Druhá polovina čtyřicátých let 20. století představovala v životě společnosti zvláštní kapitolu. To se projevilo i ve Kbelích, kde se již 11. května 1945 sešel revoluční národní výbor, v jehož čele stál Václav Kulhánek, a bez otálení zahájil své působení v obci. Především se zaměřil na zajištění majetku Němců a kolaborantů (jak se to tehdy označovalo) a byla zřízena vyšetřovací komise, jejímž úkolem bylo zjistit, kteří obyvatelé Kbel se zapojili do činnosti organizací spolupracujících s okupanty. Šestatřicetičlenný národní výbor, který vznikl ze čtyř nejsilnějších politických stran, jež dosadily po devíti členech, začal pracovat 22. května 1945. Pravidelné školní vyučování bylo obnoveno 23. května a školní rok ukončen 12. července 1945.
Kbelský národní výbor vydal například všem učitelům obecné školy potvrzení, že se chovali za okupace z hlediska státního, národního i politického zcela nezávadně a mohli tedy pokračovat ve školní službě. Výjimkou byla učitelka Anna Glossauerová, která nebyla připuštěna ke školní službě až do vyšetření jejího případu okresním národním výborem. Zabývala se jí i učitelská rada 24. května 1945, která jí dávala za vinu hlavně veřejné udržování známosti s příslušníkem německé armády a zaměstnancem letiště Hansem Spichalem. V listopadu 1944 také varovala řídícího učitele před rozšiřováním zpráv ze zahraničního odboje, že by jinak Hans Spichal musel učinit udání.
V hostinci Na Růžku byla zřízena ubikace pro 48 zajatých Němců. Šlo většinou o nemocné nebo přestárlé osoby, případně děti, a které nemohly být využívány na práce v obci a na poli, jak se původně zamýšlelo. Proto byli zajatci v srpnu předání do sběrného tábora v Praze.
V roce 1946 byla obec správně rozdělena na pět čtvrtí a došlo také k pojmenování ulic. První čtvrť tvořila severní část obce směrem od Letňanské ulice, druhá čtvrť ležela mezi Letňanskou a Pražskou ulicí, třetí čtvrť zabírala území od Pražské ulice k železniční dráze. Čtvrtou čtvrtí byla východní část obce a pátou čtvrtí území u letiště. Předsedou národního výboru se stal Antonín Erban. Pod jeho vedením vydal národní výbor řadu nařízení k zajištění nutných prací v obci. Například hasiči vytroubili veřejnou výzvu na brigádu při žňových pracích či byla vyhlášena povinnost mužům ve věku od 16 do 55 let odpracovat v následujícím roce nejméně 30 hodin ve prospěch obecní „dvouletky“.
Na počátku roku 1948 se ale už blížil komunistický puč, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948, kdy byl završen, ale po celou éru socialismu v Československu byl nazýván »Vítězným únorem« a výročí 25. února 1948 byla slavena jako den »Vítězství československého pracujícího lidu«.
Kronika obecné školy ve školním roce 1947/1948 k událostem v únoru 1948 a k dalšímu vývoji uvedla: »V únoru došlo k neshodám ve vládě. Ačkoliv se všecky strany zavázaly plniti Košický vládní program, nyní nejevily – až na stranu komunistickou – ochoty k jeho plnění. Práce ve vládě vázla. Bylo nebezpečí, že nebude splněn ani dvouletý budovatelský plán. Ministři stran národně socialistické, lidové a demokratické podali demisi ve snaze, aby bylo nutno sestaviti vládu novou, pro ně výhodnější. Na to došlo na shromáždění lidu na Staroměstském náměstí v Praze 21. února po řeči předsedy vlády Klementa Gottwalda a na sjezdu závodních rad a odborů 22. února k masovým projevům žádajícím, aby ministři, kteří podali demisi, a chtěli tím práci vlády mařit, nebyli již do vlády přijati. Předseda vlády Klement Gottwald tlumočil toto přání lidu prezidentu republiky Edvardu Benešovi a dosáhl jeho souhlasu. K udržení pořádku byly kromě SNB v pohotovosti i závodní milice v továrnách. Předseda vlády pak sestavil a 25. února prezident republiky jmenoval novou vládu z lidí ochotných plnit Košický vládní program, ze stoupenců lidově demokratického řádu všech stran snažících se o uskutečňování socialismu. Ministrem školství stal se zase jako v roce 1945 universitní profesor Dr. Zdeněk Nejedlý.
Ve všech institucích byly vytvořeny Akční výbory, jež měly odstraniti z vlivných míst lidi, kteří by nebyli pomocníky na cestě k socialismu…« (Tento zápis provedl učitel Vojtěch Zimmermann, neboť řídící učitel Karel Kupka se na počátku února 1948 vzdal vedení kroniky a brzy nato i své funkce.)
Události roku 1948 po únorovém komunistickém puči neminuly ani Kbely. Už 27. února 1948 byl v obci ustaven Akční výbor Národní fronty Kbely, který byl poradním orgánem místního národního výboru. Své složení však změnil i sám místní národní výbor. V obci zůstaly pouze dvě politické strany – KSČ a lidovci, a proto byl MNV doplněn o zástupce Revolučního odborového hnutí, Svazu československé mládeže, Jednotného svazu zemědělců a Sokola.
V obecní kronice existuje také zápis o tom, že kronika byla 26. srpna 1948 vyzvednuta ze státního archivu, kam se musela za protektorátu Čechy a Morava zapečetěná povinně odevzdat. Poslední zápis v kronice byl učiněn v roce 1932, takže bylo nutné postupně zpětně doplnit údaje za plných šestnáct let. V zápisech v kronice z roku 1949 je uveden rovněž text zprávy v deníku Svobodné slovo z 28. ledna 1949. Týkala se údajného chovu housenek nočního motýla bource morušového pro výrobu hedvábí, který měl probíhat ve Kbelích. Kronikář však žádné informace o chovu bource nevypátral, takže se zpráva nezakládala na pravdě. Zjistil pouze, že v době protektorátu se krátce choval bourec morušový ve škole, ale šlo jen o nepříliš úspěšný pokus a chov rychle zanikl.
Naše hedvábnictví
Ve Kbelích u Prahy zřídili loni pokusný chov bource morušového. Vynalézaví družstevníci sestrojili ke zvýšení produkce zvláštní mechanický stojan, který se stal rázem středem mezinárodní pozornosti. Mezinárodní hedvábnická organizace v Lyonu k tomu poznamenává, že nový přístroj zkracuje o velmi mnoho manipulaci s překládáním a že vynález postaví ČSR na vedoucí místo mezi státy, pěstující hedvábná vlákna. (Svobodné slovo, 28. ledna 1949)
Poválečné nadšení ze svobody koncem 40. let 20. století vyprchalo, k čemuž velmi přispělo rozčarování ze znárodnění, v jehož důsledku byly mnohým občanům Kbel vyvlastněny majetky. Takto byly například odebrány zemědělské usedlosti Ladislavu Dobešovi a Františku Kubešovi pro neplnění povinných odvodů. Usedlosti měl od té doby v držení místní národní výbor. Toto majetkové opatření lze brát jako začátek úvah o založení Jednotného zemědělského družstva ve Kbelích. JZD bylo založeno v květnu roku 1950 a jeho prvním předsedou se stal Josef Žďárský.
Zápisem z kroniky je doloženo, že v květnu 1949 byli zatčeni někteří kbelští občané za protikomunistickou činnost a v srpnu byli odsouzeni v politickém procesu k vysokým trestům a ztrátě majetku. Nejdřív padlo několik trestů smrti, ty pak byly zmírněny na doživotní. Odsouzeni byli Jan Vencl, František Slonec, Vladimír Olmr, Josef Beránek, František Richter a další.
V červenci 1949 získala obec vlastní hřbitov a jako první zde byl pohřben Václav Nezbeda z čp. 48. Výměra hřbitova činila asi čtyři hektary a obec na něj uvolnila finanční prostředky ve výši 320 tisíc korun.
Započalo se také se stavbou jeslí, která měla být dokončena do roku 1949, a kromě obce Kbely na ně přispěla také firma PAL a Ministerstvo sociální péče Československé republiky.
Už krátce po skončení 2. světové války se začalo ve Kbelích uvažovat o postavení pomníku padlým, a to v obou světových válkách. Představitelé obce rozhodli o uspořádání veřejné sbírky, která by pomohla krýt náklady na stavbu. Sbírka vynesla celkovou sumu 43 272 korun, čímž byla jeho stavba zajištěna po finanční stránce. Větším problémem se stala volba místa pro instalaci pomníku. Nakonec bylo určeno místo ve dvoře bývalého černínského velkostatku, ale to se mnohým občanům zdálo málo důstojné. Nakonec tam byl pomník postaven s tím, že se jeho okolí později lépe upraví. Pomník je z vinořského pískovce a konečnou podobu mu dal zedník a kameník Karel Pacanda. Pomník padlým byl slavnostně odhalen 5. května 1951, představitelé obce k němu položili věnec rudých růží a pěvecký sbor Dalibor zazpíval husitský chorál „Kdož sú boží bojovníci“.
