vězení byl propuštěn v roce 1963, ale k církevnímu konání se mohl vrátit až v roce 1968, a to na pouhých šest let. V roce 1974 mu byl opět souhlas k duchovní službě státem odňat.

Jan Evangelista Urban se sice dočkal pádu komunismu v naší zemi, ale v té době byl již stár a vážně nemocný. Zemřel 7. ledna 1991 a pochován je v Nespekách. Byla zkoumána i možnost jeho svatořečení.

Zapomenutý hrdina František Strašil

Na pomníku padlým ve 2. světové válce, se nachází kromě jiných zvěčnělých i jméno František Strašil, narozen 23. července 1906. Narodil se sice ve Vídni, domovskou obcí příslušel do Police, ale velkou část svého života prožil jako občan Kbel.

V době před druhou světovou válkou pracoval František Strašil jako letecký mechanik na kbelském letišti. Když se civilní sekce leteckého provozu přestěhovala ze Kbel na nové letiště v Ruzyni, přešel i on na nové pracoviště.

V roce 1939, po obsazení Československé republiky německými vojsky, se zapojil do ilegální odbojové skupiny s názvem „Za svobodu I.“, jejíž činnost byla řízena z Londýna. Tato skupina byla prozrazena, většina jejích členů pozatýkána gestapem, a ve vězení se tak ocitl i František Strašil. Prošel krutým soukolím gestapáckých výslechů přes Petschkův palác, pankráckou věznici, Terezín, až nakonec skončil v Berlíně, kde byl odsouzen k trestu smrti.

Tento trest však již nemohl být vykonán, protože kruté mučení při výsleších podlomilo Strašilovo zdraví natolik, že v berlínské vězeňské nemocnici zemřel dne 13. února 1943 v 19.45 hodin, podle úmrtního oznámení na souchotiny a celkovou sešlost.

Po skončení druhé světové války, přesněji 16. února roku 1946, byl František Strašil prezidentem Československé republiky vyznamenán in memoriam Válečným křížem 1. stupně za zásluhy v boji za osvobození republiky z nepřátelského obsazení.

V roce 1976, tedy sedmdesát let od narození, byl František Strašil vybrán spolu s dalšími třemi účastníky odboje (Kraml, Vitík, Slovačík) jako možný kandidát, podle něhož by mohla být pojmenována některá z kbelských ulic.

Nikdy se tak ale nestalo. Akce slavnostního pojmenování ulic byla totiž uspořádána v předvečer 55. výročí založení Komunistické strany Československa, takže byly vybrané osobnosti důkladně prověřovány. Přitom bylo zjištěno, že František Strašil nebyl nikdy členem komunistické strany a odbojová skupina, k níž náležel, byla řízena ze Západu. To byly dostačující důvody, aby nebyl František Strašil uznán za vhodného. Strašilova ulice ve Kbelích tedy chybí.

Kbelské oběti nacistů

Vedle Františka Strašila, o němž pojednává samostatná stať, byli umučení v nacistických koncentračních táborech i další kbelští občané. Patřili k nim Rudolf Kraml a Jaroslav Vitík v koncentračním táboře Mauthausen. Josef Slovačík byl vězněn v táboře Terezín a zemřel na následky mučení 6. června 1945. Po těchto třech obětech jsou nyní pojmenovány kbelské ulice.

V koncentračním táboře v Terezíně zahynul rovněž Karel Černý. Učitel Bedřich Kubice se svou manželkou Marií byli v roce 1942 popraveni v koncentračním táboře v Mauthausenu. V tomto koncentračním táboře zahynul i Jiří Šimon, v koncentračním táboře Rosendorf Tomáš Novák. V koncentračním táboře byl umučen rovněž F. Fürst. V koncentračním táboře Osvětim zahynula i Marie Albrechtová, jako jediná židovka ze Kbel.

V zahraničních armádách za II. světové války padli Karel Klimt, František Novák a Ladislav Uher.

Další osobnosti spojené s Kbelami

Bojovník od Bachmače František Moulis

František Moulis byl kbelským rodákem. Narodil se 24. února 1894 a po vyučení vykonával profesi strojního zámečníka. Oženil se s Marií Suldovskou, dcerou Antonína Suldovského, prvního starosty Kbel po vzniku Československa.

Ačkoli měl František Moulis celý život až do své smrti 21. května 1979 bydliště ve Kbelích, bydlel v rodinném domku v dnešní Slovačíkově ulici (dříve Komenského), jako voják se účastnil bojů I. světové války nejdříve v rakousko-uherské armádě a pak jako člen československých legií v Rusku. O jeho působení ve válce se příliš zpráv nezachovalo, avšak podle údajů z Vojenského ústředního archivu v Praze jej lze aspoň v základních rysech zmapovat.

František Moulis nastoupil válečnou službu 26. října 1914 v pražském 28. pěší pluku, s nímž odešel na ruskou frontu. Na ruském bojišti byl poměrně záhy, 4. června 1915, zajat v Delatýnu. To již byl příslušníkem mladoboleslavského 47. pěšího pluku. V ruském zajetí pobýval na více místech, naposledy v Naděždinském závodě v Permské gubernii.

Do československého dobrovolnického vojska, tedy legií vstoupil 10. srpna 1917 v Borispoli a 28. srpna 1917 a byl zařazen do 1. kulometné roty 6. střeleckého pluku. Zúčastnil se mimo jiné vítězných bojů proti Němcům u Bachmače v březnu 1918, a také proti bolševickým vojskům na západním bojišti. V čs. legiích v Rusku dosáhl hodnosti desátníka a byl vyznamenán čs. revoluční medailí, spojeneckou medailí Vítězství, francouzskou bronzovou válečnou medailí a čs. válečným křížem. Do nového Československa se vrátil v roce 1920.

Legionář a továrník Ing. Otokar Vaníček

Ing. Otokar Vaníček se narodil 6. listopadu 1896 na Starém Městě v Praze v rodině bankovního úředníka Gustava Vaníčka jako třetí ze čtyř dětí. Jeho matka Berta rozená Zinnerová pocházela z židovské rodiny. V rodině však panovala náboženská tolerance, i když všechny děti byly římskokatolického vyznání. Ve 25 letech Otokar Vaníček z církve vystoupil. V rodině se pěstovalo národní povědomí, češství a slovanství. Na Starém Městě absolvoval Otokar obecnou i vyšší reálnou školu. Pro výborný prospěch mu byl odpuštěn rok obecné školy a on pak zakončil střední školu maturitou již v 16 letech.

Záhy však absolvoval nelehkou cestu z pozice vojáka rakousko-uherské armády na východní frontě přes ruské zajetí do řad československých legionářů. Byl postupně účastníkem tří československých legií – v Rusku, ve Francii a v Itálii. Byl oddaný osvobozenecké myšlence, tedy rozbití habsburské monarchie a vybudování samostatného československého státu.

Začátek první světové války zastihl sedmnáctiletého Otokara Vaníčka jako studenta Vysokého učení technického, oboru technická chemie. Ve čtvrtém semestru přerušil studia a byl odveden 7. dubna 1915 jako jednoroční dobrovolník k okresnímu velitelství v Praze. Službu nastoupil 15. dubna 1915 u pěšího pluku č. 88. Z Prahy byl odvelen do Szolnoku (Maďarsko), ale již po dvou týdnech byl převelen k pěšímu pluku č. 45 v Šopronu (Maďarsko), po výcviku byl zařazen do kurzu pro záložní důstojníky v důstojnické škole v Pezinoku.

Po složení důstojnických zkoušek byl v 19 letech přeřazen jako instruktor výcviku a převelen 2. září 1915 do Přemyšle, dnešní pohraničí Polska a Ukrajiny nedaleko Lvova. Bylo to strategické místo pro přesun na východní frontu, kam Otokar Vaníček v hodnosti kadeta v záloze odjel 1. ledna 1916.

Na začátku ofenzívy ruského generála Brusilova utrpěl kadet Otokar Vaníček 11. června 1916 v boji průstřel pravého boku a následně byl vzat do ruského zajetí. Podle pozdější Vaníčkovy ženy byl jako raněný po bitvě nalezen ruským mužikem, který se obohacoval okrádáním padlých vojáků. Poté, co dotyčný zjistil, že je Otokar Vaníček pouze zraněný, postaral se o jeho záchranu výměnou za kapesní hodinky.

Československé legie v Rusku se postupně zformovaly složitou cestou z české vojenské jednotky nazvané „Česká družina“ vytvořené v roce 1914 z příslušníků české krajanské obce v Rusku v rámci carské armády. Otokar Vaníček se přihlásil k činné službě v československém zahraničním vojsku v únoru 1917.

Do čs. legií, konkrétně k 5. československému pěšímu pluku byl však zařazen až 18. července 1917, kdy byl po 14měsíčním zajetí vypsán z evidence zajateckého tábora v Rjazani. To se stalo po rozprášení červencové ofenzivy carského vojska a úplném průlomu ruské fronty u Tarnova, kde Československá brigáda poprvé bojovala jako celek a 2. července 1917 dosáhla slavného vítězství u Zborova. Dva dny po bitvě navštívil čs. brigádu předseda prozatímní ruské vlády Kerenskij a hned povolil rozsáhlý nábor čs. dobrovolníků po zajateckých táborech v Rusku.

Otokar Vaníček složil důstojnické zkoušky v čs. zahraničním vojsku 28. srpna 1917 a byl pak zařazen jako mladší důstojník 7. roty. Tři týdny potom byl povýšen na praporčíka a 21. září 1917 přijal úřad důstojníka pro příjem veškeré korespondence 5. střeleckého pluku, což je důkazem, že výborně ovládal ruštinu.

Brzy nato byl však odeslán na západní frontu k čs. legiím do Francie. Dostal se tam v druhém transportu, který byl vypraven ze Žitomiru a strastiplnou cestou se dostal až do Čerepovce a odtud konečně do francouzského Cognacu, kam dorazil 4. dubna 1918. Do nového 22. pluku v Jarnacu byl zaevidován následující den. U francouzského vojska absolvoval důstojnický kurz a byl pak způsobilý velet četě. Působil pak jako instruktor u 23. střeleckého pluku. Dlouho tam ale nepobyl, protože byl vyžádán jako tlumočník pro další běh důstojnického kurzu. S platností od 22. srpna 2018 byl Otokar Vaníček jmenován poručíkem. Po skončení kurzu se vrátil k 23. pluku do Cognacu, ale zůstal tam jen krátce, neboť byl poslán k československému armádnímu sboru do Itálie.

Československé zahraniční hnutí v Itálii vzniklo až začátkem roku 1917. Na přelomu října a listopadu 1918 byla rakousko-uherská armáda již rozvrácena, a naopak nastal rozmach národně osvobozeneckého hnutí potlačených národů včetně „československého“. Vaníčkova italská etapa začala v den německé kapitulace 11. listopadu 1918, utrpěl při ní zranění nohy a skončila 11. dubna 1919 jeho jmenováním kapitánem v záloze. Domů, do nového Československa se vrátil se štábem československé domobrany 22. června 1919.

Po válce krátce působil jako instruktor pro výcvik pěchoty u pluku „Stráže svobody“. Potom požádal o studijní dovolenou k dokončení studií na Vysokém učení technickém a demobilizován byl s plnou platností 29. prosince 1920.

Ve vojenské kariéře se Otokar Vaníček přes pohnutou legionářskou anabázi nezhlédl. Brzy se svým bratrem založil v Satalicích továrnu na výrobu barev a laků. Žil se svou rodinou v Kbelích v dnešní Krnské ulici, kde se nachází hotel Marie-Luisa, byl odborníkem přes barvy a vlastnil patent na latexovou nátěrovou hmotu.

Jeho dcera Alena zemřela na srdeční angínu 14. prosince 1937 v době, kdy byla žákyní třetí třídy. Také pod dojmem této tragické události Vaníčkova rodina vydatně podporovala chudé žáky kbelské obecné školy, a to zejména v těžkém období nacistické okupace. Ing. Otokar Vaníček zemřel v roce 1964.

Skvělý pilot Rudolf Polanecký

Rudolfa Polaneckého, který se narodil 17. října 1892, lze dnes řadit mezi nejstarší a zároveň nejlepší piloty průkopnické éry české aviatiky. Vyučil se klempířem, ale už v roce 1913 se zajímal o letectví. Nejprve s Jaroslavem Samkem a Viktorem Brunem založil Sdružení adeptů aviatiky Bohemia-Aero-Atelier, pozdější Aviatické sdružení Bohemia a roku 1914 Český aviatický klub.

Rudolf Polanecký si stavěl jednoplošníky podle francouzského vzoru. Poprvé vzlétl v srpnu 1914 na dvojplošníku Wright v Plzni. Vlastní pilotní zkoušky složil u rakouského aeroklubu v únoru 1916. V první světové válce působil jako vojenský pilot frontové průzkumové jednotky na italské frontě jako průzkumník a stíhač na strojích typu Hansa-Brandenburg.

S tímto typem letadla jako válečnou kořistí, byly pak za jeho přispění v listopadu 1918 položeny základy budoucího Československého letectva. Byl spoluzakladatel Československého leteckého sboru v roce 1918. Ještě v témže roce však sbor opustil a obnovil činnost Aviatického sdružení Bohemia spolu s Josefem Klíbrem a Viktorem Brunem. První veřejný let na letadle Bohemia B-5, které pomáhal zkonstruovat, uskutečnil 1. května 1919 v Plzni.

V roce 1919 činnost Bohemie i s letadly přesunul do Prahy a na letiště do Kbel. Věnoval se nejen montáži, ale také zalétával stroje pro firmy Ardea či Aero, nebo nabízel vyhlídkové lety. Aktivně se účastnil předváděcích letů, pilotoval přelety mezi městy, účastnil se různých soutěží, mimo jiné také I. národního leteckého meetingu v Praze v roce 1921, kde byl nejlepší ve výškové soutěži a byl i držitelem výškového rekordu.

Osudným se pro Rudolfa Polaneckého stal akrobatický let 27. srpna 1922 s letadlem Phönix při leteckém dni na letišti ve Kbelích. Letoun se zřítil a skvělý pilot zahynul v jeho troskách. Po Rudolfu Polaneckém je pojmenována kbelská ulice, která spojuje ulice Mladoboleslavskou a Toužimskou.

Pilot Pavel Švec, plukovník v. v.

Pavel Švec byl dlouholetým Kbelákem, válečným pilotem, který získal hodnost plukovníka ve výslužbě. Pavel Švec je jedním z těch, kteří mohli válku přečkat v zázemí. Odešel ale dobrovolně bojovat s opravdovými vlasteneckými ideály, čímž navázal na tradice Československé republiky, republiky Masaryka, Beneše a Štefánika.

Narodil se roku 1924 v Pružině v okrese Považská Bystrica. Jako osmnáctiletý žák pilotní školy byl roku 1944 odvelen do nejprudších bojů Slovenského národního povstání. Působil v lokalitách Č. Skala, Telgárt, Kunešov, Skalka a jiných. Následně byl odvelen na známé povstalecké letiště „Tri Duby“ (dnes Sliač u Zvolena), kudy proudila leteckým mostem pomoc ze SSSR.

Při překládání materiálu byl omylem „unesen“ na území tehdejšího SSSR. Dopravní letoun Li-2 musel při náletu německých letadel urychleně odstartovat i s Pavlem Švecem na palubě, a přistál na polním letišti Kurowice na Ukrajině. Odtud ho sovětská pilotka v podvěsu malého letadla dobrodružně přepravila do Lvova, následně pak do Przemyślu, kde se vytvořila výcviková skupina čs. letců, z té pak k 25. ledna 1945 1. čs. smíšená letecké divize.

Poté byl bleskově vyškolen na palubního střelce bitevníku IL-2 Šturmovik a zařazen do 3. bitevního pluku nově vzniklé jednotky. S touto jednotkou prošel s posunem fronty částí Polska, její základny (polní letiště) byly postupně Katowice, Poremba a další. V bojích na tomto území ničili pozemní cíle zoufale a tvrdě se bránících německých jednotek.

Nejtěžší boje však zažila jednotka vstupem do „Moravské brány“, přibližně v oblasti Ostrava – Opava. Zde se Němci bránili nejhouževnatěji, využívajíc bohužel bývalé čs. opevnění, budované v 30. letech, v době nebezpečí napadení hitlerovským Německem. Fanatické německé jednotky byly poslušny rozkazů Hitlera, který velmi dobře věděl, že ztráta Ostravska bude pro Třetí říši osudná.

Po podepsání kapitulace Německa byla 10. května 1945 jednotka přesunuta na polní letiště Albrechtičky (dnes známé jako Letiště Leoše Janáčka Ostrava-Mošnov) a vzápětí na letiště Letňany a Kbely. Velmi působivé vždy byly snímky letounů IL-2 a Lavočkinů, srovnané v dlouhých řadách. Na těchto letištích jednotka zabezpečovala ochranu hlavního města, byť už v míru.

Po válce Pavel Švec absolvoval pilotní výcvik, působil na mnoha leteckých základnách v Československu a létal na řadě typů letounů, včetně tryskových. V roce 1959 byl převelen na letiště Kbely k leteckému oddílu velitelství PVOS, kde létal na dopravních letounech AVIA Av-14.

V roce 1964 odvelelo ministerstvo národní obrany Pavla Švece na rok do západoafrického státu Guinea, kde v rámci technické pomoci vykonával funkci instruktora místních pilotů a pomáhal zajišťovat provoz guinejských aerolinií.

V roce 1967 byl jako jeden z prvních pilotů přeškolen na sovětské dopravní letouny AN-24. Starší kbelští občané si velmi dobře pamatují éru „andul“ na kbelském letišti. Po roce 1968 byl v rámci normalizace propuštěn z armády a pracoval jako řidič sanitky u ÚNZ Vysočany až do odchodu do důchodu. V roce 1989 byl rehabilitován a aktivně pracoval ve Sdružení čs. zahraničních letců – východ.

Za své působení ve II. světové válce obdržel plk. v. v. Pavel Švec mnohá čs. i zahraniční válečná vyznamenání, mezi jiným i čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem (1945) a sovětskou Za pobedu nad Germanijej v Velikoj otečestvennoj vojne 1941-1945 g. g. (1946). Pavel Švarc zemřel ve věku 93 let v roce 2017.

Malíř Petr Probst, kbelský rodák

Malíř a fotograf Petr Probst se narodil v roce 1948 ve Kbelích, kde navštěvoval také základní školu. Většinu života prožil ale mimo Kbely. Původním povoláním je technik, vystudoval SPŠ strojní a do roku 1999 byl činný v oboru analytických přístrojů a měření životního prostředí.

Malovat začal pro své potěšení v 70. letech 20. století už při studiu na průmyslové škole. Od prvních pokusů se poprvé přiblížil k jakémusi odstínu výtvarné práce, jak to sám charakterizuje, na vojně, kde byl kresličem map, seznámil se s písmem a měl neomezený přístup k barvám. Tam také zjistil, že bez znalosti techniky malby a kresby to nepůjde.

Po návratu do civilního života malovat nemínil, ale štětce mu do ruky vrátil kamarád Milan Simon. Začal studovat nejrůznější knihy věnované malířství, vedl rozhovory s jinými malířskými nadšenci, stal se členem malířského sdružení Corpus, zkoumal díla renomovaných malířů. Sám však považuje za hlavní poučení a rady od našich známých ilustrátorů manželů Zdeny a Václava Kabátových. Cestu k dnešním obrazům vidí Petr Probst jako překrásně dobrodružnou, která mu přinášela hodně radosti a přátel. Malování je pro něj nyní jediná činnost, které se cele věnuje.

Zpočátku v Probstových obrazech převládalo okouzlení krajinou, ale to brzy vystřídala tvorba fantazijní, až k hranicím surrealismu. Velký vliv na jeho další malířský vývoj měly návštěvy Itálie, tvorba italských malířů let meziválečných je dodnes jeho zásadní malířskou inspirací. Nyní v jeho tvorbě převládá téma krajinné malby a pomalu již zanikajících městských zátiší, či starých průmyslových oblastí měst.

Petr Probst vyznává arrêtismus. Na jeho webových stránkách www.galerieandy.cz, kde si lze prohlédnout řadu jeho obrazů, je uveden také osmibodový Manifest arrêtismu, jehož první dva body praví: „1. Co bude, bylo. 2. Arrêtismus není směr! Arrêtismus je postoj (doslova) odmítající jakýkoli »pokrok«, neb výrazy jako pokrok či pokrokový považuje za historicky i aktuálně znemožněné. Ani hromadné lágry, ani elektrický kartáček na zuby (ani elektrický kartáček na zuby velitele lágru) lidstvo nijak duchovně neobohatily. Arrêtismus činí jediný pohyb, a sice úkrok!“ Na webovkách se uvádí rovněž, že manifest vznikl na konferenci předních teoretiků arrétismu konané ve Kbelích v půlce srpna, pak během září a října a na Mikuláše roku 2007.

Pro Kbely je zajímavý zejména obraz „Kbelský pivovar“, jejž namaloval Petr Probst roku 2007 ze svých vzpomínek a zobrazuje podobu pivovaru v zimě roku 1963. Do obrazu zakomponoval i některé konkrétní postavy kbelských občanů z té doby, například v popředí jdoucí stará žena s holí je paní Suldovská, nebo postava na chodníku představuje Karla Kletečka, neopomenul ani své spolužáky – postavička v červeném kabátu s taškou na zádech je Božena Kobíková. Za doby působení ve Kbelích Petr Probst také rád fotografoval a zdokumentoval část obce Kbel zvané „Uličky“, jak vypadaly v roce 1970, kdy byly fotografie pořízeny.

O své inspiraci k malování obrazů Petr Probst říká: „Mám rád svět tichých zákoutí, svět staré, nyní již nepoužívané techniky, která pomalu rezaví a rozpadá se kdesi na předměstích, ohrady, opuštěná nádraží. V mých obrazech není akce, která by svým hlukem rušila svět. Mně stačí jen postát, dívat se a odkrývat příběhy, jejichž stopy jsou zaznamenány třeba jen otiskem stínů. Byl bych rád, kdyby se člověk občas dokázal zastavit a podívat se kolem sebe a zapomenout aspoň na chvíli na spěch doby. Je tolik věcí a myšlenek, které nám předkové zanechali a my je opouštíme, aniž bychom zvážili jejich krásu, obsah a sílu přinášející užitek.“

Čestný občan Ing. Karel Novák

Jediným čestným občanem Kbel se stal doktor Ing. Karel Novák.  Pocházel z Benátek nad Jizerou, kde byl jeho otec byl starostou. Karel Novák žil později ve Kbelích a pracoval ve finanční komisi. Titul mu byl udělen u příležitosti jeho 70. narozenin v roce 1937.

Dům v Borovnické ulici (dříve Vrchlického) postavil Dr. Ing. Karel Novák v roce 1935. Dům sloužil k bydlení celé jeho rodině. Po druhé světové válce se do dvoupatrového domu nastěhovali i nájemníci. Majitelé domu budovu v roce 1980 prodali podniku Pal Kbely, který zde chtěl udělat ubytovnu pro své zaměstnance. Záměr se však neuskutečnil a dům odkoupil tehdejší Místní národní výbor na potřebný Dům s pečovatelskou službou pro kbelské seniory. Byty se přebudovaly na 13 garsoniér. Byl otevřen 1. října 1989.

Osobnosti veřejného života a kultury s vazbami na Kbely

S Kbelami měli a mají vazby i další lidé, jež se stali osobnostmi veřejného života a kultury, a které nyní stručně připomeneme.

František Veit byl divadelní ochotník, který měl hlavní vliv ne existenci ochotnického divadla ve Kbelích před II. světovou válkou i krátce po ní a výhradně jeho zásluhou mohlo ochotnické divadlo vyvíjet činnost i za protektorátu. (Blíže o F. Veitovi i ochotnickém divadle informuje text na str. …)

Karel Kupka působil jako učitel a později řídící učitel v kbelské obecné škole za první republiky, v době protektorátu a po válce až do roku 1948. Zároveň se aktivně zapojoval do veřejného a kulturního života ve Kbelích. Vedl hudební kroužek ve škole, rovněž maloval, a stal se také prvním kbelským kronikářem.

Roman Horák byl operní pěvec v basovém rozsahu. Narodil se 27. listopadu 1930 ve Vinoři. Vyučil se knihařem, ale na základě úspěšných účastí v pěveckých soutěžích byl roku 1948 doporučen na pražskou konzervatoř, kde studoval sólový zpěv u Karla Leisse (1949–1954). Poté působil v sezóně 1954/1955 jako sólista armádní opery, sólista Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (v sezóně 1955/1956) a operního souboru D 34 (od 1. ledna 1957). Měl rovněž samostatná koncertní vystoupení. V mezinárodní soutěži o cenu Karla Buriana v Praze se v roce 1954 umístil na čtvrtém místě a získal čestné uznání prvního stupně.

Václav Zelinka, hudebník a dirigent, který v roce 1945 založil Velký taneční orchestr Václava Zelinky, Brzy se zařadil do skupiny známých pražských big bandů, které řídili například Karel Vlach, Zdeněk Barták, Vlastimil Kloc, Kamil Lochman, Zdeněk Marat. Orchestr stále ve stejném nástrojovém složení big bandu existuje až do současnosti. Z éry swingu má v repertoáru mnoho populárních skladeb orchestrů Glenna Millera, Duke Ellingtona, Counta Basieho, Les Browna, Harryho Jamese a dalších. Během let se v něm vystřídalo mnoho profesionálnich i amaterských hudebníků. Orchestr je především orientován na taneční a swingovou hudbu. V poslední době se častěji věnuje i velkokapelovému jazzu, tak že je schopen hrát i v jazzklubech, nebo i na jazzových festivalech.

Miroslav Vladyka je český herec a moderátor narozený 24. září 1959 v Praze. Studoval na DAMU, a pak až do roku 1996 působil ve Vinohradském divadle, odkud přešel do Studia Ypsilon. Nyní je hercem ve svobodném povolání, hostuje v Divadle ABC (Městská divadla pražská). Spolu s Bárou Štěpánovou uváděl v České televizi dokumentární cestopisný pořad Cestománie. V roce 2008 vyšlo CD Pověsti moravských hradů a zámků, které Miroslav Vladyka vypráví za doprovodu kapely Čechomor. Miroslav Uváděl také pořad Zatopené osudy vysílaný v České televizi, který vyprávěl osudy vesnic, jež musely ustoupit při výstavbě přehrad. Nadaboval rovněž postavu Chrise Griffina v seriálu Griffinovi.

Tomáš Pergler je sochař a výtvarník, který se narodil 22. srpna 1960 v Praze v 38. generaci šlechtického rodu Von Perglas. Absolvoval Filosofickou fakultu UK v Praze a od roku 1998 pracuje v Akademii výtvarných umění v Praze. Je členem Asociace jihočeských výtvarníků, výtvarné skupiny Et cetera… a zakladatelem uměleckého hnutí Nevěř mouce. Uspořádal více než samostatných a skupinových výstav v ČR a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě soukromých sbírek v ČR a v zahraničí. Ve veřejném prostoru se Perglerova díla nacházejí v Rakousku, Izraeli, Turecku a České republice.

Miloslav Jenšík je spisovatel a publicista, narozený 6. července 1936 v Praze. Hlavním zájmem tohoto autora je zejména historie, z té si vybral především sport, hlavně hokej a fotbal. V jeho díle ale nechybí ani knihy a informační texty na téma 2. světové války. Jenšík působil jako novinář, ale brzy se přesunul na dráhu spisovatele v jejímž rámci sepsal několik odborných knih z historie českého a československého sportu. Zaměřil se na řadu dnes legendárních klubů i jednotlivých sportovců. Je autorem také detailních kronik českého fotbalu a hokeje. Jenšík se ve svých knihách věnoval například fotbalovým klubům Bohemians, SK Sigma Olomouc nebo FC Brno. Je držitelem řady prestižních ocenění.

Jan Říha je novinář, publicista a sportovní redaktor v rozhlase, kde obě motoristické redakce Radiožurnálu připravující pořad Motožurnál a dopravní zpravodajství pod názvem Zelená vlna. Natáčí a připravuje reportáže nejen pro Motožurnál. Každý rok se jako akreditovaný novinář účastní rallye Dakar. Poprvé se tak stalo v roce 2005.

Ester Janečková, narozená 15. prosince 1972 v Praze jako Ester Křížková, je česká herečka a televizní či rozhlasová moderátorka. Svou moderátorskou dráhu začala externím působením v Českém rozhlase a následně i v České televizi. Následně vystudovala DAMU, v průběhu studia hostovala v Divadle Na zábradlí. Po studiích se stala stálou členkou souboru Divadla Miriam, kterou je dosud. Čtyři roky se též zabývala úpravami dialogů českého znění televizních seriálů a filmů. Podpořila informativní kampaň Odsouzeni.cz, která poukazovala na velký počet dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech v Česku. Je také autorkou knihy Pošta pro tebe – Příběhy, které Vás pohladí po duši.

Vladimíra Dvořáková, rodným jménem Vladimíra Pešková,se narodila 11. února 1957 v Karlových Varech. Je česká politoložka a bývala vedoucí Katedry politologie na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze a rovněž předsedkyní Akreditační komise České republiky. V listopadu 2003 se stala první ženou mezi profesory politologie jmenovanými v České republice.

Petr Zuska se narodil 3. srpna 1968 ve Frýdku-Místku. Je českým choreografem, režisérem, tanečníkem, pedagogem a dlouholetým uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. Narodil se v rodině právníka a bývalého pražského primátora Zdeňka Zusky (1931–1982) a lékařky Dany Zuskové (1932–1999). Vystudoval choreografii a režii neverbálního divadla na HAMU u profesora Ctibora Turby. S tancem začal již v Tanečním divadle souboru VUS Univerzity Karlovy. Manželka Pavla Zusková je pedagožkou Baletní přípravky Národního divadla.

Lejla Abbasová, narozená 14. února 1980 v Praze, je moderátorka, tanečnice, modelka, aktivistka, herečka a bývalá mluvčí ministra pro lidská práva a národnostní menšiny. Je dcerou súdánského otce a české matky. Od osmnácti let se začala věnovat moderátorské profesi. Působila v televizích Galaxie, TV3 a v hudební televizní Óčko. V roce 2005 moderovala noční relaci reality show Big Brother na televizi Nova. V České televizi moderovala pořad pro ženy Sama doma. Mezi lety 2009 až 2010 pracovala jako mluvčí ministra pro lidská práva a národnostní menšiny Michaela Kocába. Získala také malou roli v americkém filmu Letopisy Narnie. Na scéně divadla v Hradci Králové nazkoušela roli Julietty ve hře vycházející z románu Mefisto.

Kbely se dostaly do povědomí i díky rodinám kolotočářů, jakými byly Alešovi, Janečkovi, Werthaimovi. Rodina Navrátilů je známá jako akrobaté Duo Navrátil. Několik let žil ve Kbelích i potomek Matěje Kopeckého Jan Kopecký.

Zajímavosti spojené s Kbelami

Ve Kbelích se narodil známý košický malíř z přelomu 18. a 19. století Erasmus Schrött. Je autorem prvního známého vyobrazení Vysokých Tater. V jeho albu grafických listů z východní části Slovenska, které vydal v roce 1799, jsou zobrazeny také dva tatranské vodopády, a to Studenovodský vodopád a vodopád ve Velické dolině. Tomuto autorovi se připisuje také nástropní malba v budově košické radnice.

Ve kbelské knihovně je uchovávána kniha z poloviny 19. století. V knihovním fondu lze nalézt vzácný tisk, který je datován do roku 1851.

V době 2. světové války zkoušeli Němci ve Kbelích tajnou zbraň. Jednalo se o tak zvanou „zbraň odplaty“, označovanou někdy jako V7. Letoun ve tvaru disku měl být plánován jako nosič atomových zbraní. Prototyp byl odzkoušen v roce 1941 na vojenské základně Peenemünde, a potom se výroba a zkoušky přesunuly do Čech, a to právě do Kbel, kde na letounu dále pracovali konstruktéři zvučných jmen, jak profesor Belluzo, Dr. Miethe nebo Ing. Schriever. V jednom protokolu ze zkoušek je uvedeno, že diskoplán dosáhl rychlosti až 4000 km/hod. a během tří minut dosáhl výšky 12 400 metrů. Na konci války byly všechny modely a nákresy letadla zničeny. Jeden prototyp však padl do rukou Rudé armády a v současné době je uchováván v polské Wroclawi.

Alžběta Durynská, které je zasvěcen kbelský kostel, byla patronkou charitativních sdružení, sirotků, vdov, nevinně pronásledovaných, nemocných, krajkářek a pekařů, bývá nazývána též „světicí spravedlnosti“. Narodila se roku 1207 pravděpodobně v Uhrách (možná v Bratislavě) jako dcera krále Ondřeje II. Už v útlém dětství byla zaslíbena synovi durynského lankraběte Ludvíka IV., a proto byla dána k výchově ke dvoru v Durynsku.

Když bylo Alžbětě pouhých 14 let, konala se svatba. Přestože šlo o předem dohodnutý sňatek, manželství se nakonec ukázalo jako velice šťastné a během několika let Alžběta darovala život třem dětem. Ludvík IV. zemřel na mor v roce 1227, na počátku jedné z křížových výprav. Hned po manželově smrti durynští příbuzní Alžbětě odebrali děti a vypudili ji ze dvora. Ve svých dvaceti letech Alžběta založila v Marburku v Hesensku nemocnici pro nejchudší a o rok později vstoupila jako terciářka do františkánského řádu. Zbytek života zasvětila práci v nemocnici a pomoci potřebným. Svatořečena byla několik let po své smrti, v roce 1235.

Není bez zajímavosti, že sv. Alžběta byla sestřenicí Anežky Přemyslovny. V roce 1377 byl po sv. Alžbětě nazván samostatný ošetřovatelský řád, který v polovině 16. století čítal v celé Evropě už přes tři tisíce osm set řeholnic.

V knize spisovatele Václava Kubce „Každého desátého zastřelit“ vystupují také dva z obyvatelů Kbel.  V knize je vylíčen osud dvou českých námořníků v době první světové války, především za povstání v boce Kotorské. Jedním je Matěj Taufer ze Kbel zvaný Mates a druhým kbelský občan Josef Vágner alias Pepík.

Ředitelem Leteckého muzea ve Kbelích byl také Vladimír Remek. První československý a také evropský kosmonaut, který vyletěl do vesmíru v roce 1978, zastával tuto funkci v letech 1990–1995. Muzeum opustil v hodnosti plukovníka.

V roce 1937 byl vyznamenán čestným občanstvím obce Kbely Dr. Ing. Karel Novák. Titul mu byl udělen u příležitosti jeho 70. narozenin. Karel Novák se narodil 31. srpna 1867 v Nových Benátkách v rodině tamního starosty. Vystudoval ČVUT v Praze obor elektrotechnika, od roku 1907 vyučoval na vysoké škole, byl děkanem a později rektorem ČVUT Praha. Publikoval řadu odborných prací v Československu i v zahraničí. Karel Novák žil ve Kbelích a pracoval zde ve finanční komisi.

První telefonní budka ve Kbelích byla postavena na obecním pozemku nedaleko knihkupectví pana Albrechta. Provoz byl zahájen 28. října 1948. Náklady na instalaci budky činily 17 tisíc korun a byly zaplaceny z obecního rozpočtu.

Automobilový závod „Kbelský okruh o Velkou cenu Prahy“ byl uspořádán 2. května roku 1948 na trase mezi Klíčovem, Kbelami a Letňanami. Trať závodu měřila asi devět kilometrů a jeho pořadatelem byl Autoklub Praha. Automobily objely stanovený okruh desetkrát, což představovalo o něco méně než sto kilometrů a motocykly 17krát, tedy 150 km. Závodu prý přihlíželo po celé jeho trase přibližně čtyřicet tisíc diváků. Na prvním místě v automobilech se podle kubatury umístili: Landcman, Vlček, Sutnar a Musil, v motocyklech Václav Bubeníček, který se také stal absolutním vítězem celého podniku. MNV Kbely mu věnoval pohár s nápisem „Motorismem k socialismu“.

Druhý ročník závodu se jel 12. června následujícího roku. Probíhal na zkrácené trase mezi Kbelami a Letňanami a zvítězil maďarský závodník Szalkay.

V roce 1900 osvětlovalo obec jen šest petrolejových lamp, které byly umístěny u domů starosty a radních. Václav Podaný navrhl obci, že vyzkouší lampu karbidovou a umístil ji na týden na sloup u rybníka. Po týdnu se sešla komise, která měla o užívání lampy rozhodnout. Při předvádění před komisí se zhotovitel lampy nevěnoval dostatečné manipulaci s ohněm, celá lampa vybuchla a rozbila se. Tak skončily Podaného snahy o lepší osvětlení obce až do roku 1923, kdy byl zaveden elektrický proud.

Po skončení 2. světové války se v hostinci Na Růžku zřídil zajatecký tábor pro zhruba pět desítek Němců, kteří byli však většinou nemocní, takže se nemohli příliš využívat k práci. Pokud pracovali, pak se jim platily tři koruny za hodinu práce. Naposledy byli němečtí zajatci k práci využiti 1. a 2. září 1945. Tehdy pracovali na čištění obce. Poté je obec předala do ústředního tábora v Praze.

Ve Kbelích byl 22. října 1998 u příležitosti oslav 80. výročí vzniku Československé republiky vysazen „Strom republiky“. Strom, roste na zahradě při Základní škole Albrechtická.

V knize profesora Jana Anděla Republika československá se píše i o Kbelích. Uváděny jsou v oddíle Čechy, a to takto: „Na Liberecké silnici jest veliká osada Kbely s četnými cihelnami, pivovarem a továrnou na krycí lepenku, výrobky dehtové a asfaltové. Ve Kbelích jest veliké státní, vojenské letiště, spolu pražské mezinárodní přístaviště aeroplánů. Mohutné košaté stromy vroubí odtud erární silnici z jedné k Vysočanům, ze druhé strany k Vinoři…“

Kbely dostaly dokonce i do písničky? Legenda country hudby Wabbi Daněk si se jménem městské části pohrál a vyšlo mu toto: Já mám holku ze Kbelů, / poslala mne do kelu. / Kdyby Kbely byly Kbele…, / Trvalo by jí to déle!

Velitelem osmičlenného bombardovacího útvaru, který se zúčastnil náletu na Kbely v březnu 1945, byl americký pilot jménem Sydney S. Woods. Tento excelentní americký letec měl na svém kontě osm sestřelených nepřátelských letadel a jeho válečné tažení nakonec skončilo nehodou nedaleko Prahy. Jeho stroj havaroval 16. dubna 1945 na hrázi Litovického rybníka u obce Hostivice. Pilot byl při nárazu z letadla vymrštěn ven, takže pád letounu přežil a byl potom zajat. Uvádí se, že se jednalo o amerického pilota s nejvyšší hodností, který padl do zajetí na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Sydney S. Woods nosil vojenskou hodnost kolonela, což je plukovník. Po válce se vrátil do své vlasti.

Celodenní služba na obecním úřadě Kbely byla zavedena až v roce 1928. Tehdy zde úřadoval starosta Karel Franc, který mimo jiné obstarával i celou obecní agendu.

V roce 1918 byla uspořádána sbírka pod názvem „Národní dar“. Měla být základním kapitálem pro osamostatnění Československa. Částky byly určeny tak, že obec odváděla za každého občana 1 korunu a za jednu míru obdělávaných polností 10 korun. Ve Kbelích se podíleli všichni občané, a tak byla vybrána částka 3500 korun a odevzdána okresnímu úřadu. Později byla sbírka rakousko-uherskými úředníky zakázána. Vybrané peníze patrně obdržel dobročinný spolek České srdce.

První stálá četnická stanice v obci byla zřízena 14. dubna 1934 v domě čp. 388. Krátce před tím fungovala četnická stanice Kbely letiště, ale ta byla právě v tomto roce přemístěna do Ruzyně. Prvním četnickým velitelem se stal Emanuel Dittrich. V době otevření spravovala tato četnické stanice obvod o velikosti 12 926 kilometrů čtverečných, kde stálo 784 domů a žilo 9387 obyvatel. Bylo tomu tak proto, že do jejího obvodu spadala také obec Letňany.

V historii městské části Praha – Petrovice se objevuje jméno Jan Kbelský. Zda má nějakou souvislost s obcí Kbely, nelze zjistit, ale dochovala se o něm zajímavá pověst, kterou uvádíme ve zkratce. „Byl to pán značně marnotratný, který v krátké době prohýřil veškerý svůj i manželčin majetek. Když ho začali trápit věřitelé, upsal svou duši čertu a celý jeden rok ještě vesele utrácel. Pak si ho čert odnesl. Při tom ale ďábel pobořil celou petrovickou tvrz a v sutinách zahynula Janova manželka. Ta teď prý při měsíčním úplňku bloudí Petrovicemi a čeká na vysvobození. Stane se tak tehdy, až se v Petrovicích objeví člověk, který bude ještě více rozhazovat peníze, než činil její manžel.“

Ve Kbelích kdysi těžilo také uhlí. V archivních zápisech lze najít zprávy o takových pokusech na svazích letňanské a kbelské plošiny. Uhelné žíly zde ale byly chudé, mocnost sloje nad 20 cm už byla opravdovou vzácností a dolovat se mohlo jen po odkopání hlušiny za pomoci vodorovné štoly. Uhlí nebylo kvalitní, obsahovalo hodně příměsí jílu a pyritu, přesto bylo kolem roku 1820 vydáno deset povolení k těžbě v lokalitě Klíčov.

Jan Ctibor Kbelský, jeden z pobělohorských exulantů, patrně pocházel ze Kbel.  Jednalo se o knihtiskaře. Ví se o něm, že po krátkém působení v Drážďanech vedl velkou tiskařskou dílnu v Perně. Zde působil až do své smrti v roce 1635 a jeho dědicové ještě o čtyři roky déle.

V době Květnového povstání roku 1945 vyšlo ze Kbel jedno důležité varování. V knize od autora Vladimíra Ježka „Voláme všechny“, která se zabývá vysíláním rozhlasu za povstání, je uvedeno, že ze Kbel telefonoval jeden z občanů zprávu o startu letadel typu Me 262 z letiště a o tom, že letadla patrně míří směrem na Prahu.

Kbely dostaly své místo také na filmovém plátně? Režisér Jan Sviták na zdejším letišti natočil v roce 1934 úspěšný film o mladém letci a jeho matce, která synovo létání prožívá se strachem. Film se jmenoval „Dokud máš maminku“. Hlavní osoby děje, matku a syna Jarošovy, ve filmu představovali Antonie Nedošínská a Otomar Korbelář.

Jedním z prvních poválečných filmů nesl název „Nadlidé“ a natočený byl v roce 1946 v režii Václava Wassermanna. V příběhu o prozrazené odbojové skupině pracující v malém městě si zahráli Jaroslav Vojta, Marie Nademlejnská, František Kreuzmann a další. Točilo se nejen na kbelském letišti, ale i v ulicích obce.

Vztah ke Kbelům má také Hainova vila stojící v ulici Na Vysočanských vinicích. Významný architekt české moderny Ladislav Žák ji navrhl ve 30. letech 20. století pro zakladatele továrny Avia a leteckého konstruktéra Ing. Miroslava Haina. Vila na první pohled upoutá kapitánským můstkem tyčícím se z horní terasy. Ing. Hain si nechal můstek postavit proto, aby mohl i z domova sledovat, jak ze kbelského letiště startují letadla.

Vyhláška protektorátních úřadů o sběru mosazných předmětů ve veřejných budovách byla vydána 19. února 1943. Tento sběr byl ukončen dnem 30. března téhož roku a kbelská škola odevzdala 19 kilogramů mosazi.

K ochraně leteckého provozu na kbelském letišti jsou využíváni také draví ptáci, především sokoli. S jejich pomocí se pravidelně kontroluje letištní plocha během dne a před odletem letadla. Dravec si svou přirozenou autoritou ubrání teritorium před jinými ptáky, kteří by mohli způsobit poruchy letadel.

Svého zástupce má ve Kbelích i americký fotbal. Stal se jím Jan „Butch“ Vrba, který se může pochlubit několika tituly mistra republiky získaným s týmem Prague Panthers a také několikanásobnou reprezentací v národním mužstvu.

Kbelské letiště bylo svědkem i leteckých neštěstí. Jedno z nich se událo dne 6. června 1922. Tehdy vzlétl pilot Bohumil Munzar na letounu BH3. Očití svědkové líčili, že po vystoupání do výše náhle zazněl velký výbuch, stroj se ve vzduchu zcela roztrhal a daleko do okolí napadaly části plátna a překližky ze zničeného letadla. Pilot zemřel.

Další neštěstí se stalo 11. října 1930 při cvičném letu štábního kapitána Kňažikovského. Zřejmě došlo k poruše nosného systému, letadlo začalo ztrácet výšku a pilot se rozhodl vyskočit. Bohužel se katapultáž nepovedla, protože se padák zachytil za konstrukci. Pilot i se strojem dopadl na budovu kasáren. I toto neštěstí bylo smrtelné.

Ve Kbelích, přesněji na kbelském letišti, natáčela známá herečka Kateřina Brožová. Tyto exteriéry byly vybrány jako kulisa k videoklipu úvodní písně jejího alba s titulem „Ráda se svlékám“. Přestože při natáčení mrzlo až praštělo, Kateřina účinkovala jen v lehké uniformě leteckých mechaniků. Pravda je, že schovanou pod kšiltovkou ji poznal jen málokdo.

Letecký den s nejhojnější diváckou účastí se na kbelském letišti uskutečnil 7. června 1936. Produkci tehdy navštívilo více než čtyři sta tisíc návštěvníků. Jako významného hosta zde přivítali československého ministerského předsedu Milana Hodžu a diplomata Jana Masaryka. V programu byla předvedena letecká akrobatická čísla, simulace bombového útoku na letiště a součástí produkce byl i seskok parašutistů. Bohužel jeden z parašutistů při seskoku zahynul. Příčinou byla závada na padáku.

Prvním církevním představitelem pro farnost Praha – Vinoř, kam v té době patřily i Kbely, se po skončení 2. světové války stal páter František Stanislav Mikulík z řádu saleziánů. Do církevní služby tam nastoupil v červenci roku 1945. V padesátých letech byl internován a ztratil souhlas k církevní službě. Ten mu byl vrácen až v roce 1967. Páter F. S. Mikulík zemřel 1. února 2002 v klášteře sester boromejek v Albrechticích.

V průběhu roku 2002 prováděli specialisté z ženijního praporu Bechyně asanace bývalých vojenských prostorů opuštěných armádou, mezi které byly zařazeny také Kbely.

V někdejším šachovém oddílu Spartak Kbely zahájil svou úspěšnou sportovní kariéru IM Josef Přibyl. Šachy zde začal hrát jako dvanáctiletý chlapec. Je držitelem mnoha titulů na úrovni republiky, čtrnáctkrát startoval na mistrovství Československa, byl členem reprezentačního mužstva na mistrovství světa a v roce 1991, stál u zrodu Šachové akademie Jana Amose Komenského, pro kterou vydal také řadu učeních textů. Zajímavostí je, že v sedmdesátých letech 20. století byl Josef Přibyl konzultantem šachové legendy Vlastimila Horta.

V roce 1948 se emigrovalo do zahraničí i z kbelského letiště. Například 14. června 1948 právě odtud vzlétla Dakota D-18, kterou pilotoval štábní kapitán Bernard, a na její palubě do zahraničí odletěl armádní generál Alois Liška a plukovník letectva Hugo Horáček.

Jeden z obyvatelů Kbel se objevuje i v zápisech dvorského soudu z 15. století z dob vlády krále Jiřího z Poděbrad. Svědkem při projednávání sporu o dědictví po pánech z Chlumu byl měšťan Jindřich Kbelský z Prahy, stár sedmdesát nebo více let, jenž přísahav zvednutím dvou prstů, řekl (protokoly dvorského soudu se ještě vedly v latině, ale výpovědi svědků byly v češtině a v pohusitské době byly již také česky zapisovány): „Toto mi svědomo, že pan Jan … měl bratra Jindřicha, a přímě jsú měli Lacenbok. A ty já jsem dobře znal, nebť jest pan Jan týž Lacenbok často u mne stával. A byl jest také u pana Viktorina, „u královy Mti [Milosti] otce.“

Ve Kbelích kdysi bývala pumpa, které se říkalo „líná“. Stávala proti dnešní prodejně nábytku ve Vrchlabské ulici a svoje přízvisko dostala podle toho, že na ní sedávali nezaměstnaní, kteří v hovorech utráceli nevyplněný čas.

Ve Kbelích se od 2. března 2012 pořádají „Letopisecká setkání“, která se postupem času stala nejen oblíbená mezi kbelskými usedlíky a pamětníky, ale jsou i cenným zdrojem všestranných informací o minulosti Kbel, jejich místopisu i zajímavých obyvatelích. Prvním Letopisecké setkání se uskutečnilo z iniciativy knihovnice Ivety Novotné a konalo se v knihovně. Obrovský zájem o vyprávění vzpomínek, který pamětníci projevili, způsobil, že se v setkáních pokračovalo. Brzy se ukázalo, že jsou velmi důležitá už jen proto, že se ztratila původní kronika a v zápisech, které se dochovaly bylo jen málo zmínek o životě ve Kbelích. Organizace Letopiseckých setkání se ujala kronikářka Ivana Engelová a pracovnice ÚMČ Praha 19 Ing. Ivana Zámyslická. Nyní jsou už tato setkání tematická a jejich snahou je cíleně zaplňovat bílá místa v dějinách i na mapě Kbel.

Městská část Praha 19

Hlavní město Praha je územně samosprávným celkem, tedy nejen hlavním městem České republiky, ale také samostatným krajem a v neposlední řadě ucelenou obcí. Praha je tudíž jedna obec členící se na městské části, které jsou také územními samosprávnými celky, což znamená, že mají starostu a zastupitelstvo a hospodaří podle vlastního rozpočtu na svém „historickém“ svěřeném území – katastru. Samostatných městských částí je v Praze úctyhodných 57.

Samostatně spravovat svou městskou část a hospodařit v ní – je smyslem samosprávy. Do samostatné působnosti patří zejména: hospodaření s majetkem (například pronájmy bytových a nebytových objektů či pozemků a jejich prodej), péče o tento majetek, péče o místní komunikace a sítě, péče o zeleň, ochrana životního prostředí, zřizování školských zařízení včetně předškolních a poskytování prostředků na jejich existenci, činnosti v oblasti kultury, sportu, péče o seniory, spolupráce s městskou policií, zřizování dobrovolných hasičů, vazba na některé sociální a zdravotní programy financované prostřednictvím rozpočtu městské části včetně pečovatelské služby, výběr místních poplatků (ty, které si mohou obce – Praha – upravit vlastní vyhláškou, například poplatek ze psů, z ubytovací kapacity, z veřejného prostranství, školkovné…), a nakonec specifická služba – péče o hřbitov a výběr poplatku za umístění hrobu, urny, rozptyl…

Ke všem těmto činnostem jsou obce zřízeny ze zákona. Některé ze samosprávných činností si v rámci jednoho celku ponechalo Hlavní město Praha. Jsou to zejména veřejné osvětlení, péče o komunikace a sítě, městská hromadná doprava, sběr komunálního a nebezpečného odpadu, městská policie, Hasičský záchranný sbor Praha, Záchranná služba hlavního města Prahy, některé kulturní scény, historické objekty, zoologická zahrada atd.

Co je ale Městská část Praha 19. V roce 2000 došlo v rámci vládního programu k přenosu kompetencí ve veřejné správě, respektive k přesunu některých pracovních povinností na takzvané nižší složky státu. To je druhá část veřejné správy. První částí je již dříve charakterizovaná samospráva a druhou takzvaná přenesená působnost státní správy.

Kbelský úřad do roku 2000 vykonával pouze část kompetencí státní správy, tedy to, co stát deleguje ze svých pravomocí na místně příslušné úřady. Byla to zejména stavební povolení, agenda živnostenských úřadů, vybrané úkony finančního a sociálního odboru, matrika či evidence obyvatelstva. Ostatní úkony vykonávaly buď úřady ostatních městských částí s pořadovým číslem Praha 1 až 15, nebo přímo úřady zřízené státem – občanské průkazy spolu s pasy vydávala Policie ČR, evidence automobilů, financování školních pomůcek a platů učitelů poskytovaly školské úřady a podobně.

Po 1. červenci 2001 byly pak tyto další úkony přeneseny na Hlavní město Prahu, a ta rozhodla, že rozšíří počet městských částí, které budou pro svou lokalitu „správního obvodu“ vykonávat tuto přenesenou působnost – úřady s rozšířenou působností. A tak kromě stávajících městských částí Praha 1 až 15 byly vytvořeny další správní obvody Praha 16 až 22. Kbely dostaly pořadové číslo 19, takže od 1. července 2001 zanikl název Městská část Praha – Kbely a vzniklo pojmenování Městská část Praha 19. Důvodem je i to, že přidělený díl výkonu státní správy vykonává Městská část Praha 19 nejen pro katastrální území Kbel, ale i Městské části Praha – Vinoř a Satalice. Do 31. října 2007 též pro MČ Praha – Čakovice.

Některé nově vzniklé správní obvody (městské části) mají tedy tu zvláštnost, že v jejich rámci byly ponechány původní samosprávné celky s vlastními radnicemi i zastupitelstvy, ačkoli vykonávají stejný rozsah státní správy jako správní obvody Praha 1–15.

Obce v obvodu výkonu státní správy Městské části Praha 19

     Městská část Praha 19 vykonává přidělený díl státní správy nejen pro katastrální území Kbel, ale i pro Městskou část Praha – Vinoř a Městskou část Praha – Satalice. Proto nyní následuje stručná charakteristika obcí Vinoř a Satalice.

Vinoř

Vinoř je katastrální území, někdejší vesnice připojená roku 1974 k Praze, od 24. listopadu 1990 pod názvem Praha-Vinoř také městská část. Leží na severovýchodě hlavního města Prahy v severovýchodní části městského obvodu Praha 9, podél ulice Mladoboleslavské vedoucí směrem k Brandýsu nad Labem. Obec měla v roce 2011 při sčítání lidu v roce 3894 obyvatel a 752 domů.

Vinoř má charakter klidného venkovského sídla v zemědělské krajině s kvalitním přírodním zázemím Vinořské obory a Ctěnického háje. Charakterem zástavby je Vinoř příměstskou obcí s původní vesnickou zástavbou historického jádra, rozsáhlou zástavbou rodinných domů a předměstských vilek a kvalitním krajinným přírodním rámcem tvořeným Vinořskou oborou a Ctěnickým hájem.

Vinořská náves má přibližně obdélníkový půdorys. Na okraji konfigurace, na pískovcovém výběžku stojí kostel. Podle kostela, v úvozovém zářezu částečně vysekaném do skalního podloží, vznikla ulička, která vede z návsi k potoku.

Název obce vznikl patrně podle vinic a pěstování vína, ale mohl také být utvořen z osobního jména Vinar. Ve starých dokumentech je obec uváděna jako Uinar, Vinori, Winarz až po dnešní podobu Vinoř.

Území bylo osídleno již v pravěku, čemuž nasvědčují bohaté archeologické nálezy. Bylo zde popsáno opevněné hradiště únětické kultury, našly se zbytky volutové keramiky a mohylové kultury, a nalezeno bylo také hradiště patrně slovanského původu, které je datováno do přelomu 11. a 12. století. První písemná zmínka o obci je z roku 1088, kdy byla Vinoř darována králem Vratislavem II. Vyšehradské kapitule.

Nejstarší historicky doloženou stavbou v obci je místní kostel, zasvěcený Povýšení sv. Kříže. Původní románská jednolodní stavba byla v letech 1727–1728 přestavěna do nynější barokní podoby. Projektantem byl pravděpodobně tvůrce vinořského zámku F. M. Kaňka, který původní kostel rozšířil o dvě boční lodi, zvětšil apsidu a k severní straně přistavěl sakristii. V průčelí stavby je hranolová věž, krytá nízkou cibulovitou stříškou. Kolem kostela býval od pradávna hřbitov. Roku 1805 byl zrušen, zachovala se jen původní kostnice. Před kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého.

Nejvýznamnější památkou Vinoře je barokní zámeček, který vznikl za držení Černínů v první třetině 18. století. Na jeho místě stávala patrně vinořská tvrz, která je v historii obce několikrát zmiňována, například v roce 1627 je uváděna jako zcela zpustlá. Uvádí se, že předchůdcem dnešní barokní stavby je lovecký zámeček podle návrhu Giovanna Battisty Alliprandiho. Dnešní podoba zámku je dílem Františka Maxmiliána Kaňky. Jde o dvoupatrovou budovu v rokokovém slohu s osmadvaceti místnostmi, k níž patří hospodářské budovy a zámecký park.

V obci se nachází také fara a špýchar z doby baroka a výklenkové kapličky, jež byly součástí takzvané Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi.

V katastru obce Vinoř jsou i Ctěnice. Patřily Strahovskému klášteru a pak bohatým pražským měšťanům. Nejvýznamnější památkou je zámeček, který byl zbudován z bývalé gotické tvrze přestavbou za držení Hrzánů z Harasova. Současná podoba vznikla v době, kdy zámek vlastnili Valdštejnové. Dnes je areál zámku i parku nově opraven a zpřístupněn veřejnosti.

Satalice

Satalice jsou čtvrť a katastrální území Prahy, kde je evidováno 50 ulic a 695 adres. K roku 2011 žilo v Satalicích 2414 obyvatel. K Praze byly připojeny roku 1974 a začleněny do obvodu Praha 9. Koncem roku 1990 pak vznikla městská část Praha-Satalice.

Vesnička Satalice je pod názvem Sotalice zmiňovaná od roku 1374. Dnes jsou Satalice známy díky chráněné přírodní rezervaci nazývané Satalická bažantnice. Obcí také vede lesní stezka směrem k hradišti ve vinořské oboře, která je hodně navštěvovaná turisty.

Původ jména se vykládá v odborné literatuře dvojím způsobem. Buď to byla ves lidí Sotalových, nebo mohlo jít o přezdívku, vzniklou z dříve používaného slova sotat, což znamená strčit do někoho, udeřit někým o zem apod. Slovo sota znamená ránu. Satalice tedy byly ves satalů, strkačů a rváčů, roku 1374 Sathalitcz, roku 1412 Satalicz, v 16. století Satalice.

Satalice mají své dějiny spjaty se sousedními místy Vinoří, Ctěnicemi, ale i s Kbelami a Letňany, s kterými tvořívaly společné vlastnictví.

V Satalicích vyniká vedle budov převážně výrobního charakteru mešní kaple sv. Anny. Je to drobná jednolodní obdélníková stavba z roku 1730. Stojí na jižním okraji satalické bažantnice, asi 60 metrů od jejího vchodu v ohradní zdi. Bažantnice byla založena v 18. století na šestnácti hektarech. Dnes je to chráněná Státní přírodní rezervace, kde se nacházejí vedle starých stromů i vzácné druhy hmyzu a četná ptačí hnízdiště.

Mnoho zajímavého čeká na cestě ze Satalic k Vinoři. Pěšinou mezi zbylými stromovými velikány lze dojít k cestě, která je spojena s romantickou alejí starých kaštanů. Odtud vede lesní stezka k hradišti ve Vinořské oboře. Několik metrů vysoké valy obepínají jižní okraj Velkého hradiště. K němu přiléhá na jižní straně Malé hradiště, které je vlastně „předhradím“ a bránilo přístupu na hlavní hradiště.

Literatura a prameny

Praha – Kbely a okolí, Maroli 2006

Historie kbelského školství

Pamětní kniha obce Kbely

Obecní kronika Kbely

Kronika TJ Sokol Kbely

Kronika SDH Kbely

Dokumenty a podklady odborů Úřadu Městské části Praha 19

Dokumenty a podklady kbelských spolků

Dokumenty a podklady kbelských sportovních oddílů a jednot

Písemné dokumenty a vzpomínky pamětníků

Záznamy z Letopiseckých setkání

Dokumenty z internetových zdrojů

Obsah

Slovo starosty – editoriál

Kbelské charakteristiky

Obecný profil Kbel

Geologie, geomorfologie a pedologie (neživá příroda) Kbel

Klimatické poměry kbelského katastru

Hydrologie čili vodní poměry Kbel

Životní prostředí ve Kbelích

Pravěk Kbel (počátky lidského osídlení)

Prehistorie Kbel

     Lokality, kde byly podniknuty výzkumy

Původ a vývoj místního názvu Kbely

Kbely v běhu času

Dějiny Kbel v časech různých majitelů

     Vlastníci Kbel za třicetileté války až do roku 1657

     Kbely v majetku Thunů

     Kbely ve vlastnictví Černínů z Chudenic

Představitelé Kbel

Kbely na počátku 20. století do I. světové války

Kbely mezi světovými válkami

Kbely za druhé republiky a za Protektorátu Čechy a Morava

Kbely na jaře 1945 a za Květnového povstání do konce 2. světové války

Kbely po konci 2. světové války

Kbely od 50. let do roku 1967

Kbelský rok 1968

Kbely v 70. a 80. letech 20. století

„Sametová revoluce“ ve Kbelích do komunálních voleb v roce 1990

Kbely na začátku demokracie do konce tisíciletí

Kbelský rok 2000

Kbely v prvním dvacetiletí třetího tisíciletí

Speciální kapitoly

Zemědělství, zahrádkářství a chovatelství ve Kbelích

     Zahrádkářství

     Včelařství

     Myslivost

     Rybářství

Kbelský průmysl

     Rozvoj průmyslu vlivem letiště

     Letecké opravny Kbely – LOM Praha

     Firma PAL Kbely

     Společnost KNAUF Praha

     Další výrobny

Kbelské základní školství

Sportovní hala Kbely

Předškolní výchova ve Kbelích

Vysoká škola Palestra ve Kbelích

Letiště ve Kbelích

Letecké muzeum Kbely

Kbelský maják jako dominanta Kbel

Železnice ve Kbelích

Lidový dům

Obecní knihovna ve Kbelích

Moderní radnice ve Kbelích

Kbelský Centrální park

Multifunkční srub v Centrálním parku Kbely

Gočárovy domy z kbelského letiště

     Kdo byl architekt Josef Gočár

Kbelský pivovar

Kbelský pivovar v Mladoboleslavské ulici

Kostel sv. Alžběty Durynské ve Kbelích

Svatá cesta vedla přes Kbely

     Palladium – záštita země České

     Legendy o původu staroboleslavského Palladia

     Kdo putoval Svatou cestou přes Kbely k Palladiu?

     Palladium v ohrožení

Kbelské pomníky, památníky, sochy, kříže a pamětní desky

Kbelský spolkový život

     Sbor dobrovolných hasičů Kbely

          Kbelští Soptíci

     Kbelský skauting

     Spořitelní a záložní spolek pro Kbely

     Další zaniklé kbelské spolky a organizace

Současné spolky

     Kbely – náš domov

     Kbelské Rodinné centrum Hangár 19

     Kulturní a rodinné centrum CoByDup Kbely

     Cestička – lesní klub

     Ekocentrum Prales ve Kbelích

     Klub seniorů

Kulturní spolky

     Ochotnické divadlo ve Kbelích

          Divadélko Na Peróně

          Občanské sdružení Prima den

     Komorní smíšený sbor Gaudium Cantorum

     Spolek Camerata Praha

     První český klub fotografů amatérů Nekázanka se sídlem ve Kbelích

Sportovní spolky

     Kbely cycling team

     Škola Taekwon-do Dan-Gun ve Kbelích

     Školní atletický klub Albrechtická ŠAKAL Kbely

     Fitstudio Fit Time

Sportovní, tělovýchovné a tělocvičné jednoty

     Dělnická tělocvičná jednota Kbely

     Tělocvičná jednota Sokol Kbely a sokolovna

          Oddíl atletiky Sokola Kbely

          Oddíl basketbalu Sokola Kbely

          Oddíl pozemního hokeje Sokola Kbely

          Oddíl stolního tenisu Sokola Kbely

          Oddíl všestrannosti Sokola Kbely

     Kbelský fotbal

     Kbelský malý fotbal

     Sportovní klub Kbely

     Palestra – Kbelská desítka

Kbelské fenomény

     Rozhlas v Československu začal pravidelně vysílat z Kbel

     Kbely a letectví

Významné osobnosti spojené s Kbelami

     Stavitel Václav Nekvasil a jeho rod

     Dlouhověký běžec Jaroslav Veselý

     Námořník a letec Matěj Taufer

     Josef Vágner, voják, demokrat a hudebník

     Josef Vágner a Matěj Taufer při vzpouře v boce Kotorské

     Nejznámější kbelský rodák, muzikant Karel Vágner

     Kliment Štěpánek, písař a tajemník slavného spisovatele

     Štěpán Škorpil, sportovní komentátor

     Františkán Jan Evangelista Urban

     Zapomenutý hrdina František Strašil

Kbelské oběti nacistů

Další osobnosti spojené s Kbelami

     Bojovník od Bachmače František Moulis

     Legionář a továrník Ing. Otokar Vaníček

     Skvělý pilot Rudolf Polanecký

     Pilot Pavel Švec, plukovník v. v.

     Malíř Petr Probst, kbelský rodák

     Čestný občan Ing. Karel Novák

Osobnosti veřejného života a kultury s vazbami na Kbely

Zajímavosti spojené s Kbelami

Městská část Praha 19

Obce v obvodu výkonu státní správy Městské části Praha 19

     Vinoř

     Satalice