Pravidelné vysílání rozhlasu na území Československa bylo zahájeno ve Kbelích. První rozhlasovou stanicí společnosti Radiojournal se stal stan zapůjčený od skautů, postavený na levé straně silnice (dnes Mladoboleslavská) nedaleko domu, kde se vybírala potravní daň (akcíz). Vysílání ze stanu bylo zahájeno 18. května 1923 ve 20.15 hodin, když do éteru zazněla slova: „Haló, haló! Zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu, která vysílá na vlně 1025 metrů zprávy a program.“ Vysílání trvalo hodinu a jeho součástí bylo krátké ohlášení a koncert.
Československo se tak stalo po Velké Británii druhou evropskou zemí, kde vzniklo pravidelné vysílání rozhlasu. Průkopníky rozhlasového vysílání byli novinář Miloš Čtrnáctý, člen Spolku českých žurnalistů, Eduard Svoboda, podnikatel v oblasti radiotelefonie a Ladislav Šourek, ředitel firmy pro výrobu rozhlasových přijímačů Radioslavia.
Při zkušebním vysílání ze stanu hrál kbelský Hudební kroužek ve složení Antonín Kcheml, Antonín Kletečka, K. Kupka, František Černý, Alois Vojáček, V. Bendl, Karel Vágner, František Dvořák, Antonín Vrba a Josef Vágner. Vysílání zajišťovali technici … Vlach, … Jandl, … Bejček a … Čejka.
Před zahájením pravidelného rozhlasového vysílání byly zaznamenány pokusy o něj na konci první světové války a 28. října 1919 byl z vojenské vysílačky na petřínské rozhledně odvysílán komponovaný pořad slova a hudby k prvnímu výročí vzniku samostatného Československa.
Pro pravidelné rozhlasové vysílání bylo zvoleno stanoviště ve Kbelích patrně pro svou výhodnou polohu. Signál z tohoto místa na severovýchodním okraji Prahy se bez problémů šířil jak na jihozápad, tedy do Prahy, tak i na sever a na východ. Čas vysílání byl stanoven každý den mezi 19.15 hodin a 21. hodinou večer.
Začátky vysílání byly vskutku amatérské a provázela je řada obtíží. Vysílač byl ve Kbelích se zkoušel už od začátku roku 1923. Zpočátku se vysílání předvádělo jen zástupcům ministerstva pošt a veřejných prací, 29. března 1923 bylo uspořádáno vysílání pro členy vlády a zástupce tisku a tři dny před spuštěním oficiálního vysílání – 15. května 1923 – se konala veřejná zkouška.
Přístřeším pro první provizorní studio byl velký skautský stan zapůjčený od organizace České srdce, prvním technickým zařízením byl prostý uhlíkový mikrofon, který se musel přikládat co nejblíže k ústům, aby vůbec bylo mluvenému slovu rozumět. První mikrofon pro snímání více hlasů dostali studioví technici až 31. března 1924, kdy jim ho vyrobila firma Huth. Přenosové zařízení vymysleli a vyrobili radioví nadšenci, technici Vlach a Jandl ve svých domácích dílnách.
Největší potíže působily však elektronky německé provenience, které se přehřívaly, neboť nebyly konstruovány na takové zatížení. Vhodnější elektronky vyrobila až Žárovkárna Elektra (později Tesla Hloubětín).
Technici ale nemohli sami tak nákladný projekt financovat. Proto se mezi zakladateli jako hlavní osoby uvádějí podnikatel v oblasti radiotelefonie Eduard Svoboda, novinář Miloš Čtrnáctý a ředitel firmy Radioslavia pro výrobu rozhlasových přijímačů Ladislav Šourek. Společnost Radiojournal, kterou vytvořili, požádala 26. ledna 1923 Ministerstvo pošt Československé republiky o povolení rozhlasového vysílání ze Kbel a přijímání signálu v kině Sanssouci. Eduard Svoboda se stal technickým ředitelem, Miloš Čtrnáctý programovým ředitelem a definoval činnost rozhlasu především jako kulturní a vzdělávací.
První rozhlasový program byl přenášen do pražského kina Sanssouci, které patřilo Spolku českých novinářů. Pro poslech hudební produkce byl k dispozici pouze jediný rozhlasový přijímač, na který bylo napojeno osm reproduktorů, takže byl celý prostor kina dostatečně ozvučen a kdo chtěl, mohl u začátků rozhlasu v Československu být. Veřejnost však tuto událost přijala bez většího zájmu, tehdejší tisk první rozhlasové vysílání zmiňoval jen okrajově a spíše jako jakousi technickou kuriozitu. Možná i proto začala společnost Radiojournal v září 1923 vydávat vlastní časopis, který mimo jiné sloužil také propagaci rozhlasového vysílání. Na jeho tradici později navázal týdeník Rozhlas.
Zahájení prvního vysílání popsal odborný časopis Radioamatér takto: „Od poloviny května máme pravidelné české rozesílání mluvy a hudby, český broadcasting. Jsou to prozatím jen zkoušky, ale jsou pořádány pravidelně, a hlavně se již něco konečně děje, co jest patrno navenek a čemu mohou být svědky obyčejní smrtelníci. Firmy, které se ucházejí o získání výhradního práva na dovoz a výrobu radiopřístrojů, získaly na svou stranu obezřetně Spolek českých žurnalistů, jakožto činitele, který může určitým záměrům přispěti příznivými novinovými referáty, je-li sám přímo ve věci zainteresován. V Praze v kinu tohoto spolku Sanssouci byla instalována přijímací stanice, která zachycuje a v hledišti bia hlasitě reprodukuje hudební přenosy, vysílané zprvu z poštovní stanice kbelské…“
Ze skautského stanu probíhalo rozhlasové vysílání až do počátku roku 1924, kdy správa kbelského letiště povolila, aby se studiové zařízení přestěhovalo do jedné z dřevěných bud patřících k letišti. Odtud proudily rozhlasové pořady ke svým posluchačům až do 2. prosince roku 1924, kdy se Československý rozhlas přestěhoval do budovy na dnešní Vinohradské třídě, ale ještě ne do té, kde sídlí nyní, nýbrž nad Vinohradskou tržnicí do tzv. poštovní nákupny. Do současné budovy se rozhlas přestěhoval až v prosinci roku 1933.
V rané historii Československého rozhlasu, která má počátek na území Kbel, lze objevit i popis vzniku slova „rozhlas“. Až do května roku 1924 se užívalo pojmenování „radiofonie“, nebo anglického výrazu „broadcasting“, našly se i zvláštní české výrazy jako hudbomluv či dálkozpráv. Vyhlášena byla dokonce i soutěž o nejpříhodnější označení, ale z ní uspokojivé slovo nevzešlo.
S návrhem, že slovo rozhlas je jednak kratší než ta navržená a jednak případnější, měl přijít hlasatel krajanského vysílání J. D. Richard, vlastním jménem Richard Durdil. „Broadcasting znamená česky asi totéž jako doširoka rozhodit, rozsít… Stanice zprávy nebo hudbu skutečně rozhlásí všem, a proto je jistě oprávněno, navrhuji-li pro její funkci název „rozhlas“. Snad „rozhlas“ najde porozumění u majitelů přijímačů stejně jako u všech, kdo dbají čistoty a výraznosti řeči – vždyť přimyká se přesně pojmenovanému pojmu a vychází přímo z ducha našeho českého jazyka…“ Nové pojmenování se opravdu vžilo a používá se stále.
Prvním profesionálním rozhlasovým hlasatelem, který začal svou hlasatelskou dráhu 17. ledna 1924 ještě v provizorním kbelském studiu, byl Adolf Dobrovolný (narodil se 8. května 1864 v Postoloprtech a zemřel 17. ledna 1934 v Praze), Byl herec a režisér, člen slavného Hašlerova kabaretu Lucerna a šéfredaktor měsíčníku Divadelní svět. Adolf Dobrovolný mluvil precizní a kultivovanou češtinou, což byl hlavní důvod, proč volba profesionálního hlasatele padla právě na něho.
V počátcích rozhlasu si hlasatel Dobrovolný cestou do kbelského studia připravoval zprávy podle novin koupených v trafice, a ty pak předával rozhlasovým posluchačům. Ke zdokonalení zpravodajství požádala společnost Radiojournal ministerstvo pošt o povolení příjmu radiotelegrafních zpráv, koncesi obdržela, takže mohla přijímat zpravodajství z celého světa, a potom jej tlumočit posluchačům.
V listopadu 1923 však byla z éteru zaznamenána zpráva o plánované návštěvě prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v Paříži a o tom, že francouzský prezident Alexandre Millerand přednese projev k československému lidu. Tento projev byl zachycen, přeložen a hlasatel Dobrovolný jej odvysílal. Tak byly porušeny přísné podmínky koncese a Radiojournalu koncese byla úředně odňata. Jen díky přímluvě příznivců na vysokých politických místech nebyl tento čin projednáván u soudu.
V létě 1923 byla situace kolem rozhlasového vysílání paradoxní. Podle tehdy ještě platných rakousko-uherských zákonů se přijímače neprodávaly a ani si je nikdo pod pokutou a hrozbou zničení nesměl postavit. První koncese byla proto vydána až 5. září 1923, a to JUDr. Josefu Lachoutovi z Řevnic a její cena byla stanovena na sto korun. Radiopřijímače dodávala zájemcům firma Radiojournal za pět tisíc korun, anténu za pět set a montáž obnášela dalších tři sta korun. Z toho je zřejmé, že zájemci o technickou novinku museli sáhnout pěkně hluboko do peněženky.
Rozhlasový přijímač si mnoho lidí nemohlo koupit, a tak přišly ke slovu šikovné „české ručičky“ a podomácku vyrobená, mnohdy pitoreskní rádia se používala většinou bez povolení. Až se na trhu objevila takzvaná „krystalka“, jednoduchý přijímač, který pouze přeměňoval ve zvuk signál přijímaný z antény. Jako usměrňovač sloužil krystal leštěnce olovnatého a odtud také vznikl název přístroje – krystalka.
Podávání žádostí o koncese na příjem rozhlasového signálu upravilo v dubnu 1924 vládní nařízení, ale žadatelé museli podstoupit složitou cestu, která vedla od Českého radioklubu přes ministerstvo pošt a ministerstvo vnitra na zemskou a pak okresní politickou správu, přes místní četnickou stanici, a dokonce i zpravodajské oddělení ministerstva obrany, a potom zpět na ministerstvo pošt, které teprve udělilo koncesi. Tento postup platil až do července 1925, kdy byl zrušen a koncese pro rozhlasový příjem začaly udělovat poštovní úřady. Vzhledem k tomu, že do rozhlasového podnikání vstoupil československý stát, zlevnila se i cena za udělení koncese na 30 korun, a to samozřejmě znamenalo značný přírůstek posluchačů.
