Ve vlastnictví Černínů z Chudenic
Thunovská část Kbel přešla do držení Černínů z Chudenic v roce 1722 a lze předpokládat, že odkoupili i purkrabskou část, která v té době patřila statku Vinořskému. Vzhledem k tomu, že Kbely potom patřily do majetku Černínů do roku 1918, tedy bezmála dvě století (196 let), věnujme tomuto šlechtickému rodu odpovídající prostor, stejně jako hlavním událostem, které se odehrály v dobách, kdy měli Černínové Kbely ve vlastnictví.
Černínové z Chudenic náleželi podle historika Františka Palackého do velikého rodu Drslaviců pocházejícího ze západních Čech. Podle Bohuslava Balbína by mohli být i potomky Přemyslovce Jindřicha Znojemského.
Nejstarší známý člen tohoto rodu je Drslav, kastelán plzeňského hradu ve 12. století. Prapředkové rodu Černínů – bratři Oldřich a Černín – jsou doloženi již v roce 1115 a právě od Černína mají původ Chudeničtí. Přívlastek získali podle tvrze Chudenice v západních Čechách nedaleko Klatov, což byl jejich majetek, který nikdy nepřešel do jiných rukou.
O původu Černínů se traduje i romantická pověst: Drslavici, předkové nynějších Černínů z Chudenic, jednou byli krutě pronásledováni, poněvadž si rozhněvali krále Přemysla Otakara I. Nepřátelé jejich z nenadání přepadli jejich sídlo a povraždili je všechny. Sotva ještě se podařilo chůvě, která pacholátko v dětenčí světnici opatrovala, že s ním utekla až do výstupku, a tu jej v komíně ukryvši, sama se také někde skryla. Pacholátko strachem nedýchalo a chůva jeho se také bála ze svého úkrytu vyjíti. Když vrahové byli za nějakou chvíli odešli, poddaní šli na zámek a hlasitě oplakávajíc svých dobrých pánů, vyvolali tak chůvu. Našedše pak pachole celé od sazí černé, zvolali radostně: „Aj chuděnec, a jak je černý! Bůh nám toho zachovej, abys zůstal provždy zdráv a abys někdy byl pánem našim milostivým.“ Přání to se splnilo, když se hněv králův utišil. Na památku pak této události nazýval se mladý pán Černínem a sídlu jeho říkalo se Chudenice.“
Rodový erb sice prošel několika změnami, ale základem vždy byly pravá polovina znaku barvy červené a tři stříbrné pruhy na modrém podkladu v levé půli. V klenotu erbu pak vždy byla dvě křídla, každé se třemi stříbrnými pruhy. V roce 1627, kdy byl Heřmanu Jakubu Černínovi udělen hraběcí titul, přibyla do erbu písmena R. M. F. s rakouským štítkem. Ta symbolizovala císaře Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. Později byla přidána ještě iniciála F III. Za Ferdinanda III.
Rod neměl do konce 15. století příliš majetku, nepatřil tedy ještě k významným a žil skromně na své tvrzi v Chudenicích. Právě v 15. století se ale rod rozdělil na několik větví (nedrahovická, radnická, tasnovidská a další), z nichž právě ta chudenická se stala nejznámější.
Prvním významnějším příslušníkem rodu byl Diviš Černín, podkomoří království českého a hejtman Pražského hradu. V době stavovského povstání proti „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému byl obviněn, že vpustil vzbouřené stavy do Pražského hradu a nepřímo tak umožnil první pražskou defenestraci. Skončil mezi 27 českými pány popravenými 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Jeho bratr Heřman Jakub alias „Tureček“ se stal známým jako účastník výpravy Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic do Jeruzaléma k Božímu Hrobu. Navštívil také Palestinu, Egypt a část Arábie. Císař Matyáš potom využil jeho znalostí a v roce 1616 jej pověřil mírovým poselstvím k tureckému sultánovi. Za své služby byl odměněn hraběcím titulem a mnoha majetky.
Heřman Černín z Chudenic nezanechal potomků, a proto jeho majetek přešel na vnuky jeho bratra. Z nich uvádíme Humprechta Jana (1628–1682), císařského velvyslance v Benátkách, který zahájil stavbu Černínského paláce na Hradčanech, nebo jeho syna Heřmana Jakuba (1659–1710), vyslance ve Varšavě a nejvyššího pražského purkrabího.
František Josef Černín (1697–1733) se těšil přízni císaře Karla VI. A od něho také dostal právo psáti se vladařem domu Chudenického a Hradeckého, „Regierer des Hauses Neuhaus und Chudenitz“.
Na vojenské tradice rodu navázal Petr Jan Nepomuk (1769–1796), který bojoval v napoleonských válkách a zahynul v „bitvě národů“ u Lipska a jeho bratr Wolfgang Maria (1766–1813), jenž také bojoval proti Napoleonovi a který se považuje za zakladatele vinořské větve Černínů.
Bratr Wolfganga Marii, Jan Rudolf (1757–1845) je považován za příznivce českého národního obrození stejně jako později i jeho syn Evžen Karel (1796–1868), který byl členem Matice české a přítelem Josefa Dobrovského, Františka Palackého, ale třeba i Johanna Wolfganga Goetha. Významným činem tohoto vlastence byla finanční podpora Národního muzea.
Syn Heřman (1819–1892) se oženil s hraběnkou Aloisií z Morzinu a jejich potomci používali jméno Černínové z Chudenic a Morzinu.
Z vinořské větve proslul zvláště Ottokar (Otakar) Theobald Černín (1872–1932), který pracoval nejprve v rakousko-uherské diplomacii a v letech 1917 až 1918 vykonával funkci ministra zahraničí. Své diplomatické zkušenosti se snažil využít při vyjednávání o separátním míru s Ruskem a Francií a také při jednáních s Berlínem. Byl si vědom toho, že válka neprospívá žádné ze zemí v ní zúčastněných. Jeho politické postoje však byly velice konzervativní, což lze doložit jeho výrokem „velké masy lidí jsou vždy bezcharakterní a zbabělé“, nebo trochu nediplomatickým zvoláním „vox populi – vox hovězí“.
Na jaře 1918 vystoupil Otakar Černín s ostrou kritikou prezidenta T. G. Masaryka, čímž popudil značnou část československé veřejnosti, protože zde zněly zcela otevřené urážky. Zároveň obvinil také francouzského ministerského předsedu Clemenceaua z tajných jednání s Rakouskem-Uherskem, proti čemuž se Francie bránila zveřejněním informací o Černínově jednání v Paříži. Tím byl císař Karel I. přiveden do nepříjemných problémů a zmizela tak také poslední naděje na zachování habsburské říše. Když se nepodařilo Černínovi přimět císaře k abdikaci, vzdal se sám funkce ministra zahraničí.
Vinořská větev Černínů se v nové době opět rozdělila, a to na větev potomků hraběte Děpolda či také Theobalda a větev potomků hraběte Josefa. Theobaldova větev, jinak také zvaná dymokurská, zůstala v Čechách, druhá část rodu je usídlena v západní Evropě.
V době 2. světové války je jeden z rodu Černínů, hrabě Rudolf Theobald (1904–1984) z vinořské větve uvězněn nacisty za své nesouhlasné postoje s válkou a okupací Československa, zatímco další Karel Evžen (1920–1940) se stejně jako jeho otec přihlásil k německé národnosti a padl v uniformě wehrmachtu na francouzské frontě. V roce 1945 byl majetek rodu Černínů na základě Benešových dekretů zkonfiskován a až v současné době se postupně navrací do rukou bývalých majitelů. Dnešní představitel vinořské větve je syn Rudolfa Theobalda, Děpold (Theobald) hrabě Černín (1936), který žije v České republice stejně jako jeho syn Tomáš hrabě Černín (1962), tito představitelé rodu spravují navrácený majetek.
V dalším období poté, kdy je získal v roce 1722 v dražbě za 87 tisíc zlatých hrabě František Josef Černín, majitel vinořského panství, náležely podle tereziánského katastru Kbely a Satalice Prokopu Albertu Černínovi. Měly tehdy dvacet sedláků, kteří obhospodařovali 161 hektarů polí.
Do této doby spadá také jeden drobný fakt zaznamenaný ve vinořské farní kronice. Správcem panství Kbely byl kolem roku 1737 Jan Josef Tachecí. Známo je také jméno kbelského mecenáše této doby, sládka Kryštofa Projdla, jenž přispěl na stavbu satalické kaple.
Další události, která silně zasáhla do dějin Kbel, byla sedmiletá prusko-rakouská válka
(1756–1763). Tehdy zde zřídila pruská armáda velkou strategickou pozici a 6. května 1757 sem přesídlil hlavní stan, odkud byla řízena bitva u Štěrbohol. Válka v Kbelích způsobila značné škody na majetku.
Po roce 1750 byla postavena socha svatého Vojtěcha, která stále stojí ve spodní části dnešní Vrchlabské ulice. Pomníky a Památníky V roce 1758 hrabě Prokop Vojtěch Černín nechal nad rybníkem postavit pivovar. Hrabě Theobald z Czerninů jej provozoval do roku 1909. Poté vlastnil pivovar jeho syn Ottokar až do roku 1922. Do roku 1918 nesl pivovar název „Ottokar hrabě z Czernínů v Kbelích“. Po vzniku Československa byl přejmenován na „Pivovar Ottokara Czernina v Kbelích“. V šedesátých letech 20. století byl pivovar zbourán.
V roce 1785 žilo v obci 475 obyvatel v 57 domech. Roku 1796 byli ve Kbelích ubytováni rakouští vojáci, a to do doby, než budou vyšetřeny jimi spáchané nepravosti a odsunuti zpět do Rakouska. Vypráví se, že v této době byly prokopány podzemní chodby, snad z č.p. 45, ale i odjinud, které měly vést do vinořského zámku. Pozůstatky chodeb však nebyly nalezeny.
Kolem roku 1797 byla stará žitavská cesta rozšířena a narovnána a vznikla tak strategická „císařská silnice“ osázená Od Vysočan do Kbel a Vinoře stromořadím lip a kaštanů. Z roku 1799 jsou také známa první jména představitelů obce, rychtáře Johanna Pancze a konšela Josefa Nepomuckého.
V druhé gruntovní knize, zahrnující léta 1739–1850, se lze dočíst o chalupách o velkých gruntech. Většina majetku patřila Němcům, česká jména se objevují až později. Traduje se, že jeden z německých obyvatel Johann Pancz postavil ve vsi blízko rybníka a bývalé tvrze zájezdní hostinec, pozdější selský dvorec číslo popisné 45. Zmínky o hostinci jsou však nejasné. Ví se pouze, že rod Panczů zde po meči pobýval do roku 1834 a pak sňatkem Panczovy dcery přešel hostinec do majetku rodiny Nekvasilovy z Kolínska.
Určitý rozmach ve Kbelích nastal v 19. století. Roku 1827 byla v polích u silnice k Praze postavena hraběcí kruhová cihelna, kterou roku 1934 koupil soukromý podnikatel Karel Průcha. Ze sčítání, které ve vsi proběhlo v roce 1844, pochází údaj, že zde bylo 76 domů a 634 obyvatel dosáhl 634. Na počátku 19. století byl ve vedlejší Vinoři zřízen nový hřbitov, kam byli pohřbíváni i Kbelští, neboť Kbely v té době vlastní hřbitov neměly.
V první polovině století byla na hranici obce směrem k Praze postavena budova „akcízu“, kde se platila, vyjádřeno současnou řečí, spotřební daň na vybrané zboží. Kdo z hlavního města vyvážel, nebo do něho vezl vybraný sortiment, ten musel u „akcízu“ zastavit a finanční stráž zboží zkontrolovala a vyměřila poplatek. Budova stojí do dnešní doby v Mladoboleslavské ulici.
Akcízní poplatek byl zaveden 25. června roku 1829 a vztahoval se na alkohol, jateční dobytek a různé druhy masa, na obilí, zeleninu, ovoce, tuky, dříví, uhlí a další zboží. Počátkem 20. století bylo v Praze 31 akcízních úřadů a mnoho charakteristických budov ještě stojí tam, kudy vedla potravní čára. Zajímavostí je, že se v kbelském „akcízu“ vybíral také poplatek od pasažérů autobusových spojů na cestě do Prahy, a to až do 28. května 1942, kdy byly „akcízy“ zrušeny.
Teprve však po zrušení roboty v roce 1848 přišla do celé země kýžená úleva a ve Kbelích začal skutečný hospodářský a společenský rozvoj. Do stejného roku spadá i správní reforma, po které měly Kbely již svůj samostatný katastr, administrativně byly začleněny pod hejtmanství a soud v Karlíně, přifařeny však zůstaly k Vinoři, kam patřily i školou a poštou. O deset let později se uvádí, že ve Kbelích žilo 734 obyvatel v osmdesáti domech.
Přírůstku obyvatelstva pomáhala jednak možnost snadného nabytí pozemků, ale také nově vznikající pracovní příležitosti. Ty byly především v hraběcí cihelně, ale přibyly ještě další, když roku 1863 založil Václav Nekvasil směrem k obci Miškovice další cihelnu a o rok později malou továrnu na výrobu dehtované střešní krytiny. Tu v roce 1898 odkoupili podnikatelé Lukeš a Hák, kteří továrnu výrazně modernizovali, a dokonce sem dali zavést první telefonní linku ve Kbelích.
Kbely protnula rovněž železnice. Turnovsko-kralupsko-pražská dráha (od roku 1883 nesla název Česká severní dráha) zahájila provoz 16. října 1865. Její trasa vedla přímo vesnicí, avšak kvůli nezájmu obecního představenstva zde nebyla zřízena vlaková zastávka. Rozvoj Kbel pokračoval, prosperovaly cihelny i knížecí velkostatek, u nové císařské silnice byl postaven zájezdní hostinec, zvelebovány byly také chalupy a polnosti.
Mnoho selských rodů prosperovalo, například Soukupovi, Dobešovi, Vyhnálkovi, Tykačovi a zejména Nekvasilovi, kteří se proslavili nejen jako dobří hospodáři, ale i jako úspěšní stavitelé a podnikatelé. Jan Nekvasil zřídil v obci další cihelnu v lokalitě směrem na Ctěnice a financoval a stavěl domky ve Kbelích a okolí. František Nekvasil stavěl v Srbsku pro temnější královský dvůr. Nejvýznamnějším byl Václav Nekvasil (15. února 1840 až 6. března 1906), který vedle zmíněné cihelny a továrničku na střešní lepenku stavěl v Čechách cukrovary a v Karlíně vybudoval stavební firmu proslulou v celých Čechách.
O tom, jak rostl počet obyvatel ve 2. polovině 19. století vypovídají údaje z administrativních záznamů o sčítání obyvatelstva: 1844 – 76 domů, 634 obyvatel; 1857 – 80 domů, 734 obyvatel; 1880 – 89 domů, 898 obyvatel; 1890 – 91 domů, 1054 obyvatel.
Od roku 1875 se Kbely snažily o zřízení vlastní školy, neboť kbelské děti musely do obecní školy chodit do tři a půl kilometru vzdálené Vinoře, kam obec školou příslušela. V roce 1888 povolily úřady ve Kbelích otevřít jednotřídní exponovanou stanici vinořské školy, která našla útočiště v hostinci U Kettnerů. V následujícím roce byla postavena pro školu obecní budova. Ta se stala samostatnou trojtřídní obecnou školou 1. září 1892. Základní školství V roce 1895 se Kbely staly samostatnou obcí.
