Josef Vágner se narodil roku 1895 v Roztokách u Křivoklátu a zemřel roku 1975 v nedožitých osmdesáti letech. Jeho otec byl horník, který přes týden pracoval v kladenských dolech. Josef měl sedm sourozenců, takže peněz moc nebylo a sotva odrostlý Josef musel pomýšlet nikoli na studia, ale na zaměstnání. Nejprve byl poslán do učení do hutí v Králově Dvoře u Berouna, ale práce to byla pro takového mladíka příliš namáhavá, a tak se nakonec vyučil v pražské Kolbence.
Byla v něm však dobrodružná duše venkovského kluka, která chtěla něco víc než dřinu a bídu, a proto se dobrovolně přihlásil do armády k „maríně“, která pro vnitrozemského Čecha voněla exotikou. Josef narukoval ještě v míru, ale vzápětí přišlo „Sarajevo“ a první světová válka. Tak se stalo, že sotva devatenáctiletý mladík byl poslán bojovat.
Narukoval do námořnických kasáren v chorvatském přístavu Pula, kde pracoval v dílnách na opravu lodních motorů, protože byl ve strojírenství vyučený. A právě Pula, kasárna a vojenské „marýny“ se staly místem, kde vzniklo jedno velké chlapské přátelství, které oběma aktérům vydrželo po celý život. Josef Vágner tady potkal Matěje Taufra. Nejen, že se v cizině setkali dva Češi, ale také výjimečné povahy, čestní a pracovití chlapi, kteří spolu drželi v dobrém i zlém. Přestože každý byl svým založením jiný, vytvořili záhy takřka nerozlučnou dvojici a další válečná dobrodružství prožívali společně.
Válečné měsíce šly pomalu, v Pule se však zdálo, že boje jsou daleko. Ale i tady se zažíhaly jiskřičky nesouhlasu s rakousko-uherským režimem. Josef Vágner byl přeškolen na leteckého mechanika a postupně se vypracoval na odborníka při seřizování leteckých vrtulí. Dílny, kde spolu s Taufrem sloužil, sídlily na malém ostrůvku v kotorském zálivu s poetickým jménem Santa Catarina. A právě tam prošlo přátelství Pepíka a Matese tou největší zkouškou.
Koncem roku 1917 tu odpor k rakousko-uherské monarchii dostával na síle. Nespokojenost vyústila do drobných sabotáží, ale i do přípravy citelnějšího odporu. Také v nedaleké Pule se připravovala různá opatření. Přešly Vánoce a 22. ledna 1918 se v Pule i na Santa Catarina stávkovalo a o dva dny později tu vypukla otevřená vzpoura. Bylo to jen o chvilku dříve, než začalo známé povstání v boce Kotorské.
Josef Vágner se vrátil domů ve třiadvaceti letech, a protože byl leteckým odborníkem, přišel do Kbel. Tady našel svoje místo v životě i v práci. Oženil se s dcerou majitele koloniálu Annou a postupně se jim narodili čtyři kluci – Josef, Břetislav, Vladimír a benjamínek Karel. Rodina a letiště, kde pracoval v hodnosti štábního rotmistra jako délesloužící, byly dvě jeho velké lásky.
Dalšími láskami Josefa Vágnera bylo Československo a demokracie. Dokládá je jeho účast v protimonarchistické vzpouře, ale i celý další život. Oceněním jeho postojů byla vojenská vyznamenání, ale mnohem více pro Josefa Vágnera znamenal přípis z Posádkového velitelství Praha, který ho v září 1937 určil jako čestnou stráž u rakve prezidenta Osvoboditele, Tomáše Garrigue Masaryka. Jaké vyšší ocenění mohl tehdy československý voják dostat?
Byla tu ale ještě jedna velká láska Josefa Vágnera, a tou byla hudba. Dodnes ve Kbelích pamětníci vzpomínají na „Vágnerovy symfoniky“. Josef Vágner tu totiž založil pro tak malou obec nevídané hudební těleso, symfonický orchestr ve velkém obsazení. A pokud se snad nedostávalo hráče na některý nástroj, zaskočil sám Vágner. Ryzí amatéři cvičili v Lidovém domě, kam se sjížděli i se svými nástroji mnohdy z pořádné dálky. Tady si v době studii občas zahrál i Vágnerův syn Karel. Ale duší souboru a neúnavným organizátorem byl dobrý muzikant Josef Vágner. Tato láska mu vydržela až do smrti.
Po druhé světové válce opustil Josef Vágner letadla a stal se tajemníkem katedry Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a tam pracoval až do důchodu. Hudbu ale neopustil, a i na fakultě kolem sebe soustředil skupinu hudebních nadšenců. Hudba mu dodávala pohodu i životní elán. A dodávala mu ji dlouho, se svou ženou oslavil zlatou svatbu, miloval své děti, vnoučata a za jeho poctivost, statečnost a lásku ke všem lidem ho osud odměnil dlouhým věkem. Josef Vágner se dožil bezmála osmdesáti let, když zemřel v roce 1975.
