Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 znamenalo změnu Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko a dynastie Habsburků od té doby panovala říši tvořené dvěma svébytnými politickými celky – Rakouskem (Předlitavskem) a Uherskem (Zalitavskem). Povinnou školní docházku zavedl v Rakousku, kam spadaly také české země, takzvaný Hasnerův školský zákon z roku 1869 (Leopold Hasner von Artha byl v letech 1867-1870 ministr kultu a vyučování Předlitavska) a ta navázala na všeobecnou vzdělávací povinnost v českých zemích, kterou ustanovila Marie Terezie od roku 1774 pro děti od 6 do 12 let (s výjimkou pro letní období, kdy na vesnici děti pomáhaly při polních pracích, tudíž se školní docházky nemusely účastnit). Od roku 1869 trvala povinná školní docházka osm let, čímž vznikla národní škola složená z pětileté obecné a tříleté měšťanské školy, institučně oddělených. Místo „měšťanky“ bylo možno navštěvovat gymnasium, reálku, reálné gymnasium či jinou specializovanou střední nebo odbornou školu.
Na konci 19. století počet obecných i měšťanských škol vzrostl, školství ale stagnovalo. Nízkou úroveň národního školství způsobila hlavně úsporná opatření právě v obecných a měšťanských školách. Význam měšťanských škol tak brzy zase poklesl a jejich zřizování se zbrzdilo, neboť naopak stoupal význam středních škol, které byly vůči měšťankám konkurenční.
Přelom 19. a 20. století přinesl kromě toho nárůst sociálních a národnostních problémů. Do popředí zájmu české společnosti se dostala hlavně česko-německá otázka. Český jazyk jako vnitřní úřední řeč byl ale uznán až v říjnu 1897 přijetím Badeniho reformy. (Kazimír Felix hrabě Badeni byl polský šlechtic z Haliče a jako předseda vlády Předlitavska v letech 1895–1897 nařídil, že čeština má být v záležitostech týkajících se českých zemí rovnoprávná s němčinou i ve vnitřním úřadování – Badeniho jazyková nařízení. Ta vyvolala ale bouři protestů, Badeniho vláda padla a nařízení bylo roku 1899 zrušeno. V konečném důsledku jazyková nařízení národnostní spory v českých zemích a v západní části Rakouska-Uherska tedy jen vyostřila.)
Všechny sféry české kultury včetně školství negativně ovlivňovalo také časté střídání vlád a stálé rozbroje mezi politickými stranami. Nicméně lze konstatovat, že přijetí školského zákona v roce 1869 a opatření z něj plynoucí posunuly školství v českých zemích mírně dopředu, pedagogická veřejnost si však postupně začala uvědomovat potřebu razantnějších změn. Především klerikální kruhy nepřestávaly bojovat za katolickou školu, čímž vracely úroveň českého školství zpět. Jejich snahy našly odezvu v přijetí novely školského zákona v roce 1883, která na školách opět výrazně posílila vliv církve. Následně se zhoršilo postavení učitelů, žákům se poskytovaly úlevy ve školní docházce, učitelé museli dohlížet na žáky při náboženských úkonech a výuka dějepisu podléhala konzervatismu.
Úspěch kléru, promítnutý do zmíněné novely zákona, podnítil nové návrhy, pro školství velmi zhoubné a pedagogická veřejnost se obávala dalších útoků církve. Nutnost usilovat o zachování školského zákona v nezměněné podobě byla tedy zřejmá a úsilí o jeho zachování nakonec vedlo ke zdaru.
Podstatné však bylo, že se obsah vzdělávání v národním školství od roku 1869 až do první světové války výrazněji nezměnil. V obecném školství se zachovalo jak pojetí vyučovacích předmětů, tak jejich pořadí (čtení, psaní, počty, náboženství, později kreslení, zpěv, přírodozpyt, zeměpis, přírodopis, dějepis, ruční práce, tělesná výchova).
