První světová válka znamenala pro Kbely, stejně jako pro celé Rakousko-Uhersko zejména nedostatek potravin, paliva, ošacení i dalších potřeb. Chyběli také muži pro práci v cihelnách, továrnách i na poli, neboť museli narukovat do armády. Muži, kteří nebyli odvedeni na vojnu, pracovali „od nevidím do nevidím“ ve vysočanské Kolbence a v Českomoravské továrně v Libni, kde se vyráběly součástky ke zbraním. Většinu práce tak obstarávaly ženy a starší děti.
Do obce byl sice dodáván chléb z vysočanských Odkolkových pekáren, ale bylo ho málo a dodávky byly nepravidelné, navíc se peklo z velmi nekvalitních surovin. Ženy nosily příděly chleba v zástěrách, neboť se rozpadal. Stávalo se, že hladovějící zastavili povoz a chléb rozebrali, přestože byli potom většinou zajištěni a zavřeni na 12–24 hodin. V obci fungovala takzvaná chlebová komise, která distribuovala lístky na chleba. Stejně neutěšená situace byla i s ostatními příděly, například na celou obec připadlo jen pět kilo tuku na měsíc, rodina dostala na celý měsíc buď litr petroleje nebo dvě svíčky. Obilí, které sedláci vypěstovali na polích, bylo rekvírováno ve prospěch armády. Vagony uhlí přicházely do stanic Satalice a Čakovice z velké části vykradené.
Aby se ulevilo alespoň dětem, byl na návrh učitelského sboru kbelské obecné školy ustaven v lednu 1918 „Komitét pro stravování chudé mládeže ve Kbelích, který umístil dvacet dětí ke stravování v majetných rodinách a kupoval z peněžitých darů potraviny a rozděloval je dětem z nemajetných rodin. Zásluhou Komitétu dostávala školní mládež za poplatek 20 haléřů polévku.
Válečnou bídu výstižně popsal v roce 1918 kronikář kbelské obecné školy: „Mládež jest nuzně oděna i obuta. Ceny obilí vystoupily do výše pohádkové. Všechno prodává se výměnou za potraviny. Za peníze nikdo prodati nechce a prodá-li přec, musí se vysokými cenami přeplatiti.“ Lidé si pomáhali, jak mohli. Z řepy vařili sirup, kterým sladili, obilí šrotovali na mouku, z které pekli, z nepoživatelného tuku vařili mýdlo. Kdo měl lepší šaty, měnil je za potraviny, nejčastěji za brambory. Oblečení si lidé šili z kopřivových látek a pytloviny.
Z nedostatku jídla a hygieny se šířily nemoci, z nichž nejvážnější byla španělská chřipka.Její epidemie vypukla v říjnu 1918. Na následky chřipky zemřela žákyně 4. třídy obecné školy Ludmila Musilová, která byla ze školních dětí jediná, ale ve Kbelích podlehlo chřipce několik dalších občanů.
Normální život se do obce zkoušené válkou vracel jen pomalu, ale v roce 1918 přece jen už dopady války slábly, jak slábl i válečný konflikt. V květnu 1918 bylo výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu vhodnou příležitostí pro uspořádání oslavy, kterou organizoval Sokol. Sezváni byli mnozí hosté a zazněla řada vlasteneckých projevů, z nichž zahajovací měl František Koudela, pozdější starosta Kbel. V hospodě U Suldovských se hrála hra Ladislava Stroupežnického Zvíkovský rarášek. Pěvecký sbor Sokola zpíval vlastenecké písně, mimo jiné husitský chorál Kdož sú boží bojovníci a píseň Kde domov můj, jež se následně stala československou hymnou.
Ještě slavnostnější chvíle prožívaly Kbely 28. října 1918, v den vzniku Československé republiky. Ačkoli zprávy, které do obce přicházely, nepotvrzovaly s absolutní jistotou pád Rakouska-Uherska, přesto zde již v tento den vlály československé vlajky. První na domě čp. 56 U Kubešů. Školáci dostali ten den volno z nařízení starosty a předsedy školní rady Adolfa Soukupa a po zazpívání státní hymny odešli domů, aby oslavili vznik republiky. Večere prošel vesnicí početný lampiónový průvod.
